Moment donucení jako východisko: kanton Cizire, Rojava

Nedávno se z Rojavy vrátila delegace západních akademiků a její členové nyní začínají publikovat své názory na autonomní kurdskou správu této oblasti. Své dojmy už zveřejnili David Graeber a Janet Biehl. Nyní se k nim připojuje Becky s textem napsaným pro mezinárodní komunizační časopis Sic.

Revoluce v každodenním životě

Napříč všemi poli vládní působnosti v kantonu Cizire pracují lidé – povětšinou jako dobrovolníci – na ambiciózní přeměně společnosti. Lékaři chtějí vybudovat moderní bezplatné zdravotnictví, ale také – jak nám řekli – shromažďovat a šířit potlačené znalosti lidového léčitelství a celkově změnit životní podmínky. Řekli nám, že jejich cílem je vybudovat způsob života zbavený separace – člověka od člověka a člověka od přírody – která je spouštěčem fyzických i psychických onemocnění. Akademici chtějí orientovat vzdělávání na aktuální sociální problémy. Plánují prý upustit od zkoušek a zlikvidovat dělítka mezi učiteli a studenty a mezi etablovanými vědními disciplínami. Nová disciplína „gynologie“ (nauka o ženách) konstruuje alternativní pohled na mytologii, psychologii, vědu a dějiny. Vždy a všude nám říkali, že ženy jsou hlavními ekonomickými aktéry a nesou zodpovědnost za „etiku a estetiku“, „svobodu a krásu“, „obsah a formu“. Cílem revoluce je překonat meze uvalené na tyto aktivity státním modelem moci.

Znovu a znovu nám opakovali, že koexistence a koordinace měnících se a prolínajících se již existujících identit má nahradit politiku „jedné vlajky, jednoho jazyka a jednoho národa“. Nová administrativa je sestavena na základě kvót ze zástupců kurdských, arabských a asyrských komunit, které tyto komunity nominují svým vlastním způsobem. Ačkoli jsou milice a bezpečnostní síly etnicky smíšené, asyrské skupiny mají své vlastní prapory. Každodenní život se nejvíce změnil pro ženy, jejichž žití předtím bylo uzavřeno mezi zdi domácnosti. Přestože jsou ulice stále hlavně doménou mužů, ženy zakládají své vlastní vzdělávací struktury a místní rady. Všechny smíšené politické orgány musí být ze 40 % tvořeny ženami a ze dvou jejich zástupců musí být vždy jedna žena. Ženy se tudíž v rámci revoluce organizují autonomně a zároveň jsou jejími archetypálními subjekty. Billboardy v Kámišlí zobrazují častěji ženské bojovnice YPG než mužské bojovníky. „Budeme vás bránit,“ říká jeden.

Příslušnice YPJ nám vyprávěly o nehierarchické organizační struktuře milicí. Mají volené velitelky, ale ty se účastní všech aktivit komunálního života stejně jako každá jiná. Všechno ale není jen o lásce a poststrukturalismu. Důležitou součástí etiky a estetiky každodenního života je také disciplína. Ženy, které jsme viděli absolvovat školení pro vstup do bezpečnostních složek (Asayish), seděly během studia pěkně v řadách. První den našeho putování to byl trochu šok, když nás vítala řada frekventantek v uniformách, které stály dokonale strnule a precizně a velmi hlasitě odpovídaly na výzvy, jako se to dělává v armádě. Na každé televizní stanici běží hudbou podmalovaná výcviková videa YPG. Dokonce i na univerzitě, kde mladí lidé žijí kolektivně, probíhalo vaření a úklid super efektivně: úkoly se vykonávají efektivně a rozdělují se mezi všechny, takže rovnost a horizontalita se dokonale překrývají s automatickou disciplínou.

Další etickou a estetickou nejasností je obklopen Öcalan neboli „Apo“ (toto jeho přízvisko lidé běžněji píší po zdech nebo si ho vyrývají na zbraně) z PKK. Jeho portrét visí na stěně skoro ve všech místnostech. To on v PKK inicioval „libertinský obrat“ – mimo jiné zřeknutí se hierarchické struktury – k němuž se rojavská PYD hlásí. Není bez zajímavosti, že se tak stalo po nějaké době, kterou před svým zatčením v roce 1999 strávil v tomto regionu, i když je to vždy on, komu se připisuje, že s těmito myšlenkami přišel. Další portréty, které zdobí zdi, palubní desky a stromy, jsou portréty mučedníků – jejich obličeje na barevném pozadí, které symbolizuje organizaci, z níž byli. Důležité je, že Öcalan je jedinou žijící osobou, které se dostává stejné cti, a vůdcem, s nímž nikdo nemůže komunikovat přímo a který patrně nemá žádnou faktickou moc.

Oslabování státu

Mnozí lidé nám říkali, že smyslem této revoluce není nahradit jednu vládu jinou, ale ukončit panství státu. Jak řekl spolupředseda Kurdského národního kongresu, otázkou je, „jak vládnout nikoli mocí, ale proti moci.“ Státní moc je rozptylována několika způsoby. Školení lidí pro Asayish probíhá velkoplošně, přičemž se aspiruje na to, aby jím prošel každý. Je to součást pokusu rozptýlit donucovací prostředky mezi všechny. Říkali nám, že sebeobrana lidí je, „tak důležitá, že ji nelze delegovat.“ Bojovník, který měl na starosti jedno výcvikové středisko, nám pověděl, že cílem proškolování (nejen v používání zbraní, ale také v mediaci, etice, dějinách Kurdistánu, imperialismu, psychologické válce, kterou vede lidová kultura, a ve významu vzdělání a sebekritiky) je nakonec Asayish zcela zrušit.

Nová administrativa (s parlamentem a 22 ministerstvy), jejíž členy prozatím jmenují nejrůznější politické strany a organizace, ale později má dojít k volbám, převzala zodpovědnost za některé státní funkce. Když na jaře 2012 došel ISIS do Rojavy, kurdské síly předvídaly, k jakému krveprolití dojde mezi ISIS a Asadem, a protože v této situaci spatřovaly příležitost, obklíčily jednotky syrského státu v Deriku a vyjednaly jejich odchod (beze zbraní). Po konzultaci s dalšími politickými a společenskými silami v oblasti se totéž opakovalo v celé Rojavě. Přesto se jim Asadův režim zcela vyhnat nepodařilo. V Kámišlí, největším městě Cizire, má stále pod kontrolou malou oblast, kde se nachází letiště. Starý stát rovněž dál funguje paralelně s novými strukturami. Syrské nemocnice na jihu dál přijímají některé vážně nemocné a režim pořád ještě některým státním zaměstnancům, včetně některých učitelů, vyplácí mzdy.

Mezitím novou administrativu vyvažuje mnoho autonomních prvků. Odděleně od ní se bezprostředními praktickými problémy, které lze řešit rovnou, zabývají komuny (otevřené sousedské rady, které se scházejí jednou týdně, mají vlastní lokální obranné jednotky a podvýbory věnované také mládeži, ženám, politice, ekonomice, veřejným službám, školství a zdravotnictví) a městské a kantonální rady složené z volených delegátů. Administrativu i komuny ustavila TEVDEM, koalice organizací, kam patří PYD, družstva, akademie, ženské a mládežnické organizace a sympatizující politické strany. Všechny tyto organizace mají své vlastní struktury pro rozhodování a někdy i své vlastní vzdělávací programy ve vlastních „kulturních centrech“, „domech“ a „akademiích“. Výsledkem toho všeho je spletitá vzájemná závislost všech politických sil a spousta schůzování.

A komunismus?

Navzdory rovinaté a úrodné půdě neexistuje v Rojavě téměř žádná skutečná zemědělská nebo průmyslová výroba. V této syrské „obilnici“ většinu pozemků vlastní stát a používá je k monokulturní produkci pšenice a těžbě ropy. Její kurdské obyvatelstvo často migrovalo do měst na jihu, kde tvořilo frakci třídy, která pracovala za nižší mzdy. Nová administrativa půdu zabrala a rozděluje ji mezi sebeorganizovaná družstva, která pracují na rozšíření chovu zvířat a efektivizaci a diverzifikaci rostlinné produkce. Dál těží nějakou ropu a rafinuje z ní málo kvalitní naftu, která se prodává v kantonu a rozděluje se mezi družstva a další instituce. Družstevní produkty se prodávají buď administrativě, nebo na bazaru, kde administrativa kontroluje ceny. Administrativa každé domácnosti poskytuje příděl chleba. Strašně moc se pašuje.

Ti, kdo na tyto změny dohlížejí, je popisují prostě jako praktická řešení problému reprodukce obyvatelstva v kontextu války a embarga. A v tom se velmi liší od popisování bezprostředních praktických přeměn ve sféře domácnosti. Příslušnice YPJ nám řekly, že ženská milice, „otevřela prostor pro osvobození“: „Podílíte se na životě jinak a nově, a když jste spolu s ostatními, uvědomujete si, že máte sílu.“ A dodávaly: „když nás lidé viděli bojovat po boku mužů, přijali i náš boj proti androcentrické mentalitě.“ O tom, že by nutné narušení vykořisťovatelských a směnných vztahů někoho pozitivně posilovalo, nikde napadlo ani slovo. Možná proto, že lidé, ke kterým nás vodili, abychom si s nimi promluvili, byli hlavně ze střední třídy, i když i tato skutečnost je sama o sobě významná.

Jistými způsoby je opozice vůči státu opozicí vůči kapitálu, a to na rovině jeho globální ozbrojené síly. Nová administrativa říká, že její střet s NATO má dvě podoby: jednak podobu Tureckem podporovaného ISIS a jednak podobu USA a mezinárodního kapitálu (kategorie, do níž spadá i KRG, kde teď dvě vládnoucí rodiny staví po jedné straně svých dálnic uprchlické tábory a po druhé straně nákupní centra). Nedělají si žádné iluze o motivech těch, kdo jim poskytují vojenskou pomoc: „Všichni, včetně USA, to teď líčí tak, že jsme na jejich straně,“ směje se TEVDEM. Ale dál neexistuje žádná opozice vůči hodnotě v její každodenní podobě. Ti, kdo mírní nadměrně nadšené aktivisty ze Západu, kteří tvrdí, že události v Rojavě mají povahu revoluce, je správně popisují jako budování štítu proti dnešní válce a tomu nejbrutálnějšímu útlaku, přičemž se kromě armády používá nový druh ideologie, který nahrazuje ideologii národního osvobození.[1]

Situace má rovněž něco společného s trajektorií bojů, k nimž v uplynulých několika málo letech došlo po celém světě. Hnutí tvořená střední třídou i proletariátem chápou stát, jenž je dnes agentem globálního kapitálu, jako viníka. A zároveň národ chápou jako sílu, která stojí proti němu. Boje se tak odehrávají ve znamení ideologie občanství (a rasových i genderových hierarchií, které tato předpokládá). Transformace, k níž v Rojavě dochází, do nějaké míry stojí na radikální kurdské identitě a na podstatném kontingentu středních tříd, které navzdory radikální rétorice pořád mají jakýsi zájem na kontinuitě kapitálu a státu.

Jenže zároveň má cosi společného i se zlatými hřeby dnešních bojů, které se za krize odehrávají: s nepokoji. Jistým způsobem se strategie aplikované v Rojavě zrodily z analýzy neúspěchů pouličních bouří: jen pár měsíců před zformováním PYD se vzbouření kurdského lidu v roce 2004 dožadovalo na syrském státu politických svobod, ale okamžitě se setkalo nejen s mučením, vražděním a vězněním, ale také s dlouhým obdobím brutálního útlaku. Vzpomínali, že tehdy se rozhodli, že stejné chyby už nebudou opakovat. To, co se děje, sice není komunizace,[2] ale je to skutečné hnutí proti státnímu loupežnictví a donucení, které na svých hranicích vede vojenský boj a uvnitř nich se snaží rozptýlit moc. V tomto smyslu jsou limity bojů v Rojavě stejné jako limity bojů všude jinde, kde se vztah mezi pracovní silou a kapitálem stal záležitostí represe. Jsou stejné jako limity bojů, jejichž východiskem je právě tato represe. Tyto boje se odehrávají daleko od bašt reprodukce kapitálu a jejich cílem není vyvrácení vykořisťovatelských vztahů. Zajímavé bude, jaké boje se v Rojavě – prozatím povětšinou odříznuté od sil globálního kapitálu – vynoří ohledně vykořisťovatelských vztahů: ohledně rozdělování půdy, ohledně přidělování na různé druhy práce, ohledně cen a mezd, ohledně dovozu a vývozu. Jakou přeměnu vlastnických a výrobních vztahů budou ženy požadovat, až se vrátí z milicí?

[1] Il Lato Cattivo, „Kurdská otázka“, ISIS, USA atd. (2014).

[2] Sic – International Journal for Communisation (2011).

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: