Poznámky k povstaleckému anarchismu

Když Přátelé komunizace dostali nabídku přispět do druhého čísla revue Dialog, chvíli jsme váhali, jestli ji přijmout. Zvolené téma – fenoménem akcí Sítě revolučních buněk – nám samo o sobě nepřišlo zvlášť zajímavé. Proč trávit čas diskusí nad pěti obskurními útoky na technické vybavení represivního aparátu a na soukromé vlastnictví a s   nimi spojenými komuniké? Na první pohled se nám nad tím vším chtělo mávnout rukou a věnovat se něčemu jinému. Ovšem při zběžném ohledání hlubších rovin daného tématu se ukázalo, že tak úplně nejde o mnoho povyku pro nic. Činnost SRB a kontroverze, kterou uvnitř anarchistického hnutí vyvolává, je sama jen příznakem mnohem fundamentálnějších problémů, které komunistická teorie musí kriticky reflektovat, aspiruje-li na to být revoluční teorií v   době krize restrukturalizovaného kapitalismu.

SRB nespadla z   čistého nebe. Její komuniké obsahově i stylisticky odkazují na texty povstaleckého anarchismu a do určité míry i „postanarchismu“, které se v   posledních několika málo letech mezi částí anarchistů a anarchistek staly docela šik. Jedná se o teoretickou produkci jedinců a kolektivů jako Alfredo M. Bonanno, Spiknutí ohnivých buněk (CCF) a další, které česko-slovenskému prostředí nově zprostředkovává Edice Černé internacionály[1] nebo anarchistická revue Revoluční boj, ale také o texty z dílny CrimethInc. Ex-Workers‘ Collective[2] a v neposlední řadě o knihu Vzpoura přichází od Neviditelného výboru.[3]

Ačkoli tato tvorba není myšlenkově homogenní a některé zásadní otázky uchopují různí autoři odlišně, přesto sdílí určité společné rysy, které jí dodávají poměrně aktuální apel, díky němuž nesporně nalézá své publikum, ať už ji přijímá s nadšeným   přitakáním, rozpačitostí nebo nevolí. Jedná se především o více či méně jasně artikulovanou tezi, že dělnické hnutí s   jeho vizí revoluce jakožto pozitivního sebepotvrzení pracující třídy je nadobro mrtvé. S tím souvisí kritika politického zprostředkování a důraz na bezprostřednost v   úvahách o komunistické revoluci. Ale jde také o jisté vnímání komunismu (anarchistického chcete-li) jako bezprostřední společenskosti jedince. Na první pohled by bylo možné říci, že všechny tyto rysy sdílí povstalecký anarchismus i s marxistickou teorií komunizace, ale přesto je zásadně rozděluje způsob, kterým pojímají kapitalismus i revoluci, jež ho má překonat.

Povstalecký anarchismus (stejně jako postanarchismus nebo komunizaci) nelze jednoduše odepsat jako pouhý nový aktivistický kravál. Jeho existence není nahodilá. Kapitalistickému vztahu vykořisťování a tedy třídnímu vztahu mezi kapitálem a proletariátem není nic v této společnosti cizí. Jeho historicky specifická konfigurace se odráží ve všech jejích aspektech, včetně různých snah o její revoluční kritiku. Cílem těchto poznámek není pustit se do křížku s povstaleckým anarchismem z pozice konkurenční teorie, ale pokusit se o jeho kritické pochopení. A to tak, že ho nebudeme pojímat jako ideový proud, který se vznáší ve vzduchoprázdnu, ale zasadíme ho zpět do jemu vlastního historického a společenského kontextu. Domníváme se, že tak můžeme zpětně vrhnout trochu světla i na tento kontext a alespoň naznačit otázky, které si aktuální teorie jeho revolučního překonání musí klást.

Poznámky jsou rozděleny do dvou bloků. První se zabývá výsečí z geneze českého anarchistického hnutí v kontextu metamorfóz třídního vztahu a druhý se v témže kontextu věnuje samotnému povstaleckému anarchismu.

Česká cesta k povstalectví

Poměrně nedávný vstup povstalectví do českého anarchistického hnutí se jeví jako produkt a výraz skutečnosti, že hnutí s koncem, dnes již polozapomenutých, 90. let jako by do jisté míry pozbylo cíl – jasně uchopitelnou vizi sociální revoluce.

Dynamika anarchistického hnutí v 90. letech spočívala v jeho polarizaci mezi konglomerátem alternativismu a antiglobalismu (které vnímaly třídu jako irelevantní či spíše překonanou kategorii, která nemůže sloužit za východisko aktivismu) na jedné straně a sociálně revolučním anarchismem (který na třídní příslušnosti a boji naopak stavěl) na straně druhé. Toto „pnutí v anarchismu“ bylo zapuštěno do společenské reality, která paralelně produkovala obranné boje státních zaměstnanců a především zbytků staré průmyslové dělnické třídy na jedné straně a protesty proti pražskému zasedání MMF a Světové banky na straně druhé. Sociálně revoluční anarchismus byl více či méně schopný vkládat se do obou souběžných projevů třídního boje a s nesmírným elánem a nadějemi usilovat o jejich propojení a revolucionizaci.

Avšak anarchistické recepty na organizování pracující třídy – anarchosyndikalistické odbory, anarchizace stávajících odborů – které povětšinou pocházely z programatického dávnověku, a o nichž se mělo za to, že jsou univerzálně platné, naprosto selhaly. Ani sázka na reálně existující případy sebeorganizace, nevedla ke kýženým výsledkům. Neobjevily se žádné zárodky růstového procesu „dělnické moci“, v němž by pracující třída sama sebe pozitivně identifikovala jako třídu práce, která tvoří veškeré společenské bohatství – nic, co by uspokojivě naznačovalo možnost její opětovné transformace v revoluční subjekt s vlastním „projektem“ či „programem“ proletářské revoluce, v níž by pracující třída zvítězila právě jako pracující třída nad „parazitickými“ šéfy jako třeba ve Španělsku v letech 1936-1939.

Když se v bojích 90. let 20. století zúčastněné složky proletariátu střetávaly s kapitálem, nevedla skutečnost, že jednaly jako třída, k poznání radikální odlišnosti „třídních zájmů“. Naopak v těchto bojích třídní příslušnost vyvstávala jako prostá materiální zkušenost podmíněnosti kapitálem: existujeme jako pracovní síla, která je bez kupce ničím, což znamená, že třídní příslušnost se nám odhaluje jako kategorie kapitálu – jako banální a přitom nevyhnutelné „neštěstí“ každodenního života. Zoufalé boje na dole Kohinoor, v ČKD Praha, brněnském Zetoru a dalších krachujících továrnách, které dlouhé měsíce nevyplácely dělníkům mzdy, skončily, aniž by za sebou zanechaly sebemenší stopu po obrodě programatické „třídy pro sebe“. Ukázalo se, že jejich obzorem je spíše „dělnická bezmoc“ a po porážkách i Pyrrhových vítězstvích této vlny neklidu v českém průmyslu se původní entusiasmus sociálně revolučního anarchismu změnil ve zklamání a rozklad.

Menší část anarchistů a anarchistek se ze slepé uličky vydala směrem k disidentským proudům marxismu zrozeným v hloubi i na konci éry programatismu. Zbytek sociálně revolučního anarchismu pak zašel na úbytě v letech ekonomické konjunktury po roce 2000, kdy postupně opadla i antiglobalizační vlna. Restrukturalizace kapitalistického vztahu vykořisťování přeorala ekonomickou, politickou i sociální krajinu třídní společnosti a změnila i podoby, kterých třídní boj nabývá. Jeho epicentrum se rychle přesunulo z výrobní sféry do sféry reprodukce třídní společnosti. Tyto boje souvisely s odbouráváním nejprve „socialistického“ a posléze „sociálního“ státu. Mezi ně doposud patřily nejen odborové mobilizace kolem různých aspektů snižování „nepřímé mzdy“, ale také studentské hnutí v roce 2012 a rozličná občanská sdružení, která vyrostla kolem témat jako práva pacientů, handicapovaných, nezaměstnaných atd., nebo střety související s růstem přebytečného obyvatelstva (z hlediska akumulace kapitálu) v podobě živelných proticikánských protestů a iniciativ na podporu sociálně vyloučených.

Společné vystoupení odborů a občanských sdružení v rámci protestní koalice Stop vládě na jaře roku 2012 a souběžně s ním hnutí Holešovská výzva, pak jasně odhalily dvě související skutečnosti:

Stop vládě nevzniklo jako organické sjednocení rozmanitých společenských skupin, do nichž je proletariát rozdělen a skrze něž reálně existuje. Byl to jen sňatek z rozumu uzavřený tváří v tvář neústupnosti společného „nepřítele“. Byl to pouhý součet jednotlivých skupin, který se vzápětí rozpadnul a žil jen v okrajových akcích levicových aktivistů okolo Pro-Altu. Holešovská výzva potom byla mezitřídní sumou jednotlivých složek nespokojeného obyvatelstva.

Zdání jednoty se ani v jednom případě nekonstruovalo na základě třídní příslušnosti, ale na bázi jedince-občana, pro nějž politická sféra do jisté míry ztratila legitimitu, a proto zápasí o charakter státu a způsob, kterým stát reaguje na ekonomickou krizi. A co víc, jedinec-občan se stal i východiskem levicového aktivismu: pro zúčastněné anarchisty i pozůstatky trockismu.

Nakolik se v několika posledních letech různé minority v rámci anarchistického hnutí snažily činně vložit do studentského hnutí a monotematických aktivistických sítí (iniciativy stavící se proti anticikanismu a zaměřující se na problematiku sociálně vyloučených lokalit), jakoby se z jejich praxe vytrácel jakýkoli přesah k vizi radikální celospolečenské změny (ať už se nazývá revolucí nebo ne) – zůstávala jen kritika konkrétních sociálních problémů a praktické otázky spojené s mobilizací kolem těchto problémů. Mimo některá hesla rituálních akcí (1. máje atp.), skrze něž anarchistické hnutí reprodukuje a potvrzuje samo sebe, můžeme náznaky úvah o „revoluci“, jejím obsahu a cestě k ní spatřovat jen v občasných prefigurativních gestech, které „revoluci“ kladou jako alternativu ke kapitalistické společnosti – alternativu, kterou můžeme realizovat sami pro sebe, teď a tady, třeba v podobě „dočasných autonomních zón“ (squaty) a „bezpeněžních zón“.

Programatická perspektiva sociálně revolučního anarchismu je tedy dnes mrtvá a na straně současného anarchistického hnutí zcela schází systematická snaha o teoretickou reflexi jeho vlastní historické zkušenosti a nutnou reformulaci anarchistické revoluční perspektivy ve světle sociálních bojů, kterými se aktuálně projevuje krize restrukturalizovaného („neoliberálního“) kapitalismu.

Z této společenské reality vykrystalizoval povstalecký anarchismus (ale také mnohem roztříštěnější a nenápadnější „postanarchistické“ tendence) a nese si mateřská znaménka své doby. V nezanedbatelné míře je pochopitelně i reakcí na výše popsaný stav anarchistického hnutí (v podobě ČSAF, Asociace Alerta, ad hoc kolektiv A-kontra atd.), kterému vyčítá ztrátu svébytné politické identity a jasné revoluční orientace, jak dobře ilustruje polemika o stavu českého anarchistického hnutí, která vyšla v prvním čísle revue Dialog.

SRB a povstalecký anarchismus

Ačkoli se Síť revolučních buněk velmi přemrštěně holedbá, že útočí na „centra represe“ a zasévá „paniku“ do řad vládnoucí třídy,[4] její akce se jeví být čistě symbolickými útoky zanedbatelného praktického dopadu a významu. V kombinaci s komuniké, která je doprovázejí, tak ve skutečnosti fungují především jako projev solidarity s bojujícími a stíhanými aktivisty a jako prostředek komunikace s většinou anarchistického hnutí. Prostředek, který má v tomto hnutí propagovat svoji formu – ilegální přímou akci organizovanou úzkou skupinkou jedinců – jako univerzální a skutečně „revoluční“ taktiku. Samotná komuniké jsou, zcela v souladu s obvyklým slohem insurekcionistických textů, plná velkých slov, vypjatých emocí a mravokárných soudů, kterými jejich autoři ospravedlňují své činy, vysvětlují své motivy a chtějí zapůsobit na své publikum. Nechme tedy zaznít slova anarcho-povstalců, ale neulpívejme na jejich povrchu a pokusme se nahlédnout, jaká se pod nimi skrývá revoluční perspektiva.

ne všichni jsou ochotni jen přežívat a ohýbat se před modlou zákona. Někteří z nás raději naslouchají hlasu svého srdce, ve kterém nosí oheň anarchie. Někteří z nás vzali oheň ze svých srdcí a zhmotnili ho do podoby zápalných bomb…“[5]

Příslušníci SRB sami sebe vnímají jako ty, kdo „vystoupili z konformity davů“, kdo se rozhodli nemlčet, neparticipovat a nebát se, a každým svým krokem „podrývají stávající systém“,[6] destabilizují kapitalistickou normalitu, čímž „vytváří podmínky pro revoluční překonání kapitalistických vztahů.“[7] Stejně uvažuje i redakční kolektiv anarcho-insurekcionistické revue Revoluční boj, když „důslednou negaci kapitalistických vztahů“ ztotožňuje s akty odporu, kterými se povstalecká minorita snaží „překonat překážky produkované zastánci kapitalismu“, přičemž by tak ráda „posouvala“ třídní boj k „destrukci kapitalistických vztahů“.[8]

Čeští insurekcionisté tedy sami sebe definují jako revolucionáře angažované v třídním boji za zničení kapitalistických vztahů. Co přesně si pod těmito vztahy představují? Kapitalistický výrobní způsob vnímají jako „svět útlaku a vykořisťování“ založený na „vydírání a teroru“ ve „všeprostupující atmosféře strachu“, která vede ke „stádovité konformitě“, „pasivitě a mlčení velké části společnosti.“[9] Můžeme tedy usoudit, že podle SRB je kapitalismus charakterizován vztahem vykořisťování vnímaným jako vztah vydírání. Uchopen jako jednoznačně silová záležitost odkazuje přímo na vztah nadvlády, který je podle povstaleckých anarchistů evidentně klíčem k reprodukci daného socioekonomického uspořádání. Přičemž sám vztah nadvlády je znovu především o síle, neboť jeho druhými jmény jsou útlak a teror. A strach, který vědomě a cíleně u ovládaných vyvolává, je identifikován jako tmel kapitalistické společnosti:

Pokud by ovládaní neměli neustálý strach, pak by se stěží přizpůsobovali nedůstojným podmínkám diktovaným vládnoucí třídou, a ta by tak ztratila svou moc.“[10]

Můžeme se jen dohadovat, do jaké míry se v   otázce strachu a teroru jedná o odraz sociální reality během krize restrukturalizovaného kapitalismu (kdy strach o budoucnost vyvěrá mnohdy přímo hmatatelně z   nejistoty, kterou se naplňuje postavení proletářů i středních vrstev, aniž by nás někdo musel zastrašovat a represe je globálně vzato stále významnějším způsobem státního managementu třídního konfliktu) a do jaké jen o cvičení na klasické anarchistické téma „abstrakce moci coby transhistorický kořen zla“. Jisté však je, že dále se „kapitalistické vztahy“ neanalyzují ani v   komuniké SRB ani v   dalších textech českých insurekcionistů – ani jednotlivě ani dohromady jako funkční celek. Zdá se, že není třeba poznat ho ve všech jeho sociálně a historicky daných určeních, která revoluce musí překonat. Kapitalistické vztahy se jednoduše záhy změní v   neurčitou kapitalistickou objektivitu, čistou abstrakci, která vystupuje coby jedinci vnější diktátorský a okupační systém s totalitní aspirací kolonizovat veškerý život jedince. Následně insurekcionistická teorie musí uskutečnit další veletoč, kterým znovu změní abstrakci v   něco reálně uchopitelného: hmatatelná ztělesnění „systému“, seznam fyzických terčů (věci, osoby, instituce)[11] tvořících „starý svět“, který má být „zničen“.

Logicky vyvstávají otázky: kdo, jak a proč ho zničí? Nejprve se tedy ptáme po subjektu revoluce. A insurekcionistická teorie před nás staví druhou velkou abstrakci, antagonickou k   abstrakci kapitalistického Leviatana: voluntaristické my, amorfní kolektivitu jedinců. Teoretizována může být různě, avšak patrně všechny varianty sdílí tuto základní podobnost a výsledné odpovědi na další dvě otázky.

V   koncepcích řecké městské gerily s názvem Spiknutí ohnivých buněk (CCF) pracující třída „zanikla“[12] a třída či sociální boj jsou pro ně jen iluzí z minulosti, kterou je nutné opustit.[13] Jejich revoluční subjekt se tak zcela zřetelně ustavuje v   opozici proti všem. Není ničím jiným než sumou jedinců, kteří skrze svá „nemilosrdná ega“ sami sebe chápou jako „vlky ve společnosti ovcí“, jako „výjimky“ stojící proti „hemžící se většině“, která si nezaslouží soucit – jen opovržení.[14] Tito „výjimeční“ jedinci dělají revoluci sami pro sebe, teď a tady: kupříkladu bankovní loupeže pro ně „spojují individuální osvobození z   despocie práce s kolektivní perspektivou odstranění námezdního otroctví.[15] Zánik třídní příslušnosti a vyvázání se ze „všeho existujícího“ se tak stává východiskem jakési bezprostřední individualistické „revoluce“ – „anarchistického povstání“ – která uvnitř povstalecké kolektivity bezprostředně vytváří komunismus jakožto ničím nezprostředkovanou společenskost jedince, tzv. „novou anarchii“.[16]

Takováto bezprostřednost revoluce na individuální rovině je teoreticky možná jen díky tomu, že CCF vycházejí z   buržoazní ideologie jedince jakožto tvůrce sebe samého – člověka, který „tvoří pro sebe sama celý svět“ a „není ovlivněný podmínkami, ve kterých žije.“[17] Společnost pro CCF neexistuje jinak než jako jedinci vnější „žalář moci“.[18] Ne nadarmo se CCF označují za „antisociální anarchistickou tendenci“.[19] Není náhodou, že tyto představy povstávají na troskách programatického dělnického hnutí a uprostřed ruin všech společenských předpokladů jeho existence, které za sebou zanechala „neoliberální“ restrukturalizace kapitalismu, včetně rozbití hegemonie kolektivních smluv a výslednou „individualizací“ vztahu mezi kapitálem a prací.

Trochu jinak se věci mají v případě SRB a české anarcho-insurekcionistické scény. Z jejich písemných vyjádření se zdá, že revoluční subjekt má stále třídní kořeny. Pokus o definici třídy a třídního boje se objevuje v textu nazvaném Povstalecký anarchismus – Organizování se pro útok.[20] Všímá si, že staré koncepce dělnického hnutí, které pohlížely na průmyslovou pracující třídu jako na ústřední subjekt revoluce, jsou dnes již neadekvátní. Ovšem jeho definice třídy je přinejmenším stejně problematická. Proletariát jako třída je zde vágně určen termínem „vyděděnost“ a o málo konkrétněji konstatováním, že „systém sociálních vztahů nás okrádá o schopnost určovat podmínky vlastní existence.“[21] Třídní boj pak logicky spočívá, „ve všech individuálních a kolektivních činech vzpoury, v nichž si bereme zpět malé kousky každodenního života, blokujeme, poškozujeme a ničíme malé součásti aparátu nadvlády a vykořisťování.“[22]

Pro naši dobu je nanejvýš příznačné a vypovídající, že cesta k této definici třídy vede opět od jedince, který podle autora textu tak nějak od přírody touží po „individuálním sebeurčení a seberealizaci“, a přitom naráží na fakt, že je společensky předem definován svojí třídní příslušností, jako na překážku. Třídní boj se tudíž jeví jako boj za osvobození od kapitalismu a tím pádem i bezprostředně od třídní příslušnosti jakožto kategorizace, která je na nás uvalena kapitálem. V tomto ohledu povstalecký anarchismus bezpochyby zrcadlí realitu aktuální historické podoby třídního vztahu. Potíž je v tom, jakým způsobem s ní teoreticky pracuje: takováto „třídní analýza“ vnitřně neusouvztažňuje jednotlivé pojmy (třída, vykořisťování, nadvláda, peníze, kapitál, stát), kterými se snaží uchopit kapitalistickou společnost (a tak ji musí v jeden celek spojit psychologickým lepidlem strachu). Opět tu zcela mizí z dohledu sociální vztahy. A to nejen jako to, co ustavuje kapitalistickou společnost v   systematicky se reprodukující celek, ale také jako to, co sociální revoluce musí zrušit a co může zrušit právě jen díky svému sociálnímu rozměru – tedy radikální proměně aktivit, kterými společnost materiálně produkuje a reprodukuje sebe sama. Místo tohoto klíčového předmětu revoluční teorie i revoluce samotné se do popředí insurekcionistického zájmu dostávají jedinci a jejich aktivita.

Jakoby společnost i třída byly přesně tím, zač je buržoazní ideologie má: pouhé součty jedinců, neboť jako právě taková suma jednotlivců vystupuje i revoluční subjekt. Zatímco jedince v prvních dvou množinách kapitalistická společnost formuje jako průměrné exempláře svého druhu, subjekt revoluce tvoří jedinci, kteří se rozhodli setřást okovy všeho existujícího – právě o tom je pro ně bezprostředně třídní boj i revoluce. Povstání či revoluce se nejeví jako sociální produkt materiálního a historického vývoje kapitalistického třídního vztahu vykořisťování. Nejsou výsledkem společenských procesů, ale volních individuálních rozhodnutí, etických „voleb“,[23] které učiní ti jedinci, kteří se „probudili“.[24] Jedinci, co prohlédli „podvod“[25] kapitalismu ve své individuální konfrontaci se „sociální situací“, s „existujícím sociálním uspořádáním, realitou, v níž podmínky naší existence a společenské vztahy, jejichž pomocí jsou vytvářeny naše životy, byly vždy determinovány v zájmu vládnoucí třídy.“[26] Sami sebe v procesu formování revolučního subjektu evidentně vnímají jako jakýsi předvoj „mlčící a spící dělnické třídy“, který by rád inspiroval, povzbuzoval, probouzel, ale není si příliš jistý tím, zda se nejedná o mission impossible, jak prozrazují komuniké SRB. A tak se nakonec obracejí zase jen k těm, „co již nespí“[27] – dovnitř anarchistického hnutí. Jejich poselství soudruhům však ještě chvíli ponechme bokem a raději přistupme k   postulovanému charakteru revoluce a otázce, jak k ní dojít.

Protože kapitalistická objektivita je jedinci vnější a snaží se ho podrobit své nadvládě, zjevně existuje jak část individua, která je uvnitř systému, tak i část, která je vně. Jen z tohoto rozměru jedincova bytí může vyvstávat touha po svobodě a možnost revoluce. Ta je tedy systému čímsi exogenním, co není produktem rozporuplnosti jeho vlastního materiálního a historického vývoje. Jejím prvopočátkem je individuální „rozhodnutí odmítnout podvod společnosti.“[28] Tak nějak probíhal proces individuálního uvědomování v Matrixu, hollywoodské vizi revoluce – na místo správné pilulky stačí dosadit libovolný stimul, který jedinci definitivně otevře oči.

Revoluce sama je vnímána jako bezprostředně přítomná – byť zárodečně – v „individuálních projevech vzpoury“. Právě od nich začíná a úkol anarchistů spočívá v jejím „každodenním budování skrze skromnější počiny“, kterým autor textu o povstaleckém anarchismu říká „povstání“. Jako první prý povstávají „nejvykořisťovanější“, „nejvyloučenější“ a „politicky nejuvědomělejší“ jedinci a svými akty vzpoury přitahují další vykořisťované. Vzniká „proud vzbouření“, který se jednoduše valí dál a dál, až přeroste v revoluci.[29] Ta je tedy jen otázkou dostatečného množství individuálních povstání, která si v sobě od počátku nesou „rozkol se současným společenským pořádkem.“[30] Individuální projevy vzpoury a revoluce se tedy zdají být svým sociálním obsahem stejnorodé. A tak kvantita může znamenat novou kvalitu: při dostatečné kumulaci nabude vzbouření „osvobozující vlastnosti sociální revoluce“.[31]

Revoluce je tedy koncipována jako cosi bezprostředního, co je jaksi limitovaně přítomno už v obsahu nynějších přímých akcí. Hlouběji se její charakter neřeší, a právě proto ji jsou čeští insurekcionisté schopni s lehkostí uchopovat skrze představy poděděné z dnes již uzavřeného programatického cyklu bojů. Jednou z nich je sama idea přerůstání „individuálních projevů vzpoury“ v revoluci. Ostatně i představa revoluce jako čehosi vykvétajícího z kapitálem „nekolonizované“ dimenze individuálního či kolektivního bytí je pupeční šňůrou spojená s programatismem, který tuto dimenzi rozpoznával v práci a/nebo lidské přirozenosti). Povstalecký anarchismus se zrodil a formuloval své teoretické premisy na počátku smrtelné krize dělnického hnutí (60. a 70. léta 20. století) a s ním spojených anarchistických projektů.

V historické situaci, kdy byly dlouho dominující anarcho-workeristické teorie a politické koncepce uvrženy restrukturalizací kapitalismu v nejistotu, insurekcionismus „rozřešil“ klasickou levicovou hádanku vztahu mezi teorií a praxí tak, že po vzoru anarchistické „propagandy činem“ či třeba maoistických geril vsadil na primát praxe, na radikální činy, o nichž předpokládá, že jsou státem nekontrolovatelné a nerekuperovatelné, a proto automaticky škodlivé pro stát a kapitál. Sám sebe definuje především jako „praxi“, která má být i pojítkem s revolucí. Nakolik se SRB obrací ke zbytku anarchistek a anarchistů, vymezuje se proti „neškodným“, „impotentním protestům“ a stávající anarchistické hnutí charakterizuje jako „reformistické“ a „stereotypní“.

Jeho „revoluční“ alternativou, kterou vlastními akcemi propaguje, je jeho vlastní praxe. Ta spočívá na dvou základních komponentách: 1) útok na články státu a kapitálu (= „povstání“) jakožto druh akce, který má ze své podstaty vylučovat zprostředkování, umírněnost a kompromisy a dále aktivisty učit „revolučnímu“ konání;[32] 2) neformální autonomní organizace jako záruka cirkulace a šíření „nekontrolovatelných povstaleckých akcí“.[33] Insurekcionisté věří, že takto mohou rovněž „zpřetrhávat vztahy sociální kontroly“, „rozbíjet preventivní řád“[34] a „zastrašovat mocné“.[35] Avšak zda tento druh praxe může plnit vytýčené funkce, nezávisí na jemu přisuzovaných kvalitách, nýbrž na konkrétním kontextu třídního boje.

Potíž je však v tom, že povstalečtí anarchisté si tuto praxi zcela zjevně fetišizují. Jednoduše předpokládají, že jejich taktika a forma organizace jsou v hrubých obrysech za všech okolností použitelné, a to smysluplně použitelné. O tom, že v situacích, kdy se praxe politické minority (v našem případě insurekcionistů a jejich taktiky násilné přímé akce) zcela míjí s aktuálními praktikami širšího třídního hnutí, mohou akce této minority naopak posloužit k posílení státu a jeho represivních kapacit, jako by se neuvažovalo. Insurekcionismus je tak trochu jako rozbité hodiny: až na jeden jediný moment ukazuje celodenně špatný čas, ale když ta chvíle přijde a jeho akce rezonují v třídním (či dnes hojně mezitřídním) hnutí, může si spokojeně říci, „Měl jsem pravdu…“ Jak trefně pravil řecký anarcho-povstalec Nikos Kazantzakis:

„Mám pocit, jako bychom bili hlavami o železné mříže. Mnoho hlav se rozbije, ale jednoho dne se rozbijí i mříže.“[36]

Závěr

Jak jsme si ukázali, povstalecký anarchismus ve své orientaci na jedince a bezprostřední možnost jeho „revolučního“ konání, je produktem restrukturalizace kapitalistického třídního vztahu vykořisťování i vědomou reakcí na ni. V dobách ekonomického růstu, stejně jako v dnešních relativně stojatých českých vodách, se mohl jevit jako něco výjimečně radikálního. Avšak v době, kdy „neoliberální“ model kapitalistické akumulace, vstoupil do krize, jejíž vývoj se projevuje také jako „éra nepokojů“, se insurekcionistická praxe stává „banální“ realitou, která masově exploduje v ulicích mnoha měst světa, aniž by její kumulace nutně znamenala oslabení státu natož pak sociální revoluci (např. Řecko v roce 2008). Na jednu stranu by tedy bylo nanejvýš nedůvtipné automaticky odsuzovat praktiky povstaleckého anarchismu jako kontraproduktivní. Nicméně na stranu druhou nelze přehlédnout, že rozluštění hádanky komunistické revoluce naší doby v těchto praktikách nalezeno nebylo. Budoucnost forem třídního boje je otevřená a jako vědmy se mohou tvářit jen ti, kdo v nové epoše více či méně otevřeně očekávají návrat starých forem a obsahů. Insurekcionismus začne narážet na své limity. Buď je v interakci s budoucími formami boje překoná, nebo se bude pohybovat v kruhu a usilovat o další osmyslnění sebe sama skrze příklon k elitářství a militaristické logice partyzánské války ala CCF.

Zatím však nadále žijeme v situaci, kde jsou „rozhořčený občan“ a „povstalý jedinec“ dvěma stranami téže mince: individualizace vztahu mezi prací a kapitálem, fragmentace proletariátu do nespočtu různých postavení a situací, zánik dělnické identity a zvnějšnění třídní příslušnosti v kapitálu, proletarizace středních vrstev. V situaci, kdy atomizovaní jedinci sami sebe nahlížejí jako ustavující jednotku buržoazní společnosti a své bědy připisují špatným (nedemokratickým, zkorumpovaným, mocenským a vyděračským) formám politického zprostředkování jejich společenského bytí. V situaci, kdy vzájemné jednoty (scelení individuálních subjektivit) proti kapitálu nejsou jedinci schopni dosáhnout jinak než efemérně a na podkladu bezprostředně dostupných identit, které se reprodukují v kapitalistické každodennosti a skrze ni: občan, příslušník národa, „slušný člověk“, 99%, „levičák“, anarchista… V situaci, kdy se vnitřně nestabilní (z hlediska sociální kompozice) mezitřídní hnutí – ustavená na takových identitách – střetají se státem ohledně protikrizové politiky a doufají v nový keynesiánský zázrak. V situaci, kdy třídní konflikt produkuje „lidová“ povstání bez komunistických opatření. I kdyby se všichni insurekcionisté světa vrhli do ulic, nic na této situaci nezmění. Jejich činy jsou sice kapkami v globálním proudu třídního boje, ale jeho směr a síla vzniká mnohem komplexněji, společensky.

Vratislav Domovský

prosinec 2014

[1]              Ke stažení zde: http://jailbreaking.noblogs.org/.

[2]              http://crimethinc.com/index.html

[3]              Neviditelný výbor, Vzpoura přichází (Rubato 2012).

[4]             SRB, Komuniké k útoku na policejní vůz v Janově, leden 2014.

[5]             SRB, Komuniké k útoku na kamerový systém, 8. 5. 2014.

[6]             SRB, Komuniké k sabotáži výstavby luxusního rezidenčního domu, 1. 5. 2014.

[7]             SRB, Komuniké k útoku na policejní vůz v Janově, leden 2014.

[8]             Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 1.

[9]             SRB, Komuniké k útoku na policejní vůz v Janově, leden 2014.

[10]          tamtéž.

[11]          „Prvomájové anarchistické setkání: text přijatého prohlášení“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 15-17.

[12]          „Konverzace mezi anarchisty“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 42.

[13]          tamtéž, s. 43.

[14]          tamtéž, s. 41.

[15]          „Interview se členy CCF“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 48.

[16]          „Konverzace mezi anarchisty“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 41 a 43.

[17]          tamtéž, s. 42.

[18]          „Interview se členy CCF“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 49.

[19]          „Konverzace mezi anarchisty“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 41.

[20]          Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 2-13.

[21]          „Povstalecký anarchismus – Organizování se pro útok“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 8.

[22]          tamtéž.

[23]          „Konverzace mezi anarchisty“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 42.

[24]          SRB, Komuniké: Žhářský útok na prodejnu firmy DD Technik s.r.o., 24. 5. 2014.

[25]           „Prvomájové anarchistické setkání: text přijatého prohlášení“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 15.

[26]          „Povstalecký anarchismus – Organizování se pro útok“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 8.

[27]          SRB, Komuniké: Žhářský útok na prodejnu firmy DD Technik s.r.o., 24. 5. 2014.

[28]          „Prvomájové anarchistické setkání: text přijatého prohlášení“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 17.

[29]          „Povstalecký anarchismus – Organizování se pro útok“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 4.

[30]          tamtéž, s. 13.

[31]          tamtéž, s. 4.

[32]           tamtéž, s. 3-5.

[33]          Tamtéž, s. 4, 11-13.

[34]          Tamtéž, s. 5.

[35]          „Konverzace mezi anarchisty“, Revoluční boj, č. 1, duben 2014, s. 42.

[36]          „Rozhovor s     anarchistou Yiannisem Dimitrakisem“, Revoluční boj, č. 1 (duben 2014), s. 53.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: