Berlínská přednáška: Restrukturalizace kapitalismu v České republice od roku 1989

S ročním zpožděním přinášíme český překlad naší prezentace o restrukturalizaci kapitalismu v České republice po roce 1989, která se uskutečnila loni v Berlíně.

Verze v PDF

Tento text vznikl jako podklad pro naši přednášku v Berlíně roku 2013, přičemž vycházel z prezentace, kterou jsme měli o rok dříve na Sic Mítinku ve Francii. Text obsahuje i úvodní část o povaze „reálného socialismu“ a důvodech jeho krachu (nejen) v Československu, kterou jsme v Berlíně z časových důvodů vynechali. Jedná se o pouhý první skromný a nepochybně nedokonalý pokus o ucelený pohled na kapitalistickou restrukturalizaci, která v České republice probíhá od roku 1989. Pokoušíme se vypracovat její periodizaci a uchopit dialektickou jednotu mezi změnami ve struktuře kapitalistického třídního vztahu a vývojem nového modelu bojů, který vzniká v tomto cyklu akumulace. Jsme přesvědčeni, že jen takto se můžeme přiblížit smysluplné interpretaci vývoje třídního boje a jeho historicky specifického revolučního překonání, tj. komunizace. Stále se však nalézáme teprve na počátku této teoretické práce, která tak zůstává neukončenou a otevřenou kritickým příspěvkům.

1. Proč Sametová revoluce 1989?

Stěží by mělo smysl hovořit o restrukturalizaci v České republice po roce 1989, aniž bychom alespoň zmínili, proč v roce 1989 přišla Sametová revoluce a co se přesně restrukturalizovalo. Stručně řečeno, listopadové hnutí bylo výsledkem nemožnosti další reprodukce zvláštní podoby kapitalistické akumulace, která strukturovala „reálný socialismus“. Skutečně jsme přesvědčeni, že oprávněně můžeme minulý režim nahlížet jako ovládaný imperativem zhodnocující se hodnoty, byť v reglementovaných a pokřivených formách (ve srovnání s klasickým kapitalismem). Proto akumulaci kapitálu považujeme za svorník v dějinné klenbě, která sahá zhruba od před-„socialistického“ období až do těchto dnů.

„Reálný socialismus“ neboli státní kapitalismus byl zvláštním modelem extenzivní akumulace přijatým v roce 1948, kdy se Komunistická strana Československa se značnou lidovou podporou zmocnila státní moci. Tento model byl určen k rychlému dokončení pozdní industrializace ve východní Evropě a obecně se věřilo, že odstraní všechny nedostatky volnotržního kapitalismu jako třeba krize, chudobu, nezaměstnanost, války. Jeho zásadními charakteristikami bylo znárodnění absolutní většiny výrobních prostředků, potlačení konkurenční tržní směny a nahrazení její regulační funkce centrálním plánováním. V neposlední řadě ho definovala produkce nadvýrobku a tak i vysávání nadhodnoty. Společenský nadvýrobek se okamžitě vracel do reprodukčního koloběhu výrobního kapitálu. Nutná práce zračící se ve mzdě (včetně sociální mzdy) byla fundamentálním prvkem téhož koloběhu a jako taková měla stěžejní důležitost pro tento způsob akumulace.

Během 50. let 20. století se mzdové požadavky nebo obrana mezd staly terénem, na němž probíhaly zuřivé boje ve všech „socialistických“ zemích střední a východní Evropy. Už v polovině dekády začala byrokratická třída kapitalistů, nejprve v Československu, postupně upouštět od represivního přístupu k dělnické třídě a usilovala o „třídní kompromis“, který v podstatě znamenal mzdové ústupky, částečné přesměrování výrobních sil do spotřebního průmyslu a tiché uznání moci dělníků nad pracovním procesem. Jenže už v 60. letech 20. století byla lokální industrializační mise KSČ z větší části dovršena a užitý model akumulace tak začal ztrácet svůj hlavní důvod, čímž nutil třídu kapitalistů, aby se více zaměřovala na zahraniční trhy. Akumulaci rovněž začaly zpomalovat dopady patové situace v třídním boji a tak vznikalo společenské pozadí „liberalizačního procesu“, který nakonec rozdrtila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Krátce poté světová krize v 70. letech 20. století prohloubila ekonomickou paralýzu vyprodukovanou raným poststalinistickým třídním kompromisem. Následná restrukturalizace kapitalismu na Západě dál připravovala československý průmysl o jeho trhy ve „třetím světě“ a tak se spolu se zbytkem Východního bloku postupně nořil do chronické stagnace.

Vládnoucí strana, ztělesňující „třídní kompromis“, byla v rostoucí míře vnímána jako represivní politická překážka stojící v cestě společenskému a hospodářskému pokroku. Stejně tak dělnická moc a dělnická identita, které bývaly predikovány na důležitosti práce pro model akumulace, který zkrachoval, byla stále silněji vnímána jako omezení uvalené marxisticko-leninistickou ideologií hlásanou státem jedné strany. Proč? Protože jak „kompromis“, tak dělnická moc ztratily své opodstatnění v každodenní realitě; přestaly organicky plynout ze společenské materie, přestaly být výrazem a poznáním třídní příslušnosti.

Vzpoura v roce 1989 sama sebe chápala jako „politickou emancipaci“ občanů, přičemž obsahovala a ihned uváděla v život proces politické a ekonomické liberalizace. Jakkoli rozhodující mohla být účast dělnické třídy a generální stávka, její politická autonomie neexistovala – doby dělnické moci pominuly. Když se liberální disidenti z vedení občanských fór vesele pobratřili s liberálními ekonomy z Prognostického ústavu, nebylo na tom nic, co by bylo v rozporu s obecným směřováním hnutí: „Go West.“ Nomenklatura KSČ kapitulovala bez většího odporu, protože si povětšinou byla vědoma nevyhnutelnosti tohoto vývoje a dychtila se změnit v soukromé kapitalisty.

2. Transformační proces 1990-1999: rozporuplné počátky restrukturalizace

Restrukturalizace po roce 1989 je kontinuálním procesem, který však lze rozdělit do několika fází vytyčených krizemi a konjunkturami, přičemž jejich podoby ukazují na různou míru integrace do globalizovaného akumulačního procesu kapitálu.

Úplně první fázi se obvykle říká „budování kapitalismu po česku“. V situaci technologické zaostalosti výrobního procesu a vážného nedostatku domácího kapitálu docházelo k demontáži struktur a vztahů plánované ekonomiky a podniky byly ponechány jejich osudu; silně omezený trh práce, zboží a kapitálu byl osvobozen z okovů plánu; transformovaly se majetkové vztahy; a dříve uzavřená ekonomika se začleňovala do světového trhu. První fáze tak nutně začala „transformační krizí“ let 1991-1993. Došlo k 30 % poklesu mezd a prudké kontrakci průmyslové zaměstnanosti, kterou však okamžitě kompenzoval dynamický rozvoj nového sektoru služeb, který platil nízké mzdy. Nezaměstnanost tak oscilovala kolem 4 %. ¾ podniků se nalézaly ve stavu insolvence a kumulativní ztráta českého HDP byla 13,2 % a slovenského 22,1 %. Tento rozdíl přispěl k rozdělení československé federace v lednu 1993.

Na pozadí této krize se odehrával privatizační proces. Noví soukromí vlastníci byli povětšinou domácího původu, neboť zahraniční kapitál jen vyzobal třešinky z dortu jako třeba Škoda Auto. Noví majitelé neměli dostatek kapitálu, aby mohli své továrny úspěšně modernizovat a učinit je konkurenceschopnými – občas ho neměli dostatek ani na běžný provoz – a tak jejich přežití bylo závislé na domácích úvěrech poskytovaných velkými státem kontrolovanými bankami. A tak z krizových let vzešel přechodný systém, kterému se přezdívalo „bankovní socialismus“. Znamenal ustrnutí restrukturalizačního procesu, které bránilo širšímu znehodnocení a navzdory mnoha strázním (10-14 % lidí žilo pod hranicí chudoby a asi polovina domácností nebyla schopná nic uspořit) a udržovalo sociální smír.

Starý výrobní sektor nevyšel ze svého „údolí smrti“ ani během konjunktury v letech 1994-1996, kdy Česká republika hrála úlohu „středoevropského tygra“. Silný příliv zahraničního kapitálu, který v ekonomice zvýšil zásobu peněz a vyvolal její růst, se churavým podnikům povětšinou vyhýbal. Zhodnocování české měny na zahraničních trzích jejich konkurenceschopnost dál snižovalo. V letech 1994 a 1995 tak dochází k prvním případům opětovného znárodňování. Navíc během konjunktury rostla průměrná mzda mnohem rychleji než produktivita práce. Ovšem byla nerovnoměrně distribuována, neboť 60 % zaměstnanců dostávalo méně než průměrnou mzdu a životní úroveň 2/3 obyvatelstva byla stále o 1/5 nižší než před začátkem transformace.

V roce 1996 se začaly vyjevovat vnitřní rozpory „bankovního socialismu“, když padlo několik malých bank. Celou situaci ještě zhoršovalo zpomalení ekonomiky v západní Evropě, které oslabovalo příliv zahraničního kapitálu. Kombinovaným výsledkem byl 8,6 % deficit platební bilance v poměru k HDP. Všechny tyto potíže vyprovokovaly v květnu 1997 spekulativní útoky na českou měnu. Ty způsobily monetární „minikrizi“, která ohlásila novou recesi a ta trvala zhruba dva roky: 1997 a 1998.

Nejen za této recese, ale už během konjunktury jsme mohli vidět počátky nového cyklu bojů. Odrážely se v nich probíhající proměny v modelu akumulace kapitálu:

  • práce byla vytlačována ze svého ústředního postavení v kapitalistickém vztahu a na mzdu se začalo pohlížet pouze jako na náklad – problematické propojení reprodukčních koloběhů proletariátu a kapitálu bylo zrušeno;
  • v souladu s tímto vývojem se dříve velmi významná sociální mzda stala terčem permanentních útoků.

Nové boje nebyly zrovna časté a docházelo k nim ve veřejných službách a velkých státem kontrolovaných společnostech, kde se měly buď snižovat mzdy, nebo propouštět, popřípadě mělo dojít k jejich privatizaci. Konaly se tedy odborové stávky a protesty ve zdravotnictví a školství, ale také na Českých drahách nebo v důlním průmyslu. Nehledě na jejich délku nebo rozhodnost byly všechny fragmentární, izolované a vyloženě neúspěšné či vedly k „vítězství“, které se ukázalo být plíživou porážkou. S „úspornými balíčky“ se v roce 1997 objevily další obecnější protesty jako třeba stotisícová odborová demonstrace proti snižování mezd ve veřejném sektoru, škrtání sociálních dávek a další deregulaci cen nebo mnohem menší demonstrace důchodců proti růstu cen. I ony však byly bezmocné.

Na konci roku 1998 se dostala k moci první sociálně demokratická vláda, která byla odhodlána oživit restrukturalizaci starého výrobního sektoru a demontovat „bankovní socialismus“. Rok 1999 prohlásila „rokem, kdy v Čechách skutečně začal kapitalismus“. Staré továrny přestaly splácet půjčky, propouštěly dělníky a mnohokrát dokonce přestaly platit mzdy. Během roku se počet dělníků, kteří pracovali a – zcela nebo částečně – nedostávali plat, vzrostl z 30 000 na 100 000. Nezaměstnanost dosáhla 9 %. Ve starém průmyslovém sektoru to vyvolalo vlnu zoufalých bojů, která svého vrcholu dosáhla během „horké zimy“ 1999 a „horkého jara“ 2000. Nejvyššími body přitom byly spontánní „hladové demonstrace“ dělníků z pražského ČKD a okupační stávky v severočeském uhelném dole Koh-i-noor a brněnském Zetoru.

V těchto bojích byla dělnická identita pohřbena definitivně. Z retrospektivy je celkem jasné, že z oněch bojů neplynul žádný projekt autonomie dělnické třídy. Byly výlučně o zoufalství a bezmoci – o latentním vědomí, že „bez kapitálu nejsme nic.“ I v těch případech, kdy dělníci kritizovali své odbory a jednali mimo jejich rámec – a takových případů bylo jen málo – prchavé momenty sebeorganizace byly stejně bezmocné jako všechno ostatní a jen suplovaly odbory tam, kde odbory selhávaly, a vždy se ochotně vracely pod jejich střechu. Téměř všechny tyto boje skončily naprostým neúspěchem. Dělníci přijali uzavření podniku a/nebo masivní propouštění, odstupné a/nebo doplacení části či všech dlužných mezd. Dělnická identita nás nadobro opustila.

3. Druhá fáze restrukturalizace: období konjunktury v letech 2000-2008

Když se od roku 2000 nepopiratelně vrátila léta růstu, definitivně se rozhodlo o charakteru dalšího vývoje české ekonomiky. Pod patronátem sociálně demokratické vlády a její politiky pobídek pro přímé zahraniční investice dochází k etablování modelu označovaného jako „závislá industrializace“, byť přesnější by bylo mluvit o „reindustrializaci“.

Opravdový příliv zahraničních investic začal v roce 2005 (+ 6 až 7 % HDP) a trval do roku 2008. V té době se Česká republika stala jakousi „dílnou“ a skladem, které nabízely relativně kvalifikovanou pracovní sílu, která zároveň nebyla drahá. České firmy se začlenily jako subdodavatelky do řetězců nadnárodních korporací. Ekonomika jako celek se začala orientovat na vývoz, zejména do států EU – tyto aktivity představují přes 80 % českého HDP. Německo se na tomto čísle podílí asi z jedné třetiny. Export táhne několik velkých společností: podíl malých a středně velkých podniků zůstává slabý. Ekonomika se soustředí na vývoz silničních vozidel a komponent pro automobilový průmysl.

Ke skromným dělnickým bojům během druhé fáze restrukturalizace došlo i v tomto klíčovém sektoru. Nejdůležitějším výrobcem aut je Škoda Auto, která je součástí Volkswagenu. Tehdy zaměstnávala 26 000 dělníků a platila jedny z nejvyšších mezd (kolem 1200 euro). Na jaře 2005 tamní odborová organizace, aby podpořila svoji pozici při kolektivním vyjednávání, vyhlásila celkem symbolickou tříhodinovou stávku (každá směna stávkovala hodinu) a požadovala 10 % růst mezd. Získala 7 %. O dva roky později, kdy společnost dosáhla rekordních zisků, došlo k další, ještě neškodnější odborové stávce, které se účastnilo méně dělníků, a nedosáhla o mnoho více, než byla původní nabídka managementu. Byť byla rozptýlená menšina škodováků kritická k postupu jejich odborů, nikterak se nepokusili dát se dohromady a postavit se proti odborům. Situace, kdy zisky rostou až do nebes a mzdy se zvyšují jen velmi skromně, pro ně byla fatum. Možná nepříjemný osud, ale rozhodně nevyhnutelný.

V tuto chvíli je patrně nutné zmínit i divokou stávku, k níž v prosinci 2009 došlo v továrně Hyundai. Ačkoli chronologicky spadá až do počátků další fáze restrukturalizace, představuje kontinuitu charakteristik dělnických bojů, o nichž jsme začali mluvit.

Továrna začala vyrábět auta v roce 2008. Úmyslně byla vybudována v Moravsko-slezském kraji, kde je dlouhodobě jedna z nejvyšších měr nezaměstnanosti. Proto i mzdy, které Hyundai vyplácí, jsou na český automobilový průmysl poměrně nízké (hodně pod 800 euro). Primárně to však bylo neúnosné množství povinných přesčasů a silně kárné vynucování pracovní kázně, co podnítilo skupinku dělníků na ranní směně, aby zahájili divokou stávku. Ta měla dominový efekt, protože všechny části továrny jsou vzájemně propojeny. Nicméně po hodině se zase začalo pracovat. O dva dny později se konala schůzka odborů (v továrně vznikly teprve před šesti měsíci) s managementem, která nakonec vedla k dohodě slibující omezení přesčasů, zlepšení komunikace mezi odbory a vedením továrny a beztrestnost pro iniciátory stávky (kteří jsou mimochodem také odboráři). Zhruba ve stejné době došlo ke krátkým divokým stávkám podobné povahy ve dvou dodavatelských firmách, ale nevedly ani k takovému výsledku jako v Hyundai. Bez vážnějšího odporu byly rychle potlačeny a potížisté propuštěni.

Vidíme tedy, že součástí bojů na pracovištích nebyla stabilizace sebeorganizovaných protiodborových menšin. Konflikty byly buď zcela v rukou odborů, nebo jen suplovaly odbory tam, kde podle mínění dělníků selhávaly. Jádrem konfliktu sice byla mzda, ale rozhodně se nepojila s jakousi vizí systematického růstu moci pracující třídy v rámci kapitalistického výrobního způsobu. Byli jsme svědky velmi skromného konfliktu ohledně individuálních životních prostředků (na straně pracujících) a ohledně položek na nákladové straně (z hlediska kapitálu). Zdá se tedy, že lze říci, že reprodukční koloběhy práce a kapitálu se rozpojují. A s nástupem krize nic nenaznačuje obnovu nebo ustavení nového vzájemného vztahu mezi nimi.

Na závěr této části bychom měli říci, že v roce 2008 nová pravicová vláda obnovila útok na sociální mzdu (další krácení sociálních dávek, podpor v nezaměstnanosti, snižování daňové zátěže bohatých lidí a zvyšování daní proletářům, zvýšení důchodového věku, další liberalizace nájemného a nepříliš úspěšná právní příprava postupné privatizace veřejného důchodového pojištění a zdravotnictví). Proto v červnu téhož roku odborové konfederace společně zorganizovaly „hodinovou výstražnou generální stávku“, která skončila naprostým fiaskem. Z 1 275 000 odborově organizovaných pracujících se jí sice zúčastnilo 985 000, ale jen 306 000 z nich skutečně stávkovalo. Zbytek „stávku podporoval při práci“.

4. Počátky třetí fáze restrukturalizace jako reakce na globální krizi

Na přelomu let 2007 a 2008 byl v Česku deficit veřejných financí nižší než průměr EU. Nicméně koncem roku 2008 dorazila do České republiky nákaza krize a v roce 2009 jsme ji začali naplno pociťovat (- 4,2 % HDP), přičemž nezaměstnanost vzrostla z 5,5 % v roce 2007 na 9,5 % v roce 2009. Nejpostiženějšími sektory ekonomiky bylo strojírenství a stavebnictví. Rok 2010 přinesl mírné zlepšení, zejména díky rychlému růstu vývozu i dovozu a sektoru služeb. Avšak poslední čtvrtletí roku 2010 bylo slabé a předznamenávalo pokles, k němuž došlo v roce 2011 a pokračuje dodnes (podle posledních dostupných dat to v roce 2012 bylo – 1,3 % HDP).

V prvním roce krize se trochu namnožily drobné a krátkodeché boje v soukromých firmách, ale jen ve srovnání s předchozími léty konjunktury, protože obecně vzato jich bylo jen málo. Nedošlo tudíž téměř k žádnému odporu proti propouštění a poklesu či stagnaci mezd.

V roce 2010 nastoupila do úřadu nová pravicová vláda, která se zavázala provádět politiku rozpočtové zodpovědnosti a postarat se tak o přístup k mezinárodním úvěrům s rozumnými úrokovými sazbami. V zásadě se rozhodla pokračovat v restrukturalizaci skrze další demontáž sociální mzdy. Bezprostředními terči jejích reforem nebyly jen mzdy ve veřejném sektoru, důchody, sociální dávky, podpora a zavádění „nucených prací“ jako obvykle, ale také pilotní pokusy o privatizaci sociálního zabezpečení, které by otevřely nové možné zdroje zisku. Veřejný systém důchodového pojištění má být oslaben ve prospěch soukromých penzijních fondů. Z větší části odložená reforma vysokého školství předpokládala zavedení školného a bankovních půjček pro studenty, aby mohli školné platit. Zástupcům kapitálu se mělo otevřít i financování a správa univerzit. Do veřejného zdravotnictví byla zavedena dvojstupňová péče: jedna levnější placená ze zdravotního pojištění a druhá dražší, placená přímo pacienty. Síť veřejných zdravotnických zařízení se kontinuálně redukuje a otevírá privatizaci. Nezaměstnanými se nadále nemají zabývat výlučně státní úřady práce, jejichž velikost a počet se snížil, ale také soukromé pracovní agentury. Rovněž došlo k ne zcela úspěšnému pokusu donutit všechny recipienty sociálních dávek, aby se stali zákazníky jedné soukromé banky, která by jim vydala tzv. Sociální kartu, s níž by se přes bankomaty této banky mohli dostat ke svým dávkám.

Co se zaměstnanců veřejného sektoru týče, nejsilnější reakci vyvolal útok na jejich mzdy. Vláda tehdy zamýšlela snížit celkový objem peněz vyplácených na mzdy ve veřejném sektoru o 10 % – buď snížením platů, nebo propouštěním. Dalším terčem útoku byl systém tabulkových platů, který zaměstnancům zaručuje jistou kariérní jistotu. Starý systém měl být nahrazen rozvolněnějším, aby se odměňování pracovních sil stalo flexibilnějším. Tento záměr však vyvolal značnou opozici.

V září 2010 na 40 000 lidí v Praze protestovalo proti této reformě. Demonstraci inicioval nezávislý odborový svaz policistů. Přidaly se k němu však i všechny ostatní svazy veřejného sektoru. Byli tam policajti, hasiči, státní úředníci, zdravotníci, zaměstnanci školství, herci a hudebníci, dokonce i vojáci a mnozí další. Přítomna byla i spousta občanských iniciativ. Odbory volaly po sociálně ohleduplnějších reformách, přičemž argumentovaly pro progresivní zdanění a nepřenášení „příliš velkého břemene“ na obyčejné zaměstnance a občany. Samozřejmě kritizovaly korupci ve státních zakázkách. Atmosféra byla mnohem vzrušenější než obvykle. Bezpříkladné (pro české podmínky) bylo, že skupina naštvaných policajtů-demonstrantů dokonce zaútočila na Ministerstvo vnitra a zdemolovala jeho vestibul. Ale ani tato událost nepřinesla kýžené plody. Brzy nato odbory přijaly 10 % snížení mezd, ale změna tabulkových platů byla z větší části odpískána. Během prosince 2010 došlo k několika lokálním odborovým demonstracím, ale jejich síla daleko zaostávala za úspěchem zářijové demonstrace.

Přesto však posílila odhodlání veřejných lékařů pohnout s jejich vlastním dlouhodobým sporem o mzdy. Od doby, co v 90. letech 20. století založili svůj nezávislý Lékařský odborový klub (LOK), neustále kritizovali skutečnost, že české veřejné zdravotnictví funguje na dobré úrovni jen díky bezprecedentnímu množství přesčasové práce, kterou musejí lékaři vykonávat (častokrát měsíčně pracují téměř 100 hodin navíc). A je to pravda. Jestliže sami sebe popisují jako „proletáře medicíny“, stěžují si tak na skutečnost, že vysoce kvalifikovaní zaměstnanci, kteří sami sebe považují za střední třídu, musejí pracovat dlouhé hodiny v šíleném tempu, aby dosáhli na životní úroveň, kterou považují za normu své společenské reprodukce. Tato mzdová otázka byla nejakutnější pro mladé lékaře a lékařky, jejichž pracovní podmínky jsou nejhorší a příjmy nejnižší. V roce 2010 byla hrubá hodinová mzda nově vystudovaného lékaře 4 eura a lékaře před důchodem 8 euro.

V květnu 2010 jejich odborový svaz ohlásil protestní akci nazvanou „Děkujeme, odcházíme“. Protože zdravotníci musejí poskytovat akutní péči i během stávek – čímž se výrazně snižuje jejich efekt – zvolili lékaři jiný způsob boje: na podzim 2010 kolektivně podali výpovědi. Prohlásili, že jsou v České republice natolik nedostatečně placeni, že jediným řešením je odejít ze země na západ (zejména do Německa). Původně, když hnutí existovala pouze na deklarativní rovině, podepsalo 7000 lékařů a lékařek výzvu Ministerstvu zdravotnictví. Ale z celkového počtu přibližně 16 000 lékařů se jich nakonec celé akce aktivně zúčastnila jen čtvrtina – tedy téměř 4000. Všechny jejich pracovní smlouvy měly skončit 1. března 2011.

Došlo k vyjednávání, ale dohody nebylo dosaženo. Situace se vyostřila. Do hry se dokonce dostala i možnost vyhlášení výjimečného stavu a směšný nápad nasadit armádní polní nemocnice. Stát a média vyvíjely na bojující lékaře nesmírný tlak, takže v polovině února bylo konečně dosaženo dohody. Ta byla vpravdě Pyrrhovým vítězstvím. Pro rok 2011 lékaři dosáhli bezpodmínečného zvýšení platů o 200 až 320 euro měsíčně. Na rok 2012 jim bylo slíbeno 10 % zvýšení mezd pro všechny zdravotníky a v roce 2013 měla být průměrná mzda lékaře o 50 % vyšší než celostátní průměrná mzda = něco kolem 1437 euro. Všechny sliby však byly podmíněny úsporou peněz skrze restrukturalizaci veřejného zdravotnictví a zrušení tabulkových platů pro lékaře od 1. ledna 2013.

Přesto tato dohoda odborům stačila jako únik z dosažené bezvýchodné situace. Zaprvé, bojující lékaři v tom byli od prvopočátku sami, ale s postupem času se dostávali do stále silnější izolace, a to díky hmotně existující fragmentaci pracovních sil a jejich pracovních podmínek. Lékaři středního věku a jejich staří kolegové, kteří jsou nejlépe placení, zůstali pasivní nebo byli vůči boji otevřeně nepřátelští. Sestry a další zdravotnický personál byli většinou proti boji, jelikož se obávali, že možné vítězství lékařů by ve finále znamenalo méně peněz pro ně samotné.

Zadruhé, v průběhu boje bylo stále zřetelnější, že ačkoli lékaři dokázali přivést veřejné zdravotnictví na pokraj kolapsu a vyvinuli tak bezprecedentně silný tlak na vládu, a proto měli dobrou šanci vyhrát podstatné (na české podmínky) navýšení mezd, tak čím úplnější by jejich vítězství bylo, tím dříve by se obrátilo proti nim, protože by pořád zůstali jen dobře placenými zaměstnanci, kteří potřebují, aby je kapitál potřeboval. Sen o „odchodu na Západ“ vyprchal (jen 5 % z nich – asi 200 lékařů – si skutečně našlo práci v zahraničí) a nevyhnutelnost restrukturalizace veřejného zdravotnictví všichni z nich nejen chápali, ale jejich odboroví předáci ji do jisté míry i obhajovali. A vláda otevřeně vyhrožovala, že kdyby hnutí zašlo příliš daleko (ve smyslu nekompromisnosti), prostě by lékaře nechala, ať na začátku března 2011 odejdou ze zaměstnání, přičemž by se zdravotnictví propadlo do hlubokých problémů a celá situace by se změnila v „živelnou“ a dramatickou šokovou restrukturalizaci, která by doširoka otevřela brány privatizaci, zavírání nemocnic, masovému propouštění a útoku na mzdy. Dál bojovat jako proletáři by ve finále znamenalo poškodit svoji reprodukci jakožto pracujících.

Po podepsání dohody s vládou se tak hnutí zhroutilo v neorganizovaný ústup: všichni jednotlivě žádali zaměstnavatele o stažení výpovědí a v případě, že tito odmítli, nepřipadalo v úvahu, že by se lpělo na dříve proklamované vzájemné solidaritě. Již rok poté vláda odmítla dostát svým závazkům a tlačila na nové vyjednávání na úrovni jednotlivých nemocnic. Tentokrát však jakákoli další mobilizace lékařů nepřipadala v úvahu. Dříve dynamický odborový svaz byl svým vlastním vítězstvím významně oslaben.

5. „Obroda občanské společnosti“ a radikální demokratismus

Kromě výše pojednávaných bojů současná krize, úsporná opatření a plány na restrukturalizaci veřejného sektoru vyprodukovaly mnohotvárné hnutí, které v sobě neslo obrodu radikálně demokratických tendencí, které se po vyvrcholení antiglobalizačního hnutí v roce 2000 stáhly do nevládních organizací a na akademickou půdu. Toto hnutí se chápe jako „obroda občanské společnosti“. Jejím důležitým zdrojem je všudypřítomný „deficit demokracie“, který je integrální součástí nejnovější kapitalistické restrukturalizace. Tento deficit, doprovázený chudnutím nižších a středních příjmových vrstev a nekonečnou řadou korupčních skandálů, vyprodukoval určitý stupeň delegitimizace zastupitelské demokracie.

Charakteristický je pro současnou situaci raketový nástup sdružení Pro-Alt. Jeho praktická existence je o spojování dříve ghettoizovaných radikálně demokratických alternativ s odbory a občanskými iniciativami, jako jsou sdružení studentů, postižených, pacientů nebo důchodců, na bázi vágní postkeynesiánské vize. Nicméně sám o sobě radikální demokratismus ani dnes nedokáže přivést do ulic víc než stovky lidí. Je tedy spíše jako duše oživující odborové a jiné svaly hnutí, které „obrozuje občanskou společnost“, a přitom stále uznává stát jako partnera a klade mu požadavky.

Jedním z jeho projevů na počátku roku 2012 bylo studentské hnutí proti poklesu státního financování univerzit, zavádění školného a omezování akademických svobod. Ačkoli dokázalo mobilizovat asi 20 000 studentů a pedagogů, bylo poměrně menšinové, neboť většina studentů pořád ještě může věřit, že je čeká docela světlá budoucnost. Po předem dojednaném akčním týdnu se hnutí prostě zhroutilo, aniž by něčeho dosáhlo – až na změnu ministra a zpomalení procesu reforem.

Dosavadním vrcholem „obrody občanské společnosti“ byla koalice „Stop vládě“, která zahrnovala odborové konfederace, Pro-Alt, studentské aktivisty a další občanská sdružení. V květnu dokázala do Prahy přivést 120 000 lidí na protest proti nové fázi restrukturalizace. Rovněž organizovala další menší demonstrace a symbolické blokády ministerstev, ale vše marně – vláda neodvolala ani nejmenší část svých reforem.

Dalším výrazem téhož trendu bylo mnohem populističtější a vlastenečtější – ale zároveň zdola organizované – občanské hnutí Holešovská výzva, které na rozdíl od ostatních nic od státu nežádalo. Několik týdnů dokázalo v mnoha městech mobilizovat snad 20 000 lidí, přičemž současný třídní konflikt zprostředkovávalo odmítáním vlády a zastupitelské demokracie a volalo po okamžitém zavedení jakési přímé demokracie, přičemž ji také praktikovalo na svých shromážděních na náměstích. Tudíž by ho bylo lze považovat za zvláštní a živelnou českou reflexi fenoménu „indignados“.

Další věcí, kterou je nutné zmínit, byl fenomén „proticikánských protestů“ na podzim 2011. Ve skutečnosti v nich šlo o téma pomalu rostoucího přebytečného obyvatelstva v Česku. Od počátku tranzice je jeho hlavní složkou velká část romské minority. Tato skutečnost je hlavním zdrojem rozšířeného proticikánského rasismu. S novými úspornými opatřeními menší část „bílé“ většiny sklouzává do řad přebytečného obyvatelstva – zejména v lokalitách s vysokou mírou strukturální nezaměstnanosti. Tato města se stala dějišti demonstrací místních „bílých“ proti Romům, které trvaly pár měsíců. Došlo i k jejich konfliktnímu prolnutí s krajně pravicovými aktivisty, kteří se snažili situace využít, což vedlo k několika málo pokusům o pogromy a střet s policejními těžkooděnci. Na konci tohoto hnutí se stalo zřetelnějším, že tu šlo o sociální degradaci samotných jeho účastníků a o sílící konkurenci mezi „neužitečnými“, jejímž předmětem byly sociální dávky.

Na závěr už jen tolik, že tato „obroda občanské společnosti“ naráží na realitu krize a nesplnitelnosti požadavků. Mohlo by tak dojít k překonání současných limitů třídního boje, ale jak k tomu dojde, teprve uvidíme.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: