Od Švédska po Turecko – Nerovnoměrná dynamika éry nepokojů
Loňské léto bylo dobou, kdy se ve světě časově protnulo několik sociálních explozí: nepokoje imigrantů ve Švédsku, nepokoje v Brazílii a nepokoje, které provázely okupaci istanbulského parku Gezi v Turecku. Právě tehdy vzniknul text z pera řeckých Blaumachen, který se pokouší onu situaci v globálním třídním boji analyzovat. Tento text vyšel ve druhém čísle mezinárodního časopisu Sic.
Sociální výbuch v Turecku nám přikazuje blíže prozkoumat, co se vlastně děje, co vzniká, jaké jsou nové limity produkované v době, které říkáme éra nepokojů, a jak budou tyto limity překonány. Kombinace událostí ve Švédsku a Turecku, jejich časový souběh, potvrzuje existenci dvou dynamik třídního boje, z nichž se každá vyvíjí relativně autonomně. Nelze přehlédnout skutečnost, že předjímané setkání těchto praktik pravděpodobně nebude harmonické a nastolí téma, jak se k sobě navzájem vztáhnou dva historicky produkované „subjekty“, které ve své současné aktivitě nesdílí společný horizont. Z hlediska revoluce je však otázkou, jak na základě tohoto předjímaného setkání vznikne nutné překonání těchto subjektů, jak se jejich boj přemění v uskutečňování komunistických opatření proti kapitálu, tj. ve zpochybňování všech společenských rolí, které ustavují společnost – v komunizaci.
Je tu i třetí dynamika: hnutí se mzdovými požadavky, jež se objevují hlavně na periferii, kterou historický neoliberalismus začlenil do internacionalizované akumulace – jmenovitě jde o Čínu a jihovýchodní Asii. Střetnutí této dynamiky s dalšími dvěma ještě není zřejmé. Je tu i čtvrtá dynamika, která se týká vývoje rozporů v latinskoamerických zemích, kterým se podařilo integrovat odpor proti neoliberalismu do státu (pozoruhodnou výjimkou je Čile; hnutí společensky konstruované kategorie „mládež“ spadá spíše do dynamiky nepokojů). Tato čtvrtá dynamika je v současnosti ještě nezávislejší, ačkoli se v budoucnu může stát relevantní obzvláště pro nás v Řecku. Níže tedy pojednáme o prvních dvou z těchto čtyř dynamik.
Na jedné straně máme nepokoje „vyloučených“ a na straně druhé dochází od roku 2011 k řetězu nepokojů, jejichž nejdůležitějším prvkem – z hlediska kompozice – je angažmá tzv. „středních vrstev“, přičemž pro takto vzniklá hnutí je konstitutivní „demokratický“ diskurs těchto vrstev. Nepokoje vyloučených se objevují v zemích, které stojí vysoko v kapitalistické hierarchii. Na druhé straně nepokoje, kterým dominuje demokratický horizont, na němž se politicky ustavují střední vrstvy a formují hnutí „odehrávající se na náměstích“, se odehrávají hlavně v zemích druhé zóny a tzv. „nových ekonomikách“. Skutečnost, že země, která do těchto zón nepatří, Španělsko, je součástí tohoto seskupení, naznačuje, že krize potvrzuje podrývání této stratifikace, které probíhalo již během tohoto cyklu akumulace (od krize 70. let až asi do roku 2008). Tyto dynamiky však ještě nevstoupily do hry v samotném jádru (USA-Německo). Hnutí Occupy Wall Street sice propůjčilo své jméno druhé dynamice, ale zapadá do ní jen okrajově: jednalo se totiž o hnutí aktivistů (Blockupy v Německu bylo hnutí téhož druhu) a ne o masové hnutí, jako byla třeba hnutí ve Španělsku, Řecku nebo „Arabské jaro“ a současné hnutí v Turecku.
Ti, kdo jsou radikálně vyloučeni z koloběhu výroby nadhodnoty (tímto způsobem jsou integrováni do kapitalistické společnosti: včlenění vyloučením), neartikulují žádný (politický) diskurs – jejich jediným jazykem je rabování a ničení. Nic nepožadují, protože pro ně už je nesmyslnost požadavků daností (jinak by požadavky měli). Vědí už, že stát jim integraci nezajistí a bude se snažit s nimi nakládat jako s přebytečným obyvatelstvem. Jelikož krize/restrukturalizace, která probíhá od roku 2008, dál likviduje „sociální výdaje“, je jim jasné, že s nimi bude zacházeno stále represivněji. Vlastně se dusí ve „vězení bez mříží“ (když si nemůžete dovolit opustit svoji čtvrť a policie vás neustále nahání, jste ve vězení). V tomto „vězení“ nemohou komunitní vazby nabídnout záchranu před každodenní bídou a do jisté míry vstupují do paralelní směnné ekonomiky, drobné trestné činnosti, tj. do neformálních institucí, které reprodukují krutou, utiskující hierarchii (o postavení žen ani nemluvě). Takže tím, že útočí na své vězení a tím, že útočí na všechny státní instituce, které je definují jako vězně odsouzené na doživotí, napadají svojí vzpourou své společenské role uvnitř onoho „vězení“, v němž se nacházejí.
Střední vrstvy se bouří, protože jsou hroutícími se středními vrstvami (Řecko, Španělsko) nebo proto, že se jako takové nemohou ustavit (Arabské jaro) či proto, že jsou vystaveny mnohem větší represi a ekonomickému ždímání než v době před krizí (Turecko), což neznamená jen nižší příjem, než jaký “by měl být”, ale také všechny ostatní společenské vztahy, komodifikaci a ohrazování veřejných prostranství, gender, politiku nebo politiku a náboženství, které jsou v případě arabských zemí aspekty téhož, rasu atd. Otázka středních vrstev je otevřenou teoretickou otázkou. Sama jejich definice je totiž tekutá. Tradiční definice středních vrstev zahrnovala kategorie drobných vlastníků (majetku) výrobních prostředků a tradičně individuálních povolání (lékaři, právníci atd.). Jak však dnes definovat střední vrstvy? Tato společenská stratifikace je namnoze přítomna mezi námezdně pracujícími a lidmi pracujícími na živnostenský list (tj. zaměstnanci, kteří částí své mzdy přispívají do systému sociálního zabezpečení) a zakládá se na postavení jedince ve výrobním procesu, na jeho příjmu, přístupu k úvěrům atd. Následně pak masy zchudlých nezaměstnaných, de facto chudé mládeže a prekérních pracujících tlačí dolů „status“ těch, koho by šlo nazvat středními vrstvami, a redukují jejich politický vliv ve státě.
Tyto dvě dynamiky – nepokoje vyloučených a masová hnutí, která okupují veřejná prostranství a v nichž tyto tekuté střední vrstvy hrají prim – se navzájem proťaly v únoru 2012 v Řecku (v tomto případě se ale střední vrstvy už hroutily). Tento průsečík byl výsledkem řeckých zvláštností. Nelze totiž přehlížet, že před „Syntagmou 2011“ došlo k „prosinci 2008“. Nepokoje z prosince 2008 se stejně jako studentské bouře v Čile a Kanadě vepsaly do škály praktik platných pro obě dynamiky. V těchto nepokojích se totiž „mládež“ vynořuje jako společensky konstruovaný subjekt, skládající se z mužů a žen, jimž se všechny dveře zavírají před nosem, které nečeká vzestup po společenském žebříčku, ale zároveň se nenalézají v pozici strukturálně vyloučených jako „kravalisté“ ze Stockholmu a Anglie.
Důležité jsou otázky, které aktuální vstup éry nepokojů do Švédska a Turecka nastoluje:
A) Bude stát schopen vybudovat souhlas proletariátu v zemích první zóny s represivním zacházením s vyloučenými? Zdá se, že tato tendence vzniká jako téměř nevyhnutelná reakce na aktuální vývoj této dynamiky v podobě událostí ve Švédsku (s daným tématem přímo souvisí nástup EDL i růst politického vlivu UKIP v Anglii, k čemuž nemohlo dojít po nepokojích v roce 2011, které byly daleko více bělošské). Nepokoje ve Švédsku aktualizovaly krizi integrace proletariátu do procesu výroby nadhodnoty jakožto krizi přistěhovalectví. Na pořadu dne je otázka nového typu fašismu orientovaného na vznik „evropské identity“ a tedy s vnitřně rasistickým obsahem.
B) Jaká je vnitřní dynamika vstřebávání „středních vrstev“ do proletariátu, a to nejen v podobě situace, ale také v podobě aktivity? Je nějaká šance, že se praktiky „komuny“ – těch, kdo se brání na náměstích a snaží se zachránit svoji třídní příslušnost – potkají s destruktivními praktikami vyloučených? Dodnes jsou jedinými náznaky konfliktní setkání v březnu 2006 ve Francii během hnutí proti CPE – což je dnes už zastaralá událost, k níž došlo před krizí – a události 12. února 2012 v Řecku, kteréžto setkání však bylo zapuštěno do konfrontace okolo „Memoranda“ a nemohlo přetrvat po porážce svého specifického požadavku. Co může být výsledkem „demokratických hnutí“, která přinejmenším dodnes nelze začlenit do státu? Tato hnutí vykazují jistý „komunitarismus“. Jeho východiskem je obrana státního vlastnictví (nic není „společné“ – vše, co není soukromé, je státním vlastnictvím), které se má využívat podle jeho definice, tedy jako prvek podpírající reprodukci pracovní síly. Náměstí či parky jsou prostranstvími „volného“ času. Skutečnost, že krize/restrukturalizace významně zvýšila nezaměstnanost, umožňuje velkému počtu lidí být během hnutí neustále přítomní na takových prostranstvích. Fakt, že kdokoli má zaměstnání, se po práci přidá, není překvapivý – večer a v noci tak přichází mnohem více lidí. Důležité je, že „při okupování“ vzniká „pospolité žití“. „Život během okupace“ je tak rozhodně obrazem budoucnosti, který přesahuje horizont hnutí. Nelze ho však označit za nějakou generalizovanou praxi, protože hnutí ve skutečnosti nezpochybňuje strukturu, o niž se opírá rozdělení na veřejný a soukromý prostor, a tedy v poslední instanci nezpochybňuje kapitalistické vztahy jako celek. „Bojovou pospolitost“ a „komunistická gesta“ bychom neměli podceňovat, protože ve své generalizaci představují pozitivní horizont, ale ve stádiu, v němž se dnes nalézáme, jsme povinni hledat: na jedné straně to, čím jsou tato hnutí omezována a co znemožňuje snahu o zevšeobecnění těchto prvků, a na straně druhé, které z prvků jejich obsahu jsou zároveň příčinami jejich konce. Oproti nepokojům vyloučených, účastníci těchto hnutí považují za velice důležitou teritorializaci své přítomnosti (cosi souvisejícího s významem rentové formy, kterou nabývá nadhodnota produkovaná moderním kapitalismem; vykořisťování definuje formu třídního boje). „Okupací“ si nárokují právo na hmotnou existenci, přičemž se jako subjekt obracejí na stát, který podle nich má „naslouchat“ jejich potřebám. Nedůležité není ani to, že před policií komunu brání především mladá, mužská a chudá část proletariátu, která má s rvačkami s policajty své zkušenosti (tato role se vyprofilovala i v Turecku, byť v menší míře než v Egyptě). Nutně se hledají požadavky, aby bylo možné k hypotetickému vyjednávacímu stolu (účastníci hnutí se nemohou smířit s tím, že žádný takový stůl už neexistuje a neustále vyzývají vládu, aby se chovala, jako by existoval) přijít s něčím konkrétnějším než s „demokracií“. Vzhledem k tomu, že vláda odmítá o čemkoli vyjednávat, tento proces přirozeně končí zpochybňováním vlády samotné. Jelikož z hlediska kompozice dominují hnutí střední vrstvy, nutně požaduje odstoupení vlády a takovýto požadavek – při absenci „strany dělnické třídy“ – znamená, že ji má nahradit jiná vláda (taková, která by dokázala udržet a reprodukovat životní úroveň, jakou si střední vrstvy podle svého názoru zaslouží). Tato endogenní tendence není v rozporu s komunitárními rysy okupací, jejichž role ustavujících a formativních prvků hnutí nicméně slábne, jakmile dochází ke konkretizaci politického cíle. Egypt a Tunisko jsou dokladem, že pád vlády skutečně značí konec těchto hnutí. Co se však zpočátku zdálo být vítězstvím, ukázalo se být porážkou, jelikož došlo ke vzniku nových policejních států a restrukturalizace pokračuje, jakoby se nechumelilo: rušení sociálních dávek, zvyšování cen potravin atd. Hnutí v Egyptě a Tunisku se však nedokázala znovu postavit na nohy, protože jejich původního cíle, jenž korespondoval s jejich jednotou, už bylo dosaženo. Turecko – další milník v této dynamice – které navzdory svým odlišnostem patří k témuž schématu, musí jakožto sociální hnutí čelit jinému aspektu této situace. Politická moc vlády je ve srovnání s Egyptem a Tureckem větší. Jednota hnutí se zakládá na tom, že stát se v posledních letech přeměňuje v policejní stát. Otázka zní: mohou být střední vrstvy vstřebány do proletariátu jako aktivita zpochybňující kapitál, neskončí-li tato hnutí politickým vítězstvím (tedy jejich faktickou porážkou)? Jejich porážka, která přichází s politickým vítězstvím, nutně vynáší na povrch existující dělítka. Část hnutí se snaží pokračovat v revoltě, ale ta ztrácí lidovou podporu (tedy mezitřídní podporu, vzhledem k tomu, že třída je vztah a nikoli kategorie). Jak může tento proces revolty pokračovat bez masové participace vyloučených a chudých? A je tato možná?
Zatímco píšeme tento text, hnutí v Turecku stále pokračuje. Jeho specifičnost a skutečnost, že se jedná o událost globálního významu, určují bod, kde se právě nalézáme. Jsme tu: v revoltě, která vypukla v dalším policejním státě. V revoltě, která na základě svého obsahu nemá téměř žádnou šanci na „vítězství“ a právě z toho důvodu je tak důležitá.
Praktiky „komuny“, jejichž nutným horizontem je lepší správa buržoazního státu, přičemž nakonec dochází ke zpochybnění tohoto horizontu, se potkávají s revoltami vyloučených v tom, že tyto revolty ani nemají horizont „vítězství“. Výsledek tohoto setkání – o němž rozhodne mimo jiné interakce mezi praktikami komuny a praktikami každodenního přežití těch, kdo jsou strukturálně vyloučeni z oficiálního koloběhu výroby nadhodnoty – do značné míry rozhodne o výsledku třídního boje v éře nepokojů.
Woland/Blaumachen a přátelé, červen 2013
Přátelé komunizace 