Sic: O periodizaci kapitalistického třídního vztahu

Tímto textem uzavíráme sérii věnovanou průniku systematické dialektiky a komunizační teorie v tvorbě kolektivu Endnotes. Naposled jsme spolu s ním blíže prozkoumali koncept přivtělování a podrobili kritice periodizaci kapitalismu založenou na formálním a reálném přivtělování práce ke kapitálu, jak ji navrhuje Théorie Communiste. Následující stať členky Endnotes vyšla v mezinárodním časopisu pro komunizaci Sic jako příspěvek do diskuse o nalezení případnějších kategorií, s jejichž pomocí bychom mohli lépe, přesněji a srozumitelněji uchopit dějinné metamorfózy kapitalistického třídního vztahu. Navrhuje se v něm místo přivtělování pracovat se způsobem, kterým jsou usouvztažněny reprodukční koloběhy pracovní síly a kapitálu.

Jaké nástroje jsou ty správné: přivtělování nebo reprodukce?

Kapitalistický třídní vztah není statickým celkem. Je to rozpor v pohybu, rozpor, který má své dějiny, či dokonce dějinotvorný rozpor. Tento text je příspěvkem k pokračujícím pokusům o vývoj kategorií, které by byly adekvátní pro periodizaci dějin kapitalistické epochy – tj. pro periodizaci kapitalistického třídního vztahu.[1]

Prima facie se zdá být nepopiratelné, že kapitalistický třídní vztah během svých dějin prošel významnými strukturálními změnami. Jen málokdo by kupříkladu mohl popřít, že od 70. let 20. století prochází kapitalismus restrukturalizací (či lépe řečeno restrukturalizací třídního vztahu). Otevřenou otázkou však zůstává, na jakém teoretickém základě můžeme porozumět strukturálním posunům v kapitalistickém třídním vztahu.[2] Následující text je předběžným výzkumem kritérií, která by mohla být klíčem k periodizaci kapitalistického třídního vztahu, a pak si provizorně načrtneme kontury takovéto periodizace.[3]

Východiskem tohoto kritického bádání bude periodizace, kterou vyvinuli Théorie Communiste (TC). Rámec periodizace ala TC je načrtnut v „Doslovu“ k Endnotes 1 a kritika používání kategorií formálního a reálného přivtělování, na nichž se tato periodizace zakládá, byla rozvedena v „Dějinách přivtělování“ v Endnotes 2.[4]

TC ve své periodizaci teoretizují reálné přivtělování tak, že kapitál se stává organickým systémem, který sám sebe ustavuje a reprodukuje. Reálné přivtělování TC definují tak, že „kapitál se stává kapitalistickou společností“. Definují ho jako proces, v němž se oba koloběhy železného chodu reprodukce (reprodukce kapitálu a reprodukce pracovní síly) stávají adekvátními výrobě relativní nadhodnoty. To je pravda, nakolik je strukturujícím principem, na němž se reálné přivtělování práce ke kapitálu zakládá, relativní nadhodnota, která je sama predikována na proměnách modalit (podob – pozn. PK) reprodukce proletariátu. Samozřejmě, že tyto proměny jsou samy prostředkovány proměnami pracovního procesu, kapitalizací různých odvětví vyrábějících zboží, která jsou součástí spotřebního koše dělníků, komodifikací nových oblastí reprodukční aktivity a proměnami společenských uskupení a modů třídní konfrontace. Vskutku, v dnešní době zprostředkovávají reprodukci proletariátu proměny koloběhu reprodukce kapitálu – konkrétně všechny ty zásadní změny způsobu, kterým se nadhodnota mění v dodatečný kapitál (jako třeba růst významu finančního kapitálu, vzájemné prolínání globálních trhů a tendence k rozkladu všeho, co překáží globálnímu toku a mobilitě kapitálu). Kapitál a proletariát se tak střetávají přímo, ne jen ve sféře výroby, ale na rovině jejich reprodukce (či ve stále větší míře, jak ještě uvidíme, na rovině jejich nereprodukce).

Přivtělování práce ke kapitálu připisují TC v jejich historickém a systematickém schématu ústřední místo. Na jednu stranu tak činí oprávněně, jelikož zhodnocování kapitálu probíhá přivtělováním práce ke kapitálu (a v tomto smyslu je v kapitalistické epoše dominantní a řídící historickou dynamikou). Avšak byť přivtělování práce ke kapitálu může ležet v srdci systému, není dostačující charakterizovat dějinný vývoj celku kapitalistických společenských vztahů pouze na základě této kategorie. Vždyť sama analýza z pera TC historicky a systematicky obrací svoji pozornost na vývoj modalit integrace koloběhů reprodukce kapitálu a pracovní síly. V souladu s tím – použijeme-li kriticky analýzu TC jako východisko – bychom mohli založit periodizaci třídního vztahu na rozlišování fází integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu. Tyto můžeme prozatím systémově teoretizovat pod názvem modality reprodukce vztahu mezi kapitálem a proletariátem. Použijeme-li dané kategorie tímto způsobem, můžeme systematicky propojit přivtělování práce ke kapitálu s podobami integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly. Výhodou tohoto přístupu je, že staví do popředí systémově-historický vývoj reprodukce třídního vztahu a tak nám nabízí základnu, na níž můžeme teoretizovat dějiny a realitu pohybujícího se rozporu mezi kapitálem a proletariátem. Takováto teoretická produkce uniká Skylle a Charybdě subjektivistických a objektivistických přístupů (které mají sklon k jednostrannému zaměřování pozornosti buď na třídní boj, nebo na průběh kapitalistické akumulace). Kapitál a proletariát tedy lze pojmout ve vztahu vzájemné podmíněnosti a historický průběh reprodukce tohoto vztahu chápat jako dějiny třídního boje a zároveň jako dějiny pohybu objektivních ekonomických kategorií – dějiny vztahu vykořisťování.

K periodizaci podob reprodukce kapitalistického třídního vztahu

Provizorní periodizace dějin založená na měnících se podobách reprodukce třídního vztahu nám umožňuje heuristicky rozlišit zhruba tři dějinná údobí. Vztah mezi kapitálem a proletariátem je vždy vztahem vnitřním, a to ve smyslu, že každý z pólů tohoto vztahu nutně znamená a reprodukuje ten druhý: jedná se o vztah vzájemné podmíněnosti. Bylo by však možné zhruba rozlišit jisté historické proměny způsobu, kterým jsou reprodukční cykly kapitálu a proletariátu nakonfigurovány ve vzájemném vztahu, a které odpovídají měnícím se modelům akumulace a kvalitativně odlišné dynamice třídního boje. V prvním čísle Endnotes jsme navrhovali následnou periodizaci odvozenou z našeho výkladu a úpravy periodizace, kterou přinášejí TC: období, v němž je vztah mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a pracovní síly vnější; období zprostředkovaně vnitřního vztahu mezi těmito koloběhy; a konečně období, v němž jsou tyto koloběhy vnitřně usouvztažněny bezprostředně. Nazvali jsme ji historickým procesem „dialektické integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly“. Toto provizorní schéma periodizace kapitalistické akumulace a třídního boje, založené na modalitách reprodukce třídního vztahu, je však třeba poupravit. To ovšem neznamená, že tím padla báze takovéto periodizace dějin ani, že reprodukce třídního vztahu již není matricí této periodizace.

V prvním čísle Endnotes jsme současné období charakterizovali tak, že ho definuje bezprostředně vnitřní vztah mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a pracovní síly. Teď je však stále zřejmější, že do jisté míry dnešní dobu rovněž charakterizuje opačná tendence: částečné rozpojení těchto koloběhů. Vedle dostředivého procesu integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly či v rozporu s ním můžeme identifikovat opačnou tendenci k odstředivému procesu jejich dezintegrace či rozpojení. Lze tvrdit, že tyto kontradiktorní tendence uvnitř kapitalistické akumulace, založené na vykořisťování námezdní práce, jsou zhmotněním tendencí, které Marx odhalil pod názvem „všeobecný zákon kapitalistické akumulace“.[5]

Klesající význam práce: rostoucí organické složení kapitálu, sestupná tendence míry zisku

Je to právě sama vnitřní dynamika kapitalistické akumulace, která má sklon umenšovat význam práce a vyhánět pracovní sílu z výroby spolu s rozvojem společenských výrobních sil. Marx tuto tendenci teoretizuje jako všeobecný zákon kapitalistické akumulace a jako výrobu relativně přebytečného obyvatelstva. A přesto je námezdní práce pořád základem kapitalistické akumulace; vykořisťování námezdní práce je bází kapitalistické akumulace, protože je to živá práce námezdně pracujících, co vyrábí nadhodnotu. Kapitalistická akumulace tak má sklon podrývat si svůj vlastní základ: v poměru k akumulaci kapitálu má námezdní práce tendenci mizet. Tuto tendenci k nadakumulaci kapitálu Marx vyjadřuje ve „fragmentu o strojích“ v Grundrisse[6] a dále ji v různých osnovách, z nichž Engels po Marxově smrti zkompiloval třetí díl Kapitálu,[7] rozpracovává jako sestupnou tendenci míry zisku (STMZ), jejíž příčinou je rostoucí organické složení kapitálu (tj. rostoucí podíl hodnoty na složení kapitálu, jenž je odrazem rostoucího technického složení kapitálu – poměr mezi výrobními prostředky a pracovní silou). Je ovšem třeba poznamenat, že Marx teoretizoval několik „opačně působících příčin“, některé endogenní a jiné exogenní. Jsou to: intenzifikace práce, která zvyšuje stupeň vykořisťování; stlačování mezd pod hodnotu pracovní síly; snižování hodnoty konstantního kapitálu skrze vyšší produktivitu práce; kratší doba obratu kapitálu; expanze do nových výrobních odvětví s nižším organickým složením kapitálu a vyšším stupněm vykořisťování; merkantilistické obchodní vztahy s koloniemi; a vzrůst akciového kapitálu. Za endogenní lze považovat tyto dvě protipůsobící příčiny: kratší doba obratu kapitálu, kterou zkracují technologická vylepšení pracovního procesu, dopravních odvětví a infrastruktury a která je mocnou protiváhou klesající míry zisku (byť asymptoticky směřující k nule – ale záporná doba obratu nemůže existovat!); a snižování hodnoty konstantního kapitálu skrze vyšší produktivitu práce. Otázka relativní síly této druhé endogenní protitendence zůstává otevřená. Marx se domníval, že spíše „zmírňuje prosazování této tendence“ a ne ji neguje.[8]

Cykly zhodnocování a znehodnocování

Pozorujeme-li, že se v dějinách kapitalistické akumulace prosazuje zákon sestupné tendence míry zisku, jeho výsledkem jsou periodické krize z nadakumulace kapitálu. Vždy se jedná o nadakumulaci vzhledem k podmínkám jeho nového zhodnocování (tj. vzhledem k možnostem vysávání dostatečné míry nové nadhodnoty, aby se nahromaděný kapitál mohl zhodnotit).[9] Krize jsou násilnou nápravou problému nadakumulace prostřednictvím mechanismu znehodnocení (tj. likvidace hodnoty výrobních prostředků, čímž dochází k „nápravě“ poměru konstantního kapitálu k variabilnímu a umožní se tak obnova akumulace na základě nižšího organického složení kapitálu).[10]

Význam absolutní a relativní nadhodnoty pro akumulaci kapitálu

Vzhledem k této stěžejní tendenci kapitalistické akumulace, která se projevuje jako rostoucí produktivita práce, rostoucí organické složení kapitálu, klesající míra zisku, produkce konsolidovaného přebytečného obyvatelstva a nadakumulace kapitálu, se vztah mezi absolutní a relativní nadhodnotou stává zásadním. Přírůstky absolutní nadhodnoty zvětšují ziskovost exponencionálně více než přírůstky relativní nadhodnoty, které mají tendenci asymptoticky klesat k nule. Jak tvrdí Marx, jednou ze zásadních příčin působících proti sestupné tendenci míry zisku je intenzifikace práce, která zvyšuje stupeň vykořisťování – tj. zvětšení absolutní nadhodnoty vzhledem k vysávání nadhodnoty relativní. Samozřejmě, že vysávání absolutní nadhodnoty má absolutní fyziologické a neurologické limity vepsané do potřeby oddechu za účelem reprodukce pracovní síly a do maximálního stupně intenzity, v němž lze práci během pracovního dne vykonávat.[11] Vzhledem k důležitosti vztahu mezi relativní a absolutní nadhodnotou pro běh kapitalistické akumulace (tj. pro fungování vztahu vykořisťování mezi kapitálem a proletariátem a tedy pro průběh třídního boje) by mohl smysluplně sloužit jako ústřední kritérium periodizace třídního vztahu. Budeme tu tudíž zkoumat hypotézu, podle níž vztah mezi vysáváním absolutní a relativní nadhodnoty prodělává historické posuny a tyto posuny odpovídají mutacím způsobu reprodukce třídního vztahu (tj. způsobu vzájemné konfigurace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu); takováto periodizace strukturální konfigurace třídního vztahu neboli podob jeho reprodukce, by nám měla dovolit určit odpovídající období podle měnícího se charakteru třídního boje či cykly boje.

Problémy periodizace: schematičnost a měřítko

Zde navrhovaná kritéria provizorní periodizace nejsou vyčerpávající a zde popisované fenomény jsou nepochybně mnohonásobně určeny a jako takové musejí být teoretizovány na vyšší rovině konkrétnosti a komplexity. Na této rovině abstrakce je totiž navrhovaná periodizace nutně schematická. S tím souvisí problém zeměpisného měřítka a platnosti této periodizace. Zatímco sofistikovanější periodizace by asi měla vzít v úvahu „teorii kombinovaného a nerovnoměrného vývoje“ kapitalistického třídního vztahu, přístupem této práce bude uvažování o dominantních pólech kapitalistické akumulace – tj. o Británii, USA a Německu – v devatenáctém století a první polovině století dvacátého,[12] přičemž posléze se zeměpisné měřítko periodizace rozšíří o zbytek západní Evropy a Japonsko, pak o „nově industrializované země“ (NICs) a nakonec o „nové ekonomiky“ (např. Brazílie, Rusko, Indie, Čína neboli BRICs) a následně o zbytek světa.[13]

První období: vnější vztah mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a proletariátu

Kapitalistická akumulace je provázena krizemi už od svých raných stádií, kdy se v 17. a 18. století objevovaly spekulativní bubliny, finanční krachy a panika a po velkou část 19. století panoval jakýsi 10letý cyklus růstu a propadu. K vážným depresím a finančním krizím došlo v Británii a USA mezi lety 1873 a 1896 (zejména pak v Británii, kde je toto období známo jako „dlouhá deprese“), načež se významné finanční krize v USA opakovaly v letech 1907 a 1929, přičemž ta druhá předcházela „velké depresi“ z počátku 30. let 20. století. Mezi těmito krizemi, krachy a depresemi jsou období silného růstu. Otevřenou otázkou zůstává, zda lze každou z těchto krizí ve finále vysvětlit tendencí k nadakumulaci kapitálu či zda některé z nich pouze nekorespondují se spekulativními epizodami, vytvářením a likvidací fiktivního kapitálu, měnovými krizemi nebo s problémy realizace (obchodní krize), nezávislými na sestupné tendenci míry zisku.

Rozhodně se zdá, že zhruba na počátku dvacátého století naráží rozšířená reprodukce kapitálu na mantinely dané nadakumulací. Podle TC se jedná o moment, kdy náležitě a systematicky dochází k reálnému přivtělení zemědělské výroby a výroby základních artiklů, nutných k reprodukci pracovní síly – tj. o moment, kdy se kapitalistická expanze odehrává převážně na bázi vysávání relativní nadhodnoty. Zde bychom však měli poznamenat, že stanoví-li TC do tohoto momentu fázi formálního přivtělování, jedná se o pochybný úsudek, neboť každá proměna a reorganizace pracovního procesu znamená reálné přivtělování. Chtějí-li TC argumentovat, že k systematickému a soustavnému zvyšování produktivity zemědělské výroby prostřednictvím reálného přivtělování (industrializace a mechanizace) začalo docházet až koncem 19. století, i tento argument se zdá být neudržitelným: jak ukazuje Brenner, evropský kapitalismus má kořeny v zemědělství a přechod ke kapitalistickému výrobnímu způsobu se odehrává především skrze transformaci zemědělské výroby.[14] Nakolik se v dominantních centrech kapitalistické produkce vyrábějí artikly spotřebovávané dělníky převážně jako kapitalistické zboží už v 19. století, natolik se tento fakt zdá mluvit proti fázi formálního přivtělování, založené převážně na vysávání absolutní nadhodnoty, jak ji vytyčují TC a tím pádem i proti jimi vytyčovaným dvěma následným fázím reálného přivtělování.

Ostatně i zběžný pohled na empirické doklady o reálných mzdách a produktivitě v některých z vyspělých center kapitalistické akumulace nám dává následující obrázek: ve Spojeném království v letech 1800 až 1840 rostla produktivita, míra zisku se zdvojnásobila a reálné mzdy stagnovaly; růst začaly až po roce 1850 a zejména po roce 1871.[15] Ve Spojených státech v letech 1871 až 1914 významně rostly jak reálné mzdy, tak produktivita, přičemž reálné mzdy jen lehce zaostávaly za produktivitou.[16] V Německu v tomto období reálné mzdy rovněž rostly v tandemu se zrychlenou industrializací a stoupající produktivitou.[17] Zdá se tedy jasné, že akumulaci v těchto centrech už v onom období charakterizovalo reálné přivtělování práce ke kapitálu a vysávání relativní nadhodnoty a už tehdy se ustavovala systémová vazba mezi růstem reálných mezd a rostoucí produktivitou práce.[18] A proto lze jen těžko tvrdit, že třídní vztah v tomto období charakterizuje vnější vztah mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a proletariátu. Existovalo-li takové období, pak je třeba ho posunout v čase zpátky, minimálně před rok 1850 (v případě Británie a přinejmenším před rok 1871 pro Německo a USA).[19]

Ale shodneme-li se na tom, že kategorie formálního a reálného přivtělování nejsou pro periodizaci dějin nejvhodnější, pořád by mohlo být poučné zvažovat poměr mezi různými způsoby vysávání nadhodnoty (tj. různými způsoby akumulace kapitálu) ve vztahu k různým modalitám reprodukce třídního vztahu. Výroba absolutní i relativní nadhodnoty prostupuje celými dějinami kapitalistického výrobního způsobu, o nichž právě uvažujeme. Můžeme však velmi zhruba a velice schematicky říci, že do přelomu 19. a 20. století nastolily urputné třídní boje hranice pracovního dne v hlavních centrech kapitalistické výroby (prvního právního vyjádření se těmto bojům od roku 1802 dostalo sledem Továrních zákonů v Británii), a proto od onoho bodu nabývá vysávání relativní nadhodnoty většího významu pro kapitalistickou akumulaci než vysávání absolutní nadhodnoty. Samozřejmě, že za tímto bodem extrakce absolutní nadhodnoty dál přetrvává vedle vysávání relativní nadhodnoty – vždyť jednou z funkcí zvyšování produktivity prostřednictvím mechanizace atd. je také intenzifikace pracovního procesu, tj. zrychlení tempa, kterým dělníci pracují, což ústí ve větší výrobu absolutní nadhodnoty. Jenže i intenzifikace práce má sobě vlastní limity. Proto je třeba zdůraznit, že se tu v žádném případě netvrdí, že poté, co třídní boj uvalil mantinely na pracovní dobu, dochází k eradikaci absolutní nadhodnoty – ta stále zůstává bází, na níž může probíhat vysávání relativní nadhodnoty. Za daným historickým bodem se však poněkud zmenšuje prostor pro zvětšování absolutní nadhodnoty a tak vysávání relativní nadhodnoty dostává další impuls skrze rozvoj produktivity práce.

Boje ohledně absolutní nadhodnoty jsou tudíž systémově důležité do přelomu 19. a 20. století. Před tímto bodem spočívala systémová důležitost výroby absolutní nadhodnoty v tom, že dokázala udržovat míry ziskovosti a spolu s vysáváním relativní nadhodnoty působit jako motor kapitalistické akumulace. Když se však za tímto bodem zmenšuje prostor pro výrobu absolutní nadhodnoty, nabývá větší systémové důležitosti relativní nadhodnota, přičemž zásadní je, že na této bázi má akumulace sklon k nadakumulaci.

Už jsme si ukázali, že v Británii, USA a Německu zejména po roce 1871 akumulace zjevně probíhala na základě systémové vazby reálných mezd na růst produktivity práce. Pak lze tedy tvrdit, že už toto období charakterizuje vnitřní vztah mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a proletariátu.

V předchozím konceptu tohoto článku se mělo za to, že první období třídního vztahu, a jemu odpovídající cyklus bojů, sahalo až do prvních dvou dekád 20. století:

„V tomto prvním období – období vnějšího vztahu mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a pracovní síly – kdy třídní kompozici proletariátu v hlavních výrobních centrech dominuje postava kvalifikovaného řemeslníka, jsou póly třídního vztahu usouvztažněny jako navzájem si vnější soupeři bojující o rozdělení výnosů mezi mzdy a zisky a o hranice pracovního dne. Dělnická třída, jakožto třída produktivní práce, je schopna uplatňovat svoji autonomii proti kapitálu i tehdy, když roste moc organizovaných institucí dělnického hnutí v rámci kapitalistického výrobního způsobu. Revoluční vlna na konci první světové války a kontrarevoluce, které s sebou v závěsu nesla, jsou nejúplnějším výrazem této rozporuplné konfigurace třídního vztahu a kulminuje v nich cyklus bojů, jehož bází byla právě tato konfigurace třídního vztahu.“

Je třeba poznamenat, že tato charakterizace částečně vychází i z teze Sergia Bologni o vztahu mezi třídní kompozicí a formami revoluční organizace v Německu a USA na začátku 20. století, která zazněla v „Class Composition and the Theory of the Party at the Origins of the Workers‘ Council Movement“ (Třídní kompozice a teorie strany na počátku hnutí dělnických rad).[20] Nyní se však zdá, že toto hodnocení je nutné částečně revidovat, pokud se tedy shodneme, že reprodukční koloběhy kapitálu a proletariátu jsou v hlavních centrech kapitalistické akumulace vnitřně usouvztažněny už po roce 1850 (či 1871).[21] Jisté však je, že léta 1917-21 značí předěl v dějinách kapitalistického třídního vztahu a kulminuje v nich cyklus bojů. Jestliže jsou reprodukční koloběhy kapitálu a proletariátu vnitřně usouvztažněny už před touto vlnou revolucí a kontrarevolucí, pak po ní charakter tohoto vnitřního vztahu pravděpodobně prochází kvalitativní změnou: progresivně se institucionalizuje a systematizuje v terénu národních oblastí akumulace jakožto vztah mezi organizovanou dělnickou třídou a konglomeráty, které představují stále koncentrovanější a centralizovanější kapitál, přičemž kapitalistický stát stále více zasahuje do reprodukce tohoto vztahu.[22]

Druhé období: zprostředkovaná integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu

Jak jsme si ukázali, vztah mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a proletariátu po roce 1850/1871 v Británii, Německu a USA charakterizuje růst reálných mezd a produktivity. Posun směrem k této podobě reprodukce třídního vztahu se v dominantních centrech kapitalistické akumulace odehrává v kontextu neutuchajících bojů o hranice pracovního dne (tyto boje trvají po celé 19. století až do raného století dvacátého). Pravděpodobně je nutné tyto proměny chápat jako vzájemně usouvztažněné, jako ustavující novou konfiguraci třídního vztahu, nový cyklus bojů a nový model kapitalistické akumulace, v němž výroba relativní nadhodnoty nabývá v poměru k absolutní nadhodnotě nové systémové důležitosti. Zmenšený prostor pro vysávání absolutní nadhodnoty v rostoucí míře působí jako podnět k rozvoji nových výrobních technik: v hlavních centrech kapitalistické akumulace tento proces charakterizuje kapitalistickou akumulaci už v pozdní fázi 19. století, ale po vlně revolucí a kontrarevolucí na konci první světové války pravděpodobně nabývá nového stupně systematizace a institucionalizace. Zhruba a schematicky lze říci, že tayloristické vědecké řízení a fordistické techniky proměňují výrobní proces a postupně dávají vzniknout nové průmyslové třídní kompozici soustředěné kolem postavy polokvalifikovaného či nekvalifikovaného masového dělníka na montážní lince. Akumulace kapitálu se připoutává k masové průmyslové výrobě spotřebního zboží, jehož spotřebitelem je dělnická třída.

Do 20. let 20. století, které charakterizuje stagnace ekonomiky, už se dává cítit nadakumulace kapitálu. Ve 20. a zejména 30. letech 20. století (Rooseveltův Nový úděl) začíná kapitalistický stát v nově nastupujícím centru akumulace kapitálu – USA – zavádět strategie ke zvládnutí onoho párového přebytku, který je projevem nadakumulace (přebytečný kapitál a přebytečné obyvatelstvo): přímé dotace pro výrobní sektor a přímé transfery pro dělníky v podobě důchodových a sociálních plateb. Toto „keynesiánské“ řízení párového přebytku (přebytečný kapitál a přebytečné obyvatelstvo) usnadnilo poválečnou konjunkturu, kterou rovněž umožnilo masivní znehodnocení kapitálu za druhé světové války.[23] Kapitál se vyváží do západní Evropy, Japonska, Brazílie atd. V každé z těchto vyspělých kapitalistických zemí vidíme konfiguraci třídního vztahu, v níž je mzda (a šířeji i sociální mzda) svázána se zvyšováním produktivity – tj. reprodukce proletariátu je postavena do služeb akumulace kapitálu. V tomto období se pak reprodukční koloběhy kapitálu a pracovní síly integrují prostřednictvím dělnického hnutí a státní regulace v národně vymezených oblastech akumulace.[24] Vztah vykořisťování se proměňuje takovým způsobem, že třídní boj povětšinou nabývá podoby procesů kolektivního vyjednávání v průmyslu; kapitál a proletariát se navzájem střetávají jako soupeři v třídním konfliktu ohledně podmínek kompromisu mezi produktivitou a sociální mzdou, a to v rámci společenské smlouvy zprostředkovávané kapitalistickým státem. Při této konfiguraci reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly je každý z koloběhů poháněn silou toho druhého. Zvyšování mezd je sice svázáno s růstem produktivity, ale umožňuje rozšířenou reprodukci potřeb proletariátu; reálná hodnota mezd roste absolutně, zatímco akumulace kapitálu probíhá na základě relativního zbídačování proletariátu (v poměru k celkové hodnotě vyrobené ve společnosti).

Je-li pravdou, že v tomto období, které provizorně nazýváme obdobím zprostředkované integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu, je pro akumulaci kapitálu systémově důležitější relativní nadhodnota než nadhodnota absolutní, neznamená to ještě, že nám absolutní nadhodnota zmizela z rovnice. Vždyť zvyšování produktivity práce prostřednictvím zavádění nových výrobních technik je často doprovázeno narůstající intenzitou práce. „Dohody o produktivitě“ uzavírané v rámci kolektivního vyjednávání mezi odbory a managementem firem nepochybně obsahují obě marxiánské komponenty, produktivitu práce i intenzitu práce, neboť rytmus pracovního procesu se zrychluje. Tendenci k nadakumulaci kapitálu tedy do jisté míry zmírňuje zvětšování absolutní nadhodnoty („vyplňováním pórů pracovního dne“). Tímto zmírňujícím faktorem by se mohla do nějaké míry vysvětlovat dlouhodobost dynamičnosti poválečné konjunktury. Jak jsme si však ukázali, intenzitu práce nelze zvyšovat donekonečna a tak se – s rostoucí mocí proletariátu ve fordistických „dělnických baštách“ – objevuje tendence stále více zpochybňovat rostoucí intenzitu práce praktikami odmítání práce.

Formy třídního boje v tomto období a rovněž horizont revolučního překonání kapitalistického třídního vztahu odrážejí rostoucí moc proletariátu v rámci kapitalistického výrobního způsobu. Na vrcholu tohoto cyklu bojů (který je rovněž jeho koncem) se revoluční překonání kapitálu postuluje rozporuplně jako generalizace autonomie proletariátu a jeho schopnosti diktovat podmínky společenské reprodukce a zároveň jako odmítnutí práce a postavení dělníka. Tyto protichůdné tendence představují limit revoluční dynamiky založené na zprostředkované integraci reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly.

Tato konfigurace třídního vztahu se ukazuje jako dlouhodobě neudržitelná. Zdá se, že tendence k nadakumulaci kapitálu se v celosvětovém měřítku znovu ohlašuje na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy erupce nové revoluční vlny bojů a následná kontrarevoluce uzavírají další cyklus bojů.

Třetí období: dialektika bezprostřední integrace a dezintegrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu

Kontrarevoluce nabývá podobu porážky dělnické třídy a restrukturalizace třídního vztahu v celosvětovém měřítku. Restrukturalizace tedy transformuje integraci reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly se všemi jejími mediacemi, které byly o tom, že kapitalistický stát v antagonistickém partnerství s organizovanou průmyslovou dělnickou třídou „keynesiánsky“ spravoval párový přebytek – což bylo základem poválečné konjunktury ve vyspělých kapitalistických zemích – a odstraňuje tyto mediace.

Restrukturalizace je do jisté míry rozpojováním reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly: kapitalistickou akumulaci už necharakterizuje konfliktní sled dohod a kolektivních vyjednávání o mzdách a produktivitě – restrukturalizace třídního vztahu znamená, že proletariát strukturálně není v pozici, z níž by se ve svém střetu s kapitálem mohl prosadit a svázat růst reálné mzdy s růstem produktivity. Od počátku restrukturalizace dochází ve většině vyspělých kapitalistických zemí k odpojování růstu produktivity od výšky reálných mezd; reálné mzdy mají téměř všeobecně tendenci stagnovat. Výjimkou z této tendence je Čína; o tom, že ostatní „nové ekonomiky“ rovněž mají alespoň do nějaké míry takto výjimečný status, lze pochybovat.[25] Restrukturalizace proměnila podmínky, za nichž se proletariát s kapitálem setkávají na trhu práce, který z pohledu kapitálu směřuje v globálním měřítku k unifikaci, zejména díky stále plynulejšímu zprostředkování financemi a liberalizaci trhů, které umožňují víceméně volný pohyb toků kapitálových investic po celé zeměkouli.[26] Výsledkem je, že kapitalistická akumulace může do jisté míry probíhat bez ohledu na mantinely, na něž dříve narážela vzhledem k nutnosti zajistit reprodukci proletariátu na určitém stupni historicky vzniklých potřeb, tedy rozšířenou reprodukci potřeb proletariátu. Stručně řečeno, koloběh akumulace kapitálu má v jistém smyslu tendenci stát se relativně autonomním (či patrně lépe vyjádřeno: částečně odpojeným) na reprodukčním koloběhu pracovní síly.

Toto rozpojení reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu je výsledkem restrukturalizace a porážky dělnického hnutí, ale také důsledkem fundamentální tendence k nadakumulaci, která leží v srdci kapitalistického vztahu; jedná se o momenty téhož dějinného procesu. Expanze financializovaných forem kapitálových investic na bázi dolarového standardu, k níž dochází od roku 1974, je synonymem tendence k nadakumulaci a restrukturalizace třídního vztahu; dlužní krize, finanční bubliny a keynesiánství postavené na cenách aktiv (spolu s útokem na dělnickou třídu a zvyšováním stupně vykořisťování) představují různé momenty odkládání krize z nadakumulace v globálním měřítku.

Na jednu stranu to tedy vypadá, že mzda je stále silněji decentrována – víc a víc pozbývá svoji ústřední roli při propojování reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly. Spotřeba proletariátu se v rostoucí míře financuje na dluh (do jisté míry ji zprostředkovávají tzv. „americké hypotéky“ umožněné eskalací cen nemovitostí) a závisí na tom, jak si finančně stojí penzijní fondy. Tyto procesy se tudíž zdají rušit napojení spotřeby na prodej pracovní síly. Podobně i tvorbu zisku stále více pohánějí rostoucí ceny aktiv – finanční spekulace – a nikoli výnosy z investic do výroby. Mohlo by se tudíž zdát, že reprodukční koloběhy kapitálu a pracovní síly mají tendenci k úplnému rozpojení a ne k sílící integraci (či ke stále silnějšímu vnitřnímu usouvztažnění). Anebo by bylo možné tvrdit, že integrace obou koloběhů má tendenci být stále méně zprostředkovávána mzdou, jak vidíme například z čím dál běžnějšího fenoménu, kdy si finanční instituce prostřednictvím poplatků a splátek přímo přisvojují část dělníkova příjmu.[27] Ztráceli bychom tak ovšem ze zřetele, že na dluh financovaná spotřeba na jedné straně a inflace cen aktiv na straně druhé jsou do značné míry predikovány na budoucím vysávání nadhodnoty – které nemůže mít jiný základ než mzdu (vykořisťování proletářů prodávajících jejich pracovní sílu).

Lze tedy tvrdit, že restrukturalizace ve skutečnosti znamená stupňování integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly, dokonce přímo hyperintegraci. Mzda nabývá ještě větší důležitosti pro reprodukci třídního vztahu, i když je tu tendence k její decentraci. Růst spotřebitelského dluhu můžeme patrně považovat za zkrat reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu: frakce kapitálu si přímo přivlastňují část dělníkova příjmu a spotřeba dělníků má tendenci odpojit se od jejich aktivní účasti na výrobě. Případnější však je vidět, že úvěry se nakonec budou muset splatit z dělníkova příjmu, tj. v zásadě ze mzdy; přímé přivlastňování a bezpracná spotřeba jsou ve skutečnosti pouze formy očekávání budoucích příjmů – řešení problému, že faktická tvorba hodnoty neodpovídá těmto anticipovaným nárokům na bohatství, se odkládá na dobu, kdy se tento nesoulad sám agresivně přihlásí o slovo v podobě krize. Spotřebitelský úvěr se tak odhaluje jako skrytá a pokřivená (vyšinutá) forma mzdy. A když krize obnažuje tendenci k nadakumulaci kapitálu, tak se – skrze delegitimizaci mzdového požadavku, policejní represe proti pokusům o zachování mzdy či získání odstupného a skrze snahy o změnu podmínek vykořisťování ve prospěch kapitálu – ukazuje zásadní důležitost mzdy v srdci třídního rozporu.

Inflace cen aktiv a dluhem poháněná spotřeba se na chvíli mohou jevit jako nezávislá proroctví, která se sama naplňují. Ale jak se poukazuje v „Bídě a dluhu“, příklon k financializovaným formám kapitálových investic je ukazatelem nadakumulace. Tento vztah však funguje i obráceně, což znamená, že finanční kapitál působí jako ukázňující faktor na vykořisťování ve výrobě. Zvyšující se stupeň vykořisťování je důsledkem požadavků, které na produktivní kapitál klade finanční kapitál. Financializované formy investic rovněž zvyšují mobilitu kapitálu při jeho hledání pracovní síly na globálním trhu. I takto tedy mohou procesy finanční liberalizace a zprostředkování po omezenou dobu odkládat krizi z nadakumulace. Nakonec je tak v tomto období kursem akumulace kapitálu střídání „strategií“, které mají odložit krizi z nadakumulace: finanční a cenové bubliny; zvyšování stupně vykořisťování; masivní znehodnocování. Tváří v tvář rýsující se krizi z nadakumulace kapitál a proletáři zkratují normální reprodukční procesy. Navzdory tendenci k podrytí těchto normálních procesů se však jejich nutnost zase brzy prosadí. Jsme tedy svědky protichůdných procesů intenzivnější dostředivé integrace a odstředivé dezintegrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly, které probíhají v tandemu.

Na globální rovině je produkce konsolidovaného přebytečného obyvatelstva jasným dokladem krize z nadakumulace. Dokladuje ji paradoxem, že reprodukce třídního vztahu v rostoucí míře znamená nereprodukci rozsáhlých složek proletariátu, jejichž pracovní síla už pro kapitál nemá žádnou užitnou hodnotu. Reprodukci proletariátu lze přitom chápat jako způsob, jímž se reprodukuje pracovní síla proletářů, nebo jinak jako reprodukci proletariátu qua proletariátu – tj. reprodukci postavení proletáře – nemajetné třídy; těch, kdo nemají co jiného prodat než svoji pracovní sílu; dvojnásob svobodných dělníků; těch, které kapitál neváhá vyhodit na dlažbu, jakmile jejich nadpráci nepotřebuje. Máme tu tedy sílící integraci reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu v celém centru, které se relativně scvrkává, a souběžnou produkci relativně narůstajícího přebytečného obyvatelstva na periferii a dokonce i v centru samotném.[28]

Rozpoznáváme tak dialektiku integrace a dezintegrace reprodukčních koloběhů. K nadakumulaci a produkci přebytečného obyvatelstva dochází zároveň s integrací reprodukčních koloběhů, ba dokonce jejím prostřednictvím. Nebo to lze říci i jinak: samotný proces integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly plodí svůj opak – vyhánění dělníků z výroby a z „normálních“ reprodukčních koloběhů zprostředkovaných mzdou/sociální mzdou. Dostředivá a odstředivá tendence tedy koexistují – jedna je dokonce funkcí druhé. Nadakumulace a produkce přebytečného obyvatelstva jsou funkcí integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu. A stejně tak nadakumulace znovu a znovu pobízí ke stupňování integrace koloběhů třídní reprodukce, a to stále více ve formě většího vysávání absolutní nadhodnoty skrze intenzifikaci práce a prodlužování pracovního týdne a skrze zvyšování stupně vykořisťování prostřednictvím stlačování mezd a další demontáže sociálního zabezpečení a jiných forem sociální mzdy. Součástí tohoto obrázku návratu k vysávání absolutní nadhodnoty (či spíše posílení jeho systémové důležitosti, protože působí proti tendenci k nadakumulaci kapitálu) je v dnešní době samozřejmě přesouvání výroby do zemí a regionů s obrovským rezervoárem levné pracovní síly a chabým zákoníkem práce a posun k investování do průmyslových odvětví, která jsou náročná na práci, a tudíž mají nižší organické složení kapitálu.[29]

Zdá se tedy, že dostáváme komplexní dynamiku: restrukturalizace je tendencí k částečnému odpojení reprodukčního koloběhu kapitálu od reprodukčního koloběhu pracovní síly, a to jednoduše díky změněným podmínkám, za nichž se kapitál potkává s pracovní silou na globálním trhu práce; kapitál se zbavil povinnosti udržovat určité zvyšování stupně reprodukce proletariátu či přesněji řečeno rozšířená reprodukce potřeb proletariátu už není navázána na rozšířenou reprodukci kapitálu. Toto pojítko, které patřilo k předchozímu modelu akumulace či konfiguraci třídního vztahu, bylo rozbito. Nyní máme model akumulace založený na relativní nadhodnotě (a stále více na návratu k absolutní nadhodnotě), v němž se zvyšování mezd změnilo v jejich snižování či přinejlepším stagnaci a cena pracovní síly se v globálním měřítku stále více stlačuje pod její hodnotu.

Reprodukční koloběhy jsou tudíž v současném období integrovány takovým způsobem, že zhodnocování kapitálu má tendenci zbídačovat proletariát absolutně a celosvětově, zatímco dříve proletariát – alespoň ve vyspělých kapitalistických zemích – byl proletariát sice zbídačován relativně, ale absolutně měl prospěch ze zvyšující se „životní úrovně“ (měřeno hodnotou zboží spotřebovávaného dělnickou třídou).[30]

Aktuální období tedy můžeme z hlediska dialektiky integrace a dezintegrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu charakterizovat několika různými způsoby. Podtrhnout musíme dopad, který má s postupem akumulace kapitálu vyhánění pracovní síly z výroby – tendence k vytváření konsolidovaného přebytečného obyvatelstva – na vztah mezi kapitálem a proletáři na globálním trhu práce. Stačí, když se tu jen odkážeme na Marxovo pojednání o utváření rezervní průmyslové armády, na erozi dělnické moci a na stlačování mezd. V této dialektice integrace a dezintegrace jsou integrovaní náchylní být vyhnáni (i díky erozi sociálního zabezpečení). Formování přebytečného obyvatelstva tak zpětně působí na pracující obyvatelstvo prostřednictvím utváření či přeměny rezervní průmyslové armády, která je dnes armádou migrantů – kapitalistické státy mohou kontrolovat migrační toky podle nároků globálního trhu práce.

Při takovéto dialektice integrace a dezintegrace reprodukčních koloběhů kapitálu a pracovní síly se rozpor mezi třídami objevuje na rovině jejich reprodukce. V této nové konfiguraci třídního vztahu nejsou proletáři mimo jejich existenci pro kapitál ničím. Kompromisy mezi antagonistickými sociálními partnery ohledně produktivity, zaměstnanosti a mezd, které byly modem operandi reprodukce třídního rozporu v cyklu, jenž skončil na přelomu 60. a 70. let 20. století, vystřídala situace, kdy už se neuzavírají žádné obchody ohledně tempa akumulace a distribuce výtěžku z ní;[31] obrana mzdy (tj. nejen výšky mzdy, ale mzdy per se, jakožto přístupu k prostředkům reprodukce) v některých zemích stále více nabývá podoby gerilové války proti represivním silám státu. Některé regiony zažívají cosi jako obrodu občasných divokých forem akce: únosy šéfů, vyhrožování vyhozením továren do povětří, pohrůžky znečištěním řek nebo dokonce jejich uskutečnění, okupace továren (nikoli ve snaze obnovit či samosprávně řídit výrobu, ale jako zoufalé a často marné pokusy o získání nějakých těch trumfů při vyjednávání).[32] Tamní násilné boje jdou ruku v ruce s rezignací a zjevnou absencí boje v mnoha vyspělých kapitalistických ekonomikách, kde dělníci rozjímají o marnosti snah udržet dříve dosažený stupeň reprodukce (sociální mzdy). Pravděpodobně jak zoufalé boje, tak zjevná rezignace svědčí o posunu od relativního zbídačování k absolutnímu – jsou produktem konfigurace třídního vztahu, v níž není perspektivy, vyhlídek, budoucnosti.

Rozpor mezi třídami se dnes nalézá na rovině jejich reprodukce. Co to znamená? Na jednu stranu to znamená, že proletariát už svoji reprodukci (tj. reprodukci jeho pracovní síly) nemůže zaručit uplatňováním své moci v rámci konfliktního soužití s kapitálem. Základy, na nichž tato moc a toto soužití stály, byly už dávno podryty. Nad zvětšujícími se částmi proletariátu visí strašák nereprodukce. Pro ty složky proletariátu, které jsou i nadále součástí centra kapitalistické akumulace, nedochází k integraci reprodukčních koloběhů – při níž je rozpor mezi třídami vyšinut na rovinu jejich reprodukce – pouze skrze styčnou plochu výroby, nýbrž po celém obvodu koloběhů. A tak dnes reprodukce kapitálu v každém ze svých tří momentů (prodej a koupě pracovní síly, výroba nadhodnoty, realizace nadhodnoty a její přeměna v dodatečný kapitál) negativně dopadá na reprodukci proletariátu či je s ní přímo v rozporu, a to na úrovni každého z oněch tří momentů.

Zánik dělnického hnutí a kolektivního vyjednávání, demontáž sociálního státu skrze restrukturalizaci ve vyspělých kapitalistických zemích postihuje podmínky prvního momentu, prodeje a koupě pracovní síly (a nakonec i třetího momentu – přeměny nadhodnoty v dodatečný kapitál). Porážka dělnického hnutí a restrukturalizace výrobních vztahů mají dopad i na bezprostřední proces výroby a tudíž na výrobu nadhodnoty; důležitým aspektem kapitalistické restrukturalizace jakožto kontrarevoluce je opětovné uvalování práce (tj. intenzifikace práce poté, co došlo k porážce a podrytí bojů orientovaných na odmítnutí práce). Geopolitický vývoj a vývoj světové ekonomiky, jako třeba expanze financializovaných forem kapitálových investic, odstraňování překážek mobility kapitálu, liberalizace obchodu, stručně řečeno tendence likvidovat všechny překážky fungování světového trhu, proměňují podmínky přeměny nadhodnoty v dodatečný kapitál (což rovněž zpětně působí na druhé dva momenty).

Podíváme-li se na restrukturalizaci třídního vztahu z hlediska změn v reprodukčním koloběhu proletariátu, vidíme, že se další a další aspekty reprodukční práce komodifikují a mění ve zboží nebo služby (např. rychlé občerstvení, péče o děti, privatizace/komodifikace vzdělání) – tj. v odvětví, kde se reprodukční práce stává produktivní pro kapitál; mezitím rodinná mzda v rostoucí míře ustupuje dvousložkové mzdě (řada rodinných jednotek má dvě výdělečně činné osoby). U těch složek proletariátu, které zůstávají součástí centrální dynamiky kapitalistické akumulace, je tak dnes reprodukce jejich pracovní síly čím dál tím bezprostředněji integrována po celém svém obvodu s reprodukčním koloběhem kapitálu.

Dialektika integrace a dezintegrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu dává vzniknout novým podobám a nové dynamice třídního boje, které se s intenzifikací krize třídního vztahu šíří mezi proletáři uvnitř i vně centra kapitalistické akumulace; podobně dochází k transformaci horizontu překonání třídního vztahu. Bází tohoto překonání už nemůže být politické či ekonomické dobytí moci proletariátem ani žádná vize alternativního řízení výroby či ekonomiky. Vylučování proletářů z centrální dynamiky kapitalistické akumulace na jedné straně a jejich totální integrace do této dynamiky – skrze likvidaci základů proletářské autonomie – na straně druhé jsou dvě strany téže mince, dva aspekty jedné pravdy: proletariát bez kapitálu není ničím. Není už žádná vyhlídka, že by třídní antagonismus dal vzniknout novému modelu akumulace. Proletářský antagonismus se dnes může vyjadřovat už jen negativně – může už jen zpochybňovat třídní vztah jako takový.[33]

Periodizaci, kterou jsme si tu provizorně načrtli – velice schematicky a na rovině hrubých vývojových tendencí podob reprodukce třídního vztahu (tj. různých podob integrace reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu) – můžeme promýšlet i z hlediska průběhu akumulace a nadakumulace kapitálu; z tohoto hlediska bychom ji mohli považovat za periodizaci podle různých modelů akumulace či „strategií“ k oddálení nadakumulace. Zároveň ji můžeme nazírat jako periodizaci cyklů boje, které odpovídají proměnám ve způsobu reprodukce třídního vztahu. Vidíme tedy, že měnící se podoby reprodukce třídního vztahu a měnící se forma třídního boje jsou predikovány na průběhu kapitalistické akumulace a naopak.[34]

Tuto periodizaci by bylo možno tematizovat jako vzestup a pád moci proletariátu v rámci kapitalistického výrobního způsobu. Třídní boj stále koncentrovanějšího a mocnějšího průmyslového proletariátu prvně omezuje délku pracovního dne a pak sehrává roli antagonistického partnera či hráče v modelu akumulace, kde se vše točí kolem napojení (sociální) mzdy na produktivitu práce. Restrukturalizace třídního vztahu, která tento model akumulace rozkládá, činí proletariát vzhledem ke kapitálu čím dál tím bezmocnějším, činí jeho postavení prekérním ve vztahu vykořisťování i vně tohoto vztahu a nutí ho, aby ve svých bojích proti kapitálu zpochybňoval svoji vlastní existenci jakožto proletariátu.

Screamin‘ Alice, březen 2011


[1] Tento text vznikl v průběhu diskusí uvnitř redakčního kolektivu Endnotes. Časopisu Sic jsem ho však nabídla jako jedinec a není tedy možné předpokládat, že se k jeho tezím a postojům hlásí celý redakční kolektiv Endnotes.

[2] Existuje celá řada periodizací vývoje kapitalismu, které si navzájem konkurují. Například můžeme srovnávat: neoklasické teorie růstu odvislého od míry úspor a populačního růstu; teorie endogenního růstu (kde jsou vnější ekonomiky nebo technologické zlepšováky klíčovou proměnnou); Kondratieffovy vlny a další varianty teorie dlouhé vlny, ať už jsou koncipovány jako cykly ekonomické expanze a kontrakce usouvztažněné s rytmem technologických inovací (jako například u Schumpetera) nebo jako úvěrové cykly (kupříkladu čerpající z Minského „hypotézy finanční nestability“); Braudela jakožto předchůdce teorie světových systémů, kterou zastává Wallerstein, Arrighi, Silver, Gunder Frank a další; Polanyho „velkou transformaci“; Mandelovy období „tržního kapitalismu“, „monopolního kapitalismu“ a „pozdního kapitalismu“; Hilferdingovy fáze „volného trhu“, „monopolu“ a „finančního kapitalismu“; Sweezyho období „konkurenčního“ a „monopolního/státně monopolního kapitalismu“; období „raného kapitalismu“/„původní akumulace“, „kolonialismu“ a „imperialismu“ teoretizované Hobsonem, Leninem a Bucharinem; různé levě komunistické verze teorie dekadence; periodizaci vyvinutou tzv. „Regulační školou“ (Aglietta, Lipietz, Boyer, Mistral a další), podle které souhra „způsobů regulace“ a „režimů akumulace“ ústí v historické „způsoby rozvoje“; a periodizace založené na formálním a reálném přivtělování, třídní kompozici a způsobech konfrontace, jak je teoretizovali Camatte a Negri a o nichž pojednává článek „Dějiny přivtělování“ v Endnotes č. 2.

[3] Přiznávám, že tento text je poněkud heuristického charakteru a je koncipován na poměrně vysokém stupni abstrakce. Je tedy nutně schematický – ostatně jako každý návrh kritérií pro periodizaci dějin. Za účelem teoretizace kvalitativních determinant měnící se konfigurace kapitalistického třídního vztahu na konkrétnější rovině, bude nepochybně zapotřebí vyvinout i další kritéria.

[4] Endnotes č. 1, s. 208-216; Endnotes č. 2, s. 144-152.

[5] Marx, Kapitál, díl 1, kapitola 23. Viz pojednání o všeobecném zákonu kapitalistické akumulace v „Bída a dluh“, Endnotes č. 2, s. 20-51.

[6] Marx, Grundrisse, s. 690-712 (v anglickém vydání – pozn. PK).

[7] Marx, Kapitál, díl 3, kapitoly 13-15.

[8] Marx, Kapitál, díl 3, s. 253. Jestli je tomu nutně právě takto, bude muset ukázat teprve další práce. Omezený prostor mi tu ani nedovoluje zvážit teorie, které se snaží klesající míru zisku vysvětlovat rostoucím významem neproduktivní práce (srovnej s Moseley, The Falling Rate of Profit in the Postwar United States Economy).

[9] Roland Simon přichází s pádným argumentem, že pro Marxe – na rozdíl od Paula Matticka (Economic Crisis and Crisis Theory) – není teorie tendence k nadakumulaci kapitálu v protikladu k teorii krize jakožto tendence k podspotřebě, tj. jakožto problému realizace. Simon tvrdí, že ty jsou pro Marxe vlastně jen odlišnými aspekty téže dynamiky: „Nedostatek nadhodnoty z hlediska její akumulace je její pletorou z hlediska její realizace.“ Viz Teorie krize na webové stránce Knihovnička Starého Krtka: http://kknihovna.wordpress.com/2011/05/28/teorie-krize/

[10] Znehodnocení kapitálu může mít podobu odpisů, prodejů pod cenou či dokonce fyzické destrukce výrobních prostředků, včetně války.

[11] Samozřejmě, že mezi těmito dvěma limity existuje jistý kompromis, ale tím se nic nemění na skutečnosti, že vysávání nadhodnoty má absolutní meze.

[12] Co do rozměrů americká ekonomika předčila tu britskou v poslední čtvrtině 19. století.

[13] Skutečnost, že kapitalistická akumulace má charakter „světových systémů“, se datuje už od zformování světového trhu; sofistikovanější periodizace kapitalistického třídního vztahu by tedy nemusela brát v úvahu vztahy mezi centry a periferiemi akumulace. Rovněž je třeba poznamenat, že charakter světového trhu a internacionalizace kapitalistické akumulace (a tudíž třídního vztahu) jsou samy důležitým kritériem periodizace, jak ještě dále uvidíme.

[14] viz Aston a Philpin (eds.) The Brenner Debate: Agrarian Class Structure and Economic Development in Pre-Industrial Europe. Brenner a Glick rovněž kritizují podobnou (mylnou) představu Regulační školy (formulovanou v myšlence „režimu extenzivní akumulace“): viz Brenner a Glick, „The Regulation Approach: Theory and History“, New Left Review č. 188, červenec-srpen 1991.

[15] R. Allen, „Capital Accumulation, Technological Change, and the Distribution of Income during the British Industrial Revolution“, http://economics.ouls.ox.ac.uk/12120/.

[16] Zdroje uvedené v Brenner a Glick, „The Regulation Approach: Theory and History“, s. 67-72. Je třeba poznamenat, že oficiální statistiky samozřejmě nerozlišují mezi marxiánskými kategoriemi produktivita práce a intenzita práce. Z hrubého růstu fixních nebytových investic se však lze dohadovat, že produktivita práce (marxiánská) během tohoto období rostla.

[17] Vögele, Urban Mortality Change in England and Germany, 1870-1913, s. 132.

[18] Logickou úvahou by bylo možné dojít k představě, že vysávání relativní nadhodnoty vyžaduje klesající reálné mzdy, ovšem tak tomu není, pokud produktivita práce roste rychleji než reálné mzdy.

[19] Bylo by zajímavé promyslet řadu bojů britských (a evropských) dělníků proti zavádění nových strojů v 17., 18. a na počátku 19. století (jak je zaznamenává Marx v podkapitole nazvané „Boj mezi dělníkem a strojem“, Kapitál díl I., s. 421-430) právě v kontextu možného období vnějšího vztahu mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a proletariátu, které by trvalo do roku 1850. Podobně bychom v tomto směru mohli přezkoumat historii Chudinských zákonů a agitace proti nim. A konečně by takováto periodizace mohla osvětlit chartistické hnutí, zrušení Obilních zákonů a evropská revoluční hnutí roku 1848; bylo by totiž možné tvrdit, že dohromady tato hnutí tvoří cyklus bojů odpovídající této rané konfiguraci třídního vztahu či této podobě jeho reprodukce.

[20] Telos č. 13, 1972.

[21] Samozřejmě je možné, že pro Rusko by to neplatilo.

[22] Možná, že tuto změnu budeme muset vysvětlovat skrze instituce třídního boje, způsoby organizace a boje, ale také institucionálními formami interkapitalistických vztahů, a přitom brát v úvahu tendenci ke koncentraci a centralizaci kapitálu (avšak dávat si pozor na příliš schematické periodizování na základě „konkurenčního“ a „monopolního kapitalismu“). Periodizace kapitalistického třídního vztahu by pak mohla obsahovat čtyři a nikoli tři období, aby lépe odrážela tuto kvalitativní změnu směrem k vnitřnímu vztahu mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a proletariátu – vztahu, jenž se v rostoucí míře institucionalizuje, systematizuje a stále silněji ho zprostředkovává státní intervence. Takováto periodizace vztahu mezi reprodukčními koloběhy kapitálu a proletariátu by mohla vypadat následovně (samozřejmě tu platí běžná varování): 1) vnější vztah (do roku 1850); 2) živelná (či neinstitucionalizovaná) integrace (1850-1914/1917); 3) zprostředkovaná (institucionalizovaná) integrace (1914/1917-1973); 4) bezprostřední integrace a dezintegrace (po roce 1973).

[23] Samozřejmě, že následkem války se obzvláště brutálním způsobem „řeší“ i problém přebytečného obyvatelstva.

[24] Samozřejmě, že důležitým rozměrem rozdělení světové ekonomiky do těchto národních oblastí akumulace je geopolitická dělba světa do bloků: Východ a Západ.

[25] Podle ILO čínským dělníkům v letech 2000 až 2009 rostly platy v průměru o 12,6 procenta ročně. Oproti tomu v Indonésii to bylo o 1,5 procenta a v Thajsku o nula procent. Viz Kevin Brown, „Rising Chinese Wages pose relocation risk“, Financial Times, 15. února 2011.

[26] Důležitou součástí tohoto procesu byl rozklad rozdělení světa z dob Studené války; rozdělení do geopolitických bloků, které si navzájem konkurovaly odlišnými sponzorskými programy pro plány národního rozvoje ve státech, jež se nalézaly na periferii akumulace kapitálu.

[27] viz Costas Lapavitsas, „Financialised Capitalism: Direct Exploitation and Periodic Bubbles“, Historical Materialism ročník 17, č. 2, 2009, s. 114-148.

[28] Ve skutečnosti je tento obrázek ještě o něco komplikovanější. Po vzoru TC můžeme rozeznat nové schéma globálních výrobních vztahů, které má tři zóny:

1)       zóny vyspělých technologií a financí;

2)       výrobní zóny s velkým podílem subkontraktů a outsourcingu, zóny vyrábějící na vývoz, maquiladoras;

3)       odpadové zóny – přebytečné obyvatelstvo.

Tyto tři prvky prostorové dělby globálních výrobních vztahů do zón se nerovnoměrně rozprostírají po celém povrchu světa i uvnitř jednotlivých teritorií, která se na tomto povrchu vyskytují. Viz TC, Docela dost zabíjení, http://kknihovna.wordpress.com/2011/02/28/docela-dost-zabijeni/ a Současná chvíle, http://kknihovna.wordpress.com/2011/05/18/soucasna-chvile/.

[29] Kupříkladu rostoucí význam textilní výroby v Bangladéši, Vietnamu, Kambodži a jinde.

[30] Samozřejmě, že toto tvrzení je třeba upřesnit, aby odpovídalo stratifikaci (či fraktalizaci) mezinárodního proletariátu. Viz poznámka pod čarou č. 28.

[31] Anebo podmínky uzavíraných obchodů diktuje především kapitál. Kolektivní vyjednávání postupně eroduje jako forma i svým obsahem.

[32] Bylo by zajímavé porovnat stupeň dnešních třídních konfliktů s vrcholným bodem na konci minulého cyklu (tj. v letech 1968-73).

[33] V aktuálním období (po roce 1973) se proletariát ve svém vztahu s kapitálem může k sobě vztáhnout jedině negativně; ve svém vztahu s kapitálem už k sobě nenalézá afirmativní vztah, který charakterizoval dřívější konfigurace třídního vztahu a tudíž i minulé cykly bojů.

[34] Tento přístup by bylo lze považovat za cosi podobného strukturalistické historiografii kapitalistického třídního vztahu: dějinný proces tohoto rozporuplného vztahu je procesem měnících se konfigurací reprodukčních koloběhů kapitálu a proletariátu, přičemž každá konfigurace koresponduje s cyklem bojů a modelem akumulace.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: