Endnotes: Rozpor v pohybu aneb Systematická dialektika kapitálu jako dialektika třídního boje

Po snaze popasovat se s plnohodnotným čtením Marxovy teorie hodnoty soustřeďují Endnotes svoji pozornost na kritickou metodu, kterou Marx používá v Kapitálu. Konkrétněji už sám název textu naznačuje, že jeho předmětem je pátrání po způsobu, kterým jsou usouvztažněny zákonitosti akumulace kapitálu s třídním bojem proletariátu. Můžeme si vystačit s klasickou představou kauzálního vztahu mezi objektivním terénem kapitálu a subjektivní aktivitou třídy, která dodnes dominuje prorevolučnímu myšlení? Rozumnou odpovědí tu může být systematická dialektika. A nejde tu o žádné akademické rozumování, které je samo svým cílem. V sázce je naše schopnost adekvátně uchopit dění kolem nás: ekonomický růst či dnes spíše krizi, aktuální třídní boje a perspektivu revoluce.

„Kapitál sám je rozporem v pohybu, protože stlačuje pracovní dobu na minimum, a přitom ji na druhou stranu klade jako jediné měřítko a zdroj bohatství…“[1]

Akumulace kapitálu a třídní boj

Teoretická kritika kapitalistických společenských vztahů vychází ze skutečnosti těchto vztahů, tj. ze vztahu vykořisťování mezi kapitálem a proletariátem. Tato teorie je prakticky reflexivní: usazuje se v třídním boji a je jím produkována.[2] Jako taková je imanentně kritická: je teoretickým výrazem rozporů vlastních totalitě kapitalistických společenských vztahů.

Vnitřní rozpory v dynamice kapitalistické akumulace lze teoretizovat na různých stupních abstrakce: jako rozpory mezi užitnou hodnotou a hodnotou; mezi konkrétní a abstraktní prací; mezi nutnou prací a nadprací; mezi akumulací hodnoty a tendencí redukovat to, co se klade jako její zdroj; a nejkonkrétněji mezi kapitálem a proletariátem. Jestliže se celek kapitalistických společenských vztahů musí teoretizovat jako komplex, jako rozporuplná totalita, jako „rozpor v pohybu“, pak je nutno na jednodušší, abstraktnější rovině nakládat s rozpory jako s určitými momenty téhož celku. Každý z těchto momentů může být platný pouze v celku vztahů, které je ustavují; a tak je kupříkladu zbožní formě imanentní rozpor mezi užitnou hodnotou a směnnou hodnotou určitým momentem kapitalistického třídního vztahu: není směnné hodnoty bez všeobecné zbožní výroby a není všeobecné zbožní výroby bez vykořisťování proletariátu kapitálem.

Podobně je jasné, že proti sobě nelze ostře stavět třídní rozpor a rozporuplný průběh akumulace kapitálu. Akumulaci kapitálu vlastní tendence jsou určitými momenty třídního vztahu. Na jistém stupni abstrakce je možné ukázat, že vnitřní rozpory kapitalistické akumulace mají sklon podrývat samotnou její základnu. Na konkrétnější rovině není historický průběh akumulace kapitálu ničím jiným než rozporuplným vývojem vztahu vykořisťování mezi kapitálem a proletariátem; jeho dějiny jsou dějinami třídního boje.

Kapitalistické puzení vyrábět nadhodnotu je paradoxně jak puzením vykořisťovat pracovní sílu, tak zároveň vylučovat ji z výrobního procesu. Jeho vlastní dynamika – zprostředkovávaná konkurencí mezi kapitály – žene kapitál, aby snižoval nutnou práci na minimum, a přesto je nutná práce základem, na němž může získávat nadpráci. Nutné práce je tak pro kapitál vždy příliš mnoho i příliš málo.

Vztah vykořisťování je od počátku vnitřně antagonistický. V tomto již antagonistickém vztahu má kapitál odedávna tendenci produkovat více proletářů, než může se ziskem vykořisťovat. Jak se akumuluje, kapitál má sklon vykořisťovat méně dělníků, protože vylučuje pracovní sílu z výroby (a to jak relativně, tak nakonec i absolutně), a zároveň se pokouší zvyšovat stupeň vykořisťování relativně umenšené pracovní síly. Proletáři jsou nuceni bojovat proti oběma aspektům této tendence.

Z toho je zjevné, že žádným abstrahováním od třídního boje se nedostaneme k „platnému procesu akumulace“. Stejně tak mezi akumulací kapitálu a třídním bojem neexistuje žádný vnější neboli kauzální vztah: dynamika kapitalistické akumulace je dynamikou třídního boje. Proletariát a kapitál se nalézají ve vztahu vzájemné podmíněnosti: každý z pólů reprodukuje ten druhý, takže vztah mezi nimi reprodukuje sám sebe. Jedná se však o asymetrický vztah, neboť je to kapitál, kdo si přivtěluje práci proletářů.

Pohyb ekonomických kategorií je tedy zvěcnělým výrazem třídního vztahu. Takže síla přístupu některých teoretiků spojených kupříkladu s Open Marxism spočívá v tom, že ekonomické kategorie – peníze, úrokové sazby a tak dále – chápou jakou mediované formy třídního boje.[3] Samohybné ekonomické kategorie jsou zvěcnělými formami vlastní aktivity třídy, stávají se autonomními („vzpínají se na zadních nohou“) a ustavují se qua kapitál – jako antagonistický pól vůči proletariátu ve vztahu vzájemné podmíněnosti. Akumulace kapitálu probíhá skrze vztah vykořisťování, který je vždy již vztahem boje; a naopak třídní boj je vždy již vztahem určeným potřebami zhodnocování kapitálu.

To vše podrývá dualistické koncepce akumulace kapitálu na jedné straně a třídního boje na straně druhé, které ve 20. století charakterizovaly většinu variant marxismu.[4] Uchopíme-li rozpor v pohybu jako jeden pohyb celku kapitalistických společenských vztahů – historický vývoj vztahu vykořisťování mezi kapitálem a proletariátem jako zároveň historický průběh akumulace a průběh třídního boje – pak je to tento rozpor, co ve finále určuje revoluční konání proletariátu jakožto jednoho z pólů tohoto rozporu.[5] Konání proletariátu, jímž se ruší kapitalistické společenské vztahy, je vnitřně produkovaným překonáním vztahu vykořisťování. A proto neexistují žádné „únikové cesty“ ani „exodus“ z kapitalistického třídního vztahu. I když skrze tendenci plodit přebytečný kapitál a přebytečné obyvatelstvo produkuje vztah vykořisťování i to, co se ocitá vně něj, tento rostoucí počet proletářů, jejichž pracovní síla je pro akumulaci nadbytečná, zůstává uvnitř kapitalistického třídního vztahu.[6]

***

Je-li kapitál zvěcnělou formou aktivity proletariátu, která se proti němu staví ve vztahu vykořisťování – jeho vlastní, od něj abstrahovaná činnost, přivlastňovaná jako kapitál a zahrnutá pod formu sebezhodnocující se hodnoty – pak je i ta nejkonkrétnější rovina třídního vztahu v moci abstrakce. Kapitalistický výrobní způsob charakterizuje „nadvláda abstrakcí“.[7]

Jakožto sebezhodnocující se hodnota je kapitál reálnou abstrakcí. Jedním z pólů vztahu vykořisťování je samohybná reálná abstrakce. Její samopohyb je samozřejmě zprostředkováván jejím vztahem k druhému pólu tohoto vztahu, proletariátu, a hmotnými zájmy jeho činitelů a beneficientů v lidské podobě, nositelů kapitalistického vztahu. V průběhu svého sebezhodnocování kapitál nabývá různých podob: peněžní kapitál (včetně přemíry forem finančního kapitálu), výrobní kapitál a zbožní kapitál. A tak přestože má v různých okamžicích svého koloběhu hmotné tělo, zůstává konceptuálně samohybnou reálnou abstrakcí; autoexpanzí abstraktního bohatství.

Takže vychází-li imanentní (tj. prakticky situovaná) kritika kapitalistických společenských vztahů z fenomenologického začátku – z chaotické žité zkušenosti těchto vztahů a třídního boje – okamžitě naráží na reálné abstrakce panující těmto vztahům. Proto musí teoretická kritika kapitalistického třídního vztahu zachycovat pohyb prakticky abstraktních forem, které tento vztah ustavují. Zbožní, peněžní a kapitálová forma hodnoty jsou formy, které zprostředkovávají kapitalistické společenské vztahy – jejich kritika je kritikou společenských forem. Imanentní kritika těchto forem sleduje jejich rozporuplný pohyb od abstraktního ke konkrétnímu a znovu ustavuje komplexní celek kapitalistického třídního vztahu: rozpor v pohybu.

Architektonika systematické dialektiky kapitálu

Všechny tyto úvodní poznámky byly nezbytné, protože architektonika systematické dialektiky kapitálu je vzhledem k celku kapitalistických společenských vztahů vystavěna na velice abstraktním základě: na hodnotě zboží. Jak však uvidíme, hodnota se ukáže jako totalizující kategorie, neboť její pohyb je rozporuplným pohybem celku kapitalistických společenských vztahů – tj. kapitalistického třídního vztahu.

Rekonstrukce marxiánské systematické dialektiky kapitálu, kterou zde prezentujeme, následuje v mnoha ohledech dílo Chrise Arthura.[8] V Arthurově pojetí je hodnota provizorní základní kategorií v postupně se konkretizující a retroaktivně se opodstatňující dialektice, v níž vnitřní rozpory generují pohyb od kategorie ke kategorii. Začínáme na povrchu kapitalistické společnosti – tj. od sféry oběhu a směny zboží. Povšimněme si, že Marx nesestoupí do „skryté říše výroby“, aby tak vyřešil záhadu, odkud pochází nadhodnota, dříve než v 5. kapitole 1. dílu Kapitálu. A to ještě Arthur tvrdí, že Marx do této dialektiky vnáší práci, jakožto obsah či substanci hodnoty, příliš brzy – v Arthurově rekonstrukci je dialektika forem hodnoty dialektikou čistých forem, kterou generuje všeobecná směna zboží, a to bez ohledu na obsah, který tyto formy získávají ve výrobním procesu kapitálu v jeho celistvosti.[9] Ze všeobecné směny zboží plyne dialektika hodnoty, abstraktního bohatství, která postupuje v abstrakci od obsahu či substance hodnoty – tj. v abstrakci od práce. Je to dialektika expanze abstraktního bohatství. Avšak aby se opodstatnila, musí se expanze abstraktního bohatství klást jako pravda hmotného světa lidské společenské praxe – tj. musí prokázat, že je pravdou tohoto světa, tím, že přivtělí práci ke kapitálu.

Dialektika čistých forem povstává ve sféře oběhu, ze směny zboží. Z hlediska celého výrobního procesu kapitálu jakožto jednoty sfér výroby a oběhu zboží, je výroba teleologicky orientována na směnu – či specifičtěji na zhodnocování hodnoty. Práce je přivtělována ke kapitálové formě hodnoty; formou je tedy výroba určena jako kapitalistická výroba – tj. jako zhodnocovací proces kapitálu. Samozřejmě, že tvrzení „bez výroby není co směňovat“ je truismus, ale přesto nelze prohlásit, že práce ustavuje dialektiku čistých forem hodnoty. V reprodukci kapitalistických výrobních vztahů má totiž logika kapitálu qua formy hodnoty navrch nad pracovním procesem – přivtěluje si tento proces a klade sama sebe jako jeho pravdu. Vzhledem k přivtělování práce ke kapitálu je forma pracovního procesu určena jako výrobní proces kapitálu. A tak se logika akumulace kapitálu uvaluje na výrobu pro lidské potřeby. Kapitál je alfou a omegou tohoto procesu. Výsledkem nastolení jeho perverzní logické/ontologické priority před výrobní činností je fakt, že reprodukce výrobců není cílem sama o sobě (nebo že výrobci nejsou s to sami sebe reprodukovat).[10]

Systematická dialektika kapitálu je vzájemným logickým vztahem kategorií, které určují formy společenské praxe v kapitalistickém výrobním způsobu. Arthurův přístup zachycuje logickou/ontologickou nadřazenost kapitálu – jakožto logiky čistých forem – nad společenskou praxí, jejíž formy určuje. Avšak aby si v systematické dialektice kapitálu mohl nárokovat pravdivost – tj. nárokovat si, že je pravdou společenské praxe – musí si kapitál nejen přivtělovat práci, ale také reprodukovat odloučení kapitálu od pracovní síly – tj. musí si klást své předpoklady. Bez tohoto předchozího odloučení tedy není žádné systematické dialektiky kapitálu. Ta se může uskutečnit jako sám sebe zakládající (byť vnitřně rozporuplný a nakonec sám sebe podrývající) proces jedině tehdy, klade-li si kapitál tímto způsobem své předpoklady. Při artikulaci imanentní kritiky kapitalistických společenských vztahů pak reprodukce – reprodukce třídního vztahu, jenž je sám ze své podstaty vztahem boje – nabývá stěžejní kategoriální důležitosti. Třídní boj je jak podmínkou, tak výsledkem systematické dialektiky.

Totéž lze říci i jiným způsobem, který jsme použili výše: není společnosti všeobecné zbožní výroby bez kapitalistického vykořisťování dělníků. Jedině na tomto základě může fungovat zákon hodnoty. Bez lidských vztahů a praktik, které existují v „modu popření“ skrze pervertované, fetišistické formy ekonomických kategorií, by nebylo žádných ekonomických kategorií: žádná hodnota, žádná zboží, peníze nebo kapitál.[11] To však neznamená, že práce by měla být chápána jako něco, co jaksi ustavuje celý tento proces. A neměla by být ani chápána jako primární. Ne nadarmo jsou totiž fetišové formy kapitálu chápány a kritizovány jako samohybné, pervertované formy společenské praxe.

Jakmile se kapitalistické společenské vztahy ustavují jako sám sebe reprodukující – byť vnitřně rozporuplný – celek skrze přivtělování práce ke kapitálu a reprodukci třídního vztahu, je hodnota plně určena jako společensky nutná pracovní doba – či lépe řečeno, společensky nutná doba vykořisťování. Hodnota se tak ustavuje pouze negativně skrze vykořisťování dělníků a ne afirmativně skrze ustavující moc práce. Je to tedy kapitálové forma hodnoty, co postuluje abstraktní práci – neboli abstraktní vykořisťování dělníků – jako svoji substanci či svůj obsah.

V tomto konečném smyslu má hodnota vepsáno vykořisťování přímo v sobě či spíše sama vepisuje vykořisťování do své formy. Jde tu o to, že otázka substance hodnoty a expanzivního plození této substance je z ideálního či logického hlediska kapitálu aposteriorní úvahou, v níž se společenská praxe musí nacpat do formy logických potřeb kapitálu.

Shrnuto, kapitál se prakticky stává sám sebe zakládajícím tak, že reprodukuje strukturálně antagonistický vztah mezi kapitálem a proletariátem, jenž je sine qua non kapitalistické akumulace. Když se hodnota takto totalizuje, ukazuje se, že toto východisko systematické expozice není jen pouhým východiskem, ale momentem v samopohybu celku. Hodnota si tak nárokuje logickou prioritu. A jakmile jsme dosáhli hlediska celku, vidíme, že jedinou zárukou pravdivosti, kterou si hodnota nárokuje, je strukturálně „lživý“ (tj. pervertovaný, vyšinutý), a přesto empiricky „pravdivý“ (tj. faktický, platný) vztah mezi proletariátem jakožto (re)producentem kapitálu a kapitálem jakožto (re)producentem proletariátu.

A přesto, jak jsme viděli, je sám celek ustavovaný systematickou dialektikou kapitálu – společenská praxe, jejíž forma je určena jako praxe orientovaná na zhodnocovací proces kapitálu – vnitřně rozporuplný. A jsou to tyto vnitřní rozpory – jejich historický vývoj – co hrozí zrušením kapitalistického celku skrze revoluční konání proletariátu.

Logika kapitálu

Systematická dialektika kapitálu je dialektikou forem hodnoty, jmenovitě zbožní, peněžní a kapitálové formy hodnoty. Tato dialektika funguje prostřednictvím logické souvislosti mezi těmito formami, a to nezávisle na obsahu, který nabývají. Každá forma plodí prostřednictvím dialektického přechodu formu následující. Tato dialektika čistých forem tak ustavuje kvazi-ideální ontologii. Logika čistých forem, kdy jedna generuje druhou, a jsou nezávislé na jakémkoli hmotném obsahu: zdálo by se, že kapitál je paralelou abstraktní říše myšlenkových forem hegeliánské logiky. Vždyť je dobře známa Marxova poznámka, že než začal psát nástin své kritiky politické ekonomie, listoval si v Hegelově Logice a to mu pomohlo rozhodnout se, jakou metodu pro své pojednání zvolí.[12] Arthurova rekonstrukce marxiánské dialektiky kapitálu činí tuto spojitost explicitní a demonstruje strukturální homologii mezi Marxovým Kapitálem a Hegelovou Logikou.[13] Podle Arthura je třeba v obou případech – u Hegela formy myšlení, u Marxe formy hodnoty – logiku čistých forem do jisté míry ztotožnit.

Systematická dialektika je vyjádřením vzájemně propojených kategorií uvnitř existujícího konkrétního celku – v našem případě kapitalistického systému. Jako takové je vzájemné propojení těchto kategorií synchronní: koexistují v čase, neboli simultánně existují pospolu. Synchroničnost vzájemného vztahu logických kategorií však neznamená, že je nelze rozlišit. Vždyť dialektika postupuje od jedné kategorie ke druhé prostřednictvím nutných, vnitřních souvislostí neboli přechodů. Jak Hegelova dialektika v Logice, tak Marxova v Kapitálu postupují od těch nejabstraktnějších, nejjednodušších kategorií ke stále konkrétnějším a složitějším. Hegel tyto přechody nazírá jako vnitřně a objektivně určené. Podobně i Marx se domnívá, že cílem je vysledovat, „vnitřní souvislost existující mezi ekonomickými kategoriemi neboli vnitřní souvislost nesrozumitelné struktury buržoazního ekonomického systému… přijít na kloub této skryté souvislosti, fyziologii, abych tak řekl, buržoazního systému…“[14]

Podle Hegela i Marxe musí systematická dialektika odpovídat svému předmětu, kterým je v obou případech konkrétní celek, charakterizovaný souborem interních vztahů. Systematická dialektika tedy vyslovuje vzájemnou souvislost logických momentů jednoho celku, přičemž každý z momentů tohoto celku předpokládá všechny ostatní a je předpokládán všemi ostatními:

„Věc je vnitřně usouvztažněna s jinou věcí tehdy, je-li tato jiná věc nutnou podmínkou její podstaty. Takovéto vztahy se pak nalézají v postavení momentů jednoho celku a skrze tento celek se fakticky reprodukují.“[15]

Marx zdůrazňuje, že „v dovršeném buržoazním systému… vše předpokládané je rovněž předpokladem, což platí pro každý organický systém.“[16] Při takto kruhovité dialektice jsou vztahy dvojsměrné. V jednom směru kapitálová forma hodnoty předpokládá peněžní vztahy; peníze pak předpokládají zbožní vztahy. Stejně tak ovšem musí platit i opačná posloupnost interních vztahů: koncept hodnoty je totiž adekvátně ukotven pouze na úrovni celistvosti kapitalistických společenských vztahů. Kruhovitost a dvojsměrnost systematické dialektiky implikují synchronnost jejích momentů v rámci totality kapitalistických společenských vztahů.[17] Z toho pak plyne, že dialektický postup od zboží k penězům a ke kapitálu by neměl být chápán jako postup v čase. Nadto už od počátku je to vyjádření vztahů, co charakterizuje specificky kapitalistickou výrobu zboží. Dialektika tak jde po stopách logické a nikoli časové souslednosti momentů.

Dialektika forem hodnoty

Podle rekonstrukce Chrise Arthura pohání dialektiku pohyb sebezakládající se hodnoty. Počáteční určení hodnoty jako čisté univerzální esence zboží neboli „pouhé imanence“ se ukazuje jako nedostatečné. Odhaluje se totiž, že hodnota není imanentní jednotlivému zboží, ale vztahům mezi jednotlivými zbožími. Určení hodnoty zbožními vztahy se však samo ukazuje jako rozporuplné a tento rozpor se dočasně řeší přechodem k všeobecnému ekvivalentu: „hodnota se nemůže stát skutečností při nahodilé směně, nýbrž vyžaduje sjednocení světa zboží skrze ustavení všeobecného ekvivalentu.“[18] A tak se nyní abstrakce hodnoty, která je ve zbožních vztazích implicitní, zakládá na formě, jež ji výslovně předpokládá, tedy na penězích. Tento pohyb od zbožní formy hodnoty k peněžní formě hodnoty lze v hegeliánských pojmech nazírat jako pohyb od hodnoty o sobě k hodnotě pro sebe.

Sama peněžní forma hodnoty pak trpí strukturálními nedostatky či vnitřními rozpory. Neboť aby mohla být hodnotou pro sebe, aby se „koncept hodnoty uskutečnil v autonomní formě,“[19] nemůže být peněžní forma hodnoty pouhým zprostředkováním mezi jednotlivými zbožími při jejich směně. Je-li ale na druhou stranu stažena z oběhu a hromaděna jako poklad, ztrácí svůj charakter hodnoty a stává se pouhou „skládkou kovu“. A tento rozpor nám přináší novou formu hodnoty, která už nehraje podřadnou úlohu pouhého prostředníka mezi jednotlivými zbožími (jako ve vzorci Z-P-Z), nýbrž sama sebe činí předmětem svého vstupu do oběhu – neboli cílem, účelem, telos oběhu vyjádřeného vzorcem P-Z-P‘. Tento zvrat plodí kapitálovou formu hodnoty. Řečeno hegeliánskou terminologií, nyní jsme se dostali k hodnotě o sobě a pro sebe: k hodnotě, která je sama svým cílem.

Kapitálová forma hodnoty, sebezhodnocující se hodnota, se však nemůže stát skutečností ve sféře oběhu, kde panuje směna ekvivalentů. Tento vnitřní rozpor ji žene, aby se realizovala v hmotném světě výroby, kde lze generovat nadhodnotu skrze vykořisťování pracovní síly. Tento pohyb, jímž se výroba přivtěluje k hodnotové formě, postuluje (abstraktní) práci jako substanci hodnoty.

Přechod od Z-P-Z k P-Z-P

Když Marx pojednává o logickém přechodu od Z-P-Z (peníze jako oběživo) k P-Z-P‘ (peníze jako cíl oběhu), uvádí několik souvisejících argumentů. Jedno vysvětlení tohoto přechodu může spočívat ve strukturální tendenci koloběhu Z-P-Z rozpadat se na své jednotlivé momenty Z-P a P-Z, což jsou dvě časově i místně oddělené transakce. Marxovými slovy:

„To, že procesy, které vystupují proti sobě navzájem samostatně [tj. Z-P a P-Z], tvoří jistou vnitřní jednotu, znamená zároveň, že jejich vnitřní jednota se pohybuje ve vnějších protikladech. Jestliže vnější osamostatňování vnitřně nesamostatných, tj. vzájemně se doplňujících procesů dosáhne určitého bodu, prosazuje se jednota násilně – krizí.“[20]

Momenty Z-P a P-Z jsou na sobě vnějšně nezávislé – každý představuje konkrétní náhodné transakce, jež nejsou nutně navzájem usouvztažněné – a přesto dohromady tvoří vnitřní jednotu, neboli vnitřně souvisejí (to znamená, že jeden je předpokladem druhého – prodejce prvního zboží musí prodat, aby mohl koupit druhé zboží). Lze tedy říci, že vzorec Z-P-Z vykazuje vnitřní rozpor. Ne vždy se na trhu kupci a prodejci úspěšně potkají. Z hlediska plně rozvinuté směny zboží se tato tendence projevuje jako tendence ke krizi – zejména ke krizi dané neschopností hodnoty uskutečnit sama sebe z důvodu přetržek ve sféře oběhu.

Když Tony Smith pojednává o tomto přechodu, říká, že „strukturální tendence“ k oddělování momentů Z-P a P-Z, „sama plodí strukturální tendenci překonat toto oddělení.“[21] Mohli bychom říci, že vnitřní vada vzorce Z-P-Z produkuje jeho vlastní překonání vzorcem P-Z-P‘:

„akumulace peněz qua peněz skýtá princip jednoty, jenž může překonat strukturální tendenci k fragmentaci, jež je imanentní oběhu peněz jakožto oběživa.“[22]

Ve zvratu Z-P-Z v P-Z-P‘ si směnná hodnota uzurpovala místo užitné hodnoty jakožto finality směnného procesu. Dochází k akumulaci peněz, aby se předešlo problému, že zboží je prvně třeba prodat, aby mohlo dojít k nákupu jiného zboží. Rozeznáváme tedy objektivní strukturální tendence, které vedou k převládnutí vzorce P-Z-P‘ nad vzorcem Z-P-Z neboli peněz jakožto cíle směny nad penězi jakožto prostředkem oběhu.

Akumulace směnné hodnoty, která má zabránit přetržkám v oběhu, tudíž odpovídá převaze tekuté hodnotové formy nad ztuhlou formou užitné hodnoty zboží, což je naprosto zásadní, má-li se zachovat plynulost oběhu zboží. Lze říci, že tento zvrat je pro autoreprodukci celku – tj. systému kapitalistické směny zboží – strukturálně nezbytný.

Dialektický zvrat peněz jako prostředku směny v peníze jako cíl směny nutně znamená i zvrat Z-P-Z v P-Z-P‘, tj. v akumulaci směnné hodnoty a ne jen v pouhý vzorec P-Z-P. Jakmile dochází k ustavení strukturální převahy P-Z-P nad Z-P-Z – jakmile se peníze staly cílem směny – nemá směna žádný smysl, nezvětšuje-li sumu směňovaných peněz. Jediným způsobem, jak hodnota může zůstat cílem směny, je její zvětšení; jinak se znovu stane pouhým prostředkem směny.

Rozpor mezi esencí a existencí u peněžní formy hodnoty

Grundrisse Marx uvádí druhý související argument – z hlediska imanentní strukturální nutnosti či logiky – pro přechod od peněžní formy ke kapitálové formě hodnoty. Peněžní forma je rozpolcena vnitřním rozporem mezi esencí a existencí neboli mezi všeobecností a jednotlivostí: existence jednotlivé sumy peněz je v rozporu s jejich esencí, kterou je být bohatstvím jako takové. Marx píše:

„V případě peněz jsme již viděli, že poté, co se hodnota jako taková – čili obecná forma bohatství – osamostatnila, není schopna žádného jiného pohybu než kvantitativního; může se jedině zvětšovat. Podle jejího konceptu je esencí všech užitných hodnot; ale protože je vždy pouze určitým množstvím peněz (zde kapitálu), odporuje její kvantitativní omezenost její kvalitě. Proto je v její povaze ustavičně překračovat své vlastní meze […] A proto se v případě hodnoty, která je věrná své povaze hodnoty, nárůst kryje se sebezáchovou, neboť hodnota zachovává sebe sama jedině neustálým úsilím o překročení jejích kvantitativních mezí, které jsou v rozporu s její charakteristickou formou, s její vnitřní obecností.“[23]

Každá jednotlivá suma hodnoty je nucena zhodnocovat se ve snaze uvést svoji existenci do souladu s její univerzální esencí neboli uskutečnit její koncept, kterým je být bohatstvím jako taková, a přeci je tento autoexpanzivní pohyb také jediným způsobem, jak se hodnota pro sebe může uchovat jako taková. Kapitálová forma hodnoty je definována strukturálně určeným puzením k nekonečné autoexpanzi.

Z hlediska celkové dialektiky hodnotové formy, kterou – jak jsme si již ukázali – lze uchopit jako pohyb, v němž hodnota zakládá sebe samu, přechod od peněžní formy ke kapitálové formě překonává protiklad mezi penězi a zbožím. V podobě kapitálu hodnota – jakožto univerzální esence – nabývá jednou formu zboží a podruhé zase peněz a ty se tak stávají formami její existence, mezi nimiž ustavičně koluje. Hodnota je nyní o sobě a pro sebe a ustavila se jako zastřešující jednota pohybu mezi penězi a zbožím.[24]

Jak jsme již viděli, Marx popisuje, jak se – během přechodu od Z-P-Z k P-Z-P‘ – hodnota proměňuje v „automaticky působící subjekt“ procesu, který je jejím účelem [Bestimmung] – tedy jejího sebezhodnocování. Vidíme tedy, že kapitál je strukturálně neboli logicky určen; jeho pohyb povstává z logické nutnosti. Jakožto zhodnocující se hodnota se kapitál stává dominantním či „sám od sebe vzrůstajícím subjektem“ [übergreifendes Subjekt] procesu směny zboží, který je nyní postulován jako proces jeho vlastního zhodnocování.[25] Mohli bychom tedy říci, že v kapitálu dostáváme logický subjekt, když ne subjekt vědomý.[26]

Koncept kapitálu a teleologie P-Z-P

Koncept kapitálu, P-Z-P‘, má v sobě vepsanou teleologii: autoexpanzi hodnoty. Jak jsme viděli, zvrat Z-P-Z v P-Z-P‘ je zvratem prostředku v cíl: prostředek oběhu se jako kapitál stává cílem oběhu. Hodnota – která je soběstačná – se stává svým vlastním cílem. Jakožto všeobecný vzorec kapitálu P-Z-P‘ tedy představuje či zhušťuje telos kapitálu.

Jenže tento telos je zvláštní v tom, že pouze tvoří výchozí bod nového cyklu zhodnocování. A tak se koloběh P-Z-P‘ donekonečna nanovo opakuje. Když se prostředek stane cílem sám o sobě, vede to k podivným důsledkům, jak již před Marxem věděl Aristoteles. Když Marx v Kapitálu teoretizuje zvrat Z-P-Z v P-Z-P‘, odvolává se na aristotelovskou distinkci mezi ekonomikou (která odpovídá Z-P-Z a upřednostňuje užitnou hodnotu) a chrematistikou (která odpovídá P-Z-P‘ a upřednostňuje abstraktní formu bohatství, která nezná hranic) a takto cituje Aristotela:

„pro ni [chrematistiku] je oběh pramenem bohatství. Je celá vybudována na penězích, neboť ty jsou začátek a konec tohoto druhu směny. Proto je také bohatství, o něž chrematistika usiluje, neomezené. Vždyť každé umění, pro které jeho cíl není prostředkem, nýbrž posledním, konečným účelem, je ve své snaze neomezené, protože se snaží stále více se mu přiblížit, zatímco umění, jež hledají jen prostředky, jak dosáhnout účelu, nejsou neomezená, ježto jim sám účel klade meze. Tak neexistuje ani pro chrematistiku žádná hranice jejího cíle, nýbrž jejím cílem je absolutní obohacení.“[27]

Tuto neomezenost povstávající ze zvratu prostředku v cíl, kdy se prostředek stává cílem sám o sobě, popisuje Marx následovně:

„Prostý oběh zboží, prodej za účelem koupě, slouží jako prostředek k dosažení konečného výsledku, který leží mimo oběh, k přivlastnění užitných hodnot, k uspokojení potřeb. Oběh peněz jako kapitálu je naproti tomu samoúčelem, neboť zhodnocení hodnoty existuje jen v rámci tohoto stále se obnovujícího pohybu. Pohyb kapitálu tedy nezná hranice.[28]

Oproti vzorci Z-P-Z, který postupuje od jednoho zboží na jednom konci přes zprostředkování směnou k jinému zboží, které „vypadává z oběhu a přechází do spotřeby“ na druhém konci, cesta P-Z-P‘ „vychází z krajního bodu peněz a vrací se nakonec k témuž bodu.“[29] Protože se tento pohyb neustále obnovuje a peníze se ustavičně vracejí k sobě, P-Z-P‘ lze hegelovsky charakterizovat jako pravé nebo ryzí nekonečno.[30] Nakolik však vzorec P-Z-P‘ zahrnuje také moment zhodnocení, natolik ho lze považovat i za nepravé nekonečno; neboť, jak jsme viděli, hodnota coby kapitál je strukturálně hnána překračovat své kvantitativní hranice a donekonečna hromadit.

Vezmeme-li tyto dva aspekty kapitálu dohromady – tj. ustavičný návrat kapitálu k sobě samému jakožto pravému nekonečnu a jeho nepřetržité překračování sebe samého jakožto nepravého či falešného nekonečna – zjistíme, že kapitálu dávají sisyfovské poslání. Jelikož v podstatě je kapitál zhodnocující se hodnotou, je odsouzen k neklidu, k neustálému pohybu, neboť zastavit se znamená zaniknout. Podivným telos kapitálu pak je nekonečná expanze. Protože je pravým nekonečnem, jeho telos je on sám – sám je svým cílem. Protože je však i nepravým nekonečnem, jeho telos je překračovat sám sebe; jeho telos je nekonečný růst. Paradoxně je tedy akumulace kapitálu teleologií bez konce.

Kapitál neustále usiluje o cíl, který mizí z dohledu, neboli ustavičně se vzdaluje. Jakmile dosáhne svého telos, ukáže se, že to byla jen fata morgána; sotva se jeho cíl uskuteční, ihned se zase před něj klade nanovo. Kapitál je tedy odsouzen k existenci nemrtvého, k věčnému neklidu ghúla, jehož osudem je plížit se světem, zatímco jeho duše čeká v předpeklí.[31] Kapitál je perpetuum mobile.

Jak jsme si ukázali, systematická dialektika kapitálu je synchronním usouvztažněním logických momentů konkrétního celku, kapitalistického systému. Nyní však rovněž vidíme, že tato systematická logika dává vzniknout diachronní dynamice věčného pohybu autoreprodukce a autoexpanze kapitálu. A to je víc než jen odvěká tendence – je to imanentní zákon kapitalistického výrobního způsobu.

Systematická dialektika kapitálu na konkrétnějších rovinách abstrakce

Tato expozice se doposud držela na velmi abstraktní rovině. Viděli jsme, jak dialektika forem hodnoty – povstávající ze všeobecné směny zboží – plodí imanentní logické puzení k neustálému autoreprodukčnímu pohybu sebezhodnocování hodnoty. Tato dialektika čistých forem se odvíjí v abstrakci od bezprostředního výrobního procesu a v abstrakci od otázky substance hodnoty. Čisté formy však potřebují obsah, má-li se abstraktní logika akumulace kapitálu uskutečnit. A takovéhoto obsahu formy hodnoty nabývají skrze přivtělování práce ke kapitálu: přivtělením výroby ke „konceptu“ kapitálu je výrobní proces postulován a z hlediska formy určen jako zhodnocovací proces kapitálu. Zároveň je to však směna kapitalisticky vyráběných zboží, co klade abstraktní práci jako substanci hodnoty. Procesy výroby a oběhu jsou tedy určeny jako momenty jednotného celku: kapitalistického výrobního procesu. Ani jeden z momentů tohoto procesu nepředchází těm ostatním – každý předpokládá i ty ostatní. Jak jsme však viděli, tím, že si přivtěluje práci, kapitál uvaluje svoji logickou prioritu na proces společenského života.

Akumulace kapitálu je predikována na vykořisťování námezdní práce. Průběh kapitalistické akumulace je vývojem tohoto vztahu vykořisťování – je vývojem vztahu mezi kapitálem a proletariátem. Již na té nejabstraktnější rovině můžeme rozpoznat řídící dynamiku, která určuje běh kapitalistických dějin – věčné puzení k akumulaci kapitálu. Průběh kapitalistické akumulace – tj. vývoj vztahu vykořisťování – však zprostředkovávají složitější, konkrétní kategorie, z nichž některé Marx rozvíjí ve třech dílech Kapitálu a jež jsou konkrétnějšími determinantami logikou obdařeného procesu akumulace kapitálu. Neposkytujeme zde úplný nárys systematické dialektiky kapitálu – Marx tento projekt rozhodně nikdy nedokončil. Marxovy tři vydané díly Kapitálu pojednávají o kapitálu obecně, a to na rovinách univerzality, partikularity a singularity – tj. na stále konkrétnějších rovinách abstrakce neboli složitějších rovinách mediace.[32] A tendence, jež jsou akumulaci kapitálu jako celku – jako jednotě mnoha kapitálů – vlastní, lze zkoumat až na rovině obecného kapitálu jakožto singularity, tedy ve třetím dílu Kapitálu.

Některé z těchto trvalých tendencí si tu jen v rychlosti přiblížíme. Jak jsme si již naznačili v úvodu k tomuto článku, kapitalistická akumulace má tendenci podrývat si svoji vlastní základnu. Tu samou tendenci lze vyjádřit následovně: vztah vykořisťování rozežírá svůj vlastní základ, jelikož vykořisťovaná pracovní síla je s rozvojem produktivity společenské práce postupně víc a více vylučována z pracovního procesu. Tatáž tendence nalézá svůj výraz v rostoucím organickém složení kapitálu a klesající míře zisku – tedy v tendenci k nadakumulaci kapitálu, kdy se kapitál dostává do situace, v níž není s to v dostatečném rozsahu generovat nové oblasti produktivního vykořisťování pracovní síly – tedy oblasti, v nichž by vznikal dostatek nadhodnoty, aby se kapitál mohl zhodnocovat.

Jak jsme viděli, vztah vykořisťování je z definice rozporuplným vztahem – vztahem třídního boje. Trvalé tendence, které jsme si začali nastiňovat, jsou pak determinantami třídního boje. A jeho dějiny jsou dějinami rozporu v pohybu – konfliktní a krizemi protkané reprodukce vztahu vykořisťování mezi kapitálem a proletariátem.

Závěr

Systematická dialektika kapitálu je v první instanci dialektikou čistých forem – tj. forem hodnoty. Hodnota se zakládá retroaktivně skrze dialektické přechody od rozporuplných forem hodnoty (zboží a peníze) ke kapitálové formě hodnoty: k hodnotě, jejímž účelem je plodit sama sebe – totalizující, absolutní forma. Aby se stala skutečností a opřela se o realitu, musí tato totalizující forma nabýt obsahu, k čemuž dochází tak, že si k sobě přivtěluje práci a určuje tedy formu procesu společenského života jakožto výrobní proces kapitálu. Vždyť, jak jsme si ukázali, kapitál není nic jiného než pervertovaná forma lidských společenských vztahů. Navíc, aby se mohl opírat o realitu, kapitál musí postulovat své vlastní předpoklady – musí reprodukovat sám sebe a svůj vnitřní opak, proletariát, druhý pól vztahu vykořisťování. Musí tedy reprodukovat samotný vztah vykořisťování. Nakolik je vztah vykořisťování mezi kapitálem a proletariátem autoreprodukční, natolik lze říci, že systematická dialektika kapitálu je totalizující a uzavřená ve své cykličnosti.

Avšak je-li systematická dialektika kapitálu na jedné úrovni abstrakce uzavřená, na konkrétnější úrovni faktických dějin třídního vztahu je tato uzavřenost zpochybňována. Autoreprodukci vztahu vykořisťování skrze vzájemnou reprodukci kapitálu a proletariátu nelze trvale garantovat. Vždyť nakolik tu jsou trvalé tendence, které jsou kapitalistické akumulaci vlastní a hrozí podrytím jejích základů, a nakolik systematická dialektika kapitálu – jakožto dialektika třídního boje – produkuje proletariát náchylný zrušit samotný třídní vztah, natolik nelze tuto dialektiku prohlásit za uzavřenou. Naopak má otevřený konec.[33]

Tato otevřenost dialektiky není výsledkem nahodilosti třídního boje ve vztahu k systematické logice kapitalistické akumulace: třídní boj není nějakou „exogenní proměnnou“. Co je na jedné rovině pouhá nahodilost ve vztahu k logice akumulace kapitálu – hmotné a duševní interakce mezi lidmi a mezi lidmi a přírodou – to se zlogičťuje – tj. začleňuje se do logiky kapitálové formy hodnoty – v důsledku přivtělování práce ke kapitálu a autoreprodukce vztahu vzájemné podmíněnosti mezi kapitálem a proletariátem. Z toho pak plyne, že dějiny třídního vztahu jsou určovány samotným asymetrickým charakterem tohoto vztahu, v němž jeden pól definuje abstraktní logika autoexpanze hodnoty a ten si přivtěluje práci druhého pólu. Proletariát se vzpouzí potřebám kapitalistické akumulace, ale jeho vzpurnost – či snad raději jeho antagonismus – má určitý charakter v závislosti na jeho postavení jakožto pólu pohybujícího se rozporu. Systematická dialektika kapitálu – jakožto dialektika třídního boje – je tak v poslední instanci otevřená, protože hrozí svým vlastním imanentně produkovaným překonáním v podobě revolučního konání proletariátu, který okamžitými komunizačními opatřeními zruší sebe i kapitál a vytvoří komunismus.


[1] Marx, Grundrisse (MECW 29), s. 91.

[2] Myšlenku prakticky reflexivní teorie rozvíjí Richard Gunn v „Practical Reflexivity in Marx“, Common Sense 1, 1987.

[3] viz např. tři svazky Open Marxism, které vydalo Pluto Press, ale také Werner Bonefeld a John Holloway, Global Capital, National State, and the Politics of Money (Palgrave Macmillan 1995).

[4] viz Giacomo Marramao, „Theory of Crisis and the Problem of Constitution“, Telos 26 (zima 1975-1976).

[5] Náčrt historického určení revolučního konání proletariátu coby komunizace viz Endnotes č. 1, „Doslov“.

[6] viz článek „Bída a dluh“, Endnotes č. 2.

[7] Marx, Grundrisse (MECW 28), s. 101.

[8] viz zejména Chris Arthur, The New Dialectic and Marx’s Capital (Brill 2002).

[9] Možná, že Marx se cítí povinován hned od počátku prohlašovat, že obsahem hodnoty je práce, z politických důvodů. Viz pojednání o politickém rozměru Marxovy kritiky politické ekonomie v článku „Komunizace a teorie hodnotové formy“, Endnotes č. 2.

[10] V kapitalistických společenských vztazích mají logické formy (tj. formy hodnoty) ontologický status reálných abstrakcí. Tím, že si přivtěluje práci, uplatňuje kapitál primát své logiky, o níž tedy lze říci, že reálně existuje.

[11] Slovem „perverze“ překládáme Marxovo Verrückung, které lze rovněž přeložit jako „vyšinutí“, protože ono německé slovo konotuje i šílenství.

[12] viz Marx & Engels, Selected Correspondence (Progress Publishers 1975), s. 121. Marx dostal Bakuninův výtisk Hegelovy Logiky jako dárek od Freiligratha.

[13] V Arthurově rekonstrukci se cesta od kategorie ke kategorii v prvních čtyřech kapitolách 1. dílu Kapitálu pohybuje podle mapy dané Hegelovou Logikou, takže logický pohyb od směny zboží k hodnotě je analogický s „Doktrínou bytí“; „rozdvojení peněz a zboží“ je analogické s „Doktrínou esence“; a konečně kapitál jakožto „absolutní forma“, která postuluje svoji faktičnost v práci a průmyslu, odpovídá Hegelově „Konceptu“. Viz Chris Arthur, The New Dialectic and Marx’s Capital (Brill 2002), s. 79-110.

[14] Marx, Economic Manuscript of 1861-63 (MECW 31), s. 390.

[15] Chris Arthur, The New Dialectic and Marx’s Capital (Brill 2002), s. 24-25.

[16] Marx, Grundrisse (MECW 28), s. 208 (Nicolausův anglický překlad).

[17]Anti-Dühringovi i jinde Engels spojuje dohromady synchronní a diachronní rozměr dialektiky a rozvíjí metodu, která vejde ve známost jako „logicko-historická metoda“. Podle ní se v logické struktuře Kapitálu zrcadlí dějinná stádia vývoje kapitalistického systému. Engels tedy interpretuje oddíl o směně zboží v kontextu údajné dějinné epochy tzv. „jednoduché směny zboží“. Kritika této interpretace viz Chris Arthur, „Engels as Interpreter of Marx’s Economics“ in Chris Arthur, ed., Engels Today: A Centenary Appreciation (MacMillan 1996). Stoupenci systematické dialektiky se tudíž snaží, seč mohou, odlišit svůj přístup od všech pojetí historické dialektiky, včetně tzv. dialektiky výrobních sil a vztahů napříč různými výrobními způsoby, ale také od hegeliánštější marxistické problematiky dějin odcizení a jeho překonání.

[18] Chris Arthur, The New Dialectic and Marx’s Capital (Brill 2002), s. 31.

[19] Ibidem.

[20] Marx, Kapitál, Díl 1. (Nakladatelství Svoboda 1978), s. 125.

[21] Tony Smith, The Logic of Marx’s Capital (SUNY Press 1990), s. 89.

[22] Ibidem.

[23] Marx, Grundrisse (MECW 28), s. 200.

[24] Tento pohyb je paralelou pohybu od „Doktríny esence“ k „Doktríně konceptu“ v Hegelově Logice.

[25] Marx, Kapitál, Díl 1. (Nakladatelství Svoboda 1978), s. 162.

[26] Moishe Postone toto téma rozvíjí, když přirovnává kapitál k nevědomé verzi hegelovského Geist, a to v „Lukács and the dialectical critique of capitalism“, in R. Albritton a J. Simoulidis, eds., New Dialectics and Political Economy (Palgrave MacMillan 2003). Samozřejmě, že kapitál – jakožto odcizená objektivita, která v procesu svého sebezhodnocování nabývá subjektivity – není nic jiného než pervertovaná forma společenských vztahů mezi jedinci.

[27] Aristoteles, De Republica, citováno in Marx, Kapitál, Díl 1. (Nakladatelství Svoboda 1978), s. 161.

[28] Ibidem, s. 160 (zvýrazněno Endnotes).

[29] Ibidem, s. 158.

[30] „[P]ři přechodu v jiné jen něco jde spolu se sebou; a tento vztah k sobě během přechodu a v jinakosti je ryzím nekonečnem.“ Viz Hegel, The Encyclopaedia Logic, §§ 94-95 (Hackett 1991), s. 149-152.

[31] Jak si ukážeme níže, kapitál je duchem oživujícím výrobní proces – Marx používá metaforu upíra (nemrtvého), jenž místo krve saje živou práci. Dalším přiléhavým obrazem kapitálu by patrně byl vládce zombií, nemrtvý duch, který zvnějšku řídí činnost dělníků coby zombií, oživlých mrtvých. Samozřejmě, že pro všechny tyto gotické představy bychom neměli zapomínat, že pohyb kapitálu je v jistém smyslu také všestranným rozvojem potřeb a univerzality, byť v modu popření (tj. jakožto kosmos hodnoty).

[32] Pojednání o celém projektu viz Felton Shortall, The Incomplete Marx (Avebury 1994), s. 445-454, a Chris Arthur, „Capital in General and Marx’s Capital“ in Martha Campbell a Geert Reuten eds., The Culmination of Capital (Palgrave 2002).

[33] Třídní boj je prostředkován mnoha rovinami konkrétních určení, které se v tomto článku neteoretizují. Cykly bojů a formy, kterých revoluční hnutí historicky nabírají, jsou určovány posouvajícími se konfiguracemi třídního vztahu a změnami v charakteru vztahu, který proletariát ve svém vztahu s kapitálem nalézá sám k sobě. Odkazujeme čtenáře na další články v tomto a prvním čísle Endnotes, kde se o konturách třídního boje a jeho dějin uvažuje konkrétněji.

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: