Simon Clarke: Průvodce četbou „Kapitálu“ (VI.)

Opět jsme pokročili v četbě Marxova Kapitálu. Tentokrát o tři kapitoly: Absolutní a relativní nadhodnota, Změny ve velikosti ceny pracovní síly a nadhodnoty, Různé vzorce míry nadhodnoty.

Kapitola čtrnáctá

Tato krátká kapitola shrnuje pojednání o absolutní a relativní nadhodnotě. Nejprve Marx vypichuje, že při továrním systému je výrobek „společným výrobkem souhrnného dělníka“ a ne výrobkem jedince. Definice produktivního dělníka se tak rozšiřuje a pokrývá všechny, kdo tvoří součást souhrnného dělníka, i když na výrobku přímo nepracují. Na druhou stranu se však definice produktivního dělníka rovněž zužuje. Jelikož kapitalistická výroba je výrobou nadhodnoty, produktivní jsou jen ti dělníci, kteří vyrábějí nadhodnotu a přispívají tak k sebezhodnocování kapitálu.

Potom se Marx vrací k pojmu absolutní nadhodnoty. Výroba absolutní nadhodnoty znamená prodlužování pracovního dne za hranice nutné práce. „Výroba absolutní nadhodnoty tvoří všeobecný základ kapitalistického systému a východisko výroby relativní nadhodnoty.“ Výroba relativní nadhodnoty zahrnuje zkracování nutné pracovní doby skrze revolucionizaci výrobních metod. Relativní nadhodnota je tedy odvislá od rozvoje kapitalistických výrobních metod a od reálného podřízení práce kapitálu (kdy si dělníka podřizují právě samy výrobní metody: stroje), které se vyvíjí z formálního podřízení práce (kdy se kapitál sice zmocnil kontroly nad pracovním procesem, ale ještě ho nepřeměnil). Výroba absolutní nadhodnoty je sice charakteristická pro pouhé formální podřízení práce, ale nemizí ani při reálném podřízení a výrobě relativní nadhodnoty.[1]

Z určitého hlediska jsou absolutní a relativní nadhodnota k nerozeznání: veškerá nadhodnota je absolutní i relativní. Jejich odlišení však dostává smysl, když uvažujeme o potřebě zvýšit nadhodnotu: kapitalista si pak totiž musí vybrat mezi prodloužením pracovního dne nebo zvětšením produktivity nebo intenzity práce. [Zvětšování intenzity práce je v jistém smyslu čímsi mezi zvyšováním produktivity (relativní nadhodnota) a prodlužováním pracovního dne (absolutní nadhodnota), protože intenzifikovaná práce se počítá jako větší množství jednoduché práce.]

Kapitola patnáctá

Tuto kapitolu, která rozebírá řadu příkladů, v nichž Marx zkoumá vztah mezi variacemi v délce pracovního dne, intenzitě práce a produktivní síle práce na jedné straně a mírou nadhodnoty na straně druhé, můžete přeskočit. Marx v této kapitole objasňuje, že podle něj je docela dobře možné, aby mzdy rostly, když roste produktivita (čímž se prokazuje nepravdivost tvrzení, že Marx považoval za nevyhnutelný stále hlubší pokles životní úrovně – „teze o zbídačování“). Jde o to, že když roste produktivita, hodnota pracovní síly klesá, protože se zkracuje pracovní doba potřebná k výrobě dělníkova spotřebního zboží. Cena práce (mzda) však může klesnout méně a v tom případě životní úroveň dělníků poroste souběžně s růstem míry nadhodnoty (v tomto smyslu se dělníci a kapitalisté „dělí“ o výnosy posunů v produktivitě).

Kapitola šestnáctá

Tato stručná kapitolka dává do kontrastu Marxův vzorec míry nadhodnoty (m/v) se vzorci klasické politické ekonomie. Protože ta neměla pojem hodnoty pracovní síly čili variabilního kapitálu, klasikové míru nadhodnoty definovali jako podíl nadhodnoty na výrobku. Takto jednak nesprávně vyjadřovali stupeň vykořisťování práce, jednak je to vedlo k tomu, aby předpokládali délku pracovního dne jako danou a konečně docházelo k zakrývání „specifického charakteru kapitalistického vztahu“ a ke vzniku zdání, že kapitalisté a dělníci se dělí o výrobek.


[1] Poznámka PK: V otázce formálního/reálného podřízení narážíme na potíže s anglickým i českým překladem. Simon Clarke používá patrně nejpřesnější anglický překlad, který zní formal/real subsumption of labour under capital. V německém originále Marx nikoli náhodou pojem Subsumtion (a ne ekvivalentní Unterordnung, který má i význam podřízení), což je výraz dialektické filosofie, konkrétně dialektické logiky, a v této tradici znamená přechod jednoho konceptu pod druhý. Do češtiny formal/real subsumption běžně překládáme jako formální/reálné přivtělování práce ke kapitálu, neboť ukazuje na vnitřní souvislost s Marxovým pojmem přivtělování, s nímž se při četbě prvního dílu Kapitálu blíže seznámíme teprve v příštích kapitolách. Při překladu Clarkova Průvodce jsme se ovšem z důvodu jeho plynulejší návaznosti na český překlad Kapitálu rozhodli přidržet v něm obsaženého formálního/reálného podřízení práce kapitálu, které odpovídá jinému a horšímu anglickému překladu, formal/real subjection of labour to capital.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: