Taktika okupace, hnutí Occupy, umění a komunizace
Daniel Spaulding, Jaleh Mansoor a Daniel Marcus. Tři američtí kunsthistorici, tři komunizátoři a jejich jeden společný článek, který napsali pro časopis October, aby se pokusili zachytit vnitřní souvislost mezi rozmachem okupace jako bojové taktiky, komunizační teorií, praxí hnutí Occupy, uměním a komunizací jako možným revolučním obzorem naší doby.
Okupace jako revoluční taktika má dlouhou historii, od zabírání továren v Itálii po první světové válce přes Sorbonnu v květnu 1968 až po náměstí Tahrír v roce 2011. Bojový pokřik „Occupy“ (Okupuj) je však mladšího data. V prosinci 2008 se studenti z New School zabarikádovali ve studentském centru určeném k demolici a požadovali odstoupení rektora univerzity. V důsledku jejich vyklizení se heslem hnutí stalo „Occupy Everything“ (Okupujte všechno). Následující podzim studenti Kalifornské univerzity ještě hlučněji volali po obsazování a ve snaze zmařit navrhované zvýšení školného a škrty v rozpočtu, zahájili vlnu okupací kampusů a blokád. Heslo „Okupujte všechno, nežádejte nic“ na zdech a transparentech značilo rozchod s obvyklým kódem studentského protestu: tváří v tvář demontáži veřejného školství ani tak moc nepožadovali nápravu konkrétních zlořádů, jako se snažili iniciovat naprostou přeměnu univerzity a vztahu student-správce. Tyto boje znamenaly přechod od politiky viditelnosti k politice přímého vyvlastňování prostoru a zdrojů, rozchod s mediálně orientovaným aktivismem předešlého desetiletí.
Posun taktiky od protestu k okupacím za mnohé vděčí francouzské a italské ultralevici a insurekcionistické teorii. Tato odrůda marxistického myšlení, které se občas říká „komunizační proud“, protíná několik generací, od Jacquese Camatta a Gillese Dauvého až po kolektivy Théorie Communiste, Tiqqun a Endnotes. Protože se zaměřují na vzájemnou spojitost společenských vztahů, na nichž stojí kapitalistický výrobní způsob (mzdy, konkurence, směna, manželství), opouštějí tito autoři názor, že kapitalistické vztahy budou nahrazeny až po revolučním zlomu. Místo toho definují revoluci jako kontinuální proces přímého a bezprostředního ustavování komunistických vztahů – od směny k bezplatnému dávání a braní, od námezdní práce k životu bez mzdy. V této literatuře se aktivita (revoluce coby aktivita) zpřístupňující věci pospolitému užívání, vyvlastňující vše, co pospolitost potřebuje, aniž by to dostávala od kapitálu a bez předchozího zprostředkování organizovaného dělnictva nebo masové strany, nazývá „komunizací“.
Loni na podzim jsme se my tři stali účastníky (do té doby jsme se neznali) diskuse ohledně obsahu hnutí Occupy Wall Street a jeho implikací pro soudobé umění a kunsthistorii. Poučeni okupacemi univerzit jsme v množení tábořišť viděli první krok směrem ke komunizaci a podnět k novým úvahám nad vztahem mezi uměním a politikou. Po vzoru feministických teoretiček/strategiček Silvie Federici a Selmy James jsme tento posun interpretovali jako přímočaré převrácení hodnot: od reprodukce kapitálu skrze pracovní proces k reprodukci společnosti skrze komunizaci. Zde jsme viděli odvíjející se politiku péče jako daleko slibnější než pouhou insurekcionistickou rétoriku. Při žádné z velkých okupací (zejména Oakland a New York) nebyly aktivity spojené s pospolitým životem – např. nárokování si společného prostoru v rozporu s panstvím vlastnictví, hledání a organizování prostředků obživy pro lidi bez mzdy a bez domova, obrana táborů před policií a tak dále – rozhodně podružné ve srovnání s potřebami protestu. Pro mnohé okupanty totiž bylo udržování a obrana táborů jejich modem operandi i jejich živobytím. Může to sice znít jako utopické čtení podzimních vzbouření, ale hovoříme jen o praktických aktivitách tábořišť jako třeba o přípravě jídla a nakládání s odpadem – o aktivitách, které se musely organizovat na komunistickém základě, protože jinak by je ani nemělo smysl dělat. Hnutí Occupy tedy ukázalo, že je možné, a dokonce příjemné, dělat komunismus v přítomném čase.
***
To nás ovšem vrací k dějinám umění, které teď můžeme číst jinak. Horizont komunizace nám skýtá nejen revoluční teorii a praxi, ale také potenciální východisko z umělecko-historických antinomií falešné sublace[1] a buržoazní autonomie, vyčerpané (neo)avantgardistické dialektiky umění a života. Rovněž nově klade pojem autonomie. Tento koncept – kdysi velmi podstatný kámen modernistické platformy – se podle nás vrátil pod znamením Occupy v několika problematických maskách: jako ekonomická samospráva, jejímž příkladem je obnovené nadšení pro umělecké svazy, kolektivy a nátlakové skupiny, ale také jako estetické paradigma – autonomie jako mizející linie, jako institucionální flanérismus, jako informace vysídlená z jedné sítě do druhé. Z komunistického hlediska neshledáváme ani jednu z těchto pozicí uspokojivou. Na jedné straně projekt samosprávy umělců zachovává vztah umělec-galerie a dělník-kapitál, a přitom je třeba překonat tento vztah samotný. Na druhé straně se estetizátoři autonomie (smíme-li užít tento termín) chvástají autonomií v rámci kapitalistických vztahů, přičemž se – dle nás – mylně domnívají, že tyto vztahy nelze žádným způsobem změnit.
Za těmito postoji a v protikladu ke kapitálu a jeho privilegovaným epistémé spatřujeme horizont umění i politiky: autonomii jako materiální praxi, v souladu s níž jsou vztahy mezi těly a věcmi zprostředkovávány nečistě, přechodně, bez forem kapitalistického zhodnocování – jinými slovy, autonomii jako proces, a nikoli jako stabilní stav. Užitečnost umění v těchto dobách není ani tak záležitostí předznamenávání nadcházejícího řádu, a dokonce ani negace toho dnešního, jako spíš otevřenosti materialitě naší společenské existence a prostředkům jejího zachování. Má-li dobře naladěné nástroje, je umění s to registrovat, co je falešného na kapitálem promítaném obrazu světa s jeho transparentním univerzem izolovaných já, kdy je každý subjekt atomem v proudícím koloběhu. Místo toho umění trvá na tom, že džungli společnosti nelze zachytit v čísle nebo pojmu: těla jsou vždy specifická, události se vymykají zachycení a věci nejsou tím, zač je jejich zbožní forma vydává.
A taková je podle nás i perspektiva komunizace. To, čemu Marx říkal „skutečné hnutí, které překoná nynější stav,“ je rovněž hnutím věcí – hmoty a formy přetvářené metabolismem pospolitého života. Umění nemůže toto hnutí uskutečnit samo o sobě, ale může se potkat s politikou na půdě každodenního živobytí, koordinace věcí, těl a diskursů, aniž by se poddávalo kategoriím kapitalistického zhodnocování (samozřejmě, že může i to, jak dosvědčuje sama existence uměleckého trhu). S ohledem na hnutí Occupy by mělo být jasné, že je zapotřebí nového významu autonomie, takového, který staví životní prostředky nad globální retikulaci ideálů a zjevností. Umění má sklon k autonomii, protože se paradoxně upíná k tomu, co se ztrácí z dohledu, co uniká hodnocení. Má k ní sklon, ale nikdy jí nedosáhne: z hlediska komunizace je autonomie horizont, a nikoli konečný stav nebo totalizující systém. Umění přinejlepším kyne zpod současného stavu a ukazuje nám – někdy brilantně, jindy naivně – svět složený pouze z předmětů a těl a klade nám otázku: „Proč to není dost dobré? Proč tu musí být i Hodnota?“
JALEH MANSOOR je odborným asistentem na Katedře umění, dějin umění, kritických kurátorských studií a teorie na University of British Columbia.
DANIEL MARCUS kandiduje na doktorát z dějin umění na University of California, Berkeley.
DANIEL SPAULDING je postgraduálním studentem na Katedře dějin umění na Yale University.
[1] Pozn. překl.: Anglické slovo sublation má podobný význam jako německé Aufheben: jde o dialektický pojem negace, který vychází z vnitřních rozporů dané entity, nikoli o negaci ve smyslu formální logiky.
Přátelé komunizace 