Simon Clarke: Průvodce četbou „Kapitálu“ (IV.)

depositphotos_4416705-Karl-Marx-and-Capital2

A protože jsme se opět prokousali dalším kusem Marxova Kapitálu, přicházíme i s pokračováním průvodce naší četbou. Vstoupili jsme do čtvrtého oddílu první knihy, nazvaného „Výroba relativní nadhodnoty“ a tak tu dnes najdete kapitoly 10 (Pojem relativní nadhodnoty), 11 (Kooperace) a 12 (Dělba práce a manufaktura).

Kapitola desátá

Tato kapitola zavádí pojem relativní nadhodnota. Nadhodnotu lze zvětšovat nejen prodlužováním pracovního dne, ale stejně tak – při dané délce pracovního dne – zkracováním doby nutné práce. Ačkoli v praxi se tak často děje, že pracovní síla je placena pod svojí hodnotou, Marx pro tuto chvíli předpokládá, že se všechna zboží směňují za svou plnou hodnotu, a proto tuto možnost musíme dát bokem (s. 312-314). Nutnou pracovní dobu tedy lze zkrátit pouze zmenšením hodnoty pracovní síly, tj. množství pracovní doby potřebné k výrobě dělníkových životních prostředků. To pak závisí na zvětšení produktivní síly práce. „Musí tedy nastat revoluce ve výrobních podmínkách jeho práce, tj. v jeho výrobním způsobu, tedy i v samém pracovním procesu“ (s. 314). Takže kapitál už nadále nemůže brát výrobní způsob jako daný (s. 315). (Nota bene pokles hodnoty pracovní síly neznamená pokles reálné mzdy, ale spíše zkrácení doby potřebné k výrobě životních prostředků.) To Marxe vede k rozlišování mezi absolutní nadhodnotou, „vyráběnou prodloužením pracovního dne,“ a relativní nadhodnotou, „která vzniká zkrácením nutné pracovní doby.“ (s. 315)

Jak se relativní nadhodnota vyrábí? Nemůže ji vyrobit přímo jeden kapitalista, neboť závisí na době, kterou zabere výroba dělníkových životních prostředků, a proto zahrnuje velké množství kapitalistů vylepšujících jejich výrobní metody. Relativní nadhodnota se tedy vyrábí skrze všeobecný vývoj produktivní síly práce v těch odvětvích, která dodávají životní prostředky nebo výrobní prostředky sloužící k produkci životních prostředků. (Z toho důvodu se zvyšování produktivity práce v odvětvích vyrábějících „přepychové“ zboží nedotýká míry nadhodnoty – jednoduše zlevňuje spotřební zboží pro kapitalisty.) (s. 315)

Zvýšení produktivity neprospívá ani tolik kapitalistovi, který je zavádí, jako všem kapitalistům dohromady. Zvýší-li se produktivní síla práce v pekařství tak, že se zlevní chléb a odpovídajícím způsobem dojde ke snížení peněžních mezd, mají z toho prospěch všichni kapitalisté a ne jen pekaři. A jelikož kapitalisté se ke svým kolegům kapitalistům nechovají o nic lidumilněji než ke svým dělníkům, musíme se ptát, proč tato zvýšení produktivity zavádějí. „Všeobecné a nutné tendence kapitálu je třeba odlišovat od jejich jevových forem.“ (s. 316)

Vlastně je to konkurence, co žene každého jednotlivého kapitalistu ke zvyšování produktivní síly práce. Může-li totiž kapitalista vylepšit výrobní metody a dosáhnout tak kratší nutné pracovní doby, než je aktuálně společensky nutná pracovní doba, bude mít extra zisky, jelikož cena bude pořád odpovídat starým výrobním metodám. Když však další kapitalisté také zavedou novou výrobní metodu, cena poklesne a extra zisky zmizí. A ti kapitalisté, kteří zůstanou u starých výrobních metod, zjistí, že jejich zisky se rozplynuly úplně, protože nyní budou vyrábět s delší nutnou pracovní dobou, než je společensky nutná pracovní doba.

Každý kapitalista se tak bude snažit o zvyšování produktivity práce, aby měl větší zisky nebo aby své zisky uhájil před erozním vlivem konkurence. V krátkodobém horizontu dosáhne kapitalista, který zavedl novou techniku, zvláštního zisku. Brzy však konkurence tento nadprůměrný zisk rozleptá a cena zboží klesne. Pokud toto zboží vchází do výroby dělníkových životních prostředků nebo přímo vchází do jeho spotřeby, pokles jeho ceny sníží hodnotu pracovní síly a tak i nutnou pracovní dobu a zvýší míru nadhodnoty pro všechny kapitalisty. A jedná-li se o luxusní věc, kapitalistům poklesnou náklady na živobytí, ale nadhodnota nevzroste (s. 316-320).

Je třeba pochopit, že dosažení zvláštního zisku jednotlivým kapitalistou, který zavádí nějakou vylepšenou výrobní metodu, není totéž co výroba relativní nadhodnoty, která zahrnuje kapitalistický systém jako celek. Konkrétně kapitalista, který vyrábí luxusní zboží, může dosáhnout extra zisku, ale nikterak nepřispívá ke zvětšování relativní nadhodnoty. Jednotlivý kapitalista se tedy snaží šetřit na práci, redukovat množství práce potřebné k produkci jeho výrobku. Pro systém jako celek je však důsledkem neustálých pokroků v produktivitě „zlevňování dělníka“, snižování hodnoty pracovní síly a tedy růst nadhodnoty. Nadhodnota se tak může zvětšovat nejen prodlužováním pracovního dne, ale také – jak kapitál přeměňuje výrobní metody – zvyšováním produktivní síly práce.

Další tři kapitoly se zabývají postupnou transformací výrobního způsobu, k níž docházelo, jak se kapitál zmocňoval výroby. Právě tato postupná transformace vede k setrvalému růstu produktivity práce a tak i výroby relativní nadhodnoty. Tyto tři kapitoly nastiňují materiální základ výroby relativní nadhodnoty, tj. vývoj společenských výrobních vztahů, jimž odpovídá výroba relativní nadhodnoty.

Kapitola jedenáctá

Kapitola jedenáctá rozebírá „kooperaci“, která je základem veškeré kapitalistické výroby: přivést dohromady větší počet dělníků pod velení jednoho kapitalisty (s. 321). Jedná se jak o logický základ, tak o historické východisko kapitalistické výroby. Zprvu kapitál jednoduše rozšiřuje měřítko řemeslné výroby. Toto zvětšení rozsahu má své dopady:

  1. rozdíly mezi jednotlivými dělníky se vyrovnávají, takže práce začíná mít od počátku „průměrnou společenskou kvalitu“ (s. 322-323).
  2. zvětšení rozsahu „vyvolává (…) revoluci v materiálních podmínkách pracovního procesu“, např. budovy se proměňují a rozsáhlejší podnikání snižuje výrobní náklady dokonce ještě dříve, než tyto změny postihnou „sám pracovní proces“ (s. 323-324).

Kooperace umožňuje zvyšování produktivity, ale dělníci mohou kooperovat jedině tehdy, jsou-li pohromadě, a proto rozsah kooperace závisí na velikosti kapitálu v rukou kapitalisty, jenž musí spojit dělníky s výrobními prostředky (s. 325-329). Nadto díky kooperaci už podřízení práce kapitálu není čímsi nahodilým, ale „skutečnou podmínkou výroby“ (s. 329), jelikož (v kapitalistické společnosti) může dělníky soustředit jedině kapitál. A tak „funkce vedení, dozoru a koordinace se stává funkcí kapitálu“ (s. 329). Ale kapitalistické řízení je rovněž funkcí vykořisťování pracovního procesu a v obou těchto funkcích je kapitalistické vedení svou formou „despotické“ (s. 329-331). Protože ke zvýšení produktivní síly, které se s kooperací stává možným, dochází při podřízení práce kapitálu, jeví se toto jako plod samotného kapitálu: společenská produktivní síla práce se jeví jako „imanentní produktivní síla“ kapitálu (s. 332). Kapitalistická kooperace je jen jednou ze společenských forem kooperace, ale kooperace je fundamentální formou kapitalistického výrobního způsobu (s. 332-334).

Kapitola dvanáctá

Kapitola dvanáctá se poměrně detailně zabývá vývojem manufaktury, formy kooperace založené na dělbě práce. Manufakturní období sahá od poloviny 16. století do pozdního 18. století. Marx pečlivě zkoumá, jak se manufakturní pracovní proces vyvíjí z řemesel, na nichž je založen. Manufaktura shromažďuje specializované dělníky na jedno místo a rozbíjí výrobní proces na řadu samostatných úkolů. Rozděluje tak dovednosti řemeslné výroby, aby dostala pracovní sílu dělníků s velice úzkou specializací na jedné straně a nevyučených na straně druhé. (Tohle je důležité a znovu je tu patrný sociologický charakter Marxova přístupu: pro Marxe manufaktura není vývojem techniky, který zahrnuje rozvoj výrobních metod spojených s různými schopnostmi, nýbrž společenským vývojem pracovního procesu – pod nadvládou konkrétních společenských vztahů – který implikuje vznik konkrétních druhů schopností.) Marx staví do kontrastu dělbu práce v dílně, kde jsou přidělování úkolů a regulace práce plánovité a vykonávané jednou vůlí, tou kapitalistovou, k dělbě práce ve společnosti, kde se práce různých forem dostávají do vzájemného kontaktu jen skrze směnu svých výrobků coby zboží. Společenská dělba práce, ať už má podobu směny zboží nebo prvobytné pospolitosti atd., je společná mnoha formám společnosti. Manufakturní forma technické dělby práce je specificky kapitalistická. (Povšimněte si, že běžně používané termíny společenská a technická dělba práce neznamenají, že technická dělba práce není rovněž společenským fenoménem.)

Manufakturní výroba je pořád ještě založena na dovednostech zděděných z řemeslné éry, přičemž rozděluje a racionalizuje řemeslné výrobní metody. Jako taková je omezena v možnostech zvyšování produktivity, které otevírá. Manufakturní výroba však nevede jen k extrémní specializaci práce, ale také k extrémní specializaci nástrojů a odtud se vyvíjí stroj (357-366).

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: