Jak „paraziti“ bojovali za svobodné vysoké školy: ohlédnutí za českým studentským hnutím 2012

Posted by Přátelé komunizace on 15.1.2013 · Napsat komentář 

Na konci loňského roku jsme dokončili text, v němž se vracíme ke studentskému hnutí, které na přelomu února a března 2012 přivedlo do ulic českých univerzitních měst na dvacet tisíc studentů, aby protestovali proti vládní reformě vysokého školství a zavádění školného. Jedním z důležitých popudů, které nás k tomuto počinu dovedly, bylo to, že jsme se „Týdne neklidu“ sami účastnili a od té doby jsme neustále cítili potřebu co nejstřízlivěji se vztáhnout k naší vlastní zkušenosti, pokusit se o ucelenou (sebe)kritickou reflexi, která by se mohla přiřadit k nemnoha snahám o podobné zhodnocení událostí na vysokých školách. Tímto textem také splácíme dluh vůči několika lidem, s nimiž jsme se potkali v rámci iniciativy Brno za svobodné vysoké školy a kteří se o analýzu tohoto druhu zajímali.

Věnováno dívce, jež pozvracela atrium FSS vlastní močí, kterou předtím vypila, favákům, „Parazitům za svůdné a zenové vysoké školy“ a všem dalším, kdo ve studentském hnutí osahávali současnou hranici dělící možné od nemožného.

Nejde nám zde o podrobný empirický rozbor hnutí a jeho různých aspektů, i když i do něho se pro co nejdůkladnější obeznámení s daným fenoménem nutně pouštíme. Naším cílem není ani „Týden neklidu“ poměřovat tak či onak vykonstruovaným ideálem „hnutí“ a následně provést výčet všech univerzálně platných myšlenek a praktik, které mu scházely, a proto nikam nevedl. Naopak bychom studentské hnutí rádi pochopili a teoretizovali v jeho nejvlastnější pravdě – tedy takové jaké bylo a proč bylo právě takové a ne jiné.

Jednalo se o první masivní vystoupení studentstva od listopadu 1989. Jako takové bylo samozřejmě obtěžkáno obrovským symbolickým významem, o nějž se nutně rozhořela zuřivá ideologická bitva: brání studenti svobodu a demokracii před bobtnáním demokratického deficitu, který s sebou přináší neoliberální politika, nebo jsou to jen nezodpovědní jedinci, kteří chtějí dál parazitovat na společnosti? Jistě, způsob jakým hnutí identifikovalo a uchopilo jablko sváru, jakým rozumělo samo sobě a jakým se střetalo s panující ideologií, není nepodstatný a nelze od něj zcela odhlédnout. Přestože neodmyslitelným, je pro nás pořád jen součástí celého obrazu, kterému neporozumíme jinak než v jeho celistvosti.

Proto naším východiskem bude socioekonomický rámec a jeho historická geneze (tj. kapitalistická restrukturalizace po roce 1989), s níž je vývoj vysokého školství nerozlučně spjat a která vyprodukovala Dobešovu reformu i s jejím protipólem: studentským neklidem. Pokusíme se zhruba nastínit obsah, motivy i cíle reformy a hnutí, které se proti ní bouřilo. Přitom se vynasnažíme poodhalit historicky specifickou sociální určenost charakteru studentských protestů – tedy, jakým způsobem vyrůstaly a zároveň se vepisovaly do aktuální konfrontace mezi třídou kapitalistů a proletariátem ohledně reprodukce posledně jmenovaného. Následně se budeme zabývat vnitřní dynamikou vysokoškolského hnutí, tedy dočasným spojenectvím oficiálních reprezentací akademické obce s akademickými aktivisty. Na průběhu „Týdne neklidu“ si ozřejmíme, jak se tato dynamika konkrétně materializovala a jak se v několika klíčových případech projevila síla hnutí jako jeho limit. Přes pokus analyzovat fenomén aktivismu obecně a akademický aktivismus zvláště se pak dostaneme k náhlému konci hnutí a jeho dozvukům.

Jízda v podfinancovaném trabantu

Věcné návrhy zákonů o vysokých školách a o finanční pomoci studentům, které vyšly z dílny Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), nebyly samy o sobě jakýmsi náhodně vzniklým zmetkem či „deformou“ pramenící buď z nekompetentnosti ministra Dobeše (běžný názor mezi protestujícími studenty), nebo z posedlosti vládní koalice neoliberální ideologií (názor provázející aktivistické tahouny celého hnutí). Byly jen jednou konkrétní formulací (a jen potud se na nich podepisovaly osobní schopnosti a specifické názory autorů) dnes nevyhnutelných restrukturalizačních procesů, které mají svoje společenské opodstatnění. Jaké?

Školství – včetně vysokého – je jako veřejná služba funkční součástí společenské reprodukce třídního vztahu vykořisťování. Máme-li být konkrétnější, uvnitř kapitalistického výrobního způsobu vždy bylo, je a bude institucí, která formuje, kvalifikuje a alokuje zboží zvané pracovní síla. Jeho konkrétní podoba a obsah jsou tedy odvislé od potřeb stále komplexnější dělby práce a jako takové jsou historicky proměnlivé. Pro dokladování této teze a pochopení současných reformních návrhů tedy považujeme za nutné zabývat se přinejmenším polistopadovou evolucí terciárního školství v kontextu trajektorie české ekonomiky, která je pevně zapuštěna do globálního procesu akumulace kapitálu. Pojďme tedy na to.

V roce 1980 mělo v Česku vysokoškolské vzdělání 5 % obyvatelstva staršího 15 let (celkem 393 524 lidí), přičemž téměř polovina těchto osob vystudovala technické a ekonomické obory. Zároveň se léta 1971-1989 vyznačovala slabým průměrným přírůstkem počtu studentů per annum (jen o 1,7 %), takže v roce 1991 dosáhla suma vysokoškolsky vzdělaných osob 7,2 % a více než polovina z nich absolvovala opět technicko-ekonomické obory. Dynamičtější vývoj vzdělanosti „reálně socialistický“ model extenzivní akumulace produktivního kapitálu, který se v Československu od konce 60. let 20. století nalézal ve stavu chronické stagnace, neumožňoval. Vzhledem k „transformační recesi“ v letech 1991-1994 a krizi v letech 1997-1998 však ke zrychlení tempa růstu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva nedošlo ani v první dekádě přechodu k volnotržnímu kapitalismu: v roce 2001 tak absolventi tvoří 8,9 %. Průlomovým byl až rok 2001, kdy se v České republice začíná reálně uvádět v život tzv. Boloňský proces, kterým se Evropská unie od roku 1999 snaží průběžně harmonizovat systém univerzitního vzdělávání s aktuálními potřebami ekonomiky. Abychom mohli porozumět konturám jeho aplikace v Česku, je důležité připomenout si, co tehdejší doba znamenala.

Krize z let 1997 až 1998 uzavřela první stádium tranzice (kapitalistické restrukturalizace), když pročištěním povětšinou státem kontrolovaného bankovního sektoru a jeho otevřením strategickému partnerství zahraničního kapitálu významně rozrušila původní strukturu tzv. „bankovního socialismu“ – později překřtěného na „mafiánský kapitalismus“[1] – a umožnila dovršení restrukturalizace velkých průmyslových podniků (1998-2001).[2] Staré (zejména strojírenské) podniky mizí anebo je notně zeštíhlené přebírají zahraniční investoři, popřípadě se stávají subdodavateli pro investiční celky velkých korporací. Rovněž vyrůstají nové průmyslové podniky a výzkumná centra zahraničních firem a dál (byť už jen) pomalu expanduje soukromý sektor služeb, zatímco úloha veřejných služeb neztrácí na důležitosti. Napříč odvětvími sílí využití moderních technologií ve výrobním procesu kapitálu. Návrat růstu ekonomiky a změny v její struktuře, spolu s vizí „informační společnosti“ a „znalostní ekonomiky“, kterou tehdejší sociálně demokratické vlády razily, přinášejí i změnu nároků na školství a na vzdělanostní strukturu populace: bylo třeba dohnat EU v počtech vysokoškolsky vzdělaných lidí, protože v ČR jednoznačně dominovali středoškoláci (a dodnes ve srovnání s průměrem EU 27 tvoří příliš velký díl pracovních sil na trhu práce).

Sílící poptávka na trhu práce po absolventech vysokých škol se promítla do spojení finančních prostředků, rozdělovaných státem mezi jednotlivé univerzity, s kvantitou studentů, což dalo zelenou jak navyšování počtů studentů, tak rostoucímu zájmu o univerzitní studium. Množství studentů rostlo nejen ve veřejném terciárním školství, ale začaly se zakládat i soukromé vysoké školy (částečně dotované státem, ale jinak financované zřizovatelem a ze školného). V období 2000 až 2011 vzniklo 44 soukromých vysokých škol (s celkovým počtem 57 424 studentů) a počet těch veřejných se zvýšil z 23 na 26 (se sumou 338 883 studentů). A tak zatímco na přelomu let 1999 a 2000 v Česku studovalo vysokou školu 198 961 osob, na přelomu let 2010 a 2011 už jich bylo 396 307. K nejdramatičtějšímu nárůstu (o 160 %) došlo v letech 2001-10 u oborů typu „Společenské vědy, obchod a právo“, které se tak na celkovém počtu studentů podílí 34 %. Naopak z 24 na 15 % poklesl ve stejném období podíl studentů „Technických věd, výroby a stavebnictví“, přestože se i jejich absolutní počet zvýšil. U ostatních oborů rostly počty studentů rovnoměrněji.[3]

Vývoj veřejných výdajů na terciární školství však za tímto tempem notně zaostával. V roce 1993 tvořily 0,63 % z HDP a v kritickém období 2001-08 vzrostly pouze z 0,71 na 0,8 %. K dynamičtějšímu růstu výdajů na veřejné služby spojené s reprodukcí pracovní síly obecně a na univerzitní vzdělávání zvláště dojít nemohlo. A to proto, že ve stejné době se naplno rozjížděl modus akumulace označovaný jako závislá industrializace.[4] Což znamená, že se stále zřetelněji profiloval „obslužně montovací charakter“[5] českého hospodářství, které se soustředí na subdodavatelské činnosti pro zejména německé firmy a export (ten čítá 80 % HDP), přičemž zcela klíčové jsou pro ně automobilový průmysl a vytrvalý příliv přímých zahraničních investic usilujících o solidní zisk. Základem mezinárodní konkurenceschopnosti ČR tak navzdory všem strukturálním změnám zůstávaly stejně jako v 90. letech nízké náklady na práci (které zahrnují i sociální mzdu). Bez nich by investiční pobídky a daňové prázdniny, které sociálně demokratické vlády zaváděly pro zahraniční společnosti, nepřinesly kýžené výsledky v podobě nových podniků, jež se neodstěhují do jiného státu hned poté, co jim vyprší zdejší zvýhodnění. Financování univerzit se tak vzhledem k nízkým státním výdajům stávalo stále napjatějším a nutně představovalo problém, který se pravicové vlády snaží rozlousknout už od roku 2006. Ne nadarmo jeden ze členů Akademického senátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy přirovnal vysoké školství k jízdě v „podfinancovaném trabantu, který netuší, kam jede, ale chce tam být co nejrychleji.“[6]

Už tato fáze aplikace Boloňského procesu však s sebou nese počátky neoliberální restrukturalizace terciárního školství. Univerzity přijímají „industriální“ model vnitřního fungování, který stojí na mezinárodní standardizaci studia i práce akademiků a při jejich hodnocení se klade důraz na kvantitativní parametry. Jde tedy o tlak na homogenizaci studijních programů, jejich struktury, výstupů z učení (měřených sbíráním kreditů) a sestavování profilů absolventa, o orientaci na aplikovaný výzkum a tudíž na patenty, technologie atd. Postupně sílí důraz na spolupráci s „odběratelskou sférou“, tedy se zaměstnavateli, a tudíž na produkci „kompetencí“ k pracovní činnosti. S tím je vnitřně spojen triumf celkového pojetí terciárního vzdělání jako „expertise“ (expertního vědění), jehož absolventi sice neprošli klasickým vzděláním ve smyslu „bildung“ (obecná kultivace člověka jakožto sdílení společné kultury), ale zato jsou připraveni celoživotně se při práci školit podle potřeb zaměstnavatele.[7] Jako jeden z prvních a fundamentálních kroků této restrukturalizace vysoké školy zpružnily své dlouholeté rigidní studijní programy, které pocházely z dob „reálného socialismu“ (či ještě dřevnějších), a zavedly do kratších časových úseků rozdělené dvoustupňové studium. V nejbližších letech lze patrně očekávat zvýšení procenta studentů bakalářských programů oproti všem ostatním. Souběžně s tímto vývojem se projevuje snaha regulovat dobu studia a tak zintenzivnit jeho průběh zaváděním poplatků za její prodlužování. Univerzity se snaží o vlastní podnikatelské aktivity a o napojení na soukromý sektor. Ani jedno však nepřináší kýžené řešení neutěšené finanční situace vysokého školství. Naopak firmy spolupráce s vysokými školami začasté využívají k vysávání státních zdrojů.[8]

Žádný z těchto trendů se však až do letoška netransformoval a ani transformovat nemohl v jakoukoli rozsáhlejší a citelnou nespokojenost studentů. Vždy zůstalo u maximálně pár desítek levicových aktivistů, kteří byli zejména na několika fakultách Univerzity Karlovy schopni příležitostně zmobilizovat zase jen pár desítek svých spolužáků pokaždé, když se na vládní stůl dostal návrh zavést školné jako prostředek, kterým by si státní rozpočet či univerzity mohly přilepšit.[9]

Důvod je nasnadě: vysokoškolské vzdělání absolventům doposud zaručovalo sociální mobilitu či přinejmenším snadné uplatnění na trhu práce a tak fungovalo jako důležitá součást legitimizace kapitalistického třídního vztahu. V letech 2006-10 z celkového počtu osob s dosaženým univerzitním vzděláním 65,7 % pracovalo v kategoriích „zákonodárci, vedoucí a řídící pracovníci“ a „vědečtí a odborní duševní pracovníci“. Průměrně 49 % nově dostudovaných vysokoškoláků našlo zaměstnání primárně určené pro vysokoškoláky. Bakaláři však stále více obsazují i místa primárně určená pro středoškoláky, čímž je do příchodu krize tlačili do spodnějších pater trhu práce a od začátku krize je z trhu práce vytlačují (středoškoláků s maturitou zůstává bez práce ještě rok od ukončení studia 14,5 % a středoškoláků bez maturity pak 20,2 %), i když nejvíce ztrácejí lidé, kteří dokončili pouze základní vzdělání (jejich nezaměstnanost rok po odchodu ze školy dosahuje 39,3 %).

Na rozdíl od jiných evropských (či třeba severoafrických) zemí nebyla zatím strukturální nezaměstnanost mladých lidí (15-34 let) problémem, který by postihoval ČR. Většinou se jednalo o krátkodobou a okrajovou záležitost. Ale zdá se, že krize má i zde tendenci snižovat schopnost ekonomiky nasávat pracovní sílu nováčků na trhu práce. Zatímco v roce 2008 bylo čtvrt roku od ukončení studia bez práce 32,1 % absolventů všech typů škol, v roce 2009 to bylo již 49,6 % a v roce 2010 pak 43,9 %. Rok od ukončení studia zůstávalo bez práce 13,6 % absolventů (průměr za období 2006-10) a celková nezaměstnanost mladých se v roce 2010 pohybovala okolo 10 %. Přesto vysokoškoláky, i přes jejich rostoucí podíl na celkovém počtu studujících i absolventů, tento trend do roku 2010 (dokdy existují dostupné statistické údaje) postihoval jen zanedbatelně. V průměru si byli schopni do tří měsíců najít práci a rok od ukončení studia jen 3,6 % z nich zůstávalo nezaměstnaných.[10] Co se nástupních platů týče, nenalezli jsme žádný ucelený přehled, ale obecně platí, že průměrné mzdy těch kategorií zaměstnanců, do nichž vysokoškoláci směřují nejvíce, se pohybují kolem celostátní průměrné mzdy nebo nad ní. Můžeme tedy předpokládat, že nejhorší situace panuje mezi novopečenými zaměstnanci veřejného sektoru a neziskové sféry. V případě mladých učitelů a lékařů však v posledních letech došlo k jisté korekci neutěšeného stavu a stále před nimi zůstává vidina postupu v tarifních tabulkách s odpracovanými léty.

Doposud poměrně jistá vyhlídka na získání pracovního místa s akceptovatelnou výší nástupního platu a/nebo kariérního i platového růstu, tak z vysokoškoláků činila poměrně spokojenou část populace. Nic na tom neměnila ani skutečnost, že nakolik při převažujícím prezenčním studiu pracovali, začasté se jednalo o prekérní formy zaměstnávání, protože celkově je v ČR procento soustavněji a oficiálně pracujících studentů velmi malé: v roce 2010 pracovalo 8 % vysokoškoláků (a studentů vyšších odborných škol) ve věku 20-24 let a 23,1 % studentů ve věku 25-29 let.[11] Statistické údaje o zapojení studentů do české ekonomiky jsou však v obtížně určitelné míře zkreslující, neboť mnozí pracují načerno. Jiní zase o prázdninách odjíždějí pracovat do zahraničí, aby pak nemuseli dělat během školního roku. Faktem však zůstává, že dočasné zaměstnání je pro valnou část studentů pouze zdrojem přilepšení k příjmu od rodičů či studentských půjček a neoficiální brigády či flexibilní pracovní smlouvy pro vysokoškoláky nepředstavují palčivý problém (smlouvu na dobu určitou dostává z těch legálně zaměstnaných 51,4 % a na částečný úvazek z nich pracuje 59,3 % a v průměru odpracují 25,5 hodiny týdně), protože stále ještě mohou důvodně předpokládat, že po promoci se jejich pozice na trhu práce změní k lepšímu.[12]

Udělali jsme si tedy představu o dosavadním vývoji terciárního školství a uplatnění jeho absolventů v kontextu vývoje českého hospodářství. Na povrchu dění vyvstávající „bezkoncepčnost“, kterou hnutí dosavadní transformaci vysokého školství ze strany MŠMT vyčítalo, se nám odhalila spíše jako sled krátkodobých koncepcí. Jejich myopie byla více než čímkoli jiným odrazem možností a potřeb ekonomiky, které se ve vztahu k poptávce po vzdělané pracovní síle od roku 2001 rychle měnily. Vzhledem k pozdnímu formování exportního charakteru českého kapitalismu a nezanedbatelné regulační úloze mezinárodního finančního kapitálu se existence životaschopné dlouhodobé koncepce může zpětně jevit až jako nemožná. Nyní zbývá pochopit, jak a proč na tuto evoluci navazují aktuální návrhy vysokoškolské reformy a zavádění školného či zápisného.

Krize a rozpočtová zodpovědnost

Stav samotného vysokého školství, jak jsme si ho právě popsali, přímo volal po další restrukturalizaci, která by „vyřešila“ problém jeho financování. Plánovat ji začal už v letech 2006-2009 tým neoliberálního sekerníka Petra Matějů. Rychle se však proměnil i socio-ekonomický kontext terciárního vzdělávání: v roce 2009 zasáhly Česko první poryvy globální finanční krize. Nezhroutily se tu sice bankovní domy a nepraskla žádná hypoteční bublina jako v USA, ale parciální znehodnocení části finančního kapitálu v největší ekonomice světa nevyhnutelně vyvolala vlnobití, které se v silně financializovaném a internacionalizovaném procesu akumulace kapitálu šířilo z amerického epicentra až sem. A v modelu akumulace, kde jsou mezinárodní toky finančního kapitálu nejen zdrojem spotřebních půjček a úvěrů pro produktivní kapitál, ale také primárním nástrojem pro utváření globální nabídky vykořisťovatelné pracovní síly a pro vynucování mezinárodní konkurence, co se ceny pracovní síly týče, jakékoli otřesy ve finanční sféře bezprostředně znamenají problémy v tzv. reálné ekonomice. Zamrznutí úvěrového trhu (credit-crunch) přimělo firmy, aby i navzdory německé vládní pomoci v podobě „šrotovného“ pokud možno optimalizovaly svůj výrobní proces pro nadcházející nelehké časy.

Při propojenosti české a německé ekonomiky není divu, že změny v německém průmyslu postihly i české filiálky a subdodavatele. Nejprve v roce 2009 dochází ke snížení celkové zaměstnanosti o 1,2 %. Nejpostiženější byl právě průmyslový sektor ekonomiky, kde podle vyjádření tehdejšího ministra průmyslu a obchodu došlo až k 20% úbytku pracovních míst. A od následujícího roku přichází po desetiletí růstu reálných mezd výrazné zpomalení jeho tempa (v průměru na +0,5 %) a ve veřejné sféře dokonce pokles reálných mezd o 2,1 %. Rovněž HDP se po celé dekádě hospodářského růstu v roce 2009 propadnul o 4%, aby se o rok později vrátil jen k mírnému růstu (+2,2 %), aniž by došlo k oživení trhu práce.

Všeobecné obavy z šíření krize v roce 2010 paradoxně vedly k volebnímu vítězství pravice s tvrdě neoliberálním programem. Slibovala, že nedopustí další zadlužování, aby český stát nemusel sahat k sociálně bolestným opatřením jako Řecko. Nikoli zanedbatelnou část voličů pravice tehdy tvořili právě studenti a absolventi univerzit, kteří v duchu meritokratické ideologie věří, že jejich slušná pozice na trhu práce je výsledkem jen a jen jejich osobní píle – oni uspěli v konkurenci a bude jen dobře, když vláda přestane sypat peníze těm neúspěšným a zvětšovat tak státní dluh, který by jednou mohl ohrozit jejich vlastní postavení. Předpokládalo se, že krize už skončila, že česká ekonomika je v zásadě zdravá a stačí jen přestat mrhat penězi na nezákonné korupční penězovody a nezasloužené sociální transfery pro „nepřizpůsobivé“, „líné“ a „nevzdělané“. To všechno pravicová koalice slibovala.

Vystřízlivění však pro mladé příslušníky středních vrstev přišlo rychle. Konec „velké recese“ se nedostavil a naopak je stále zřejmější, že je v nedohlednu. Vládní program reforem od začátku představuje postupnou akomodaci na tuto nepříznivou realitu. Opět bývá označován za nekoncepční, ale nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Jeho dlouhodobou koncepcí je implementace dalších restrukturalizačních opatření, která dostávají konkrétní podobu průběžně, v interakci s aktuálním vývojem domácí i mezinárodní ekonomické situace a třídního konfliktu. Naposledy byla úsporná opatření operativně prohloubena v souvislosti se zveřejněním neuspokojivých výsledků ekonomiky za rok loňský i letošní.[13]

Levice (parlamentní i radikálně demokratická) a odbory žehrají na to, že vláda zavádí tato opatření, která se testují v Řecku a dalších evropských státech nejvíce postižených krizí (tzv. PIIGS země: Portugalsko, Itálie, Irsko, Řecko a Španělsko), přestože zadlužení českého státu je jedno z nejnižších v Evropě (37,6 % nominálního HDP), a tím dále podvazuje hospodářský růst. Jenže stát existuje jako teritorializovaný výraz kapitalistických společenských vztahů v určitém mezinárodním a historickém kontextu a může konat právě jen v tomto kontextu. Ten se už během čtyř desítek let před současnou krizí vyznačoval zpomalováním ekonomik a rostoucím zadlužováním, které odkládalo pád světového hospodářství do deprese. Český stát si stejně jako každý jiný musí udržet přístup k rozumně úročeným úvěrům, aby v budoucnu mohl ustát další obtíže (kupříkladu sanaci určitých sektorů soukromého podnikání, aby je zachránil před krachem) a zároveň, aby si zachoval schopnost svůj dluh splácet.[14] To nutně znamená, že se nesmí oddělit od úsporné fiskální politiky unijního stáda, která má na finančních trzích vyvolávat ochotu půjčovat, protože skrze snižování hodnoty pracovní síly obnovuje „důvěru“ věřitelů v možnost zisku. Vláda tedy nelže, když říká, že v reformách jde o imperativ nákladové konkurenceschopnosti. A svůj díl pravdy má i levice: tatáž úsporná politika může přispět k další destabilizaci ekonomiky. Jak dosvědčuje zpráva ČSÚ, za rok 2011 byl „pokles vládní spotřeby ve 4. čtvrtletí stejně hluboký jako v Řecku“ a především v souvislosti s úspornými opatřeními vlády „domácnosti omezují spotřebu jako v zemích s dluhovou krizí,“ což se negativně odrazilo na vývoji HDP.[15] V této souvislosti nemůžeme neocitovat britské Endnotes:

„Že každý příklon k šetření zapříčiní rovněž deflaci, čímž ohrozí stabilitu, kterou má posílit, to je skutečný rozpor, kterému stát v této době bude čelit. Tyto dva tlaky – utrácet za účelem odvrácení deflace a snížit výdaje za účelem odvrácení platební neschopnosti – jsou rovnocenně nesmiřitelné. A vskutku právě zde, v platební bilanci bezpočtu vlád, se nyní rozehrává krize. Jestliže v roce 2008 byla solventnost soukromé ekonomiky zachována přenesením jejích pasív do veřejných účetních knih, pak dnes státní akce na ochranu jeho vlastní solventnosti hrozí opětovným vystavením soukromého sektoru nebezpečí. Abychom parafrázovali Marxe, celé toto žonglování s dluhem slouží jen k přenesení insolvenční krize do širší sféry a k tomu, aby měla širší pole působnosti.“[16]

Na pořadu dne je tedy politika „rozpočtové zodpovědnosti“, která je integrální součástí a aktuální podobou procesu kapitalistické restrukturalizace, jak se dnes realizuje zejména v Evropě. Fundamentální charakteristikou celé éry restrukturalizace je permanentní útok na hodnotu pracovní síly. Restrukturalizace na Západě započala na přelomu 70. a 80. let minulého století jako odpověď na krizi keynesiánsko-fordistického modelu akumulace kapitálu a třídní boje, skrze něž se mimo jiné projevovala. Na Východě pak po roce 1989 s různým tempem a průběhem jako „šoková terapie“, kterou se reagovalo na krizi „reálně socialistického“ modelu akumulace kapitálu a její třídní boje. Současná akcelerace tohoto procesu je aktuální reakcí vládnoucí třídy na globální krizi restrukturalizovaného kapitalismu, která propukla v roce 2008. Je pokusem překonat jeho krizi, a to způsobem, jenž je mu vnitřní – jinými slovy dalším stlačováním hodnoty pracovní síly a podrýváním reprodukce proletariátu.

V tomto kontextu je třeba reformní úsilí koaliční vlády chápat jako kroky, které mají – velmi obecně řečeno – dále zpružnit trh práce, snižovat nepřímou mzdu a otevřít „potenciální ložiska zisku“[17] pro zhodnocování části mezinárodního finančního kapitálu. Jako takováto ložiska třída kapitalistů v Česku zatím identifikovala penzijní systém[18] a služby spojené převážně s reprodukcí pracovní síly, které zde stále poskytuje především veřejný sektor. Konkrétními cestami k oněm ložiskům jsou v této chvíli zavádění soukromo-kapitálového pilíře důchodového spoření, částečné nahrazování funkce úřadů práce privátními pracovními agenturami, (díky skandálu a pobouření veřejnosti zatím nedotažený) pokus o zavedení sociálních karet v režii soukromého bankovního domu, další oklešťování veřejného zdravotnictví a zavádění přímo pacientem hrazené nadstandardní péče. Díky dalším reformám se podobná ložiska mají otevřít i v terciárním vzdělávání (jistý podíl soukromého podnikání tu už existuje), ale konkrétní cesty se budou ještě dál specifikovat. A jsou to opět veřejné služby (zdravotnictví, školství, systém sociálního zabezpečení, ale i penzijní systém), co je předmětem útoku na sociální mzdu (omezování dostupnosti služeb, jejich personální zeštíhlování, snižování platů zaměstnanců, snižování sociálních dávek a podpor, nižší valorizace důchodů). V tomto případě jde o to různými cestami udržet na uzdě nebo dokonce snížit daňový a pojistný příspěvek společenského kapitálu jako celku na reprodukci proletariátu jako celku a tedy na společenskou reprodukci kapitalistického vztahu vykořisťování.

Konkrétně rozličné formy opatrného seškrtávání sociální mzdy a velkorysé privatizace státního majetku, včetně části některých veřejných služeb, zde nejsou žádnou „nečasovskou“ novinkou. Pozvolným tempem a s přestávkami i zvraty – protože jejich prosazování nebylo vždy politicky a sociálně průchodné – probíhají už po léta. Evergreenem je zejména proměna struktury daňové zátěže od daní, které se platí zejména z podnikání kapitálu, k daním, které platí povětšinou pracovní síly, a snižování celkového objemu daní, které jako úlevu opět pociťuje především kapitál. Pokračováním tohoto kursu jsou i daňové reformy Nečasovy vlády (zvyšování daně z příjmu fyzických osob o 1 %, obou sazeb DPH a spotřebních daní; snížení odvodů firem na zdravotní pojištění za zaměstnance o 2 %): celkově mají snížit odvody firem cca o 30 miliard Kč, kterážto zátěž se od roku 2014 přenese na pracující. Na pořad dne se postupně dostávají i další liberalizační kroky: postupné uvolňování regulace nájemného a zpřístupňování státem regulovaných segmentů trhu novým hráčům (kupříkladu omezování monopolního postavení České pošty).

Reforma „nejlepšího“ ministra školství a hrůzy nezrozeného

Úsporná politika Nečasova kabinetu dál prohloubila podfinancovanost vysokého školství, když od roku 2010 snížila státní výdaje na něj o celých 16 % (do roku 2015 hodlá zmenšit objem veřejných prostředků vydávaných na terciární vzdělávání o celou třetinu), a ještě tak přiživovala touhu bezradných univerzit po reformě, která by finanční otázku vyřešila. Rektorům se v této svízelné situaci dostávalo od úředníků MŠMT zcela rozporuplných signálů. Jediným jasným zadáním údajně bylo: snižte počty studentů a ušetříte.[19] Tento záměr se jako červená nit táhnul i věcnými návrhy zákonů o vysokých školách a o finanční pomoci studentům, které se staly základem reformy univerzitního vzdělávání. Nechceme zde zevrubně rozebírat věcný obsah obou navržených zákonů, které se staly terčem protestujících studentů a pedagogů během Týdne neklidu. Tohoto úkolu se adekvátním způsobem samozřejmě zhostilo samo hnutí na českých univerzitách.[20] Pro nás je mnohem důležitější pochopit, co reformní propozice znamenají v kontextu „velké recese“ a úsporných opatření a další geneze kapitalistického třídního vztahu v Česku.

Leitmotivem reformy se jevila být snaha o takovou podobu terciárního školství, která by se mnohem flexibilněji přizpůsobovala potřebám a možnostem zhodnocování kapitálu, a to nejen z hlediska poptávky na trhu práce, ale také z hlediska ufinancovatelnosti celého systému. A to je věru dlouhodobá a třídou kapitalistů žádaná – ovšem jen rámcová – koncepce (vydestilovaná z dosavadního, hospodářsky vynuceného sledu krátkodobých koncepcí), za kterou (a nejen za ni) si talentovaný pan Dobeš vysloužil označení „nejlepší ministr školství“ z úst samotného prezidenta republiky. Tato koncepce byla nastavená na realitu dnešního světa, charakterizovanou „poklesem hospodářského růstu“, jak praví dnešní „ptydepe“, krátkými „oživeními ekonomiky“ bez odpovídajícího „oživení trhu práce“ a výhledově stále selektivnější a proměnlivější poptávkou po kvalifikovaných pracovních silách. V mnohém však zůstávala pouhým nástřelem, který pokulhával za vizemi Bílé knihy terciárního vzdělávání – na základě kritických ohlasů, které zaznívaly ze všech stran, a nejen od akademiků, se tedy jevila jako nedotažená.

Přesto reforma přicházela se třemi klíčovými nástroji, které měly k dosažení uvedených cílů sloužit: 1) posílení rámcové úlohy státu skrze zavedení kontraktového financování univerzit; 2) posílení konkrétní státní kontroly a vlivu soukromého kapitálu na chod veřejných vysokých škol skrze okleštění akademické samosprávy a; 3) zavedení školného (aktuálně překřtěného na zápisné).

Kontraktové financování mělo být o sjednávání rámcových dohod mezi jednotlivými univerzitami a MŠMT, v nichž by se stanovilo, kterými směry se bude působnost vysoké školy ubírat, jaké budou ukazatele výkonu, ale rovněž minimální zaručená výše státního příspěvku. Ta se měla odpojit od počtu studentů a naopak se napojit na výkon a kvalitu. Dohoda by se obnovovala vždy po třech až pěti letech a jejím neobnovením by stát fakticky mohl univerzitu snadno zrušit. Přesto většina představitelů vysokých škol tento návrh vítala oproti předchozímu (a stále trvajícímu) stavu jako zprůhlednění a jistou stabilizaci. Ve skutečnosti tedy souhlasila s tím, že stát by tak získal silnou páku k rámcovému určování počtu studentů, studijních programů a oborů na jednotlivých univerzitách a tedy ke vnitřní integraci a optimalizaci celého terciárního školství a jeho harmonizaci s požadavky společenského kapitálu. Finální podoba reformních opatření však v tomto aspektu byla nejasná, neboť ministerstvo financí kritizovalo několikaletou garanci minimální výše státního příspěvku jako příliš rigidní – vzhledem k napjaté a těkavé situaci v globální ekonomice. Navíc lze do budoucna očekávat tlak státu na expanzi profesně zaměřených bakalářských programů, které si zaměstnavatelé žádají a Bílá kniha je vytyčuje jako jeden ze základních cílů, ale reforma pro ni nepřinášela žádný konkrétní rámec.

Nicméně k regulaci veřejného terciárního školství mělo státu sloužit nové pojetí akreditací a poměřování kvality vysokých škol. Návrh zákona byl v této oblasti extrémně nedopracovaný (co se podrobností týče) a nesrozumitelný.[21] Pro naše účely však postačí zmínit jen tolik, že univerzity měly mít „vnitřní systém zajišťování kvality“, jenž by představoval další posun ve standardizaci práce a kariérního postupu akademiků, studijních programů atd., ale také v kvantifikaci výstupů ze studia: výstupní testy pro zjištění kvality a zaměstnatelnosti absolventů… Na základě vyhodnocení těchto parametrů by pak vysoké školy na deset let obdržely akreditaci poskytovat vzdělání v určitých oblastech (např. lékařství, fyzika, herectví…). Vysoké školy neuniverzitního typu (poskytují maximálně magisterské programy a jim odpovídající vědeckou činnost) by navíc byly akreditovány jen k poskytování konkrétních stupňů vzdělání: bakalářský, magisterský nebo oba. Akreditace měla udělovat Národní akreditační agentura (reinkarnace dnešní Akreditační komise) za pomoci soukromých agentur, které by si sama vybrala. Toto prohlubování poměřování kvality vzdělávání kvantitativními parametry mělo zcela evidentně sloužit ke zprůhlednění celého systému pro tzv. „aplikační sféru“, tedy kapitál, aby se v něm mohl lépe orientovat a účelně se rozhodnout, na které jeho složky stojí za to se napojit.

Podle bývalého rektora Masarykovy univerzity v Brně, Jiřího Zlatušky, odrážel věcný návrh reformního zákona i dlouhodobou snahu Svazu průmyslu a dopravy o „výrazné sešněrování vlastních pravomocí vysokých škol a jejich téměř přímé zapojení do průmyslových firem.“[22] Jak mělo propojení veřejných vysokých škol se soukromým kapitálem konkrétně vypadat, bylo ve hvězdách. Jakým způsobem měly firmy společně se státem (redistribuujícím souhrnný „daňový příspěvek“ celospolečenské sumy kapitálů na společenskou reprodukci pracovní síly) přispívat na chod jednotlivých vysokých škol? Nebo měly ve finále spíš týt z veřejných prostředků skrze společná výzkumná a vývojová centra (inovační transfer), jak si představitelé technických škol stěžují dnes? Rovněž lze těžko předpokládat, že by se přímá finanční spoluúčast kapitálu do budoucna nějak vymykala zatím platným trendům, kdy v žádné ze západoevropských zemí není nikterak velká. Každopádně veřejné terciární školství by tak potenciálně už jen nespotřebovávalo část společenské nadhodnoty, ale v malé míře by se mohlo přímo podílet na její tvorbě a tak by mohlo částečně financovat samo sebe. Konkrétní formy jsou hudbou budoucnosti, stejně jako odpověď na otázku, jak sladit zájem individuálních kapitálů, které by výhledově mohly vstoupit do řízení a financování univerzit, se zájmem kapitálu jako celku. Reforma, jak vyšla z dílny Dobešova ministerstva, v tomto směru žádné konkrétní nápady nenabízela. Bílá kniha hovořila o tom, že bude nutné a žádoucí, aby ve financování terciárního školství nadále převládal veřejný prvek nad soukromým. Ale nakolik bude tento záměr realistický v době, kdy se „rozpočtová zodpovědnost“ v té či oné podobě a o různé intenzitě stane permanentním rysem fiskální politiky státu? Možná lze tedy paradoxně říci, že absence jasného projektu byla opět výrazem koncepčnosti reformy…

Jasné z návrhu zákona bylo, že prvním krokem v tomto procesu mělo být omezení role akademické samosprávy a studentů v ní.[23] Zastupitelské orgány veřejných vysokých škol, které dnes mají některé zásadní pravomoci (např. schvalování rozpočtu, volba rektora), považovali za „těžkopádné a neefektivní“ už autoři Bílé knihy a současná vláda dodává, že jsou uzavřené požadavkům zaměstnavatelů. Proto je reforma chtěla degradovat do pozice pouhých poradních orgánů. Vnitřní demokracii na univerzitách mělo vystřídat zavedení manažerského modelu řízení. Ten předpokládá výrazné posílení centrální moci rektora navrhovaného do funkce radou veřejné vysoké školy, jež by nadále měla být složena třetinově z podnikatelů a politiků dosazených přímo vládou a dvoutřetinově ze zástupců školy, které by ovšem schvaloval ministr školství. Rada by rozhodovala o „podnikatelském záměru“ univerzity, tedy o rozpočtu a o tom, jak bude fungovat a jaké obory a jakým způsobem bude rozvíjet a které naopak dojdou útlumu. I tyto změny v řízení a financování univerzit měly zajistit jejich pružnější soulad s vývojem na trhu práce, protože podle dosavadních zkušeností ze zahraničí školné v tomto ohledu nefunguje. Doposud totiž studenty nijak masově nemotivovalo, aby si studijní obory volili podle možnosti tržního uplatnění.

Školné (zápisné) mělo a jako jediné, co z celé reformy přežilo, nadále má fungovat především jako individuální spoluúčast studenta na financování terciárního školství. Stejně jako třeba rostoucí přímá finanční spoluúčast pacienta na hrazení zdravotnické péče (regulační poplatky atd.) jsou i návrhy na zavedení školného v jakékoli podobě výrazem měnící se struktury společenské reprodukce pracovní síly a tím pádem i proměn v jejím financování. Jak klesá sociální mzda, sílí částečné přenášení nákladů spojených s reprodukcí pracovní síly na jednotlivce. Proto, jak čas plyne, má přímá spoluúčast nutně tendenci růst – kupříkladu v Británii došlo během deseti let ke zvýšení školného o 900% a utěšeně rostou i poplatky v českém zdravotnictví. Školné je tedy přesně tím, zač ho jeho aranžéři označují: je součástí rozvoje vícezdrojového financování univerzit.[24]

Zde však neleží jediný smysl školného či zápisného. V jistém smyslu skutečně mělo pomoci také „bankám“, jak kriticky poznamenávala protestující akademická obec. Přesnější však je mluvit o tom, že reformou proponovaná „finanční pomoc studentům“ ve formě půjček na školné se měla stát dalším z nástrojů ke zhodnocování finančního kapitálu. Ovšem bylo by to pokračování onoho snového zhodnocování, kde peníze dělají další peníze (P…P‘), které stálo za vznikem mnoha hospodářských bublin v zahraničí. Po prasknutí hypoteční bubliny dnes v USA hrozí, že praskne právě bublina studentských půjček na školné, neboť recese staví velký otazník k možnosti absolventů splatit je. Je otázkou, jak se za neveselé ekonomické situace a vzhledem ke stále otevřenému přenastavování vysokoškolského systému bude v ČR dál vyvíjet celkový počet studentů, ale i kdyby stagnoval, bude mít i zde potenciál vytvořit takovou bublinu, a to právě díky mizernému výkonu „reálné ekonomiky“, kde absolventi budou hledat práci a příjem, který by jim umožnil půjčky splácet.

Přitom úroky z půjčky na školné měli absolventi začít splácet ihned po ukončení studia (byť by bylo neúspěšné) a vlastní úvěr po dosažení dvojnásobku minimální mzdy, což momentálně činí 16 tisíc korun (brutto), na které v prvním zaměstnání rozhodně dosáhne drtivá většina vysokoškoláků, ne-li všichni. Potíž je v tom, že nemalá část z nich se po drahnou dobu nedostane dál, než že jejich plat bude oscilovat kolem průměrné mzdy (loni cca 26 000 Kč hrubého). Takže při souběhu splátek za školné s pořizováním a vybavováním vlastního bydlení, popřípadě zakládáním rodiny (přičemž vše bude generovat další zadlužování), lze počítat s tím, že zejména pro ty, kdo zaměstnání naleznou ve veřejném sektoru, kde nástupní mzdy nejsou nikterak ohromující, vznikne dluhová past doposud typická pro sociálně vyloučené osoby (častokrát se základním vzděláním).

Lze se tedy domnívat, že tyto haškovské „hrůzy nezrozeného“ v kombinaci se stále napjatějšími rozpočty domácností, které budou výhledově dál snižovat schopnost rodičů živit své studující potomky,[25] pravděpodobně vyvolají – jako vedlejší efekt zavedení školného – masivnější vstup studentů na trh práce ve snaze redukovat budoucí břemeno dluhu. Kapitalisté by se tak dočkali postupného zvyšování podle nich nedostatečné ekonomické aktivity studentů, kterou jejich mluvčí považují za jednu ze slabin českého hospodářství, neboť je připravuje o levnou a relativně teoreticky kvalifikovanou pracovní sílu, jež by ve výrobním procesu kapitálu už během studia získávala praktické zkušenosti. A hlavně by jejich širší přítomnost na trhu práce znamenala posílení konkurence mezi pracujícími, která by přinesla plošnější tlak na další postupné snižování reálných mezd i mimo tradiční sektory vyčleněné pro studentské brigády (jako jsou kupříkladu pohostinství nebo supermarkety) a také kýžené rozhojnění flexibilních forem práce[26] s doprovodným posilováním prekérnosti, která by tak ještě intenzivněji prostupovala i stálejšími formami pracovních kontraktů.

Sociální určení hlavních rysů Týdne neklidu

Náš nástin dvacetileté evoluce terciárního školství ve společenských (tudíž zároveň ekonomických i politických) souvislostech samozřejmě není zcela vyčerpávající a některá témata by si zasloužila další rozpracování, které by však už šlo nad rámec našeho textu – tedy hlubšího pochopení letošního hnutí na vysokých školách. Na základě dostupných dat jsme si poněkud ozřejmili funkční spjatost terciárního vzdělávání (jakožto součásti společenské reprodukce vykořisťovatelského třídního vztahu) s kapitalistickým výrobním způsobem a dosavadní konkrétní podoby přetváření jeho úlohy v něm, které připravily scénu pro entrée Dobešovy reformy i s jejím antagonickým protějškem v podobě studentského hnutí a sociálně modelovaly fyziognomii obou.

Vycházíme-li z konkrétní rozporuplné společenské praxe, v níž a skrze kterou se produkuje instituce vysoké školy s rolemi studenta a pedagoga, můžeme identifikovat základní rysy, vnitřní sílu i limit Týdne neklidu, aniž bychom se uchylovali k normativním hodnocením – k poměřování skutečného hnutí jakýmkoli univerzálním ideálem hnutí.[27] A také můžeme organicky usouvztažnit činnost různých aktérů studentského hnutí a představy, které o sobě a své aktivitě měli, s jejich každodenním sociálním bytím, a tedy pochopit jejich momentální nutnost, aniž bychom neplodně žehrali na nějaké strategicko-taktické chyby a/nebo špatné myšlenky studentských aktivistů.

O co tedy v Týdnu neklidu šlo a co konkrétně rozrušilo část akademické obce?

Začněme ještě jednou u toho, že byl specifickým výrazem střetu mezi buržoazií a proletariátem ohledně reprodukce pracovní síly. Jako takový tedy byl součástí třídního boje, jenž je fundamentálním určením a komponentou kontradiktorního vztahu reciproční implikace mezi kapitálem a prací. Tento třídní vztah zakládá vysoké školství jako jednu z funkcí své společenské reprodukce. Současný třídní konflikt o rozsah reprodukce proletariátu a distribuci nákladů na ni v sobě nutně zahrnuje i budoucnost terciárního vzdělávání. A jakožto boj o její podobu byl Týden neklidu projevem třídního boje.

Avšak to v žádném případě neznamená, že co student[28] to proletář (ať už aktuálně, původem nebo budoucností) či že by studium samo o sobě bylo procesem vykořisťování a tvorby nadhodnoty. Jde jen a pouze o to, že vztah kapitál-práce tak či onak strukturuje nejen samotnou instituci terciárního školství, ale také život každičkého studenta a vyučujícího (stejně jako všech ostatních lidí), i když studentovi dnes v kontinuu tohoto třídního vztahu jeho sociální existence daleko spíše vyvstává v podobě přilnavosti k identitě středních vrstev než k jakkoli sociologicky definované pracující třídě. Avšak škatulkování jednotlivců není předmětem marxiánské třídní analýzy – je jím rozpoznání způsobu, jakým se kontradiktorní třídní vztah kapitál-práce zhmotňuje ve společenské praxi individuí a skrze ni.

Neznamená to ani, že Týden neklidu byl prodchnut vědomím tohoto třídního konfliktu. Naopak, jeho třídní povaha byla samozřejmě velmi silně politicky prostředkovaná skrze ideologii občanské společnosti a demokracie, obranu „akademických svobod“ a idealistické tažení proti neoliberalismu. A existovala neoddělitelně od konkrétních forem hnutí, v nichž a skrze které se projevovala, a od základních charakteristik tohoto hnutí, jimiž se v této podkapitole budeme nadále zabývat.

Takže v tomto konkrétním vyjádření třídního boje ohledně reprodukce se podle nás jako klíčový předmět sporu jevila souhrnná otázka financování vysokých škol, a to i se svojí podotázkou: školným. Tatáž souhrnná otázka se významně podílela na vzniku limitovaného časoprostoru pro souběh zájmů mezi reprezentacemi vysokých škol a studenty i pedagogy, jehož další specifikaci se budeme věnovat vzápětí. Zatím se vraťme k podotázce školného. Média se snažila hnutí redukovat na požadavek nezavedení školného (druhým pak mělo být odvolání ministra Dobeše), čímž sama vstupovala do ideologické války proti zneklidněným studentům, jelikož pak mohla snadno „objektivně“ poukazovat na skutečnost, že většině studentů školné nijak zásadně nevadí, a dotvrzovat tak muziku linoucí se z Hradu a ze Strakovy akademie: totiž, že ta menšina, co je proti, jsou asociální parazité, kteří se nestydí chtít po imaginární paní prodavačce, aby jim sponzorovala jejich skvělou budoucnost, jež by přeci měla být jen a jen jejich individuální zodpovědností a investicí.

Jenže – soudě i podle projevů hnutí samotného – školné bylo pouze parciálním důvodem pro jeho mobilizaci. Školné tu – jakožto dlužní pojítko s potenciálně velmi nejistým příštím angažmá ve světě práce, které zde zatím ještě není realitou – pro studenty nemohlo existovat jako urgentní a ústřední téma. Mohlo být jen matným odleskem noční můry v poměrně utěšenější krajině dnešního studentského života. Znovu si připomeňme, že terciární vzdělávání pro mnoho z nich stále funguje jako sociální zdviž či stabilizátor (bránící jejich propadu z rodných středních vrstev do nižších pater společnosti) a velké většině absolventů doposud zaručuje více či méně odpovídající uplatnění na tomtéž trhu. Proto není divu, že studenti neměli akutní důvod problematizovat svět práce (život mimo školu a po jejím dokončení) a školné jako investici do své budoucnosti v tomto světě. A tak zdaleka ne všichni studenti se shodovali na totálním odmítnutí školného: někteří byli zcela pro, jiní ho byli ochotni akceptovat v jiném technickém provedení. Jen u menší části studentů (zejména z některých humanitních a společenskovědních oborů s nejistým uplatněním) vyvolávalo jasné či mlhavé obavy z budoucnosti, které přispěly k její aktivizaci.[29] Nezapomínejme však, že tyto obavy nejsou totéž co bezprostřední vědomí absence budoucnosti, které během posledních let charakterizovalo některá studentská hnutí na Západě (Řecko, USA, Velká Británie), a nesou tedy jiné ovoce. V ČR, kde strukturální nezaměstnanost mládeže začíná teprve vznikat a vysokoškoláků se doposud téměř netýká, pro ně na stole neleží „imploze jejich budoucnosti“. To jsou podle nás důvody, proč školné v diskursu hnutí nemohlo zaujmout mnohem významnější místo, potažmo se do jisté míry osamostatnit jako mobilizační téma a požadavek. Místo toho zůstalo pevně zasazeno do celkového problému financování veřejných vysokých škol jakožto v poměru k němu sekundární podotázka.

Pro trajektorii a amplitudu hnutí byl daleko důležitějším problémem styl Dobešovy politiky, který se vyznačoval tupým neoliberálním ideologismem doprovázejícím „válcování“ (tedy téměř nediskutovatelné diktování reformních kroků) v politické praxi. Tento styl se stal – vedle financování terciárního školství – druhým neméně důležitým zdrojem dočasné harmonizace zájmů mezi reprezentacemi a aktivisty. Tak, jako kapitalistická restrukturalizace obecně podrývá a vytěsňuje sociální dialog jako nadbytečný, protože v tomto režimu akumulace (kde pracovní síla stále více figuruje jen jako nutné zlo nákladů) rychle pozbývá smysl, tak i politika MŠMT pod Dobešovým vedením byla poněkud extrémním a svérázně buranským ztělesněním tohoto procesu. Elitářské reprezentace akademické obce, které chtěly konkretizaci rámcově načrtnuté reformy a jasnější závazky ze strany státu, nesmírně pobuřovalo a uráželo, že se s nimi téměř nejednalo. A nakolik ano, tak se namísto věcné debaty dočkaly jen ideologických floskulí o „nutnosti“ reformy a spílání na jejich adresu, že akademická obec je „uzavřená do sebe“ a hájí jen své skupinové zájmy na úkor konkurenceschopnosti celé země, když tuto reformu nechce akceptovat tak, jak leží a běží.

Samozřejmě, že tento druh nikam nevedoucího jednání jen umocňoval odmítavá stanoviska rektorů a senátů k návrhům reformních zákonů jakožto k nekvalitním a hrozícím uvrhnout systém do zmatků, dalšího plýtvání prostředky a protěžování politicko-ekonomických zájmů určitých klientelistických sítí uvnitř třídy kapitalistů. Dobešův styl politiky tak mohl stmelit akademické hodnostáře s vysokoškolskými aktivisty, protože obojí odmítali stávající podobu reformy, i když z jiných pozic, a obojí se setkávali s neoliberální ideologií jako s pomyslným klackem, kterým byli biti po hlavě. Přímo zosobněním tohoto setkání bylo aktivní angažmá prorektora Univerzity Karlovy pro rozvoj Stanislava Štecha v hnutí samotném, a to jakožto jednoho z hodnostářů, který byl svojí otevřenou kritikou neoliberální ideologie a politiky aktivistům velice blízký.

Stručně řečeno, soudíme, že studentské hnutí vzniklo jako:

1. odmítnutí reformy, jejíž vágnost v kombinaci s klesajícími výdaji státu na financování vysokých škol vyvolávala mnoho nezodpovězených otázek ohledně konkrétní podoby další restrukturalizace terciárního vzdělávání a plodila nejistotu přímo hmatatelnou, která procházela napříč akademickou obcí (Budou se rušit nebo redukovat fakulty a katedry? Budou mít nelukrativní obory vůbec nějakou šanci přežít, když má dojít k mnohem robustnějšímu a pružnějšímu propojení vysokých škol s potřebami zaměstnavatelů a možnostmi ekonomiky jako celku? Co s vysokými školami udělá zavedení zákaznického vztahu mezi studentem a školou? Budou univerzity hlavně chrlit bakaláře s čistě expertním vzděláním?);
2. protest proti faktické absenci dialogu mezi ministerstvem školství a akademickou obcí, který by zapojoval reprezentace vysokých škol jakožto rovnocenné partnery a přispěl k mnohem čitelnějšímu řešení problémů, které vysoké školy pálí, a tudíž i k rozptýlení oné panující nejistoty, co přesně bude dál, a protestu proti osobě ministra Dobeše, v němž se pro ně obzvlášť znechucujícím způsobem personifikoval demokratický deficit neoliberálního stylu vládnutí;
3. volání po všeobecně přijatelné podobě vysokých škol a terciárního vzdělávání, které akceptovalo nutnost reformy, ale dělané jinak, přičemž toto „jinak“ bylo dost mlhavé na to, aby se v něm mohli najít všichni aktéři neklidu na vysokých školách, ať už jejich vize kýženého stavu byly jakékoli: od rektorů, přes akademické senáty a nevyhraněnou studentskou masu, až po občansko-levicově orientované studentské aktivisty;
4. a výmluvná obhajoba akademické autonomie s jejími svobodami jakožto optimálního prostředku nejen pro fungování univerzit, ale i pro vydiskutování a uskutečnění „dobré reformy“.

Obecně vzato v sobě hnutí neslo prvek obrany principů stávajícího stavu, o níž zazněla spousta plamenných prohlášení. Mezi tyto principy patřilo zachování či ještě lépe navýšení financování vysokých škol z veřejných zdrojů, trvání na idealizovaně pojímaném kolegiálním vztahu mezi studentem a pedagogem (jakoby neobsahoval mocenský aspekt) a odmítání komerčního vztahu mezi poskytovatelem služby a zákazníkem, kritika manažerského řízení ve prospěch akademické samosprávy, zachování toho mála, co ještě zbylo z koncepce vzdělání jakožto bildung atd. Jednalo se tedy o obranu univerzity, jak byla za uplynulých dvacet let v Česku definována kapitalistickými společenskými vztahy. A tato obrana se odpovídajícím způsobem vyznačovala nekritickým vztahem hnutí k samotné roli vysoké školy ve společnosti a samozřejmě i k roli studenta a pedagoga. Nebylo tedy náhodou, že happening u příležitosti zasedání Legislativní rady vlády (kde se projednávaly dva věcné návrhy reformních zákonů), který 23. února bezprostředně předcházel Týdnu neklidu, se jmenoval „Vážíme si vzdělání“ a happening, který Týden neklidu ukončoval v Brně, dostal název „S vášní pro vzdělání“ a aktivistické páry na něm polibkem dávaly najevo svoji lásku k univerzitám a odpor k reformám.

Ale hnutí obsahovalo i druhý podstatný prvek, v němž vědomí neutěšenosti a neudržitelnosti stávajícího stavu (z hlediska financování, množství škol a studentů, oborové struktury, typu a kvality poskytovaného vzdělání) paradoxně legitimizovalo nutnost reformy, byť dělané „jinak“, jak už bylo řečeno výše, nebo potřebu jasněji nedefinované „změny“. Tento druhý prvek notně vyprazdňoval ten první: z plamenných prohlášení dělal právě jen krásná a velká slova, protože prakticky bylo nabíledni, že výsledkem celého hnutí může být jen nějaká podoba kompromisu s MŠMT.

A tak hnutí jako syntéza obou prvků sklouzávalo k předřazení obrany akademických svobod – jakožto politické mediace a nejmenšího společného jmenovatele pro celou zneklidněnou akademickou obec – všemu ostatnímu. A v jejím stínu bylo občas k zahlédnutí protěžování obrany několika málo velkých škol univerzitního typu, kterou nelze vybojovat jinak než skrze kompromisy s nepřítelem ve všech ostatních otázkách (veřejný a bezplatný charakter celého terciárního systému vzdělávání) a vydání menších škol na pospas restrukturalizaci. Samozřejmě, že tato tendence existovala především na největších univerzitách v Praze a Brně. Zda byla vůbec kriticky reflektována hnutím na menších školách, nám není známo, ale silně o tom pochybujeme.

Praktické svědectví o nevybojovatelnosti veřejného a bezplatného vysokého školství, ochotě silnějších aktérů hnutí otevřít slabší provinční vysoké školy reformě a o připravenosti zakopat se až na pozicích akademické autonomie podávali sami studentští aktivisté. Například na schůzkách místních skupin, kdy jedna z klíčových postav BZSVŠ, za souhlasného přikyvování dalších, vyjádřila přesvědčení, že kvalitní výuku a studium je možno udržet jen na tradičních velkých univerzitách a těm by se proto mělo primárně dostávat veřejných financí. Především se však toto stanovisko zračilo v jejich postoji ke sporu mezi Akreditační komisí a MŠMT. Motivováni odporem vůči inflaci vysokoškolského vzdělání a titulů, která plyne z rychle a málem nekontrolovatelně rostoucího počtu studentů a škol, aktivisté neváhali protestovat proti „svévoli“ ministerstva, které sabotuje návrhy komise na omezení či odnětí akreditace různým školám, a to nejen v nejkřiklavějším případě kšeftaření s tituly na plzeňských právech.[30] Sami se tak dostávali do zákrytu s reformní linií snižování počtu studentů.

Nakolik se aktivisté nikdy nepokusili formulovat koherentní a v dnešním kapitalistickém rámci reálně uskutečnitelnou alternativu ani o ní souvisle přemýšlet[31] a soustředili se hlavně na budování hnutí, s nejčistší artikulací této tendence (kterou nikdo v hnutí nenapadal) přišel již zmiňovaný Stanislav Štech jakožto osoba, v níž se protínala řada rysů hnutí a ona je s úžasnou obratností vyjadřovala:

„Samozřejmě je třeba odlišit pravou univerzitu, abych tak řekl, od ostatních typů vysokých škol. Musí skutečně dojít k diferenciaci. Univerzit v této zemi vlastně bude zřejmě relativně málo. Těch velkých, významných, které nazýváme výzkumnými, bude ještě méně. Ale ty musí být řízeny a financovány jiným způsobem než menší bakalářské, profesně zaměřené školy. Dovedu si představit určité ústupky ve sféře řízení a financování. Aby to vedlo například k tomu, že se UK nebude muset vrhat do bakalářských studií, zejména profesních – aby se UK nemusela věnovat vzdělávání někoho pro management v celoživotním vzdělávání. Proč by to měla dělat UK? Nechť nám dají peníze skutečně na to, v čem jsme skvělí, ať to ještě podpoříme a posilníme. Nechť ale zároveň i ta škola na Vysočině dostane své. A nepředstírá vysokou vědu, nepokouší se o sepsání výzkumných projektů, když na to nemá podmínky. Proč tohle musí dělat? Tady to je jeden z momentů diferenciace, na kterém se leccos už odpracovalo a existuje i shoda mnoha relevantních lidí na ministerstvu. Ale to je jen jedna z alternativ. Pak je třeba říct, mluvíme-li o té pravé, výzkumné univerzitě, že ta stará idea univerzity se nepřežila. Ta platí dál a je potřeba, abychom se jí řídili tak, jak to fungovalo v těch dobrých letech akademických svobod. Ale jsem přesvědčen, že pokud budeme spolupracovat, budeme schopni připravit pozitivní alternativy pro oba typy vysokých škol, včetně odlišných modelů financování.“[32]

Bylo by však chybou snažit se různé postoje a názory pevně připisovat konkrétním jedincům a složkám hnutí. Mluvíme o nich jako o výrazech socioekonomicky určených tendencí, které v různých momentech a v různém poměru prostupovaly napříč hnutím a jeho individuálními i kolektivními aktéry.

Rektoři dávají aktivistům křídla

Takže v určeních, znacích a metách „studentského“ hnutí a skrze ně vyvstala na akademické půdě pro dnešní dobu typická konfrontace s kapitálem ohledně reprodukce pracovní síly, jejíž společenský kontext rovněž uvedl v pohyb konkrétní vnitřní dynamiku tohoto hnutí, která se ustavila ještě před Týdnem neklidu. Jednalo se o již výše naznačovanou dynamickou polarizaci mezi vysokoškolskými reprezentacemi (rektory, děkany a senáty) na jedné straně a aktivistickým milieu na jejich školách (jak studenti, tak pedagogové) na straně druhé a mezi nimi se pohybovala agitovaná menšina řadových studentů.

Jak již bylo řečeno, oba póly propojil střet s reformou oktrojovanou Dobešovým úřadem. Pochopitelně se nejednalo o idylický milostný vztah, ale spíše o vnitřně konfliktní sňatek z rozumu. Vedení vysokých škol v něm měla jednoznačně navrch a hledala v něm posílení své pozice ve vyjednávání o jasnější a přijatelnější podobě reformních zákonů. Aktivisté pak k reprezentacím nepřistupovali nekriticky, protože si byli vědomi toho, že ty principielně nejsou proti školnému a dalším důležitým aspektům reformy, které aktivistům vadí, a ve skutečnosti věcné návrhy obou zákonů en bloc odmítly jen proto, že dohromady tvoří špatně připravenou reformu. Ale protože hlavním cílem aktivistů byla obrana stávajících „pilířů“ veřejného terciárního školství (rozhodující podíl veřejného financování a akademická samospráva), kterou zjevně mysleli mnohem vážněji než jejich zastupitelé, a protože v momentálním překrytu zájmů spatřovali (více či méně vědomě) potenciál pro rozpohybování doposud inertní studentské masy, mohlo dojít k rozporuplnému usouvztažnění obou pólů.

To se začalo živelně rodit nejpozději v prosinci roku 2011. Čtrnáctého toho měsíce proběhla v Praze před sídlem MŠMT aktivistická demonstrace pár stovek studentů a pedagogů „za svobodné vysoké školy“, kde protestovali proti věcným záměrům zákonů o vysokých školách a finanční pomoci studentům, aby tak sami aktivně podpořili negativní stanovisko Rady vysokých škol a České konference rektorů k oběma předkládaným návrhům. O den dříve demonstraci předcházela veřejná diskuse na FAMU (rovněž iniciovaná aktivisty) o možných dopadech vysokoškolské reformy. Devatenáctého ledna 2012 se v Praze konalo Shromáždění Akademické obce Univerzity Karlovy, po jehož ukončení došlo k dalšímu protestnímu pochodu proti reformě – znovu několik stovek lidí vyrazilo před Úřad vlády a opět se na něm významně podíleli aktivisté.

Když se akademické senáty 23. ledna konečně domohly slyšení na MŠMT a žádaly stažení obou navrhovaných zákonů, Dobeš dal jasně najevo, že nic takového nepřipadá v úvahu, neboť terciární školství reformu potřebuje vzhledem k tomu, že „současný systém je parazitní a asociální“. Můžeme tedy jasně pozorovat, jak se tváří v tvář faktické absenci sociálního dialogu – vtělené do neústupnosti ministerstva – uvnitř akademické obce konstituuje vysokoškolské hnutí i se svojí vnitřní dynamikou: momentálním souběhem zájmů a kontradiktorním poměrem mezi „mandaríny“ a aktivisty. Tato dynamika byla bezprostřední silou i limitem hnutí. Svého druhu oslavou jejího zrodu byly květiny, které aktivisté předávali předsedům akademických senátů a rektorům po jejich jednání na MŠMT (23. a 24. ledna) za to, že „vlastním tělem hájí akademické svobody“. Jednalo se o jedno z prvních vystoupení iniciativy Za svobodné vysoké školy (ZSVŠ), která se tehdy ustavuje v rámci dané dynamiky a je jejím výrazem.[33]

Že aktivistická sázka na spolupráci či jen dobré vztahy s vysokoškolskými reprezentacemi může přinést plody v podobě studentské mobilizace přesahující možnosti aktivistů, dosvědčoval 1. únor v Brně, kde studentští senátoři všech veřejných vysokých škol, včetně Univerzity obrany, uspořádali protestní pochod zakončený happeningem před Právnickou fakultou Masarykovy univerzity (PrF MU), aby upozornili veřejnost na problematičnost reformy a přiměli Dobeše k zohlednění jejich připomínek. Místní skupina iniciativy Za svobodné vysoké školy (BZSVŠ) po skončení pochodu zorganizovala na PrF MU diskusi k vysokoškolské reformě s vysoce postavenými členy akademických obcí. Na ní se rovněž ozřejmilo, že půjde o spolupráci vnitřně rozporuplnou, neboť neexistuje jasná a úplná shoda ohledně požadavků, co vlastně se systémem terciárního vzdělávání do budoucna podniknout.

To však v dané chvíli nebylo rozhodující a nikoho to nijak zvlášť netrápilo. ZSVŠ se tak kromě Prahy a Brna rychle etablovala rovněž v Českých Budějovicích, Plzni, Liberci, Hradci Králové a Olomouci. Třináctého února předložila veřejnosti své prohlášení proti reformě vysokých škol a vyhlásila protestní Týden neklidu.

Hradecký incident jako úhelný kámen hnutí

Jaký rozlet hnutí jeho vnitřní dynamika umožní, se ve vší nahotě ozřejmilo na Univerzitě Hradec Králové (UHK), když se osnoval plán tamního Týdne neklidu. Předem podotýkáme, že naše informační zdroje k tamnímu dění jsou jen omezené,[34] takže nejsme s to dohlédnout až do zákulisí evolučního procesu vztahů mezi jednotlivými aktéry, na jehož konci stanulo Hradecké studentské hnutí 2012 (HKSH 2012) s definitivně bezzubým programem Týdne neklidu. Přesto z tohoto procesu probublaly na veřejnost velmi významné momenty, jejichž zachycení a rozbor jsou podle našeho mínění velice poučné z hlediska porozumění celému vysokoškolskému hnutí, protože skrze ně se ve zdánlivě okrajové královéhradecké kauze protíná a nejostřeji vyvstává většina jeho zásadních charakteristik a rozporů.

Jako obvykle vše začalo u aktivistického jádra studentů a pedagogů, které podle vyjádření pozdějších představitelů lokálního studentského hnutí z 24. a 27. února – v nichž se tak či onak distancovali od „jakéhokoliv politického extremismu“ – mělo blízko k Československé anarchistické federaci (ČSAF). Nevíme, zda to byla tato či jiná skutečnost, co (nám nezřetelným způsobem) vedlo k tomu, aby si královéhradecký neklid uchoval přinejmenším nominální autonomii na celostátní iniciativě ZSVŠ, byť vzájemné propojení evidentně existovalo. Nicméně se tak stalo a z popudu původního jádra levicových aktivistů vzniklo Hradecké studentské hnutí 2012 (HKSH 2012) a do vínku od nich přirozeně dostalo stanovy postavené na principech přímé demokracie, nehierarchičnosti, absence vůdců, naprosté otevřenosti a plenárního rozhodování. Tedy na principech, které momentálně nejsou jen anarchistickou mantrou, ale celosvětově rozporuplným způsobem ožívají v sociálních hnutích typu Indignados nebo Occupy.

Druhým „anarchizujícím“ mateřským znaménkem HKSH 2012 byla idea, že páteří Týdne neklidu v Hradci Králové se stane týdenní okupační stávka na univerzitě. Jednalo se o vůbec nejradikálnější plán, který se v rámci vysokoškolského hnutí objevil a jako takový vzbudil velkou pozornost a zvedlo se kolem něj mnoho povyku. Okupační stávku chtěl osobně přijet podpořit i známý sociolog-aktivista a kritik neoliberalismu Jan Keller. Jenže za souslovím „okupační stávka“ se mohou skrývat velmi odlišné sociální obsahy. Na jedné straně jí lze ve vysokoškolském kontextu rozumět rázné přervání vzdělávacího procesu, kdy stávkující hromadně uchvátí čas a prostor, které jsou mu společensky vyhrazeny a jejichž akceptace je společensky naturalizována i vynucována. Takováto okupační stávka by nebyla pouhým prostředkem třeba k nátlaku na vládu – přímo by v sobě obsahovala prvek implicitní kritiky vysokoškolského systému samotného i se všemi jeho komponentami. Na druhé straně je okupační stávkou možné rozumět „legitimní prostředek jak vyjádřit protest či odpor“[35] – tedy politicky symbolický akt.

A zde vystoupila na povrch dynamika akademické reprezentace-aktivisté. Podle děkana Filozofické fakulty UHK Petra Grulicha, který se v hnutí proti Dobešově reformě silně angažoval[36] a zosobňoval tak mandarínský pól, značná část akademické obce UHK o navržené okupační stávce přemýšlela prvně jmenovaným způsobem a logicky ji tudíž vnímala jako částečně zaměřenou proti pedagogickému sboru. Uvažovalo se však o okupační stávce stejným způsobem i na druhém pólu? Vše nasvědčuje tomu, že nikoli. Když aktivistické jádro hájilo svoji ideu okupační stávky, nemluvilo o ní jako o momentu jakkoli radikální roztržky se stávajícím systémem z hlediska sociálního obsahu, ale jen jako o prázdné formě perfektně zachovávající jeho kontinuitu:

„V emailu HKSH 2012 zaslaném předsednictvu Akademického senátu UHK se zástupci hnutí o okupační stávce vyjadřují jako o ‘standardní formě kolektivního protestu běžně užívaného v demokratické společnosti, jejíž oprávněnost je zakotvena v článku 27 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.’ Okupační stávka je zcela v souladu s ‘Kodexem chování během studentské kontroly nad objektem společné výuky Univerzity Hradec Králové.’“

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je třeba říci, že radikálnější z aktivistů by tento svůj postoj nejspíše – a zcela po právu – označili za taktický odraz dnešní reality: bylo evidentní, že okupační stávka jako dočasná blokáda a vyvlastnění vysokoškolského časoprostoru nebyla pro masu studentů bezprostředně na pořadu dne a tak levicoví aktivisté s jejich edukativním postojem k „normálním lidem“ sázeli na postupnou legitimizaci okupace jako politické formy protestu, jako prázdné nádoby, která se společensky ústrojně neváže s žádným obsahem a později ji lze plnit čím libo.[37]

Obava akademických hodnostářů, že by se okupační stávka na UHK spontánně, „z půdy moderní společnosti“,[38] nutně naplnila sociálně kritickým obsahem, jenž by směřoval konkrétně proti nim samotným, byla – řečeno post festum – hodně přehnaná. Vzhledem k náladám studentstva a umírněnosti samotných aktivistů by případná okupační stávka stejně měla podobu symbolického plácnutí do vody. Ovšem přefouknutost oné obavy se mohla odhalit jedině v rámci rozporuplné dynamiky „studentského“ hnutí: jen v konfliktním, a přitom nezbytném vztahu reprezentací a aktivistů, v jehož pohybu se rovněž ukazovalo, oč vlastně jde nově aktivizovaným studentům.

A tak mandaríni nemohli než přejít do protiútoku, jehož cílem bylo dosažení přijatelné formy hradeckého Týdne neklidu a jehož terénem se stala právě přímá demokracie, která podle aktivistů měla být silnou stránkou HKSH 2012. Levicoví aktivisté svůj boj totiž prohráli na „bouřlivém“ plenárním jednání HKSH 2012 s předními představiteli UHK, které se konalo 22. února. Jeden z tehdejších předáků hnutí a student Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové, David Řezáč, popsal jednání následovně:

„Vedení předneslo ultimativní požadavky, jež podmiňovaly naši spolupráci s ním. Jeho požadavky zahrnovaly zvolení vedení hnutí, což byla změna oproti fungování platformy na principu přímé demokracie v demokracii nepřímou. Došlo i na zrušení okupační stávky.“

Jiný ze studentských aktivistů ho doplňuje:

„Z jejich strany jsem na nás cítil velký tlak a zneužití postavení nadřízených. Ačkoliv děkan Grulich opakoval, že jsme na stejné lodi, nebyl schopen klidně diskutovat a útočil na nás, až se studenti báli něco říct.“

Mandaríni však nebyli osamoceni. Podle Řezáče ještě před nimi kritizovali systém důsledné přímé demokracie jako neefektivní někteří z aktivizovaných studentů, kteří se pléna účastnili. A hlavně plénum nakonec na požadavky vedení přistoupilo, a to včetně třeba Řezáče, aby nedošlo k roztržce, která by mohla ohrozit samotné protesty – jmenovitě k roztržce s reprezentačním protipólem aktivistů, bez nějž by nebylo žádného hnutí, protože většina ostatních studentů by od něj dala ruce pryč. Z pléna tak vzešla „úzká skupina jedinců“, která měla protesty koordinovat a všechny kroky konzultovat s rektorem. A týdenní okupační stávka se právě po dohodě s rektorem změnila v jedno protestní přespání na vysoké škole, a to ještě na pořadník.

Zdá se tedy zřejmé, že takto drtivé vítězství akademické reprezentace těžko mohlo být dáno pouze mocenskou asymetrií mezi studenty a vedením UHK a jeho „autoritativním chováním“[39] na plénu, až zastrašováním studentů. Svědčí spíše o tom, že původní aktivistické jádro se ocitlo v izolaci, protože studenti se bez většího odporu vzdali okupační stávky jako prostředku, který aktivisté na počátku HKSH 2012 vtiskli, neboť zcela nekorespondoval s povahou hnutí jako takového, s jeho skutečnými možnostmi a cíli. Proklínaný i velebený děkan Filozofické fakulty tedy zřejmě nebyl daleko od pravdy, když k tomuto vývoji řekl, že „šlo o přirozený proces utváření názorů a orientací uvnitř hnutí.“ Ovšem neváhal mu trošku pomoci „správným směrem“…

Dále se prakticky ukázalo, že přímá demokracie sama o sobě není zárukou vůbec ničeho. Je jen formou politické mediace, která odděluje moment rozhodování od momentu konání a stejně dobře může sloužit jak k radikální mobilizaci, tak k demobilizaci. Kdyby bylo hradecké (a vůbec celé české) hnutí o takové aktivitě studentů a pedagogů, v níž by se stávali subjektem zpochybňujícím kategorie kapitálu, jimiž jsou v každodenním životě definováni, a potažmo usilujícím o bezprostřední společenskost jedince, ustavování nehierarchických vztahů by bylo jeho mnohem organičtější a pevnější součástí, aniž by se formalizovalo v institucích přímé demokracie. Jestliže přímá demokracie plodí své vlastní hierarchie a byrokracie i v mnohem energičtějších zahraničních hnutích,[40] těžko se můžeme pobouřeně podivovat nad vzestupem „vůdců“ v HKSH 2012.

Díky odvážným plánům královéhradeckých aktivistů se tak prostřednictvím plenární demokracie obnažila vnitřní dynamika vysokoškolského hnutí ve svém plném významu: asymetrický vztah konfliktní a přeci nezbytné koexistence aktivistů s hodnostáři, protože jen díky němu se dařilo mobilizovat dosud pasivní menšinu studentstva za účelem symbolického odmítnutí konkrétní podoby vysokoškolské reformy. Tato dynamika plenárně sešrotovala ideu okupační stávky i s přímou demokracií a dovedla minimálně část politicky osiřelého původního aktivistického jádra k protestnímu odchodu z HKSH 2012 a bojkotu celého Týdne neklidu. A jeho průběh v celé České republice jen a jen potvrdil slova již zmiňovaného děkana Grulicha, že „okupace malé venkovské veřejné vysoké školy studenty by v podstatě byla jen zabarikádováním se ve vlastním obýváku,“ a proto je dobře, že nakonec se studentské hnutí s vedením univerzity dohodlo, že okupační stávka

„bude změněna do podoby obrany univerzity vlastním tělem, což lépe koresponduje s cílem celého protestního týdne v HK i v ČR.“

Týden neklidu

Ve srovnání s královéhradeckým „dramatem“ totiž celý Týden neklidu nic nového a zásadního nepřinesl. Vnitřní dynamika hnutí až na drobné výjimky, k nimž se ještě vrátíme, pracovala všude poměrně hladce a vždy se znovu a znovu potvrzovala: co se akcí týče, aktivisté se nevyhnutelně drželi při zdi a vše se dělo v součinnosti s akademickými senáty, fakultami a rektoráty. O vlastní aktivitě studentů můžeme mluvit jen ve velice omezeném slova smyslu. Týkala se především aktivistů samých a mimo jejich řady existovala snad jen při kolektivní i individuální tvorbě transparentů a různých happeningů, kde někteří prokazovali obdivuhodnou invenci, a všichni dohromady pak samozřejmě vyjadřovali, o čem celé hnutí je: „Dobeše do koše“, „Reformu ANO, Deformu NE“, „Vzdělání není byznys“, „Konec demagogii“, „Akademických svobod se nevzdáme“, „Neprodávejte nás bankám“, „Skutečný dialog“, „Nesvobodné VŠ, nesvobodná společnost“, „Hudební věda nechce zpívat na Dobešovu notu“, „DAMU varuje: Dobeš má talent“, „Svoboda, rovnost, vzdělání“, „Za svobodu VŠ“, „Nemám na školné ani na zápisné – příště budou lítat dlažební kostky“, „Reforma smrdí od hlavy“, „Diplom není zboží“, „Paraziti za svůdné a zenové vysoké školy“, „Jsem nepřizpůsobivý společenský parazit – rozhodl jsem se totiž studovat“, „Nejsme perspektivní absolventi“, „Bohaté rodiče pro všechny“, „Nejsme dojné krávy“ atd.

Mimo tento kreativní aspekt v hnutí panovala spíše jednosměrná komunikace od aktivistů a vysokoškolských reprezentací k „mase“ studentů, a pokud víme, nikde se nevynořily kolektivní praktiky, které by tuto hierarchii podvracely a překonávaly. Většina studentů, kteří se do hnutí zapojili, se tak spokojila s víceméně pasivní konzumací přednášek, pochodů, debat, koncertů, promítání a workshopů připravených jinými – tedy hlavně studentskými aktivisty, pedagogy a akademickými reprezentacemi.

Demonstrace

Přestože kulminačním bodem Týdne neklidu byly relativně početné studentské demonstrace, tak mluvíme-li o mobilizované studentské „mase“, je naprosto nutné zdůraznit, že i navzdory 20 000 studentů v ulicích bylo hnutí silně minoritní. Kupříkladu v Brně, univerzitním městě se studentskou populací větší než 170 000 osob, demonstrovalo pouze 6000 studentů! V Praze, kam na hlavní demonstraci přijeli i studenti a pedagogové z jiných měst, by výsledný poměr byl ještě horší. A to je rovněž třeba brát v úvahu, že v Praze a Brně dostali všichni studenti UK a MU rektorské volno, aby se mohli zúčastnit protestního pochodu. V Brně sice mohla počet demonstrujících mírně zredukovat nepřízeň počasí, ale na druhou stranu bylo jasně patrné, že „jen“ těch šest tisíc studentů, co za vytrvalého deště srdnatě mašírovalo městem a skandovalo, „Nečas přejde,“ skutečně bere reformu (samozřejmě z různých důvodů, kterými jsme se zabývali výše) jako problém, k němuž nelze mlčet. Stejně tak nelze předpokládat, že se v Praze sešlo „pouze“ 10 000 lidí jen proto, že nepršelo.

Mimo největší univerzitní města však také nebylo mrtvo a zároveň se situace od nich nikterak nelišila. V Olomouci se v úterý 28. 2. sešlo 400 lidí na nádvoří Filozofické fakulty Univerzity Palackého (UP), aby pod taktovkou představitelů vysoké školy a ZSVŠ protestovalo proti restrukturalizaci terciárního vzdělávání. Ve středu 29. 2. prošlo Ostravou 800-1000 lidí, které svolala akademická obec Ostravské univerzity (OU). Zúčastnili se nejen zástupci všech fakult OU, ale také VŠB-TU, Slezské univerzity v Opavě a Matičního gymnázia. Stejného dne se konal i protestní pochod 700 lidí v Plzni, který pořádala akademická obec Filozofické fakulty Západočeské univerzity spolu s místní pobočkou ZSVŠ. Nesl se v duchu hesel „Naše dluhy, vaše zisky“, „Svobodné školy“ a „Dobeše do koše“. V Hradci Králové proběhla nečekaně silná demonstrace 1500 studentů. Ve čtvrtek 1. března se shromáždilo asi 500 studentů a vyučujících z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně na happeningu v Ústí nad Labem, kterému dominovala témata „špatně připravená reforma“ a kritika školného.[41]

Noc univerzit

Kromě demonstrací byla druhou hlavní součástí Týdne neklidu tzv. Noc univerzit. Ta se rovněž odehrávala v úzké spolupráci mezi vedeními vysokých škol a aktivisty. Jednalo se o zcela nekonfliktní pořádání veřejných přednášek, debat a kulturních programů v budovách vysokých škol, kde se přinejlepším dostávalo prostoru kreativitě a hnutí samo sobě poodhalovalo svoji povahu. Jeden ze studentských aktivistů Technické univerzity Liberec (TUL) tuto Noc univerzit trefně nazval „lehce nadstandardním dnem otevřených dveří“. A ten za stejně menšinového zájmu řadových studentů proběhl na většině veřejných vysokých škol: v Praze, Brně, Olomouci, Liberci, Ostravě, Opavě, Zlíně, Plzni a Hradci Králové.

Stíny konfrontace

Během Noci univerzit se vyskytl ještě jeden nám známý případ, kdy se niterná dynamika hnutí prosazovala maličko konfliktně. Na Filozofické fakultě olomoucké UP nabrala Noc univerzit podobu „nočního hlídání alma mater před současným kleptorežimem“. Zhruba 100 studentů se sešlo v aule FF, kde probíhala hudební produkce a živelně se diskutovalo v hloučcích. Snahou patrně několika aktivistů se z těchto hloučků stalo plenární jednání všech přítomných studentů. Mimo jiné na něm padl návrh změnit „hlídání“ na okupaci, tedy s ránem aulu neopustit. Aniž by bylo zapotřebí varovných zásahů akademických hodnostářů, „masa“ studentů tento návrh v hlasování sama většinově zavrhla a několik lidí ještě i pak ostře kritizovalo fakt, že si vůbec někdo dovolil o něčem takovém přemýšlet. Stejně jako v Hradci Králové ani v Olomouci nikdo s výjimkou aktivistů nepovažoval okupaci za něco, co by prakticky nastolovala sama povaha hnutí, tedy sám konkrétní konflikt s kapitálem.

V Liberci pak pro změnu došlo k třenicím mezi vedením oficiální Studentské unie TUL a místní skupinou ZSVŠ. Zdá se, že ty neměly s dynamikou hnutí nic společného a hádáme, že spíše jen znovu ukazují, že v Česku je antikomunistická ideologie stále vlivná a působí jako nepřítel sebekrotčích sociálních hnutí.[42] Když ze zasedání akademické obce TUL vzešel „koordinační tým“ k protestům (studentští senátoři, LZSVŠ, zástupci SU TUL a organizace Erasmus Student Network Liberec plus mladí pedagogové), do jeho čela se, slovy lokálních aktivistů, „najednou“ postavil předseda Studentské unie TUL a prosadil rozhodnutí, že liberecké protesty se omezí na Noc univerzit. Po celou dobu příprav pak před zbytkem týmu aktivisty bezostyšně očerňoval jako členy politických organizací, které chtějí protestu zneužít a přiživit se na něm. Podle LZSVŠ tak činil ve snaze vystrašit členy týmu a odradit je od pořádání oné velmi minimalistické akce. Což se mu ovšem nepovedlo.

Okupace FaVU

Zcela svéráznou událostí, která si zaslouží samostatné pojednání, bylo obsazení Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického (FaVU VUT) v Brně, k němuž došlo ve středu 29. února. Okupace nikterak nevybočovala z vnitřní dynamiky hnutí. Naopak i ona byla jejím výrazem. Co jí však dodávalo na osobitosti, byla až idylická koexistence obou pólů, která se odvozovala z vědomí akutního ohrožení, které by reforma znamenala pro umělecké obory. Zároveň mohla být spoluurčena jistou „uměleckou výstředností“, která v tom nejlepším slova smyslu charakterizuje atmosféru této fakulty, a to jak ve vztahu jejího vedení a zastupitelských orgánů ke studentům a pedagogům, tak ve vztahu vyučující-vyučovaný. Aktivistický pól zde reprezentovalo nejen pár studentů – kteří nebyli přímo z BZSVŠ, ač byli s iniciativou v kontaktu – ale především umělecký aktivismus pedagogů, včetně dvou se zahraničními zkušenostmi (např. Occupy Wall Street).

To vše dovolovalo napohled odvážnější volbu formy protestu, ale okupace FaVU byla rovněž jen symbolickým aktem a vše probíhalo v dohodě a dokonalém souladu s děkanem a prolínalo se s volbami do akademického senátu FaVU, které se ten den rovněž konaly. Všem pedagogům a studentům organizátoři doporučili zrušit normální výuku, ale ne všichni tak učinili a dopoledne se ještě učilo. Okupace začala v poledne. Uvnitř budovy probíhala kolektivní výroba transparentů, promítání filmů, workshopy, přednášky, diskuse, performance a hlavně panovala uvolněná atmosféra jednoho velkého mejdanu (zásobovaného z improvizovaných barů označených „Tak trochu jiný catering“) a hudebního festivalu, který běžel až do ranních hodin. Jeden pedagog prováděl aktivistickou performance, když oblečený jako italský „bílý overal“ maloval hesla na fasádu fakulty: „Occupy FaVU“ a „1968-1989-2012-Za svobodu!“

Nemůžeme opomenout ani workshop Milana Kohouta „Tělo lidské blbosti“ s následnou performance v knihovně a atriu na Fakultě sociálních studií (FSS). Zajímavý nebyl jen tím, že jeho účastníci pobíhali v prostorách této velmi seriózně se tvářící fakulty polonazí až nazí, aby tak vyjádřili, že je „neoliberalismus oškubal až na kůži“. Prostřednictvím jedné studentky FaVU alespoň umělecky vytvořili prostor a čas, který jinak v hnutí neexistoval: časoprostor k znesvěcení univerzity, kterou hnutí milovalo a bránilo, a to když pozvracela atrium FSS vlastní močí, kterou předtím vypila. Před touto performance se dodnes skláníme v hluboké úctě!

Na okupované FaVU jsme rovněž byli účastni snad vůbec nejzajímavější diskuse studentů s pedagogy a aktivistou BZSVŠ o smyslu Týdne neklidu, jakou jsme v Brně zažili. I zde řadoví studenti sice hlavně mlčeli a poslouchali a prim hráli především pedagogové a aktivisté (což v některých případech bylo zjevně zcela záměnné), ale část debatních příspěvků ze strany vyučujících nezůstávala u mlácení prázdné slámy o akademických svobodách a komodifikaci vzdělání a šikovně se dotýkala reálných procesů vývoje financování veřejného školství a již dlouho probíhající neoliberální restrukturalizace terciárního vzdělávání, ale také perspektiv odporu. Od tří nebo čtyř lidí (pedagogů i studentů) zaznělo velmi vágní přesvědčení, že Týden neklidu je sám o sobě k ničemu a bude zapotřebí mnohem širšího celospolečenského hnutí („generální stávku“), které by reformní politiku definitivně smetlo („jako v listopadu 1989“).

Po skončení diskuse podle programu okupace následoval „happening ve veřejném prostoru“, jenž se stal nejspíš jediným okamžikem, v němž probleskl náznak překonání limitů studentského hnutí. Povzbuzeni diskusí a naplněni potřebou prakticky stvrdit právě řečené a rozšířit hnutí o další segmenty společnosti, nezůstali u pouhého shromáždění před budovou, jak bylo v plánu. Nejprve došlo ke spanilým popojížděním tramvají pod heslem „Occupy šalina“ a pochodům zpět k FaVU, aby nakonec ze situace živelně vyplynulo zablokování vozovky před budovou fakulty. Blokáda trvala zhruba půl hodiny, než dorazilo několik zásahových vozů policie a studenty zatlačilo zpět na chodník. A právě v této až příliš prchavé chvíli hnutí náznakem nakročilo k překonání dynamiky mandaríni-aktivisté: symbolicky se z ní na pár desítek minut vynořili „studenti“ jako činný subjekt – odehrálo se přesně to maximum možného, o němž královéhradečtí a olomoučtí aktivisté snili. A přirozeně se kupředu vytrčená dolní končetina vzápětí zase vrátila zpět, na zem, do zákrytu se všemi ostatními…

Aktivismus za svobodné vysoké školy

Než se dostaneme ke konci a dozvukům hnutí, bude záhodno udělat si malou odbočku a trochu blíže se podívat na ZSVŠ jakožto produkt střetu aktivistického milieu na vysokých školách s pokračováním kapitalistické restrukturalizace a v ní obsaženého soustavného tlaku na přerozdělení – popřípadě seškrtání – nákladů spojených s reprodukcí pracovní síly. Budeme zde vycházet především z naší osobní zkušenosti, kterou jsme učinili v Brně, a ze zprostředkovaných poznatků o dalších lokálních skupinách ZSVŠ. Nedomníváme se, že by zeměpisný bod, z nějž akademicko-aktivistickou scénu nahlížíme, byl pro naše hledisko nějak zásadně omezující či zkreslující. Celá tato scéna totiž sdílí stejné znaky jako občansko-levicový aktivismus obecně, s nímž se překrývá a s nímž jsme obeznámeni mnohem šířeji.

Předesíláme, že nám zde nejde o to aktuální podoby aktivismu hodnotit a soudit, nýbrž jim porozumět v sociálním kontextu třídního boje obecně a vysokoškolského hnutí zvláště. Naším cílem není kritizovat aktivisty radikálního demokratismu a hnutí přímé akce za nějakou nedostatečnost nebo pomýlenost či dokonce za to, že jsou kontrarevoluční bariérou, která zde v nějaké míře brání pořádnému rozvoji „ryzího“ třídního boje. Ne, jde nám o to porozumět oběma typům aktivismu takovým, jaké jsou, jakožto fenoménům, které nestojí mimo třídní konflikt. Naopak jsou jeho výrazem, jsou konkrétními praktikami, v nichž se formalizují jeho dnešní limity. A k jejich proměně či překonání nedojde na základě sebevybroušenějších polemik, ale jen ve vývoji a skrze vývoj a vzájemnou konfrontaci konkrétních praktik třídního boje.

Dva základní typy aktivismu

Tak, jako aktivismus obecně, i ten akademický je v zásadě bipolární: na jedné straně stojí radikální demokratismus, jenž krystalizuje kolem sdružení Pro-Alt, na straně druhé hnutí přímé akce soustřeďující se hlavně kolem anarchistických a obecněji antiautoritářských uskupení.[43] Jejich vzájemným vztahem není nepřátelství, nýbrž spíše akční komplementarita a ideologické pnutí, jež je dnes častokrát latentní. Oba totiž kapitalismus vnímají především jako inherentně nespravedlivý ekonomický systém, který nežádoucím způsobem polarizuje společnost, a proto musí být buď politicky regulován, nebo významně dekoncentrován až zrušen.

Pro oba typy aktivismu však spolu se skonem dělnické identity a starého masového hnutí práce[44] a s individualizací vztahu mezi kapitálem a prací přestal být subjektem jakkoli pojaté sociální změny proletariát jako společenská třída kapitalistického výrobního způsobu a vystřídal ho jedinec tak, jak vyvstává na povrchu buržoazní společnosti. Pro radikální demokraty je jednoznačně definován především jako občan, zatímco u stoupenců přímé akce se klade důraz na individuum jako takové, jež je vtěsnáváno do různých utiskujících společenských rolí (občan, pracující, student, žena, Rom…), od nichž se musí „osvobodit“.

Aktivisté obou typů jednají jako nositelé výjimečného poznání a praxe, takže „normální lidi“ nahlížejí jako předmět své aktivity (edukativní intervence), jež má přispět k jejich aktivizaci – přeměně v subjekt.[45] Atomizaci a sociální kategorizaci jedinců/občanů, kterou nazírají jako způsobenou různými příčinami, se pokoušejí překonat voluntaristickým apelem na jednotu, postaveným na invokaci něčeho obecného, co je skutečnou pravdou skrytou za „zdáním“ atomů a kategorií (např. občanskost, podmíněnost „systémem“ jako společným nepřítelem či dokonce třídní příslušnost, kterou si teprve musí uvědomit).

Oba aktivismy se snaží postulovat různě definované alternativy k dnešní podobě kapitalismu, a proto byly téměř totální dominancí antikomunistické ideologie v uplynulých dvaceti letech po „Sametové revoluci“ všeobecně ostrakizovány a uzavřeny do politického ghetta, což jejich vývoj jen ještě více provázalo. Proto také své naděje oba často spojují s aktuálním oživením občanské společnosti, jejímuž „skutečnému“ rozvoji antikomunismus překážel a stále ještě překáží. Přitom občanská společnost je pro ně cosi, co není vždy historicky a sociálně velmi konkrétně určeno a spjato s kapitalismem. Naopak je to spíše libovolně definovatelný princip, stejně jako demokracie. A „občanské probuzení“ je ztotožňováno s různě chápanou formou „skutečné demokracie“ jakožto prostředkem zaručujícím společenskou změnu a zároveň i obsahem této změny.

ZSVŠ

Všechny tyto aspekty činí dělicí čáru mezi radikálním demokratismem a hnutím přímé akce sice reálnou, ale zároveň silně propustnou z hlediska personálního, ideového i praktického. V rámci nejen ZSVŠ, ale akademického aktivismu obecně, se tak nevyhnutelně setkali aktivisté z Pro-Altu s anarchisty i novou generací antiautoritářů, která nepatří k žádné z anarchistických organizací, ale pohybuje se mezi nejrůznějším alternativismem, nevládními organizacemi, antifašismem, environmentalismem, Skutečnou demokracií teď (SDT), hnutím proti ACTA nebo třeba Pirátskou stranou a Pro-Altem.

Domníváme se, že úspěšný nástup Pro-Altu je výrazem současné fáze ve vývoji kapitalistických společenských vztahů, která vede k fenoménu „probuzení občanské společnosti“ v ČR, jehož propagátorem a aktivním činitelem se Pro-Alt zároveň snaží být. Tuto fázi charakterizuje: pozvolná intenzifikaci dopadů krize na životní úroveň pracující třídy a středních vrstev; delegitimizace parlamentní demokracie a systému politických stran;[46] chabé a bezvýsledné protesty odborů a různých občanských sdružení (např. zdravotně postižení, důchodci, pacienti…) proti úsporným opatřením, jež ve společnosti generují značné napětí a vztek, které se v událostech, jako byl šluknovský podzim 2011, transformují ve výpady proti dlouhodobě konsolidovanému přebytečnému (z hlediska akumulace kapitálu) obyvatelstvu (tj. velká část Romů). To vše činí proalťáckou kritiku globalizovaného kapitalismu, neoliberální politiky, demokratického deficitu a hledání alternativního managementu kapitalistických vztahů (alespoň částečná resuscitace keynesiánství, komunitarismus atd.) aktuální, stejně jako jejich snahy o propojování a rozšiřování protestního hnutí. Proto se také Pro-Alt stal gravitačním bodem pro velkou část postmoderní občanské levice (od Václava Bělohradského, přes Jana Kellera až po pohrobky krajní levice 90. let: post-trockistická uskupení jako Socialistická Solidarita nebo NAL).[47]

Diskurs ZSVŠ samozřejmě neurčovala frenetická aktivita lidí z Pro-Altu. Vycházel ze současné situace v třídním konfliktu, která zakládala fundamentální rysy vysokoškolského hnutí i s jeho vnitřní dynamikou a právě diskursem jakožto výrazem vědomí tohoto hnutí. A protože aktuální situace jednoznačně ladí s radikálně demokratickou argumentací, byl vliv Pro-Altu znát na vnitřních diskusích, veřejných debatách i přednáškách ZSVŠ. Převládala idea autonomie politického managementu a jeho primátu nad ekonomikou a tedy identifikování neoliberální ideologie jako kořene kapitalistické restrukturalizace a krize, což se logicky pojilo s vágní představou, že demokratická mobilizace občanské společnosti a obnova nějaké formy regulace může zase přinést bezplatné a kvalitní veřejné terciární školství pro všechny. Anarchisté a antiautoritáři postrádali teoretický aparát, jenž by jim vůbec zavdával příčinu tuto dominanci radikálního demokratismu problematizovat. Jejich vlastní analýza kapitalistických společenských vztahů skrze optiku moci totiž nutně a často sklouzává k velebení občanské aktivizace zdola a k podporování řady snah o další demokratizaci společnosti. A protože teorii a praxi chápou jako dvě odlišné sféry, z nichž prim hraje ta praktická, aktivistická snaha vystoupit z politického ghetta právě v době „občanského probuzení“ logicky vede ke hledání styčných bodů a sdílení východisek s mnohem občanštěji (a v konečném důsledku tedy i prokapitalističtěji) orientovanou částí levice – jen se postulují odlišné alternativy – zatímco nejradikálnější menšiny v rámci hnutí přímé akce jsou nutně marginální.

Vysokoškolské hnutí bylo pro akademické aktivisty do jisté míry výjimečné tím, že konfrontace s kapitálem se týkala přímo jich samotných. Tentokrát nebyli těmi, kdo se zabývají problémy druhých nebo se snaží proti normám kapitalistické společnosti praktikovat alternativní životní styl. Prvořadým smyslem aktivity všech v ZSVŠ tudíž byla úspěšná studentská mobilizace, která by zastavila reformní kroky, a která zahrnovala je samotné. Ti, kdo tíhli spíše k hnutí přímé akce, sdíleli či přinejmenším nepovažovali za důležité zpochybňovat radikálně demokratickou kritiku reforem. Proto ani neaspirovali na nezávislou teoretickou artikulaci vlastní perspektivy a se vší vervou se mohli vrhnout do praktického budování hnutí.

Jejich „biblí“ se pro Týden neklidu stala Okupační kuchařka, kterou vydala ČSAF. Tato brožura byla spíše technickým manuálem, jak na základě přímé demokracie organizovat okupační stávku, vydestilovaným ze zkušeností studentského hnutí v Chorvatsku v letech 2008-2009. V jejím obsahu i aplikaci se obrážela představa „správné praxe“ jako abstraktní ideje, kterou lze kdykoli a kdekoli použít a ona ze své podstaty přinese kýžené výsledky. Nikdo necítil potřebu analyzovat, nakolik ideál okupačních stávek (jako demokratického aktu většiny studentů) koresponduje s realitou českého hnutí, s jeho obsahem. A když ideál narazil na svoji faktickou nekorespondenci s povahou a tedy i praxí vysokoškolského hnutí, jeho stoupenci nemohli než mlčky ustoupit radikálním demokratům a buď jim sekundovat nebo po skončení Týdne neklidu ZSVŠ opustit, jak se stalo v Brně.[48]

Konec a dozvuky hnutí

Přestože aktivisté, kteří ZSVŠ zakládali, i ti, kteří do iniciativy zapluli během Týdne neklidu, měli po jeho skončení velká očekávání a plány, ty se během několika málo týdnů sesunuly k zemi jako domeček z karet. Jakmile s koncem Týdne neklidu a ústupovými manévry na Ministerstvu školství, které nakonec vyvrcholily odstoupením ministra Dobeše, zemřela i dynamika akademické reprezentace-aktivisté, hnutí velmi záhy, náhle a nenávratně zmizelo. Den za dnem a týden za týdnem bylo stále evidentnější, že nezbylo nic, nač by se dalo navazovat: žádné masy aktivizovaných studentů napjatě očekávající další vývoj situace a připravené jednat; ani žádné radikální minority – krom těch aktivistických, které existovaly už předtím. ZSVŠ se ocitlo v pozici generála bez vojska.

Navíc všichni stáli a stojí před zjevnou skutečností, že po hnutí nezůstaly ani žádné výsledky, ničeho se nedosáhlo. Těm, kdo se snad mohli krátkozrace radovat z Dobešova odchodu a jeho nahrazení profesionálnějším Fialou, jenž reformní zákony na pár měsíců poslal k ledu, už nejspíš ztuhnul úsměv na rtech, když místo školného přišel s jeho předstupněm, zápisným. Oprášil i půjčky na krytí studijních nákladů a na dalších bodech reformy terciárního školství dál pracuje směrem k jeho neoliberální restrukturalizaci.

Po odchodu všech aktivistů, kteří měli blízko k hnutí přímé akce, toužili po okupaci a neměli sebemenší chuť živit se chimérou budování masového demokratického hnutí, které shodí Nečasovu vládu, zůstalo ZSVŠ sdružením radikálních demokratů. Krátce po skončení Týdne neklidu se v ZSVŠ ještě seriózně vedla debata – mezi radikálně demokratickými aktivisty samotnými – zda by nebylo taktickou chybou otevřeně se spojit s odbory a Pro-Altem, neboť se hojně vyskytoval názor, že by se tím ZSVŠ mohla v očích „průměrného nelevicového studenta“ zdiskreditovat a tak přijít o svůj potenciál dál mobilizovat studentské hnutí. Jenže jak se rychle ozřejmilo, že po hnutí je veta, usnula i tato diskuse: při vědomí, že žádné studentské hnutí, které by ZSVŠ organizovala, už není a v dohledné době ani nebude, jí nezbyla než znouzectnost vstupu do odborářsko-proalťácké koalice STOP VLÁDĚ a účasti na jejích protestech.

Ty sice přivedly do pražských ulic na 100 tisíc lidí, ale i ony byly naprosto bezvýsledné. A i v nich se znovu radikální demokratismus formalizoval jako aktuální limit třídního boje: kladení alternativního, keynesiánštějšího, bezkorupčního, demokratičtějšího managementu kapitalismu dosahuje v Česku svého vrcholu. Ovšem děje se tak v době, kdy krize restrukturalizovaného kapitalismu činí podobné vize a od nich odvozené požadavky vznášené vůči vládě asystémovými. Lze očekávat, že čím zřetelněji bude zdejší třídní boj narážet na jejich neuskutečnitelnost, tím problematičtějším pro něj jeho dnešní limit bude: sociální hnutí se budou dealternativizovat a překonávat aktivistické praktiky a jejich mantinely. Jak se to stane, nevíme. Třídní boj se neodvíjí a nepostupuje ke svému revolučnímu překonání podle receptur, které se vyloupnou v něčí hlavě. Děje se tak jen skrze jeho praxi a v ní, která se nakonec obrátí proti předpokladům samotné jeho existence: kapitalistickému vztahu vykořisťování a tedy třídám.

Závěrem

Zhodnotit studentské hnutí tak, že jeho nízkou razanci, neúspěšnost a náhlý konec připíšeme chybným krokům ze strany akademických aktivistů, represivním manévrům oficiálních zástupců akademické obce, občanské nezralosti většiny studentů nebo panství buržoazní ideologie či popřípadě absenci autonomního dělnického hnutí, které by dokázalo strukturovat i boje mimo výrobu, by podle nás byl jen ufňukaný idealismus. Raději vycházejme ze společenského určení tohoto hnutí, z existující společenské materie.

Hnutí vyrostlo z aktuálního třídního střetu ohledně redukce sociální mzdy konkrétně a útoku na reprodukci pracovní síly obecně, které implikuje současná fáze restrukturalizace kapitalismu nejen v ČR, ale přinejmenším i v dalších evropských státech. Činiteli tohoto hnutí byli především vysokoškolští studenti, na něž rozpojování koloběhů reprodukce kapitálu a pracovní síly dopadá povětšinou nepřímo (skrze klesající schopnost rodičů financovat jejich studia) a zdaleka ne nejsilněji: na trhu práce mohli doposud důvodně očekávat takové uplatnění, které pro podstatnou část z nich činilo jistou míru privatizace sociálních rizik únosnou a dokonce i přijatelnou. Přesto seškrtávání sociální mzdy dopadá v rostoucí míře i na ně (podfinancovanost veřejného školství, Damoklův meč školného) a studentské hnutí toho bylo prvním dokladem. Ale takovým, kdy většina studentů vůbec neviděla důvod pro účast v hnutí a velká část zúčastněných byla spíše vlažná a pasivní. Především podporovali akademické hodnostáře ve vyjednávání s ministerstvem a náhle horlili pro akademické svobody, které jim doposud byly víceméně lhostejné.

Občanský charakter hnutí pramenil ze současné konfigurace kapitalistického vztahu vykořisťování, který strukturuje celou společnost. Restrukturalizace totiž i u nás odstranila ústřednost postavy masového výrobního dělníka z akumulace kapitálu a odzvonila tak umíráčkem všem podobám existence dělnické identity (oficiálním i autonomním). Individualizovala vztah kapitál-práce, rozbila proletariát do myriády segmentů a odlišných situací a učinila tak z jedince/občana hlavní referenční bod „postmoderní“ kapitalistické společnosti. Stejně jako jejich rodiče ani potomci proletářů se nechápou prostřednictvím třídní identity, která už nevyvstává na povrchu společnosti jako svébytná, pozitivně identifikovatelná realita. První kolektivní identitou, kterou máme všichni nadosah a je nám srozumitelná, je právě identita jedince/občana – proto se dnes nevyhnutelně plete do všech bojů a mnohé na vědomé úrovni existují jen jejím prostřednictvím, studentské hnutí nevyjímaje.

Fakt třídní příslušnosti se dnes vyjevuje jen v bojích s kapitálem jako zpředmětněný v kapitálu. Jeho rozpoznání tedy už není sociálně-historicky podmíněným optickým klamem jakéhosi návratu k sobě, k pravé revoluční podstatě dělnického bytí, kterou je třeba afirmovat – dnes je to totální extroverze, která nám umožňuje porozumět revolučnímu překonání kapitalistických společenských vztahů jako jejich bezprostřední komunizaci, jako procesu sebezrušení proletariátu a tak i kapitálu a třídní společnosti jako takové spolu s ním. Samozřejmě, že nechceme tvrdit, že v českém studentském hnutí tato perspektiva nějak bezprostředně vyvstávala. Na rozdíl od některých zahraničních studentských hnutí, pro to české byla kritika studenta a vysoké školy jako takových zcela mimo jeho horizont, neobjevovaly se žádné kolektivní praktiky, v nichž by se zračil kritický odstup od toho, čím jako studenti (potažmo pedagogové) jsou. Žádné praktiky boje, v nichž by se objevovala trhlina mezi bojem za možnost být dál studentem a bojem proti studentství – trhlina, která by obrážela trhlinu v širším třídním boji: trhlinu mezi tím, že bojujeme jako proletariát proti kapitálu a zároveň se v tomto boji a z jeho vlastní logiky a potřeb obracíme proti naší další existenci jakožto proletariátu.

Občanská „obrana akademických svobod“ se tedy stala mottem hnutí zcela přirozeně – zvláště pak v dnešní atmosféře faktického vyprázdnění sociálního dialogu (jeho instituce přetrvávají, ale rapidně pozbývají jakéhokoli reálného významu), které je na mnoha rovinách společenského života vnímáno jako „demokratický deficit“ (a to nejen na úrovni tripartity, ale také ve vztahu MŠMT k akademické obci). Mediace třídního konfliktu demokracií zároveň hnutí pomáhala překonat jeho vnitřní nejednotu: rozdrobenost studentů do mnoha situací s různým sociálním zázemím a odlišnými dopady reforem na proces jejich studia i na očekávání společenského vzestupu či jen slušného uplatnění. Tato vnitřní roztříštěnost hnutí se projevovala absencí jednotících pozitivních požadavků. Studentští senátoři z různých typů vysokých škol se nebyli s to shodnout ani na tom, co všechno z reformy nechtějí, natož pak na tom, co chtějí místo ní. Aktivisté na tom nebyli o mnoho lépe: na ideálu nějak revidovaného keynesiánského modelu mezi nimi možná panovala většinová shoda, ale ono jak revidovaného jasné po celou dobu nebylo. S čitelnými, leč jako znouzectnost vytvořenými a víceméně obranářskými požadavky ZSVŠ přišla, až když bylo hnutí mrtvé.

Vše, co zneklidněné studenty spojovalo a co různými způsoby zaznívalo v mnoha heslech a postojích jejich hnutí, tedy bylo jen vědomí, že různé aspekty jejich studia a celého života se mění nebo mohou změnit k horšímu. Sjednocující konkrétní alternativa nebyla dosažitelná stejně jako kritika studentství a terciárního školství. Hnutí se tak ustavilo především jako rozpačitá obrana akademického statu quo, o němž všichni věděli, že za moc nestojí a změny potřebuje – jen ne takové, jaké upeklo Dobešovo ministerstvo. Proto pro ně byla nosnou dynamika mandaríni-aktivisté, která uváděla do pohybu menšinu studentů, pro niž bylo nemyslitelné jít za oficiálně nastavený rámec Týdne neklidu a zuby nehty bránit cosi, co ne zcela stojí za obranu a nejspíš je i neuhájitelné, protože jak všem ukazuje pouhá empirie, všechna podobná defenzivní hnutí v ČR končí neúspěchem zjevným nebo skrytým za nějakým tím ústupkem, jenž je nejpozději v střednědobém horizontu anulován. S koncem Týdne neklidu tedy skončilo i hnutí jako takové. Kromě radikálně demokratických aktivistů nikdo neviděl reálnou možnost a důvod pokračovat.

Koneckonců, vždyť celé toto studentské hnutí bylo o protestu, který symbolicky doručil jediné poselství: začínáme mít pocit, že vysokému školství leccos schází a že naše budoucnost, ať jsme si ji představovali jakkoli, je v ohrožení. Ani pokusy o radikálnější formy akce nebyly myslitelné a proveditelné jinak, než jako symbolické. Přesto právě v těchto symbolických aktech radikality probleskovaly nové horizonty…

Přátelé komunizace, prosinec 2012

---

[1] Systém klientelistických vazeb, jenž byl pozůstatkem utváření současné třídy kapitalistů, které započalo privátní akumulací peněžních prostředků ve všech patrech šedé a černé „socialistické“ ekonomiky (od vyšších a středních článků byrokraticko-technokratického aparátu, které na základě své oficiální pozice dokázaly peníze hromadit na soukromých účtech, až po veksláky) a pokračovalo kapitalizací těchto financí zejména během kupónové privatizace. Vznikly tak majetkové konglomeráty, které skrze dceřiné investiční fondy bank kontrolovaly řadu průmyslových podniků, aniž by je byly s to efektivně restrukturalizovat (praktikovalo se buď krátkodobé drancování aktiv, nebo zakonzervování určitého stavu na základě zvýšené míry vykořisťování). V zákulisí byly tyto konglomeráty navázány na různé politické strany, které přímo hájily jejich zájmy (špičkou v tomto ohledu byla Klausova ODS). Pro divoká transformační léta zároveň bylo běžné nejen korupční propojení oficiálního podnikání, vysoké politiky a justice (které dodnes zůstává pevnou součástí politické a podnikatelské kultury v ČR), ale také významné přesahy k organizovanému zločinu.

[2] Ta zahrnovala i dělnické boje (např. důl Kohinoor, ČKD Praha nebo Zetor Brno), jejichž průběh a vyústění byly definitivní tečkou za existencí dělnické identity a za platností s ní niterně spojené programatické perspektivy revoluce jakožto afirmace dělnické moci. Jinými slovy, tak jako z angažmá českých pracujících v Sametové revoluci roku 1989 (či daleko zřetelněji z dělnických bojů v Polsku), tak ani z bojů v českém průmyslu v letech 1998-2000 nevyplynula politická autonomie dělnické třídy ani jako majoritní fakt ani jako minoritní perspektiva. Naopak dělníci výměnou za alespoň částečné doplacení dlužných mezd a za odstupné přijali zrušení svých pracovních míst (někdy celých pracovišť) a tedy podmínek, které je jako dělníky i jejich dělnický boj definovaly. Místo vědomí dělnické moci v nich panovalo vědomí dělnické bezmoci – tedy, že bez kapitálu nejsme ničím.

[3] Český statistický úřad, Studenti a absolventi vysokých škol v roce 2010.

[4] Onaran Özlem, „From transition crisis to the global crisis: Twenty years of capitalism and labour in the Central and Eastern EU new member states“, Capital & Class, č. 35 (2011), s. 219.

[5] Švihlíková Ilona, Zapojení ČR do světové ekonomiky, II. část – investice, http://www.blisty.cz/art/59776.html.

[6] Kňapová Kateřina, Reportáž: „Oni nevědí, k čemu jsme,“ znělo Filozofickou fakultou, http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=754.

[7] Kňapová Kateřina, Až na kost reforem se šlo na ČVUT, http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=988.

[8] Petráček Vojtěch (prorektor ČVUT pro vědeckou a výzkumnou činnost), Vysoké školy, věda a výzkum v Čechách – současnost a budoucnost, http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=876.

[9] Poslední organizační inkarnací těchto aktivistických snah, která předcházela zrodu iniciativy Za svobodné vysoké školy, bylo sdružení Vzdělání není zboží! (http://vzdelaninenizbozi.cz/), které v březnu 2010 v Praze uspořádalo „Pochod produktů“ namířený proti Bílé knize terciárního vzdělávání, kterou na objednávku MŠMT zpracoval tým vedený sociologem Petrem Maťejů jakožto nástin dalšího pokračování neoliberální restrukturalizace vysokých škol. Protestního pochodu se zúčastnilo několik desítek studentů a předcházelo mu vyvěšení transparentů proti „komodifikaci vzdělávání“ na několika pražských fakultách (PF, FF, FSV, ČVUT a FAMU) a na Filozofické fakultě v Hradci Králové.

[10] Všechny údaje o zaměstnanosti a nezaměstnanosti absolventů v letech 2006-2010 viz Nývlt Ondřej (ČSÚ), Význam vzdělání pro trh práce v ČR (analýza), http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/vyznam_vzdelani_pro_trh_prace_v_cr20111116.

[11] tamtéž. Středoškoláků pak v roce 2010 pracovalo pouhých 1,1%.

[12] Co se pracovních smluv týče, je obecná situace mladých lidí ve věku 15-34 let dosti odlišná. Z 87,8 % jsou to zaměstnanci, kteří z 90,2 % dostávají smlouvy na dobu neurčitou a na částečný úvazek z nich pracuje jen 4,5 %. Ač jsou však absolutní počty pracujících, jejichž kontrakty jsou bezprostředně flexibilní, nízké a zatím mají jen velmi pomalou vzestupnou tendenci, prekarizaci zažívá rostoucí počet lidí, včetně studujících a absolventů, neboť prekérnost v rostoucí míře proniká i do „stabilních“ pracovních pozice (skrze outsourcing a proměnu pracovních i mzdových podmínek spojených se stálým zaměstnáním, čachrování s jinými pracovními poměry ke smlouvě na dobu neurčitou atd.).

[13] HDP letos (2012) do konce 3. kvartálu poklesl v meziročním o 1,3 %, přičemž tempo jeho poklesu se během roku zpomalovalo. Oživení trhu práce se nekoná: meziročně ubyly 2000 pracovních míst, nezaměstnaných přibylo o 0,4 % a celková míra nezaměstnanosti stoupla na 7 %. Průměrná reálná mzda po stagnaci z posledního čtvrtletí 2011 v prvních 3/4 roku 2012 vytrvale klesala: v podnikatelské sféře o 1,9 %, v nepodnikatelské o 1 %. Viz Český statistický úřad, Vývoj ekonomiky České republiky v 1. až 3. čtvrtletí 2012 (vydáno 14. 12. 2012),

http://www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/D30020C1CF/$File/110912q3a01.pdf.

[14] Ekonom Ondřej Schneider z think tanku IDEA hájí opatrnost rozpočtové politiky Nečasovy vlády: „my a Slováci platíme na úrocích z dluhu ‘jen’ 1,4 procenta HDP, Poláci dvojnásobek a Maďaři trojnásobek. Tak vysoké splátky dluhu samozřejmě omezují možnosti vlády financovat jiné výdajové programy.“ Respekt, č. 23, ročník XXIII, 4. – 10. 6. 2012, s. 21.

[15] Český statistický úřad, Vývoj ekonomiky České republiky v roce 2011, http://czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/publ/1109-11-q4_2011.

[16] Endnotes, Dva aspekty šetření, http://kknihovna.wordpress.com/2011/10/10/dva-aspekty-setreni/.

[17] Štech Stanislav, Reforma jako návrat ke kořenům, http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=700.

[18] Ačkoli důchodová reforma bude mít z hlediska zhodnocování finančního kapitálu jiný efekt než bezprostřední otevření příležitostí pro nové, potenciálně ziskové investice. Vyvedením odhadovaných 20 miliard korun z průběžného systému do soukromých penzijních fondů totiž vznikne pouze další finanční kapitál, který teprve bude třeba někde zhodnocovat. Zesílí tak páka na další privatizaci zbývajícího státního majetku a zejména na částečnou privatizaci veřejných služeb, aby se z nich staly ziskové podniky. Jak si ještě řekneme, „bublinovitou“ příležitostí pro jeho zhodnocování mohou být i půjčky studentům na placení školného.

[19] Jak se v diskusi na okupované FaVU v Brně vyjádřil prorektor JAMU pro zahraniční styky, vědu a výzkum, Richard Fajnor.

[20] viz např. Kritický průvodce „reformou“ vysokých škol, http://dl.dropbox.com/u/13814197/pruvodce_reformou.pdf a další texty na stránkách iniciativy Za svobodné vysoké školy, http://zasvobodnevysokeskoly.cz/.

[21] Stejnou nejasností se vyznačoval i v otázce regulace soukromých vysokých škol, kde pouze deklaroval zájem o zpřísnění udělování státního souhlasu se zakládáním nových soukromých subjektů.

[22] Zlatuška Jiří, Autonomie a decentralizace v samé podstatě univerzit, http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-zlatuska.php?itemid=14714.

[23] Dnes studenti mohou v akademických senátech obsadit 1/3 až ½ křesel. Reformní zákon měl v úmyslu jejich počet striktně omezit na 1/3. Podle bývalých ministrů školství Ivana Pilipa a Jana Sokola nezvykle velké zastoupení studentů v akademických senátech vzniklo po roce 1989 jako jakási úlitba za Sametovou revoluci a nevyhnutelně jednou muselo doznat korekce. Viz Chlouba Karel, Reportáž: 22 let akademických svobod pohledem bývalých ministrů školství, http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=911.

[24] Studentští aktivisté se mýlí, když ve své argumentaci naznačují, že zavedením školného se z veřejného vysokoškolského vzdělávání stane zboží, které si studenti budou kupovat jako hamburgery ve fastfoodu. Pokud by školné mělo být cenou odrážející veškeré náklady (hodnotu) vložené do produkce vzdělávacího procesu, jeho výše by byla astronomická a terciární vzdělání by nevyhnutelně bylo přístupné jen hrstce superboháčů. Takový stav však nekoresponduje s potřebami kapitalistické ekonomiky na počátku 21. století, a proto se vysoké školství větším dílem zřizuje a financuje celospolečensky jako veřejná služba (sloužící ke společenské reprodukci pracovní síly). Komodifikace veřejného terciárního školství existuje už dnes, protože bylo, je a bude začleněno do kapitalistického výrobního způsobu jakožto systému všeobecné zbožní výroby a jako takové je mu podřízeno a samo je – ač veřejná služba – zbožím. Při jeho restrukturalizaci se místo přímé státní objednávky víc a víc využívá tržních mechanismů a metod řízení a hodnocení výstupu vyvinutých v procesu výroby hodnoty, ale to ještě neznamená, že doteď vzdělání zbožím nebylo a stane se jím až díky dodatečnému dílčímu zpoplatnění přístupu k němu. Aktivisté zde příliš podléhají pravicové ideologii, která rozmach přímé finanční spoluúčasti doprovází: důraz na individuální zodpovědnost, na podnikání s vlastním životem a především ustavování zákaznicko-spotřebitelského vztahu bezprostředních příjemců služeb k jejich poskytovatelům. Postavit se proti ní je sice sympatické, ale ještě to neznamená seriózní kritiku.

[25] Již dnes se průměrná roční míra zadlužení studenta vysoké školy pohybuje kolem 13 000 Kč. Viz Walach Václav, Školné – tři důvody pro odmítnutí, http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=1001.

[26] Česká ekonomika se v tomto ohledu výrazně odlišuje od evropského průměru. Zatímco v EU 27 mělo v roce 2009 pracovní smlouvu na dobu určitou 13,5 % obyvatelstva, v ČR to bylo jen 8,5 %. Totéž ještě zřetelněji platí pro částečné úvazky. Ve stejném roce se v EU 27 týkaly 18,8 % populace, ale v Česku jen 5,5 %. Stejný obrázek platí i tehdy, vezmeme-li v úvahu třeba jen ženy jakožto společenskou skupinu, která je celosvětově nejvíce postihována flexibilitou a prekarizací. Na zkrácený úvazek u nás pracuje pouhých 8,5 % žen, zatímco v EU 27 je průměr 31 %.

[27] Podotýkáme, že termín normativní používáme výhradně ve výše zmíněném smyslu materialistického (neidealistického) přístupu k třídnímu boji a neoháníme se tedy objektivistickou, nehodnotící vědou, jak by se studentky a studenti humanitních oborů mohli domnívat.

[28] Pro plynulejší čtení textu sice používáme maskulina jako „student“ nebo „proletář“, ale jejich význam je obojetný a představují tedy jak muže, tak ženy.

[29] Na tomto místě je záhodno povšimnout si oborové kompozice protestujících studentů. Zaměříme-li se na otázku, na kterých fakultách se nejčastěji organizoval Týden neklidu, ale také na osobní zkušenost, s kým jsme se nejvíce setkávali, musíme konstatovat, že jednoznačně převažovali studenti společenských a humanitních věd z filozofických fakult a fakult typu pražské FSV nebo brněnské FSS a potom studenti umělecky zaměřených VŠ a pedagogických fakult. Tedy studenti oborů, kde se v posledních letech objevuje nadprodukce absolventů v poměru k jejich vzdělání odpovídajícím volným místům na trhu práce (sociologové, ekonomové, právníci…). Dále studenti oborů, u nichž je uplatnění a platové ohodnocení dlouhodobě nejisté (filozofové, umělci…), a studenti, jejichž primární naděje na zaměstnání leží v destabilizovaném veřejném sektoru (učitelé…). Ti všichni byli nuceni hledět do budoucnosti s obavami. I když samozřejmě i mezi nimi stále dominují ti, kdo své aktuální možnosti nadějeplně poměřují úspěšností svých předchůdců, aniž by jim docházelo, že časy prosperity minuly. Ze stejného důvodu byli v menší míře zastoupeni také studenti přírodních věd nebo medicíny. A až na úplném chvostu se vyskytovali studenti technických škol a informatici, jejichž uplatnění na trhu práce a sociální mobilita doposud byly rovněž velmi silné. Časté mezi nimi jsou dobře placené brigády v oboru během studia a tudíž i spíše vstřícný postoj k propojení VŠ s firmami a přesvědčení, že o technické experty a vědce bude vždy neomezený zájem. Na brněnském VUT si senátoři kupříkladu stěžovali, že při snaze přesvědčit studenty k aktivní účasti na protestech stáli před „zabetonovanou masou“, která ostentativně dávala najevo, že se jich to netýká a nezajímá je to.

[30] http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=1068.

[31] Patrně jedinou výjimku v tomto ohledu představuje příspěvek Václava Krajňanského z BZSVŠ Co by mělo být cílem studentského hnutí (http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=1123). Na rozdíl od Štecha však setrvává na rovině opakování obecných proklamací iniciativy ZSVŠ a rozvíjí je jen pro kapitalistickou společnost nereálnou představou o důsledné redefinici veřejného charakteru univerzit směrem k naprosté otevřenosti a filantropické dobročinnosti.

[32] O neoliberálním klystýru vysokých škol: rozhovor se Stanislavem Štechem, vyšlo 15. prosince 2011 v post-trockistickém měsíčníku Solidarita. K nalezení je i na stránkách ZSVŠ: http://zasvobodnevysokeskoly.cz/?p=293.

[33] Její první sněm proběhl 20. ledna 2012, obligátně na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

[34] Pocházejí především z blogu HKSH 2012 http://hksh2012.blogspot.cz/ a z článku Daniela Veselého, Anatomie královéhradeckého studentského hnutí na pozadí Týdne neklidu, který vyšel na webových stránkách Britské listy (http://www.blisty.cz/art/62560.html).

[35] viz Daniel Veselý, Anatomie královéhradeckého studentského hnutí na pozadí Týdne neklidu. Nebude-li uvedeno jinak, i nadále budeme vycházet a citovat z tohoto zdroje: http://www.blisty.cz/art/62560.html.

[36] Jedna z královéhradeckých aktivistek na debatě o studentských protestech, která se udála v rámci brněnského Protestfestu 2012, dokonce řekla, že Grulichovo povzbuzování studentů, aby se nebáli a protestovali, bylo pro rozjezd a úspěch HKSH 2012 zcela zásadní.

[37] S tímto přístupem občansko-levicových aktivistů k otázce okupační stávky jsme se na konci hnutí setkali v brněnském ZSVŠ, takže ho lze důvodně předpokládat i v rámci HKSH 2012.

[38] Marx Karel, Engels Bedřich, Manifest komunistické strany, 1848.

[39] Jak D. Veselý ve své stati cituje Dagmar Magincovou, vyučující z Katedry českého jazyka a literatury Pedagogické fakulty UHK a podle všeho aktivistku blízkou ČSAF.

[40] viz např. vznik levicové byrokracie v řeckém hnutí rozhořčených, o němž pojednávají přátelé ze skupiny Blaumachen ve svém textu Hnutí „indignados“ v Řecku (http://kknihovna.wordpress.com/2011/12/17/hnuti-indignados-v-recku/).

[41] viz články mapující průběh Týdne neklidu na http://zasvobodnevysokeskoly.cz/.

[42] Jiným příkladem téhož může být kupříkladu článek akademiků Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše Příliš revoluce: marxistická argumentace se vrátila v plné síle, kde se snažili své „neklidné“ kolegy paralyzovat strašením „radikalitou“, která „odmítá vše bez rozlišení,“ a cejchováním diskursu hnutí jako „(neo)marxistického“ (http://www.revuepolitika.cz/clanky/1632/prilis-revoluce).

[43] Pro její výstižnost zde pracujeme s terminologií, kterou zavádí Théorie Communiste.

[44] Konkrétně v Československu bývala dělnická identita do 60. let 20. století projevem stěžejní společenské role hrané prací v „reálně socialistické“ extenzivní akumulaci produktivního kapitálu a která existovala prostřednictvím masové organizační základny KSČ, ROH a závodních rad (které bezpochyby zároveň fungovaly jako manažerské orgány akumulace kapitálu), ale také se odrážela v oficiální režimní ideologii i „neoficiální ideologii každodenního života“, skrze kterou na sebe tehdejší dělnická třída nahlížela. Nejpozději však od definitivního zadrhnutí tohoto modelu akumulace v 70. letech (ale do značné míry už od událostí roku 1968) byla dělnická identita stále silněji vnímána jako marx-leninský ideologický konstrukt a oficiální organizace, skrze které existovala, jako osifikovaná a nepřátelská překážka společenského života, zpředmětněná ve státním a národohospodářském aparátu.

[45] „Občanem se člověk nerodí,“ jak zdůrazňoval – s aktivisty sympatizují – akademik Ondřej Císař na panelové debatě spojené s brněnským Protestfestem 2012.

[46] Jejím výrazem byla i populistická Holešovská výzva, která na rozdíl od ostatních ztělesnění „občanského probuzení“ nepovažovala stát za partnera, nekladla žádné požadavky a jen volala po okamžitém rozmetání stávající politiky a justice a po jakési formě „přímé demokracii“. To bylo moc i na radikální demokraty, kteří pod záminkou přítomnosti pár známých fašistů v iniciativním jádru Holešovské výzvy toto hnutí paušálně a krátkozrace cejchovali jako protofašistické a notovali si tak s vládními představiteli.

[47] V žádném případě nechceme říci, že všichni v a kolem Pro-Altu sdílí naprosto totožnou perspektivu a neexistují názorové odlišnosti. Jen se pokoušíme pojmenovat průsečík, který vyvstává z veřejných akcí Pro-Altu. Řada lidí uvnitř tohoto sdružení se nepochybně tak či onak – a dle nás docela sporně – považuje za „antikapitalisty“ a daný průsečík je pro ně spíše jen otázkou střednědobé politické strategie. A je to tento a ne jiný průsečík, protože právě on ze současné situace v třídním boji – jaký skutečně je – vystupuje jako to, co se zdá být „aktuální“, „možné“ a „realistické“.

[48] V momentě, kdy bylo zcela
zřejmé, že s koncem Týdne neklidu skončila i jakákoli aktivizace studentstva a okupační stávka se stala jen prázdným a navíc podružným heslem, aktivisté blízcí hnutí přímé akce se jednoduše jeden po druhém z brněnské ZSVŠ tiše vytratili. Ve stejné době jsme iniciativu opustili i my, neboť se její interně proklamovaný „antikapitalismus“ zcela jednoznačně usadil jako ideologicky anti-neoliberální perspektiva, nostalgicky oprašující mrtvý kapitalismus sociálního státu.

Advertisement

Filed under Přátelé komunizace píší, Česky · Tagged with hnutí přímé akce, kapitál, krize, radikální demokratismus, restrukturalizace, skutečná demokracie, třídní boj, ČR, české studentské hnutí 2012