Simon Clarke: Průvodce četbou „Kapitálu“ (I.)
Tak je to tady! „Otevřený marxista“ Simon Clarke a jeho slíbený Průvodce četbou Kapitálu. Samozřejmě, že jako každý „průvodce“ i tento operuje s určitou interpretací Marxova díla. Pro naši četbu Kapitálu jsme si vybrali právě jej ze dvou důvodů. Jednak nezastírá, že je interpretací a férově čtenáře seznamuje i s alternativními výklady a jednak Clarkovo promýšlení Marxe se v důležitých momentech setkává s naším vlastním, dosavadním uvažováním.
Clarke pochopitelně vychází z anglických překladů a vydání Kapitálu. Protože jsou jinak členěny než vydání česká, pro přehlednost jsme pozměnili strukturu Clarkova Průvodce: některé samostatné anglické kapitoly jsme sloučili v jednu a udělali tak z nich podkapitoly, aby se český čtenář v textu lépe orientoval. Pro citace a číslování stránek jsme jako výchozí zvolili české vydání Nakladatelství Svoboda z roku 1978. Časem máme v plánu doplnit i čísla stránek z druhého nejrozšířenějšího českého vydání, které vyšlo v 50. letech 20. století.
Tentokrát tedy přinášíme průvodce k prvním pěti kapitolám prvního dílu Kapitálu. Další pokračování budeme uveřejňovat v souladu s tempem naší kolektivní četby. Nedočkavce, kteří by rádi co nejdříve prostudovali celého Průvodce, a marxiánská angličtina pro ně není oříškem, odkazujeme na Clarkovu osobní stránku:
http://homepages.warwick.ac.uk/~syrbe/
Kapitál: Díl první
Pozadí
První kapitola Kapitálu je jak nejdůležitější, protože představuje základní pojmy Marxovy teorie hodnoty, tak nejobtížnější.
Marx svoji teorii hodnoty začal poprvé zpracovávat v Rukopisech Grundrisse (1857), ale toto pojednání je velmi komplikované a neúplné. První verzi Kapitoly první Kapitálu nalezneme ve spisu Ke kritice politické ekonomie (1859), jejíž první kapitola je v mnoha ohledech tím nejlepším úvodem ke Kapitole první Kapitálu. Pojednání Kritiky se několika způsoby liší od pojednání Kapitálu:
-
V Kritice Marx nečiní zásadní rozdíl mezi hodnotou a směnnou hodnotou jako v Kapitálu.
-
V Kritice má jeho argumentace daleko „hegeliánštější“ nádech: argumentace je zcela formulována z hlediska vývoje rozporu mezi (směnnou) hodnotou a užitnou hodnotou.
-
Přítomno je jak logické, tak historické rozvíjení argumentace, ale jsou oddělené: po logické analýze následuje historická, zatímco v Kapitálu jsou obě úžeji propojeny.
-
V Kritice (a v Rukopisech Grundrisse) Marx věnuje penězům mnohem větší pozornost než v Kapitálu (pojednání o penězích v Kapitálu odkazuje čtenáře zpět ke Kritice).
-
Vysvětlování teorie hodnoty je v Kritice poměrně odlišné od toho v Kapitálu. V Kritice je pojednání o fetišismu zboží úžeji včleněno do rozpravy o teorii hodnoty a je jasné, že pro Marxe je důležitý „kvalitativní“ a ne „kvantitativní“ rozměr: tj. teorie hodnoty je teorií způsobu, kterým se soukromé práce uvádějí do vzájemného společenského vztahu skrze peníze a směnu. V Kapitálu výklad zdůrazňuje prvně kvantitativní rozměr: teorie hodnoty jako teorie poměru, v němž se zboží směňují, před pojednáním o kvalitativním rozměru.
V anglických překladech je verze první kapitoly Kapitálu revidovanou verzí, které se poprvé objevila v třetím německém vydání. V prvních dvou vydáních byla první kapitola kratší (zhruba první dvě části pozdější verze a kratší verze třetí a čtvrté části) a byl v nich i Dodatek o „Formě hodnoty“, jenž byl v přepisu včleněn do třetí části. Ke změně došlo ve snaze učinit první kapitolu srozumitelnější, ale přináší určité odlišnosti v důrazu. [Překlad první verze Kapitoly první a Dodatku vyšel ve velmi kostrbatém překladu ve Value Studies by Marx (A. Dragstedt). Mnohem lepší překlad Dodatku byl uveřejněn v Capital and Class, 4, 1978.]
Kapitola první Kapitálu nám nabízí sociologickou teorii trhu. Marx trh nechápe jednoduše jako instituci, kde se jedinci potkávají, aby směňovali zboží – instituci, kterou lze pojímat izolovaně od výroby zboží, neboť směna sama má důsledky pro výrobu. Je to cenový mechanismus, co zjevně nezávislé výrobce přesvědčuje, aby vyráběli v souladu se společenskými potřebami: vyrobí-li se nějakého zboží příliš mnoho, cena klesá a začne se vyrábět méně – výrobci svoji práci přesměrují do výroby jiných věcí. Je-li výrobce nevýkonný, jím odvedené práci se na trhu nedostane plného uznání a tak bude nucen zvýšit efektivitu. Trh je tedy místem, kde se práce jednotlivých výrobců uvádí do vztahu s prací ostatních výrobců a tedy s prací společnosti jako celku. Trh je konkrétním způsobem alokace společenské práce, vlastním konkrétnímu druhu společnosti, v níž jednotlivci pracují nezávisle jeden na druhém, aby vyrobili věci, které budou užívat jiní. Takže vztah mezi individuálními výrobci ve společnosti vyrábějící zboží se bezprostředně nerozpoznává jako společenský vztah – výrobci se nescházejí, aby společně plánovali výrobu jako vzájemně závislí členové společnosti. Místo toho společenský vztah mezi těmito výrobci nabývá podobu vztahu mezi věcmi, mezi výrobky, které směňují jeden za druhý. Směnný poměr neboli směnná hodnota zboží tudíž není pouze vztahem mezi neživými předměty, nýbrž vyjadřuje vztah mezi pracemi jedinců, kteří tato zboží vyrobili. Tato myšlenka je základem Marxovy teorie hodnoty.
Kapitola první
Teorie hodnoty představená v Kapitole první je základem Marxovy teorie kapitalistické společnosti. Kapitola první zavádí základní pojmy této teorie. Nejobtížněji uchopitelný je pojem hodnoty samotné.
Kapitola je rozčleněna do čtyř podkapitol. První podkapitola představuje základní pojmy hodnota a užitná hodnota: zboží – něco, co bylo vyrobeno za účelem prodeje a nikoli bezprostřední spotřeby – je jak užitnou hodnotou, tak hodnotou. Hodnota se jeví ve formě směnné hodnoty.
Definice:
-
„Užitečnost věci z ní dělá užitnou hodnotu. (…) Je podmíněna vlastnostmi zbožního tělesa, bez něhož neexistuje.“ (s. 52) Dvě poznámky: 1) věc je užitnou hodnotou, může-li dojít využití, takže tento termín není hodnotící – neutronová bomba je také užitná hodnota; 2) termín užitná hodnota neodkazuje k tomu, jak užitečná nějaká věc je, nýbrž jen k fyzickým vlastnostem, které ji činí potenciálním užitným předmětem. Takže užitná hodnota zboží je prostě jeho věcnou vlastností.
-
„Směnná hodnota se jeví především jako kvantitativní poměr, jako proporce, v níž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty jiného druhu…“ (s. 52). Směnná hodnota je „způsobem vyjádření, jen ‘jevovou formou’“ (s. 53) hodnoty.
-
Termín hodnota odkazuje ke skutečnosti, že jako produkty práce zboží ztělesňují jisté množství pracovní doby. Hodnota vyjadřuje ten fakt, že zboží je produktem společenské práce, části pracovní doby společnosti jako celku, a ne jednoduše soukromé práce konkrétního jednotlivce. Takže: substancí hodnoty je „abstraktně lidská práce“, „bezrozdílná lidská práce“, „vynaložení lidské pracovní síly bez ohledu na formu, jakou byla vynaložena“ (s. 54). Velikost hodnoty je určena pracovní dobou společensky nutnou ke zhotovení zboží a ta se definuje jako „pracovní doba, která je zapotřebí ke zhotovení nějaké užitné hodnoty za daných společensky normálních výrobních podmínek a při společensky průměrném stupni dovednosti a intenzity práce“ (s. 55).
Zboží je tedy věc („užitná hodnota“), která ztělesňuje jistý díl společenské pracovní doby („hodnotu“).
Druhá podkapitola plněji diskutuje pojem abstraktní práce. Za rozlišováním mezi užitnou hodnotou a hodnotou leží rozlišování mezi užitečnou („konkrétní“) a abstraktní („společenskou“) prací.
Definice:
-
Užitečná práce je práce, „jejíž užitečnost se (…) zračí v užitné hodnotě jejího výrobku čili v tom, že její výrobek je užitnou hodnotou… Z tohoto hlediska pohlížíme na práci vždy se zřetelem na její užitečný efekt“ (s. 57-8). Znovu tento termín není hodnotící: odkazuje ke zvláštním, konkrétním charakteristikám práce např. přadláka nebo tkalce, která vstupuje do vzniku zboží jakožto konkrétní věci.
-
Hodnota zboží nevyjadřuje tyto konkrétní charakteristiky zvláštních prací, vyjadřuje společnou kvalitu práce jakožto společensky „stejnorodé“ práce. Stejnorodá práce (abstraktní práce) odkazuje k práci vynaložené jako „různé formy vynakládání lidské pracovní síly“ (s. 60) měřené pracovní dobou. Základem, na němž lze porovnávat různé užitečné práce jako jednoduchá vynaložení pracovní doby, je skutečnost, že tentýž jedinec může vykonávat celou škálu různých druhů užitečné práce.
(Povšimněte si, že v této podkapitole by mohl vzniknout dojem, že koncept abstraktní práce je fyziologický. To je však zavádějící, protože ve zbytku kapitoly Marx opakovaně dává najevo, že abstraktní práce je společenskou prací, tj. vynaložením lidské pracovní síly, nakolik je toto vynaložení společensky nutným. V tomto smyslu hodnota zboží nepředstavuje množství práce fakticky vynaložené daným jedincem, ale ten díl ze společenské práce, který je na ono zboží vyčleněn. A ten nezjistíme jednoduše tak, že se podíváme na dobu strávenou výrobou tohoto zboží, neboť teprve při směně výrobce zjistí, jaká část jeho pracovní doby byla společensky nutná. A přesně o to při směně jde: o uznání společensky nutného charakteru pracovní síly vynaložené na výrobu konkrétního zboží, které se na trhu poměřuje s ostatními zbožími téhož nebo jiného druhu. Pojem abstraktní práce se diskutuje v textech I. Rubin: „Abstract Labour and Value in Marx’s System”, Capital and Class, 5, 1978 a C. Arthur: „Abstract Labour“, CSE Bulletin, svazek 2, 1976.)
Třetí podkapitola Kapitoly první se vrací od hodnoty ke směnné hodnotě. V první podkapitole Marx jednoduše tvrdil, že směnná hodnota je výrazem ji podkládající hodnoty a pak se soustředil na hodnotu. V třetí podkapitole se snaží ukázat, proč se hodnota zboží nevyjadřuje přímo, nýbrž jen ve formě směnné hodnoty. Jeho argumentace by se mohla zdát velice pedantická, ale její implikace jsou důležité. Směnná hodnota se tedy analyzuje jako „forma hodnoty“ zboží: užitná hodnota je naturální formou zboží, směnná hodnota je jeho společenskou formou (v souladu s tím užitná hodnota zajímá jen konečného spotřebitele zboží, ale hodnota má společenský význam).
Jelikož hodnota je čistě společenským fenoménem, nenalézá žádné bezprostředně naturální vyjádření. Může být vyjádřena jedině ve vztahu mezi zbožími: „společenský poměr jednoho zboží k druhému“, směnná hodnota je poměrem mezi pracemi vynaloženými na každé z nich jakožto částmi práce společnosti jako celku.
Tato podkapitola dobře odkrývá Marxovu metodologii, neboť Marx v ní nabízí jak logické, tak historické vylíčení vzniku peněz na základě směnného vztahu. Neukazuje jednoduše jen, že peníze jsou výrazem hodnoty, rovněž ukazuje, že imperativy směny zboží dávají vzniknout penězům jakožto takovému výrazu. Takto se vyhýbá nástrahám funkcionalismu: vysvětluje původ i funkce peněz.
Marx začíná od nejjednoduššího druhu směny a pak postupně představuje sofistikovanější formy, dokud nakonec nedojde k peněžní formě. Chce proniknout za čistě kvantitativní směnný vztah, aby objevil skutečný společenský obsah tohoto vztahu. Proto je třeba analýzu forem směny nahlížet jako analýzu různých typů společenského vztahu, které odpovídají různým vývojovým stupňům (ne-li historicky tak analyticky) směny. Účelem této analýzy je ukázat, že poměr mezi hodnotami je základem všech forem směny, od té nejjednodušší až po tu nejrozvinutější. Tato analýza se tudíž snaží odhalit, že je to směna, co dává vzniknout penězům a nikoli peníze, co dává vzniknout směně. Peníze jsou tudíž tou nejvyvinutější formou, v níž se jeví společenské vztahy směny zboží: peníze jsou samy formou společenského vztahu.
Čtvrtá podkapitola spojuje argumentaci celé první kapitoly do jednoho celku. To, čemu Marx říká „fetišismus zboží“ je skutečnost, že ve společnosti vyrábějící zboží společenské vztahy mezi výrobci – fakt, že všichni jsou členy společnosti, v níž vyrábějí pro ostatní členy této společnosti – dostávají formu „společenského vztahu produktů práce“ (s. 86). A tak se hodnota zboží, která je ve skutečnosti prostě výrazem toho dílu společenské práce, jenž je ve zboží vtělen, jeví jako inherentní a napůl přirozená vlastnost zboží, jeho cena. Směnný vztah, který je ve skutečnosti jen vztahem mezi množstvími společenské práce obsaženými v dotyčných zbožích, se jeví jako vztah existující mezi zboží samotnými, bez ohledu na výrobce.
Fetišismus zboží povstává ze skutečnosti, že práce produkující zboží není přímo společenská. Zboží vyrábějí jednotlivci pracující nezávisle jeden na druhém. Ačkoli je suma těchto individuálních prací souhrnnou společenskou prací věnovanou výrobě celkového společenského produktu, tito výrobci nepřicházejí navzájem do kontaktu, dokud své výrobky nesmění. Proto se společenský charakter jejich práce vyjevuje jenom ve směně a svoji práci směňují za práci druhých jen prostřednictvím směny výrobků.
„Výrobcům se proto společenské vztahy jejich soukromých prací jeví jako to, co jsou, tj. ne jako bezprostředně společenské vztahy mezi osobami v jejich pracích, nýbrž naopak jako věcné vztahy osob a společenské vztahy věcí.“ (s. 87) (Povšimněte si, že Marx neříká, že toto jevení se je pouhou iluzí: toto jevení se je dokonale skutečné – společenský vztah mezi výrobci existuje jedině skrze směnu zboží). Díky tomuto fetišismu výrobce nesměňuje vědomě svoji práci za práci druhých, činí tak, aniž by si to uvědomoval, když prodává své výrobky jako zboží (s. 88). Hodnota se tak jeví jako inherentní vlastnost výrobku, pod jejímž diktátem výrobce je, a nikoli naopak, neboť lidé se rozhodují, kolik vyrobí, v souladu s cenou, kterou za výrobek mohou dostat. A tak je směna zboží jednoduše jen jednou společenskou formou dělby práce, jedním způsobem jak ve společnosti vzájemně usouvztažnit individuální práce, ale způsobem mystifikovaným.
Komentáře
Obtížnost Kapitoly první částečně plyne ze způsobu, kterým Marx svoji argumentaci přednáší. Zdá se, jakoby první tři podkapitoly nabízely technicko-ekonomickou argumentaci a ta čtvrtá jakýsi sociologický komentář k iluzím podněcovaným směnou. To je však scestné, protože má-li Marxova argumentace vůbec dávat smysl, je třeba čtvrtou podkapitolu chápat jako základ pro celou kapitolu a tedy pro celou teorii hodnoty. Přesně to se tvrdí v I. I. Rubin: Essays on Marx’s Theory of Value. Je to právě čtvrtá podkapitola, co zřetelně odlišuje Marxovu teorii hodnoty od teorií klasických politických ekonomů, zejména Ricarda, kteří mu předcházeli.
Marx poukazuje (především na s. 94 v poznámce pod čarou č. 32), že jeho teorie se od těch dřívějších liší tím, že blížeji zkoumá formu hodnoty. Jinak řečeno tím, že směnu zboží nechápe jednoduše jako technicko-ekonomické vztahy, které samotnou směnu jakožto společenský fenomén berou za hotovou věc, nýbrž spíše jako jeden prostředek, jímž lze regulovat společenskou dělbu práce. Marx tedy směnné vztahy nechápe prostě jako kvantitativní tržní vztahy mezi zbožími (byť lze první tři podkapitoly takto číst). Pro Marxe jsou směnné vztahy zvláštní společenskou formou, skrze niž se jednotlivé práce výrobců, kteří pracují nezávisle jeden na druhém a bez zohlednění společenských potřeb, usouvztažňují navzájem a tak i s potřebami společnosti. Pro Marxe jsou tedy směnné vztahy formou společenských výrobních vztahů: trh reguluje vzájemnou závislost výrobců, zatímco jim se jeví, že pracují nezávisle jeden na druhém.
Idea, že směnné vztahy odrážejí množství pracovní doby vynaložené na konkrétní zboží, nebyla původní: ta byla stěžejní pro celou klasickou politickou ekonomii. Marx sám přichází s ideou, že směna je zvláštním systémem společenských vztahů a nikoli pouhou institucí, jejímž prostřednictvím se mechanicky odvozují ceny od pracovní doby. Takže na rozdíl od klasických politických ekonomů podle Marxe je hodnota charakteristická jen pro konkrétní druh společnosti – pro společnost, v níž jsou vztahy mezi výrobci jakožto členy společnosti regulovány prostřednictvím trhu.
To má zásadní dopad na Marxovu teorii hodnoty. Právě jeho zkoumání formy hodnoty dovedlo Marxe k tvrzení, že směnná hodnota není výrazem pracovní doby (množství času, které pracovník fakticky stráví výrobou), ale výrazem hodnoty. Hodnota pak nevyjadřuje jednoduše dobu práce fakticky vtělenou do zboží (ani individuálně ani v průměru), ale společensky nutnou pracovní dobu, díl ze souhrnné pracovní doby společnosti alokovaný do daného zboží, pracovní dobu individuálního výrobce v poměru k pracovní době společnosti jako celku. Tento vztah nelze nalézt v jednotlivém zboží ani ve vztahu jednotlivého výrobce k onomu zboží, ale pouze ve vztahu mezi výrobci, jenž se manifestuje ve směnném poměru mezi zbožími. Pro Marxe tedy pojem hodnota není technologickým pojmem, je to pojem fundamentálně sociální: hodnota vyjadřuje společenský vztah mezi výrobci, společenský vztah, který se nejeví přímo, nýbrž jen ve směně zboží mezi výrobci nebo v prodeji zboží za peníze. Takže, zatímco pro Ricarda hodnota vyjadřovala práci individuálního výrobce, pro Marxe vyjadřovala práci výrobce jakožto člena společnosti.
Pro Marxe hodnota nějakého zboží není inherentně přítomná v tomto izolovaném jednotlivém zboží ještě před jeho vstupem do směny, neboť proces, v němž se různé díly společenské práce kladou sobě naroveň, je procesem směny. Takže navzdory dojmu vzniklému na začátku Kapitoly první Marx odděluje hodnotu od jejího výrazu ve směnné hodnotě pouze analyticky. Tudíž: „…vyjádření ekvivalentnosti rozličných zboží odhaluje specifický charakter hodnototvorné práce tím, že rozličné práce, obsažené v rozličných zbožích, fakticky redukuje na to, co je jim společné, na lidskou práci vůbec.“ (s. 66)
To vše je velice důležité, protože velmi běžné jsou poměrně odlišné interpretace Marxovy teorie, které ji kladou naroveň s ricardiánskou teorií. Tato interpretace se soustředí na argumentaci prvních dvou podkapitol Kapitoly první, které nepochybně mají ricardiánské podtóny, a opomíjí třetí a čtvrtou podkapitolu, kde Marx opakovaně zdůrazňuje důležitost jeho analýzy formy hodnoty (tj. „fetišismu zboží“) jakožto rysu, kterým se jeho analýza odlišuje od analýzy jeho předchůdců.
Vrátíte-li se k prvním dvěma podkapitolám, zjistíte, že Marx svoji teorii hodnoty vykládá, jakoby šlo o jednoduše o technicko-ekonomickou argumentaci o kvantitativních vztazích mezi zbožími jakožto věcmi a o určování cen: „různé směnné hodnoty téhož zboží vyjadřují něco stejného, a… směnná hodnota může být vůbec jen způsobem vyjádření, jen ‘jevovou formou’ obsahu, který je od ní odlišitelný.“ (s. 53) „Abstrahujeme-li od užitné hodnoty zbožních těles, zbude jim již jen jediná vlastnost, totiž že jsou produkty práce. …jsou všechny převedeny na stejnou lidskou práci, na abstraktně lidskou práci.“ (s. 54) „Všechna práce je… vynakládáním lidské pracovní síly ve fyziologickém smyslu a jako takováto stejná lidská čili abstraktně lidská práce vytváří hodnotu zboží.“ (s. 62)
Zdá se, jakoby Marx v těchto citacích říkal, že abychom objevili základ směnné hodnoty, musíme nalézt něco, co mají směňovaná zboží stejného, že toto něco stejného musí být odlišitelné od samotné směnné hodnoty a že to jediné, co by to mohlo být, je množství pracovní doby vynaložené na výrobu zboží. Tento argument je však zcela klamný. Ano, je pravda, že existence směny nutně znamená, že zboží jsou oceňována ve vzájemném vztahu a na společné bázi: každá teorie směny musí být založena na nějaké teorii hodnoty, která je teorií právě této báze, na níž se zboží poměřují. Není ale pravda, 1) že z toho plyne, že to musí být něco vlastního zboží samotnému, nebo 2) že toto něco si musí být rovno, nebo 3) že to jediné, co by to mohlo být, je pracovní doba. 1) Už jsme si ukázali, že jiná interpretace Marxovy teorii nechápe hodnotu jako něco inherentně přítomného ve zboží, izolovaně od směnného vztahu – vždyť, že tomu tak není, je jádrem Marxovy teorie formy hodnoty. 2) Rovněž není pravdou, že hodnoty jsou se směně nutně vyrovnávají: ze všemožných důvodů se zboží nemusí směňovat v poměru, který by odrážel jejich relativní hodnoty. Něco takového Ricardo nedokázal vysvětlit a Marx to považoval za něco zásadního pro svoji teorii. Konkrétně v kapitalistické společnosti se ceny systematicky odchylují od hodnot, protože zisky různých kapitálů mají tendenci navzájem se vyrovnávat. Ricardo to nedokázal vysvětlit, protože směnnou hodnotu chápal jako přímo rovnu hodnotám. Marx však vysvětlení dokáže nabídnout právě proto, že takto přímé rovnítko nepředpokládá. 3) Není pravda, že pracovní teorie hodnoty je jedinou možnou teorií hodnoty. Ve skutečnosti akademičtí ekonomové na konci 19. století pracovní teorii hodnoty opustili a nahradili ji teorií užitnosti, která tvrdila, že hodnota zboží vyjadřuje subjektivní ohodnocení spotřebitelem v souladu s velikostí potěchy, kterou zboží spotřebiteli přináší. Navíc není pravda, že všechny věci se směnnou hodnotou jsou produkty práce: panenskou půdu lze koupit, a přitom není produktem práce a stejně tak ne všechny produkty práce jsou zbožím. (V prvním vydání Kapitálu se náhodou netvrdilo, že práce je jedinou společnou vlastností zboží. Tam Marx mnohem případněji tvrdí: „Zboží jako užitné předměty neboli zbožní tělesa jsou svojí tělesností různé věci. Na druhou stranu jejich skutečnost jakožto hodnot tvoří jejich jednotu. Tato jednota nepovstává od přírody, ale ze společnosti. Společnou společenskou substancí, která se pouze různě projevuje v různých užitných hodnotách, je práce.“ (Value Studies, s. 9)
Tato interpretace teorie hodnoty jako technicko-ekonomické teorie je důležitá, protože stojí v pozadí většiny kritik Marxovy teorie hodnoty. Je-li tato interpretace jeho teorie správná, pak jsou ony kritiky zcela oprávněné a Marxova teorie hodnoty je naprosto pochybená. Je tu však několik důvodů, proč tyto interpretace odmítnout:
-
Jsou-li správné, pak není rozdílu mezi Marxem a Ricardem, přestože Kapitálu a zejména Teoriím nadhodnoty dominuje kritika Ricarda.
-
Zcela ignorují Marxův opakovaný důraz na důležitost jeho analýzy formy hodnoty a na sociologický a nikoli jednoduše ekonomický charakter jeho teorie.
-
Zbavují Marxovu teorii jakéhokoli významu, což lze těžko přijmout vzhledem k jejímu vlivu v minulém století.
Přesto je tato „neoricardiánská“ interpretace pevně založena na Marxových vlastních slovech. Takže proč Marx svůj argument v prvních dvou podkapitolách Kapitoly první vyložil způsobem, o němž musel vědět, že je špatný? Domnívám se, že odpověď zní, že chtěl svůj výklad zjednodušit, učinit ho srozumitelnějším tím, že ho bude rozvíjet po stupíncích. A tak falešná tvrzení, na nichž se „ekonomistická“ interpretace zakládá, musí být podle mne chápána jako nástroje vysvětlování, které patrně víc matou, než objasňují. Toto tvrzení navíc získává na váze díky skutečnosti, že svoji argumentaci rozvíjí tímto způsobem pouze v revidované verzi Kapitoly první, jejímž cílem bylo tuto kapitolu zjednodušit.
Kapitola druhá
Tato kapitola zahajuje přechod od zboží ke kapitálu tím, že rozvíjí Marxovo chápání peněz. Kapitola začíná shrnutím základního argumentu Kapitoly první: Zboží nemůžeme porozumět, pokud nehledíme na společenské vztahy, které za ním leží:
„Zboží jsou věci, a proto jsou vůči člověku bezbranná.“ (s. 98)
Zboží se mohou vzájemně směňovat jen tehdy, vztahují-li se jejich majitelé k sobě navzájem skrze směnu zboží. Směna tedy předpokládá, že se jejich majitelé musejí „navzájem uznávat za soukromé vlastníky“.
Mohlo by se zdát, že z toho plyne, že směna předpokládá rozvinutí právního systému ztělesňujícího soukromé vlastnictví, tj. že „ekonomický“ vývoj předpokládá „právní“ vývoj. Marx však okamžitě zdůrazňuje, že v tomto právním vztahu se „obráží“ ekonomický vztah, že jeho obsah je „dán ekonomickým vztahem“. Jak se tak děje, se ozřejmuje v souhrnném líčení vývoje směny, které tvoří velkou část této kapitoly. Teprve, když se členové společnosti stávají nezávislými výrobci, může dojít k rozvoji jak směny zboží, tak pojmu soukromého vlastnictví. Marx tudíž netvrdí, že právní systém je odrazem ekonomického systému zbožní směny. Spíše říká, že jak právní systém (vzájemné uznání se majitelů zboží za majitele soukromého vlastnictví), tak užší ekonomický vztah směny jsou výrazovými formami fundamentálního společenského vztahu mezi sociálními subjekty, z nichž se stali nezávislí výrobci.
Většina Kapitoly druhé pojednává o historickém vývoji zboží a zbožních vztahů. Marx tvrdí, že jakožto izolovaná výměna užitných hodnot je směna individuálním procesem. Na druhou stranu, jakmile se proces směny stává všeobecným, majitelé zboží neusilují jen o izolované výměny, nýbrž chtějí své výrobky směňovat za cokoli a za vše, co potřebují. Jinými slovy, směna se stává „všeobecným a společenským procesem“ (s. 99). Každý majitel zboží chce, aby jeho vlastní zboží bylo ve směně všeobecně akceptovatelné, ale nelze, aby každé zboží mělo takovýto status. Takže, dokud se neobjeví všeobecný ekvivalent, je směna jako všeobecný společenský proces nemožná a může tak být jen řadou individuálních směnných vztahů mezi užitnými hodnotami a nikoli směnou úplných zboží.
Marx tvrdí, že všeobecný ekvivalent vzniká z vývoje směny samotné, jak se vyčleňuje konkrétní zboží, které slouží za všeobecný ekvivalent.
Marx zdůrazňuje, že tento všeobecný ekvivalent je tím, čím je, protože sám je zbožím, které má hodnotu a může tak sloužit k vyjádření hodnoty jiného zboží. Peníze tedy nejsou pouhým symbolem, který nabývá hodnoty skrze směnu, a už vůbec ne věcí, jejíž hodnota vychází z jejích fyzických vlastností. Peníze jsou zbožím, které má hodnotu jako každé jiné zboží. Tím, že se stává všeobecným ekvivalentem, toto zboží slouží k vyjádření všeobecného, společenského charakteru vztahů mezi majiteli zboží. Značí přechod od směny jakožto samostatného vztahu mezi soukromými osobami ke směně jakožto výrazu společenských vztahů mezi navzájem závislými jedinci. Takže peněžní fetišismus úzce koresponduje s fetišismem zbožním.
Kapitola třetí
Tato kapitola se dívá na peníze poněkud podrobněji. Jste-li v časovém presu, většinu z ní můžete přeskočit, protože velká část argumentace je spíše technická. Kapitola se zabývá především různými funkcemi peněz a odlišnými „znaky spojenými s každou z nich“. Hlavní téma kapitoly rozvíjí argument prvních dvou kapitol, že peníze jsou produktem směny, který se vyvíjí v souladu s potřebami směny. Nejsou to tedy peníze, co dává vzniknout směně, ani množství peněz, co určuje ceny. Takže fetišismus peněz je rozvinutím fetišismu zboží. Povšimněte si, že až do části o minci se Marx zabývá peněžním zbožím, tj. penězi založenými na zlatě. Od jeho dní domácí (nikoli však mezinárodní) peněžní systémy pojítko se zlatem hojně prolomily. Toto poznání modifikuje některé z Marxových argumentů. (Další četba viz: de Brunhoff: Marx on Money). Tato kapitola Kapitálu je o něco méně detailní verzí kapitoly o penězích ze spisu Ke kritice politické ekonomie.
První podkapitola se zabývá penězi jako „mírou hodnot“, tedy jako zbožím, v němž se vyjadřuje hodnota ostatních zboží. Ačkoli při stanovení hodnoty zboží (např. pověsíme-li na ně cenovku) nejsou fakticky přítomny žádné peníze, cena není svévolná, neboť je poměrem mezi prací obsaženou ve zboží a prací obsaženou ve zlatě (s. 109). Zlato není jen mírou hodnot, je také měřítkem cen. Nesmíme zaměňovat jedno za druhé: měřítko cen se stanovuje svévolně, provádí ho vlády (které nařídí, že např. 1 unci zlata se bude říkat 1 libra).
Druhá podkapitola se zabývá penězi jakožto oběživem. Za účelem jeho analýzy se Marx vrací k formální analýze směny. První část této podkapitoly byste si měli přečíst. Hegeliánského jazyka se nelekejte – hlavním bodem je, že směna jednoho zboží za jiné předpokládá, že se hodnota prvního zboží musí realizovat ve formě peněz a tyto peníze se pak musí realizovat v užitné hodnotě druhého zboží. Oběh zboží má podobu Z – P – Z. Ta je docela odlišná od prosté směny užitných hodnot Z – Z: odloučení koupě a prodeje přináší možnost, že se celý systém porouchá: obchodní krizi, neboť každý prodej je podmíněn předešlými koupěmi, protože kupec musí mít peníze.
V oběhu zboží peníze slouží jako kupní prostředek (s. 126). Zatímco zboží do oběhu vstupují a zase z něj vystupují, peníze v oběhu zůstávají. K udržování oběhu zboží je tedy nutné a dostačující určité dané množství peněz. Strany 127-34 obsahují dlouhé pojednání o množství peněz potřebném pro oběh. Jestli chcete, můžete je přeskočit. Marx tvrdí, že potřebné množství peněz závisí na výši cen, počtu transakcí a rychlosti oběhu peněz. Mnozí ekonomové z toho dovodili, že právě množství peněz určuje výši cen (jedná se o dnes módní monetaristický názor). Marx tvrdí, že u peněžního zboží je to oběh, co určuje pohyb peněz a ne naopak, neboť výše cen určuje potřebné množství peněz.
Třetí část druhé podkapitoly můžete rovněž přeskočit. Marx tu argumentuje, že peněžní známky mohou nahradit peněžní zboží ve funkci oběživa, v níž symbolicky zastupují peněžní zboží. Je-li v podobě peněžních známek vydáno příliš mnoho peněz, měna se devalvuje a ceny rostou (s. 137).
V třetí podkapitole se Marx pouští do těch forem peněz, v nichž zlato neslouží jako peníze ani ideálně (míra hodnoty) ani symbolicky (kdy jako oběživo slouží peněžní známky), nýbrž v podobě hromadění pokladu a platidla. V těchto formách musí peníze mít substanci, která má sobě vlastní hodnotu, jak se ozřejmuje v krizích, neboť peněžní známky mohou snadno devalvovat. Tuto část můžete přeskočit, ale připravíte se o velmi dobrou četbu. Její hlavní pointou je uzavření pojednání o potřebném množství peněz: hromadění pokladu potřebné množství zvětšuje; odloučení prodeje od platby a vzestup úvěrových peněz potřebné množství zmenšují. A konečně peníze jsou rovněž nutné pro mezinárodní transakce.
Kapitola čtvrtá
Nyní se dostáváme od spíše technického pojednání o penězích k srdci Marxovy analýzy, ke kapitálu. Tak jako výklad v Kapitole první i výklad v Kapitole čtvrté je poměrně strojený: znovu je založen na několika implicitních hypotézách, které soustřeďují pozornost na fundamentální společenský vztah, k němuž se Marx propracovává, na vztah mezi prací a kapitálem. V Kapitole čtvrté se Marx zabývá rozlišením peněz od kapitálu či spíše peněz jako peněz od peněz jako kapitálu. Historicky i logicky jsou první formou kapitálu peníze. Marx rozlišuje peníze jako peníze a peníze jako kapitál především díky rozlišení dvou forem oběhu: oběhu zboží Z – P – Z a oběhu kapitálu P – Z – P. V obou případech dochází ke kombinaci koupě a prodeje, ale v prvním případě za účelem směny užitných hodnot a v druhém případě za účelem výměny peněz za peníze nebo racionálněji peněz za více peněz. Tomuto přírůstku k zálohovaným penězům Marx říká nadhodnota (s. 159). (Marx tu zavádí termín Verwertung, jenž je v Penguinově vydání přeložen jako valorisation [v českém překladu zhodnocování – pozn. překl.]. Tímto nepříliš známým termínem se popisuje proces, jímž se zálohovaná hodnota vrací zvětšena do výchozího bodu. Jedná se tedy o motivaci k oběhu kapitálu. Jiní překladatelé používají jasnější, ale méně přesný termín autoexpanze.) Tato definice kapitálu vede rovnou k definici kapitalisty (s. 161): „zosobněný, vůlí a vědomím nadaný kapitál“. Zde Marx silně zdůrazňuje ústřední bod své argumentace: kapitalistovým cílem je neustálá akumulace hodnoty a ne honba za užitnými hodnotami, takže konečným výsledkem jeho aktivit jsou vždy peníze. Pro kapitalistu konkrétní zboží, které v průběhu svých aktivit nakupuje, nefunguje jako užitné hodnoty, ale jako konkrétní ztělesnění hodnoty (s. 162). Takže oběh kapitálu představuje ustavičný přechod hodnoty z jedné formy do druhé, jak kapitál nabývá podobu tu zboží a tu peněz. Hodnota se tak stává „hodnotou, která se sama od sebe pohybuje, penězi, které se samy od sebe pohybují, a jako taková se stává kapitálem“ (s. 163).
Je velmi důležité, abyste pochopili, co Marx myslí kapitálem. Zpočátku kapitál nedefinuje v jeho vztahu s prací buď jako společenský vztah mezi kapitalistou a dělníkem, nebo jako technický vztah mezi stroji a člověkem (což je často všední význam tohoto termínu). Zde se Marx zabývá „všeobecným vzorcem kapitálu“, nezávisle na jeho konkrétních podobách kupeckého kapitálu, průmyslového kapitálu nebo kapitálu nesoucího úroky. V jeho nejobecnější formě je kapitál definován jako hodnota, která se sama zvětšuje – „sebezhodnocující se hodnota“. Zatím ještě nevíme, jak to hodnota dokáže. A právě to je předmětem dalších dvou podkapitol.
V druhé podkapitole Marx šetří možnost, že by nadhodnota mohla povstávat uvnitř oběhu. Nejprve tvrdí, že směňují-li se zboží stejné hodnoty, což je obvyklá forma oběhu, nemůže vzniknout žádná nadhodnota (s. 164-167). Domnívat se o opaku znamená plést si hodnotu s užitnou hodnotou (Marx zjišťuje, že toto zmatení je zdrojem mnohých chyb starších ekonomů). Pak tvrdí, že nadhodnotu nelze vytvořit ani prodáváním veškerého zboží buď nad, nebo pod jeho hodnotou (s. 168), protože ztráta vyruší zisk. Dále tvrdí, že pouze na základě prostého oběhu nelze konceptualizovat žádné jiné rozlišení než rozlišení mezi kupci a prodavači (s. 169): zavést další rozlišení znamená přijít s novými úvahami. A konečně Marx tvrdí, že i když se některým kupcům může z jakéhokoli důvodu dařit nakupovat levně a/nebo některým prodejcům prodávat draho (např. obchodníkům), nevzniká tak žádná nadhodnota, neboť zisk jednoho je pro druhého ztrátou. Mění se pouze distribuce hodnoty, ale ne celková hodnota. Závěrem je, že ponecháme-li bokem tento případ (obchodní a lichvářský kapitál), kterým se budeme zabývat později, nadhodnota nemůže vzniknout ani z oběhu ani mimo oběh. A v tom spočívá „rozpor“ všeobecného vzorce kapitálu, jenž se rozřeší v příští podkapitole.
Řešení tohoto rozporu se totiž nalézá v identifikaci zboží, které lze po jeho koupi použít k vytvoření větší hodnoty, než jakou má samo. Takovým zbožím je pracovní síla.
Definice:
Pracovní síla je „souhrn fyzických a duševních schopností, jimiž disponuje organismus, živá osobnost člověka, a které člověk uvádí v činnost, kdykoli vyrábí nějaké užitné hodnoty“ (s. 174).
K tomu, aby pracovní síla mohla být zbožím, je zapotřebí jistých podmínek: dělník musí být svobodnou osobou, vlastníkem své pracovní síly a na omezenou dobu ji prodávat (což není případ např. otroka nebo nevolníka). Zadruhé dělník nesmí být schopen vyrábět zboží nebo být živ na bázi své vlastní práce – musí být svobodný v dvojím smyslu: jednak být svobodným majitelem zboží a jednak být oproštěn od všech věcí nutných k uplatnění jeho pracovní síly (s. 174-5). Tak jako zboží a peníze i kapitál je ekonomickou kategorií, která nám není dána od přírody, nýbrž spočívá na vývoji konkrétních společenských vztahů. Takže za vrstvou ekonomických jevových forem Marx znovu nalézá určité společenské vztahy, na nichž ekonomické kategorie stojí (s. 176-7).
Hodnota pracovní síly „je určena pracovní dobou nutnou k výrobě, tedy také k reprodukci tohoto specifického předmětu obchodu. (…) …hodnota pracovní síly je hodnota životních prostředků nutných k udržování života majitele pracovní síly“ (s. 177). Jedná se o dostačující množství životních prostředků, které udrží „pracující individuum jako takové při normální životní síle,“ což v sobě zahrnuje „historický a morální prvek“, příspěvek na produkci nového pokolení a dělníkovu výchovu a výcvik (s. 177-8). (Marxova definice hodnoty pracovní síly není vždy konzistentní a je předmětem debat. Srovnej s Rosdolsky, s. 282-314). Aummeruddy, Lautier a Tortajada: „Labour-power and the State“, Capital and Class 6, 1978.) Hodnota pracovní síly tedy závisí na množství potřebných životních prostředků a na jejich hodnotě (s. 178). Pracovní síla není to samé co práce. Pracovní síla – zboží prodávané dělníkem – je jen pracovní schopností. Takže, když si kupec koupí pracovní sílu, na rozdíl od jiných zboží její užitná hodnota nepřechází ještě do jeho rukou (s. 180), teprve ji musí uskutečnit tím, že dělníka zapřáhne do práce ve sféře výroby. Zkoumání pracovní síly nás tedy zavádí mimo oběh, do „skryté říše výroby“, kde se uvedením dělníka do práce vytváří nadhodnota.
Komentáře
V této kapitole se opakuje procedura, kterou Marx použil v Kapitole první. Začíná na rovině ekonomických jevových forem, od formální analýzy oběhu zboží, peněz a kapitálu. Tak jako Marx za oběhem zboží nalezl konkrétní typ společenského vztahu, vztah mezi nezávislými výrobci participujícími na dělbě práce, tak za oběhem peněz nalézá rozvinutou formu této dělby práce a za oběhem kapitálu nový společenský vztah – vztah mezi kapitalistou a svobodným námezdním dělníkem. Marx tedy znovu začíná čistě ekonomickou analýzou, ale protože nahlíží za ekonomické kategorie, zjišťuje, že ty jsou vlastně ekonomickými jevovými formami konkrétních společenských vztahů, jevovými formami, které stejně tak skrývají, jako odhalují. Je to tedy jen a jen analýza, co nám za zbožím ukazuje práci vzájemně závislých výrobců, za penězi společenský charakter práce a za kapitálem vztah mezi kapitalistou a námezdním dělníkem. Setrvávat na rovině těchto ekonomických jevových forem, studovat ekonomiku jako soběstačnou sféru, znamená ignorovat společenský základ ekonomiky a tak považovat společenské vztahy, na nichž spočívá, za samozřejmé, zacházet s nimi jako by byly přírodní a nikoli společenské a historické fenomény.
Stejně jako v Kapitole první je analytický argument odvislý od několika hypotéz, které mohou zprvu vypadat svévolně: hypotéza, že zboží se směňují podle velikosti jejich hodnoty nebo že nadhodnota nemůže pocházet ze směny ne-ekvivalentů. Ale opodstatnění těchto hypotéz se opět nachází v povaze abstrakce, s níž Marx pracuje. Předpokládá tedy, že zboží se směňují podle velikosti jejich hodnoty, protože se soustředí pouze na jeden společenský vztah, na vztah mezi majiteli zboží. Předpokládá, že nadhodnota nemůže vznikat ze směny ne-ekvivalentů, protože tato podoba nadhodnoty by znamenala jen transfer od jedné složky panující třídy k druhé (např. od feudálních pozemkových vlastníků k obchodníkům a lichvářům; od jednoho typu kapitalisty k druhému), zatímco Marx se momentálně soustředí pouze na vztah mezi kapitalistou a dělníkem a v tomto poměru není důvod, proč by kapitalista měl být s to nakupovat od dělníka jeho pracovní sílu pod její hodnotou nebo mu prodávat jeho životní prostředky nad jejich hodnotou (obvykle tomu brání konkurence mezi kapitalisty). Ostatní formy nadhodnoty (obchodnický nebo lichvářský kapitál) jsou jen odvozeninami, a to v tom smyslu, že jsou o redistribuci již vyrobené nadhodnoty. Proto se analýza musí nejprve zaměřit na výrobu nadhodnoty, kterou nalézáme ve vztahu mezi kapitalistou a námezdním dělníkem.
Kapitola pátá
Tato kapitola se na výrobu dívá ze dvou hledisek: výroba užitných hodnot bez ohledu na společenské vztahy, v nichž se tato výroba odehrává, a výroba hodnoty. První podkapitola se tak dívá na ty aspekty pracovního procesu, které jsou společné všem společnostem: výroba jako akt práce, který prostřednictvím pracovních prostředků produkuje výrobek. Ke konci první podkapitoly Marx poznamenává, že charakter pracovního procesu se nemění ihned tím, že se stal kapitalistickým pracovním procesem (vývojem specificky kapitalistických forem pracovního procesu se zabývá v kapitolách 11-13). Dva hlavní a okamžité rozdíly jsou: 1) pracovní proces řídí kapitalista; 2) výrobek si přivlastňuje kapitalista (s. 192).
Druhá podkapitola pohlíží na specificky kapitalistické aspekty pracovního procesu, na pracovní proces jakožto výrobu hodnoty a nadhodnoty. Zdůrazňuje, že kapitalistovým cílem není výroba samotných užitných hodnot, ale výroba užitných hodnot jakožto nositele směnné hodnoty. Takže kapitalistický pracovní proces je kombinací již pojednaných užitných hodnot a výroby hodnoty a nadhodnoty (s. 193). Jakožto proces výroby hodnoty je pracovní proces jednoduše procesem, v němž je vynakládána abstraktní práce – vtěluje se do výrobku. Výrobky proto neslouží jako specifické užitné hodnoty, ale jako „určitá množství práce, určité masy sedlé pracovní doby“ (s. 196). Toto pojednání (s. 193-200) je celkem rozvleklé. Hlavně jde o to ukázat, že zdroj nadhodnoty leží v rozdílu mezi hodnotou pracovní síly a hodnotou vytvořenou v průběhu pracovního dne (s. 193-200). Marx ukazuje, že když dělník pracuje jen 6 hodin, pak žádná nadhodnota nevzniká. Na stranách 199-200 zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi hodnotou pracovní síly a hodnotou vytvořenou onou pracovní silou, když je uvedena do práce: výroba životních prostředků dělníka zabere jen půl dne, ale on může odpracovat celý den. A v tom je zdroj nadhodnoty. Takže (s. 201) „rozpor“ je vyřešen: nadhodnota vznikla bez porušení zákonů směny zboží.
Odlišení pracovního procesu od zhodnocovacího procesu je fundamentální. Jednota obou ustavuje kapitalistický výrobní proces: výrobu užitných hodnot ovládanou výrobou nadhodnoty. V kapitalistické společnosti se tedy kapitalista pustí do výrobního procesu, jen pokud tento produkuje nadhodnotu: výroba užitných hodnot je podmíněna výrobou nadhodnoty.
Přátelé komunizace 