Ženy v povstání: Oaxacká komuna, stát a reprodukční práce
Text přímé účastnice oaxackého povstání, k čemuž odkazují všechny citace označené (Peller, 2007), analyzuje tuto vzpouru z hlediska existence genderu jako třídního vztahu v mexické realitě restrukturalizujícího se kapitalismu. Barucha Calamity Peller zde rozkrývá anatomii genderové kontradikce v její neoddělitelnosti od dynamiky vývoje kapitalistické ekonomiky a konkrétních podob, jež na sebe bere její neustále se obnovující panství, tedy v její konkrétní materiální produkovanosti. Můžeme polemizovat s autorčiným (podle nás pochybeným) používáním marxistických kategorií produktivní a neproduktivní práce i s tím, že uchopuje možnost revoluce v Oaxace jako zcela otevřenou, a že tedy ke změně společenských vztahů, která byla v dané situaci reálně možná, „něco“ chybělo, z čehož pramení její poněkud přehnaný záběr na „strategii“ hnutí …jako kdyby v tomto hnutí došlo k totální ruptuře v kapitalistické společnosti, jako kdyby samo nebylo plodem jejího rozporného ustavování, jež mu vtisklo specifický charakter. Přesto se jedná o velmi přínosný materiál pro pochopení kontradikce, v níž se dnes zmítá kapitalisticky produkovaná kategorie genderu.
Lidové povstání v mexické Oaxace otřáslo roku 2006 samými základy tohoto jižního státu. Na 7 měsíců demobilizovalo jeho hlavní město a v celém regionu efektivně odstranilo státní moc, a to od nejmenších vesnic až po největší obce. Jako patrně první větší vzpouře 21. století se povstání dostalo mezinárodní pozornosti jak kvůli inovativním taktikám odporu, tak pro masový a všeobecný charakter tohoto hnutí.
Na povstání nebyla zarážející jen nevídaná délka trvání odporu s jeho náhlým a násilným koncem, ale i skutečnost, že obsahem revolty stejně jako hojným výskytem barikád v hlavním městě připomínalo Pařížskou komunu. A tak se stalo, že se na oaxackých zdech objevil slogan „viva la Communa de Oaxaca.“ Byl to však bezprostřední a masový pokus účastníků o reorganizaci sociálních vztahů vně logiky kapitalistických systémů a státní moci, k němuž došlo během Oaxacké komuny, co činí z její existence jednu z nejdůležitějších epizod sociálního neklidu v poslední době. Tento pokus charakterizovala stěžejní participace žen a jejich prostředky i diskurs vzpoury.
Ačkoliv bylo ústředním požadavkem oaxackého hnutí odstranění stávajícího guvernéra (Ulises Ruiz Ortiz), dochází během odmítání Ruize k artikulaci širšího politického motivu – potřeby skoncovat s neoliberální politikou, kterou zosobňuje. Během 70 let vlády PRI, Ruizovy politické strany, převládaly privatizace půdy a veřejného sektoru, násilné represe disentu a rasistická neokoloniální hegemonie. Lidové hnutí cítilo, že to jsou některé z podmínek, které musí změnit. Ale i tak lze říci, že poptávka po odstranění guvernéra Ruize se stala pouze jednotícím bodem účastníků hnutí z různých sektorů, neboť mnozí nepožadovali jen vystřídání nebo spravedlivější management kapitálu v regionu. Sociální hnutí se odmítlo začlenit do volebních kampaní a k politickým stranám si zachovávalo neochvějně nepřátelský postoj. Během oaxackého povstání usilovala většina hnutí o překonání kapitalistického vykořisťování.
Odpor proti státní autoritě, který kvasil po léta, se spustil v centru Oaxacy 16. června 2006 násilným pokusem státní policie o vypuzení každoročního tábora tisíců stávkujících učitelů z odborové Sekce 22. Stovky ozbrojených státních policistů a slzný plyn vrhající helikoptéry přepadly za úsvitu plantón (tábor) učitelů. Byli však zastaveni nejen samotnými učiteli, ale i tisícovkami obyvatel města Oaxaca, kteří se vylili do ulic a bojovali s policií, aby nakonec znovu převzali kontrolu nad centrem hlavního města a tábořištěm učitelů. Následovalo různorodé hnutí, charakterizované okupačními strategiemi, tedy de-privatizací a opětovným nabytím lidové kontroly nad veřejným prostorem jako jsou náměstí a ulice, pobočky médií i samotné vládní budovy. Státní orgány byly v celém státě fyzicky odstraněny ze svých úřadů a odpor rychle podkopal a delegitimoval politickou třídu. Hnutí si vytvořilo alternativu, která existovala ve vládní ulitě: velký mítink s názvem Všeobecné shromáždění lidu Oaxacy (podle španělských iniciál APPO).
APPO bylo jak prostorem odporu, tak vlastním organizačním tělem skládajícím se z různých občanských a sociálních organizací s různými ideologiemi, jež se organizovaly na základě stejné potřeby totálního odstranění státní moci a mnohdy i rozporuplných tužeb po hlubokých politických změnách.
Městské části se organizovaly autonomně a jako akt sebeobrany před polovojenskými útoky postavily v jednu chvíli kolem města 3000 barikád. Říkalo se, že Oaxaca je ve stavu „neovladatelnosti“ a lidové shromáždění spolu s hnutím v ulicích převzaly kontrolu nad hlavním městem a stovkami dalších municipalit ve státě. Na několik měsíců neexistovala v tomto regionu žádná policie.
Vstup Federální preventivní policie (PFP) do hlavního města 27. října 2006 znamenal začátek konce povstání. Šokující násilí, které následovalo po 25. listopadu, přinutilo mnoho účastníků hnutí ke skrývání. Do prosince bylo zavražděno vice než 20 lidí, 75 až 100 zmizelo a stovky dalších byly zraněny a uvězněny.
V Oaxackém odporu vyšly na povrch zoufalé sociální podmínky plynoucí z konkrétní fáze kapitalistické akumulace; v tomto případě odkazovali účastníci odporu, kteří si říkali antikapitalisté, k dopadům restrukturalizovaného kapitalismu v pojmech neoliberální politiky a globalizace. Specifickými podmínkami uvalenými neoliberálními strategiemi a Programy strukturálního přizpůsobení (SAP), které už dlouho vyvolávaly nespokojenost, byly třeba ohrazování (privatizace) obecních majetků, ždímání přírodních i lidských zdrojů pro soukromé zisky a omezování sociálních výdajů. Ačkoli kritika „neoliberalismu“ podpírala hnutí a rozhodně v něm specificky informovala ženskou účast, ústředním principem revolty se stalo odmítnutí kapitalismu a jeho systémové logiky.
Ženy jako vzbouřené subjekty proti kapitálu: pochybná historizace povstání
Vykořisťování žen je předpokladem každé fáze kapitalistického vývoje a původní akumulace, která ji provází. Spolu s globální expanzí trhu práce získaly v posledních dekádách genderované aspekty námezdního vztahu nový význam – feminizace chudoby se zvyšuje spolu s novými nároky na to, aby ženy produkovaly a reprodukovaly pracovní sílu jako komoditu, která je pro kapitál zcela zásadní. Zjištění, že ženy vyvstávají jako ústřední rebelující subjekty oaxackého povstání a že se jejich revolta artikulovala z rozporu v sociálních vztazích, který zakoušejí, proto není překvapivé. Ženy prostřednictvím revolty demystifikovaly tyto dimenze své bídy. Konkrétně segment žen v domácnosti, které se účastnily Oaxacké komuny, ve svých vlastních pojmech definoval svoji rebelii proti kapitálu a státu jako přímo souvztažnou s rebelií proti manželům a rodinám v domácí sféře.
Obecně vzato, historizace oaxackého povstání učinila ženy a význam jejich odporu neviditelnými. Ženy jsou artikulovány jednoduše jako činné nesociální subjekty; bez toho, aby se prozkoumalo, jak tato subjektivita definovala a motivovala revoltu, nebo proč v Oaxace odpor k patriarchátu a kapitalismu přivedl ženy k ruptuře v genderu jako v určitém třídním vztahu. V mnoha případech se odpor žen uvádí pouze coby okrajová poznámka a ženy se objevují v seznamu „příznivců“ hnutí, nebo se o nich říká, že přicházejí poté, co se hnutí zrodilo, a to navzdory skutečnosti, že ženy tvořily jednu třetinu Sekce 22 učitelských odborů.
Selhání při rozpoznávání ústřednosti ženských akcí či charakteru jejich motivací v oaxackém povstání v zásadě odráží problém v rozeznávání genderových aspektů třídního boje. Ženská zkušenost v povstání se tak nikdy nekontextualizuje v třídní perspektivě a popisuje se jako připojení se ke vzpouře pod tíhou extrémní „osobní“ oběti, která je ztotožňována pouze s jejich poměrem k rodině nebo k reprodukci. Mluví se o nich jako o „matkách, manželkách a dcerách.“ Když se účast žen v povstání diskutuje, děje se tak často způsobem, který zplošťuje rozdílnosti a globalizuje ženskou identitu – což zastiňuje třídní konflikty vzniklé mezi ženami, ignoruje prolínání genderu s etnickými identitami, esencializuje participaci organizujících se a společně jednajících žen, aniž by se zkoumala politická strategie a impuls, jenž stojí za tímto jevem.
Bojovnost žen se tak v oaxackém povstání minimalizuje a oslabuje v souladu s genderovými stereotypy, a to způsoby, které jsou častokrát očividnou lží. Většina zpráv o ženách v oaxacké vzpouře velebí jejich akce jako „mírové a nenásilné,“ a to navzdory skutečnosti, že bylo běžné setkat se se skupinou žen, která poblíž barikád vyrábí molotovy, nebo jako „demokratické,“ jako kdyby ženy toužily pouze po lepším zastoupení v politické ekonomii a ve hnutí.
Ženské boje proti patriarchálním elementům sociálního hnutí, jež byly pro povstání fundamentální, se v mnoha existujících popisech vůbec nediskutují, stejně tak ani škodlivé účinky, které měla patriarchální realita na samotný úspěch povstání. Avšak bez toho, aniž bychom si povšimli těchto dimenzí, si nejsme schopni položit klíčovou otázku: Co se stane, když se po rozchodu se státem a kapitálem bude celý rámec společenských vztahů v kapitalismu, jako je dělba práce podle pohlaví a vztahy mezi muži a ženami, reprodukovat v samém pokusu o překonání kapitalismu?
Oaxacké hnutí je jedním z nejdynamičtějších příkladů z nedávné historie lidového odporu, protože rychle podkopalo rámec sociálních vztahů založený na státu a kapitálu, což s sebou ale neslo rozporuplné významy pro ženy ve hnutí, jejichž podněty pro vzpouru v naprosté většině pramenily z genderových aspektů vykořisťování. Došly tak k závěru, že tento boj pokračuje uvnitř hnutí a formování alternativních struktur ke kapitalismu.
Genderovaná neoliberální kapitalistická restrukturalizace v Oaxace
Jižní stát Oaxaca je jedním z nejchudších mexických států a podíl původních obyvatel je zde taktéž jedním z nejvyšších. Účinky neoliberálního kapitalismu a politická ekonomie, která se zejména v devadesátých letech vyloupla z jeho ekonomické restrukturalizace, způsobila v této zemi sociální krizi, jež se dala vydatně pocítit v místech jako Oaxaca, která jsou považována za bohatá na „lidské“ a „přírodní“ zdroje. Politická i ekonomická dimenze kapitalistické restrukturalizace postihuje nepoměrně víc ženy v Oaxace, neboť zde stát a trh obsazují soukromou i veřejnou sféru každodenního života. Nemožnost zajistit chod domácnosti z jedné mzdy muže – živitele rodiny vedla též k nárůstu počtu žen pracujících mimo domov, a tak i k feminizaci produktivní práce. Účast žen se na globálním trhu práce rozšiřuje, ale jak v neformálním, tak ve formálním sektoru se ženám vyplácejí nižší mzdy než mužům. Přitom se stále očekává, že zastanou neplacenou domácí práci. V rámci roztříštěné a segregované pracovní síly se genderová stratifikace stává částí globálního ekonomického procesu.
Mexiku vnucené Programy strukturálního přizpůsobení (SAP) nastavily podmínky pro splácení půjček, které měly zemi vyvést z dluhů. Jejich výsledkem bylo, že se ženy ocitly mezi prvními z těch, kteří během vln nezaměstnanosti ztratili práci, a víc je postihlo i snížení mezd, protože mzdy žen jsou už tak nižší než u mužů. Také proto, že pěstování tržních plodin většinou ovládají muži, ženy trpí, když ubývá subsistenčního zemědělství.
Ženská práce se v globalizované dynamice střetá s prekérností, a to nejen díky aspektům vykořisťování v rámci pracovní síly, ale i kvůli násilí, které vyplývá ze socio-politických změn a proměn trhu. Nárůst domácího násilí z důvodů zanedbávání domácí práce a vratkosti mužské genderové role, jež koření ve spoléhání se na mzdy žen, spolu s celkovou sociální úzkostí z rapidních společenských posunů (zvýšená politická korupce, násilí gangů a obchodu s narkotiky), to všechno ženy ohrožuje. Mexická femicida se přímo pojí s globalizačními procesy.
Tyto procesy akumulace kapitálu ústí v globálním měřítku v prudký nárůst migrace, protože se privatizuje půda a zemědělské práce ubývá, mzdy klesají a komodifikují se zdroje a veřejné služby. Masová ekonomicky motivovaná migrace mužů z Oaxacy do Spojených států nakládá na ženy, které zanechali doma, ještě větší břemeno. Ty tak totiž nesou celou zodpovědnost za své rodiny a komunity a musejí si poradit s prekérní ekonomickou situací, kdy lokální ekonomika, v níž žijí, upadá, pročež se spoléhají na finanční podporu, kterou jim mohou nebo nemusí posílat domů muži, již riskují neúspěšnou cestu do Států, nebo, když už se jim zdaří, nezaměstnanost a deportaci. Prekérnost se tak rozprostírá na obou stranách hranice.
Migrace změnila genderovou strukturu lokálních komunit, ale i přes absenci mužů postrádají ženy rozhodovací moc a staré pozemkové reformy jim stále brání vlastnit majetek, který obhospodařují. Míra chudoby vede rovněž k trendu rostoucí ženské migrace na sever. SAP znamenaly, že se škrty ve výdajích na veřejné služby – jako je vzdělání, zdravotní péče a základní společenská infrastruktura – staly obzvlášť „feminizovanými“ tématy, neboť se tyto služby společensky mystifikovaně chápou jako „práce pro ženy“. Modernizační model, který měl být nejrychlejší cestou pokroku v nerozvinutých zemích, má pro ženy rozporuplné implikace. Zatímco vstup žen do produktivní sféry nazývají přívrženci neoliberalismu „posílením“, ve skutečnosti jde pouze o další rozměr vykořisťování.
Převzetí a okupace Kanálu 9 ženami
Rozpad politické legitimity a psychologické internalizace autority se nematerializoval pouze ve vztahu oaxackého lidu a státu, ale i uvnitř dalších vztahů a způsobů, jimiž represivní systémová paradigmata jako patriarchát strukturují místa, a to prací počínaje a domovem či lidovými shromážděními konče. Toto zhroucení se začalo artikulovat ve skutečně revolučním prostředí – během okupace Canal Nueve, oaxacké sítě státní televize a rádia.
Převzetí Canal Nueve 1. srpna 2006 se považuje za významný moment nejen kvůli politické a logistické moci, kterou hnutí získalo – ovládnutí rádiových a televizních sítí vysílajících široko daleko – ale též proto, že šlo o akci spontánně provedenou tisíci žen, jež nejednaly s povolením či na radu mužských vůdců. Původní převzetí se odehrálo během pochodu více než 10 000 žen v Oaxaca City, na němž se rozhodly jít ke Kanálu 9 a požádat o vysílací čas, aby „představily pravdivější reprezentaci“ hnutí. Poté, co jim manažeři stanice odmítli poskytnout 15 minut vysílacího času, 350 žen stanici jednoduše převzalo. Pochod se nazýval „Pochodem Cacerolas“, neboli kastrolů a pánviček, a po něm byla pojmenována i televizní a rozhlasová stanice. Tento název mezi ženami, zejména těmi v domácnosti, podvracel vzorce a myšlení genderové identity, charakterizované pasivitou a bezmocností.
V analýzách a zprávách o tomto aspektu oaxackého boje se výrazně přehlíželo to, co dělaly ženy během okupace Kanálu 9. Kromě vysílání, produkce každodenního programu a pořádání školících workshopů strávily dlouhé hodiny nočním hlídáním vysílače a obranných barikád, kdy spolu ženy z Kanálu 9 navzájem mluvily, zatímco se shlukovaly kolem ohníčků a pily kávu, aby vydržely vzhůru. Dialog a solidarita, jež se mezi ženami objevily, byly možná nejplodnějšími výsledky převzetí. To, co bylo dřív „soukromé“ a „osobní“, se stalo zdrojem odporu. Během těchto konverzací ženy poprvé zakoušely prostor, který neovládali muži, nepřítomnost trhu, díky níž se mohly volně organizovat, sdílet zkušenosti a mluvit s ostatními ženami. Na tomto místě se v Oaxace zrodila myšlenka ženské autonomie. A k tomuto formování se žen bez vykořisťování jejich práce, bez nadvlády trhu nebo rodiny se ženy vracely v průběhu celého boje.
Majíce k dispozici největší státní televizi a její dvě rozhlasové stanice, mohly ženy kolektivně vysílat svou opozici vůči státu. Snímky na obrazovce ukazovaly průrvu ve společenské továrně, v níž jsou ženy disciplinovanými zastánkyněmi rodiny a soukromé sféry a starají se o mužského námezdně pracujícího. Dříve produkovala televizní stanice nekonečné pořady, které podporovaly státní diskurz v zemi, kde prezident Vicente Fox v televizi prohlásil, že žena je jenom pračka se dvěma nohama. Po převzetí pranýřovaly ženy ze všech sociálních prostředí státní moc a kapitalismus a ženy v domácnosti vybavené radikálními diskurzy přinesly okupované stanici nejvyšší sledovanost v historii státní sítě. Tyto ženy apelovaly též na své vlastní hnutí a v televizním vysílání veřejně vyzývaly své mužské soudruhy k rovnému rozdělení vaření a úklidu na plantónech.
V rámci první zkušenosti s prostorem, kde spolu mohou ženy svobodně mluvit, si uvědomily skutečný rozsah vykořisťování, které zakoušejí, a povahu probíhajícího politického boje.
„Zjistily jsme, že máme stejný příběh zneužívání manžely a bratry, znásilňování šéfy,” říká Eva, šestapadesátiletá žena v domácnosti a členka Colectiva Nueva Mujer. „Tím, co jsme měly společné, byla touha svrhnout systém, taková změna společnosti, která by ženy posílila. A společně jsme plakaly, odhalujíce útlak zakořeněný v našich domovech.“ (Peller, 2007)
Během oaxackého povstání, v němž po celém městě v jednu chvíli vyrostlo na 3000 barikád, které měly chránit městské části, a dva různé plantóny okupující centrální náměstí, se ženy setkávaly, bavily se spolu a organizovaly se. Ženská rebelie skutečně dala tehdejším podmínkám v Oaxace přívlastek „neovladatelné“.
Mnoho žen ve hnutí tvrdilo, že zatímco na lidových shromážděních zněly povětšinou mužské hlasy, účastnicemi pochodů byly většinou ženy a že barikády držely a bránily před polovojenskými útoky převážně ženy.
V Oaxace se vyskytlo několik výlučně ženských barikád. Tyto barikády představovaly další prostor, kde pokračovaly důležité rozhovory mezi ženami a kde docházelo k podkopání maskulinity spojené s politickou militantností, když se ženy pomocí Molotovových koktejlů, kamenů a klacků bránily policii a polovojenským útokům.
Většina žen nikdy předtím neměla jakoukoli zkušenost s prostorem, kde by mohly nejen mluvit s ostatními ženami, ale který by byl taktéž autonomní, nepodléhající kontrole trhu, státu nebo jejich manželů a otců. Mnohé z nich si uvědomily, že se jejich životní zkušenosti hospodářské bídy a strukturálního útlaku prostředkují skrze domácí zneužívání a obrážejí se v hlasech ostatních žen, s nimiž nalézají společné porozumění významu genderu a identity tak, jak existují ve veřejné a soukromé sféře. Dlouho do noci se ženy na barikádách a při okupaci Kanálu 9 dělily o příběhy – z nichž mnohé do té doby nikomu nevypravovaly – státního a mezilidského sexuálního násilí, domácího násilí a podřízení jak na pracovišti, tak doma. Ženy zde pochopily, že nejsou samy, že jejich kolektivní motivace k účasti ve hnutí nevyrůstá pouze z jejich ekonomických bojů a z podobných bojů jejich komunit, ale ze stejné genderové stratifikace, kterou v kapitalistické společnosti zakoušejí strukturálně po celý život doma, a co víc, v současné chvíli i uvnitř samotného APPO.
Tato analýza, v níž se vykořisťování v soukromých i veřejných životech žen, v jejich produktivní a reproduktivní práci, protínají v jejich vzájemně ze sebe těžících kategoriích, poskytla nový teoretický rámec, skrze nějž ženy nazíraly své jednání; ne jako akce striktně v kontextu lidového boje, ale jako činnost uvnitř lidového boje žen proti jejich vykořisťování a útlaku. Diskurz ženského hnutí nenaznačoval, že by se ženy chápaly jako jakýsi marxistický „doplněk“ širšího hnutí, ani že je jejich úkolem jen organizace kolem „ženských témat“. Kolektivní diskurs, jenž povstal z pozdních rozhovorů v „osvobozeném“ prostoru barikád, převzatých médií a plantónů, spíš mluvil o tom, že hnutí, které zpochybňuje kapitalismus a hledá alternativy, nemůže přežít bez transformace kapitalistických sociálních vztahů, v nichž je sám gender třídním vztahem. Od domova po veřejnou sféru ovládanou námezdní prací, po mužskou hegemonii ve hnutí, kapitalismus nemůže přežít bez té samé úrovně útlaku žen. Rozchod s kapitalistickou výrobou musí doprovázet roztržka s reprodukční prací. Oaxacké ženy poznaly, že jsou obě sféry neoddělitelně propojené, a ony během Oaxacké komuny stály před zbývající otázkou reprodukce, v níž se v oaxackém hnutí obnovovala ošklivá tvář kapitalistického patriarchátu. Revanšistická moc patriarchálních kapitalistických sociálních vztahů měla nakonec pro úspěch povstání vážné strategické důsledky.
Patriarchát ve hnutí – domov versus barikády
„Pak jsme bojovaly na dvou různých frontách – se systémem a s muži v našem vlastním hnutí.“ – Eva, žena v domácnosti
V boji proti patriarchátu a kapitalismu se tyto dvě fronty vzájemně nevylučovaly. Důvody, proč v kontextu lidových bojů patriarchát přetrvává, jsou podobné jako důvody pro přetrvávání genderového vykořisťování v kapitalistickém světě, jež odrážejí. V tomto smyslu nelze na patriarchát pohlížet jako na izolovaný jev nebo jako na otázku individuální morálky, ale jako na systematickou dynamiku, od níž se odvíjí kapitalistická akumulace spolu se svými sociálními vztahy, a kterou státní politika konstantně zvýrazňuje.
Stejně jako globalizace otevřela oaxackým ženám cestu k participaci na práci, která nezahrnuje reprodukci mužské pracovní síly (byť kvůli jejich dalšímu vykořisťování), lze říci, že v oaxackém hnutí ženy jednaly taktéž autonomně a přímo – organizujíce okupace, odolávajíce policii, vztyčujíce barikády a inscenujíce přebírání médií — spíše než aby se situovaly do podpůrných rolí pro mužské účastníky.
„Říkaly jsme jim, že tu nejsme jen kvůli tomu, abychom jim na plantónech vařily jídlo a umývaly nádobí,“ říká Luz, čtyřicetiletá žena v domácnosti. „Ukázaly jsme, že můžeme jednat jako samostatná část hnutí.“ (Peller, 2007)
Ženy ve hnutí nepřijímaly pasivně role, které se jim někteří muži pokoušeli přiřknout, ale využily oné přetvářející chvíle k tomu, aby zpochybnily tradiční genderové role. Mnoho žen na plantónech jednoduše odmítalo vaření a umývání nádobí a apelovaly na muže, aby dělali to samé. Ženy nejhlasitěji odmítaly autoritářské tendence některých mužů ve hnutí a vyzývaly je k tomu, aby jednali jako účastníci povstání.
Sexismus a trvání mužů na ženských reprodukčních rolích nejen že omezovaly ženskou účast ve hnutí, ale též strategicky podkopávaly efektivitu oaxackého hnutí jako celku. To, že muži na praktické rovině nedokázali ženy dostatečně podporovat – a nebyla to pouze jejich neochota k nivelizaci domácích prací, ale dokonce i tlak, který na ženy vyvíjeli proto, aby se k domácím pracím vrátily – silně ovlivnilo možnosti žen vložit se do hnutí s plnou svojí strategickou kapacitou a kriticky oslabilo barikády i okupace.
„První noc (okupace Canal Nueve) nás byly stovky, ale krůček po krůčku se tato čísla snižovala, protože zde byly ženy, které se musely starat o děti a manžely, a to nás omezovalo,“ říká Ita, pětapadesátiletá učitelka z Colective Nueva Mujer. „Byli tu někteří muži, kteří nesouhlasili s krytím a podporou stanice, kterou převzaly ženy. Manželé ženám nepomáhali ve smyslu vykonávání domácích prací, jako je péče o děti nebo praní prádla, aby ženám umožnili pobyt na stanici. Pro mnoho žen však bylo dost i to, že jim tam tito muži dovolili jít.“ (Peller, 2007)
Polovojenské jednotky využily nízkého počtu žen bránících stanici a 21. srpna 2006 jejich střelba zničila televizní anténu. V případě okupace Canal Nueve stejně jako na barikádách nemohly ženy maximálně využít strategických efektů těchto taktik kvůli tlaku na to, aby i nadále plnily své domácí povinnosti, jež jim ukládají genderové role. Mužští členové rodin, dokonce i ti ze sociálního hnutí v ulicích, se odmítali přidat k vykonávání domácí práce, a to i za těchto zvláštních okolností.
Stejně jako v každodenním životě globální pracovní síly i ženské účastnice oaxackého lidového boje stály před otázkou času a cítily, že mají dvě zaměstnání. Tím, co dřív představoval čas zabraný námezdní prací, se stal čas strávený na shromážděních, okupacích nebo na barikádách a jejich „druhým“ zaměstnáním zůstaly domácí práce. Zatímco je dřív ohrožovalo ekonomické násilí vyplývající z nejistého a marginalizovaného pracovního sektoru, tak nyní zjistily, že je ohrožuje sexuální a genderové násilí ze strany policie a polovojenských oddílů. A během vzpoury stejně jako před ní trpí ženy domácím násilím a jsou kvůli zanedbávání domácích prací trestány jeho nárůstem – ať už z důvodů času stráveného námezdní produktivní prací, anebo kvůli účasti ve hnutí za skoncování s kapitalismem.
Na otázku, jestli se domnívají, že během povstání domácí násilí narostlo, zakývalo všech dvanáct žen z Colectiva Mujer Nueva souhlasně hlavami.
„Byli tu soudruzi, kteří si stěžovali, že ‘od 1. srpna a převzetí Kanálu 9 mě žena neobsluhuje.’ Byly tu ženy, které zakusily domácí násilí kvůli své přítomnosti na plantónech a pochodech, někdy dokonce i snahy o rozvod či odluku. Manželé se těžko smiřovali s myšlenkou, že ženy zanechají domácích prací a začnou se politicky angažovat. Obáváme se této situace, protože bojujeme proti systému a výsledkem je, že se stejná represe objevuje doma. Objevuje se uvnitř APPO. A nejsou to jenom naši manželé, ale staví se proti nám celé naše rodiny.“ (Peller, 2007)
Jedna žena pokračovala v obraně barikády se zlomenou rukou – výsledkem snahy jejího manžela zabránit tomu, aby vyrazila do ulic.
Přestože hnutí bylo různorodé, dominovali shromážděním muži a ženské hlasy byly systematicky umlčovány. Na celostátním kongresu APPO se 16. listopadu 2006 setkala lidová shromáždění z celého státu, aby utužila formování APPO a jeho strategickou orientaci. Došlo k vytvoření řídicího tělesa, neboli Consejo, skládajícího se z reprezentantů různých sektorů hnutí. To mělo nahradit provizorní consejo[1], jež existovalo od zrodu APPO a bylo výlučně mužským orgánem. Když přišel čas hlasování o procentu žen, které se budou Consejo pravidelně účastnit coby jeho členky, ukázalo se, že APPO při integraci genderové analýzy do svých předchozích politických debat v průběhu kongresu či obecněji během uplynulých měsíců vzpoury selhalo. Diskuze zaměřující se na „Státní, národní a mezinárodní kontext“ dosáhly koherentní třídní analýzy současného Mexika, ale nikdy nediskutovaly ani patriarchát a dlouhou mexickou historii útlaku žen ve společenském a politickém měřítku ani ekonomické vykořisťování ženských těl a práce. Kongres taky sestával převážně z mužských zástupců. (Peller, 2007)
Patriarchát a historická genderová analýza založená na třídní bázi nebyly integrovány do konceptu organizačního zastoupení. Hlasování o tom, zda mají mít ženy nejméně 33% zastoupení, nebo 50% reprezentaci, se debatovalo víc než hodinu. Kongres rozhodl, že by ženy měly mít 33% zastoupení, argumentuje, že by nebylo možné dosáhnout paritní reprezentace žen v každé organizaci, regionu či sektoru, jelikož v mnoha z nich je jen velice málo ženských účastnic nebo žádné.
„Hlasování na Kongresu nás naštvalo, protože jsme se (ženy) nejvíc účastnily dění v ulicích, tak proč nemáme dosáhnout rovného zastoupení na shromážděních?“ ptá se třiadvacetiletá členka Colectiva Nueva Mujer (Peller, 2007).
Třídní boj v ženském hnutí
Po zničení antén Canal Nueve střelbou polovojenských jednotek přivedly ženy ostatní účastníky hnutí k tomu, aby za svítání následujícího dne převzaly třináct jiných komerčních rozhlasových stanic. Jenom dvě okupace ale trvaly déle než pár týdnů. 31. srpna vznikla při APPO Koordinace Oaxackých Žen (COMO), která sdružovala ženy pocházející z různých podmínek, včetně vysoce kvalifikovaných pracovnic a žen v domácnosti. Některé participovaly individuálně, jiné jako členky organizací. COMO v následujících měsících organizovalo několik pochodů a akcí a přitáhlo pozornost jakožto zásadní ztělesnění žen v povstání.
Stejně jako se mnoho participantů na oaxackém povstání identifikovalo s politikou rebelie, ale nesouhlasili s vlastnostmi organizačních struktur hnutí a neidentifikovali se s APPO, ženské účastnice se během oaxacké vzpoury identifikovaly s feminizovanou politikou ženského hnutí, ale odchylovaly se od strukturálních subjektů, které se tvářily, že ženy v oaxackém hnutí reprezentují: COMO.
Ženy, jež se od COMO oddělily, byly především ženami v domácnosti pracujícími v neformálním sektoru a další, které zjistily, že mezi nimi a ženami z COMO existují ideologické rozdíly. Mnohé z těchto rozdílů vyrůstaly z otázky třídy, pročež třídní privilegia některých žen v COMO vedly k internalizacím patriarchátu a autoritářství. Ženy si povšimly toho, že si ženy s vyšším vzděláním, a proto i s lépe placenou prací, nárokují role zahrnující artikulaci ženských problémů a předstírají, že reprezentují všechny zúčastněné ženy, že tyto role vedou k zastínění potřeb chudších žen a že staví některé ženy do hierarchických rolí.
V těchto rozkolech v COMO se obráží nejen štěpení ve hnutí jako celku, ale taky způsob, jak kapitalistická restrukturalizace polarizuje ženy a muže podél genderových linií, ale i ženy samotné podél linií třídních. Rozdíly v identitě nejen že falšovaly genderové vztahy v antikapitalistickém hnutí v Oaxace, ale též mezi ženami bojujícími proti samotnému kapitalismu a ve stejnou chvíli zápolícími s genderovou stratifikací ve společnosti i ve hnutí.
Ženy, jež ve společnosti disponují nejmenšími privilegii a které pracují za nejnižší mzdy nebo vykonávají neplacenou práci, byly marginalizovány taktéž ve hnutí proti tomuto vykořisťování. Tak se stalo, že ženy ocitající se na křižovatce třídy, genderu a etnicity – zejména oaxacké ženy v domácnosti a ženy pocházející z původního obyvatelstva – a s nejnižšími příjmy mediující účinky patriarchálního kapitalismu a represe na základní úrovni komunity odmítaly COMO. Ženy, které nejvíc trpí hierarchií mimo hnutí, byly vysoce skeptické k politice předvoje a jakémukoli typu mocenských vztahů ve společnosti, jež se ve hnutí obnovovaly, a v průběhu boje hledaly horizontální, antiautoritářskou, nereformistickou a nezastupitelskou alternativu. Viděly, že se na bázi genderové identifikace jednoduše nemohou spojit se všemi ostatními ženami v oaxackém povstání, a to kvůli způsobům, jimiž protínající se identity, zejména třídního boje, utvářely ideologickou půdu rebelie.
„My (ženy v domácnosti) nechceme převzít moc, nechceme jednat s vládou, nechceme tu vůdce a komunisty[2],“ říká důrazně Eva. „Chceme autonomii a vzájemnou pomoc.“ (Peller, 2007)
Kapitalistická genderová stratifikace se v APPO a sociálním hnutí obnovovala, tlačila ženy zpět k reprodukční práci a třídní stratifikace se znovuvytvářela uvnitř ženské účasti v APPO. Takto jsou hierarchie vystavěny.
Sexuální násilí jakožto státní represe: Ženská těla jako bojiště
„Někteří měli pocit, že nechat ženy jen na Kanálu 9 bylo zároveň bezpečnostní opatření, že nás takhle nebude tolik ohrožovat násilí a represe,“ poznamenala Ita (Peller, 2007).
I když ženy z Canal Nueve polo-vědomě uplatňovaly podobnou strategii jako Madres de La Plaza de Mayo v Argentině roku 1977, tedy podvracely svou genderovou identitu, aby mohly pokračovat v okupaci, rozhodně si uvědomovaly genderové násilí, s nímž často přicházel stát.
Patriarchální povahou státu se rozumí, že vojáci a policejní síly nemůžou a nikdy nebudou moci ulehčit ženám od útlaku, který zakoušejí, protože jsou ženami. Spoléhání se na policii a na vojáky, již mají „ochraňovat“ ženská těla, je zpátečnickým omylem zrozeným ze sexismu a minimalizace ženských aktivit. Reálně je právě patriarchální profil státu tím, co zostřuje násilnou represi žen, spíše než aby ji oslaboval.
Fenomén znásilňování vojáky je již široce probádán a prozkoumán. Globalizace však s sebou přináší změnu v metodách státní kontroly nad vlastním obyvatelstvem. Neboť mezinárodní finanční instituce jako MMF a WTO oslabily politickou a ekonomickou autonomii Mexika, je proto nuceno snižovat obchodní cla a umožnit na svých trzích nadnárodním korporacím uplatňování hegemonie. Prostředky ze Spojených států na ochranu soukromých investic před místním odporem posílily mexický stát v oblasti domácí bezpečnosti. To znamenalo expanzi národních bezpečnostních sil, zejména militarizaci policie. Namísto vojenských operací v celém jejich rozsahu mexická vláda v zájmu zachování demokratické estetiky, vyžadované integrací do světového trhu, militarizovala státní a federální policejní sbory, které mají zprostředkovat kontrolu davů a situací vzpoury jako např. oaxackého povstání. Vytvoření Federální preventivní policie (PFP) administrativou Vicente Foxe je příkladem této militarizace policejních sil. PFP má k dispozici větší množství vysoce sofistikovaných zbraní a nevykonává pravidelné místní hlídky, ale nasazuje se mimo stát, aby „bojovala s narkoobchodníky“ či „udržovala klid“. Podobně jako vojáci ve válce bylo v Oaxace 27. října 2006 nasazeno 3000 PFP spolu s obrněnými vozidly a tanky za účelem dočasné okupace města, násilného odstranění barikád a táborů a „udržování klidu“. Policie v Mexiku, v Oaxace PFP, užívá sexuálního násilí jako represivního nástroje podobně i odlišně od toho, jak to dělají vojáci ve válkách. Genderované policejní násilí je však nedostatečně zkoumaným jevem, jejž sociální hnutí sotva kdy analyzují.
Sexuální násilí je taktikou militarizované policie, která se používá nejen k terorizování žen, ale také k vyvíjení nátlaku na muže – znásilňováním „jejich“ žen se poškozuje taktéž vlastnictví těchto mužů. V případě Oaxacy se akt okupace prostoru v centru hlavního města, prostoru dříve okupovaného hnutím, reprezentuje a vyjadřuje okupováním ženských těl prostřednictvím sexuálního násilí. Ženská těla se tak stávají politickým a symbolickým bojištěm.
Kromě toho, v souladu se statičností tradičních genderových rolí, náleží ženská role „domovu“; ženy, jež své domovy opouštějí a vycházejí na protest do ulic, se pojímají jako ty, které ztratily svou „slušnost“, a proto s nimi lze nakládat jako s „děvkami“. Když mužští soudruzi taktéž odrazují ženy od záměru, aby vyrazily do ulic, a namísto podpory ženské účasti ve hnutí je tlačí k plnění reprodukčních aktivit, sehrávají při posilování nástrojů státní represe a legitimizace policejního sexuálního násilí na ženách v ulicích ideologickou úlohu.
Ve většině prozkoumaných případů hromadného znásilňování, jako např. masová znásilňování v Bosně, znásilňují vojáci civilisty odlišných etnik a národností a jejich údajnou motivací mají být rasové čistky a nacionalismus. Hromadná znásilňování se jen zřídka, pokud vůbec, zkoumají mimo rámec, v němž se rasa a nacionalismus považují za principiální charakteristiky. Tento rámec ignoruje ostatní sociální či politické implikace masového znásilňování, zejména potřebu státu ochraňovat kapitalistickou akumulaci, a posiluje biologické motivace. I když je v Oaxace 70 % původního obyvatelstva, PFP nediskriminuje. Několik měsíců před tím než dorazila do Oaxacy, znásilnila v květnu 2006 PFP při potírání třídenní rebelie 23 ze 45 žen zadržených během obléhání Atenco ve státě Mexiko.
Celkový počet žen znásilněných během okupace jednotkami PFP a během zatýkání není znám, avšak po vstupu PFP do státu vyšly na povrch pestré záznamy jejích sexuálních útoků. Jedna pětačtyřicetiletá žena zavolala v průběhu listopadové noci do rádia okupované univerzity, aby podala zprávu o tom, že ji příslušníci PFP znásilnili, zatímco byla na pochůzce v centru města. Když lidé poslouchali v živém vysílání její popis, rozhostilo se na barikádě ticho. Téže noci se ženy začaly organizovat, protože pocítily potřebu vyjádřit kolektivní odpověď na policejní používání sexuálního násilí. Příštího dne ženy zorganizovaly pochod k místu okupovanému PFP a protestovaly proti znásilňování; v rukou držely zrcadla nasměrovaná k policistům, na kterých si mohli přečíst „Jsem sexuální násilník.“
K tomuto dochází v kontextu systematického pokračování násilí na ženách a femicidy v Mexiku a zejména v Oaxace, kde federální vláda každoročně uvádí v průměru 60 zavražděných žen. Dochází k tomu taktéž v situaci, kdy ženy pracují ve výrobní sféře mimo domov, nebo opouštějí domácí práce, aby trávily čas na okupacích nebo na barikádách, což vede ke vzestupu trendu domácího násilí.
Přestože se realizovaly výzkumy zabývající se jednotlivými incidenty policejního sexuálního násilí, a dokonce i toho, jakým způsobem vychází ze systemických funkcí policejních institucí, masové používání sexuálního násilí policií coby metody státní represe analyzuje sociální hnutí prozatím chatrně. Velmi málo se napsalo o tom, že jsou hromadná policejní znásilňování přímým důsledkem dezintegrace ekonomiky a ovládání společnosti státem a že během globalizace narůstá militarizace policejních sil. To je umocněno měnící se genderovou dynamikou kapitalistické restrukturalizace – s více ženami ve „veřejné sféře“, se stěžejním významem vykořisťování ženských těl pro extrakci kapitalistického zisku a s ženami aktivnějšími v sociálních hnutích bude policejní sexuální násilí pokračovat, aby se stalo typickým znakem represe.
Shrnutí
Ženy oaxackého povstání se naučily, že lidové hnutí nemůže konfrontovat strukturální, sociální a politickou krizi vytvořenou kapitálem a státní nadvládou, pokud zároveň nekonfrontuje násilné genderové projevy kapitalismu – a co víc, pokud hnutí obnovuje genderové aspekty těch samých sociálních vztahů, o nichž povstání předstírá, že je transformuje. Strategické překážky, kterým čelila Oaxacká komuna, byly výrazy rozporů kapitálu dotýkajících se ženské práce a dá se říci, že vzpoura mohla mít jiný výsledek, pokud by došlo k otevřené konfrontaci dělby práce podle pohlaví, a ne k oslabení schopností žen držet barikády a okupace.
Jakékoli povstání, spolu s těmi, kteří revoltu historizují, nemůže adekvátně čelit svému kontextu, když „ženské otázky“ atomizuje do partikulárního, specializovaného prostoru v rámci hnutí, když se kapitalismus nekonfrontuje ve svých skutečných funkcích a existenci.
Oaxacká komuna však se svými barikádami a okupacemi, s pouličními bitvami a dlouhými nocemi na shromážděních, vše zalité krví a potem ženského odporu, nepřestává inspirovat perspektivu povstání a masové lidové revolty. Stav „neovladatelnosti“, který si hnutí nárokovalo, měl být skutečnou svobodu a rebelující ženy z hnutí se odmítaly, po jistou dobu s velkou silou, nechat ovládat státní autoritou, panstvím kapitalismu v jeho každodenních projevech, manžely, ženami ze střední třídy či policií.
Přátelé komunizace 