Sic: Historická produkce revoluce v dnešní době

Jeden z pokusů uvnitř komunizačního proudu o souhrnnou teoretizaci kapitalistické restrukturalizace, současné podoby kapitalistického vztahu vykořisťování, jeho aktuální krize, přeměny nosných témat a limitů globálního třídního boje a jeho praktik, které předznamenávají komunizaci jakožto nadcházející podobu revolučního sebezrušení proletariátu a tedy i kapitálu. Přestože je pro nás otevřenou otázkou, do jaké míry restrukturalizace překonala krizi 70. let 20. století, v čem konkrétně a jakými způsoby byla úspěšná a zda dnes můžeme hovořit o její druhé fázi, s dalšími základními myšlenkami tohoto textu do značné míry souhlasíme.

I. Restrukturalizace kapitálu a současná forma kapitalistického vztahu

Historický vývoj rozporu mezi proletariátem a kapitálem za reálného přivtělování dnes vede k období krize čím dál víc – a čím dál rychleji – internacionalizovaného kapitalistického vztahu. Současnou formu kapitalistického vztahu a jeho krizi zplodila restrukturalizace, která přišla po krizi v roce 1973. Hlavními body analýzy současného kapitalistického vztahu jsou:

a)       Kapitalistický vztah byl restrukturalizován na všech rovinách. Restrukturalizace byla „odpovědí“ na pokles míry zisku po roce 1964 (nejprve v USA). Zároveň se jednalo o kontrarevoluci, tedy o protiútok buržoazie proti proletariátu. Jejím výsledkem byl konec dělnického hnutí, konec národních a regionálních omezení pro oběh kapitálu i reprodukci dělnické třídy a konec státního kapitalismu.

b)       Zásadním prvkem restrukturalizace bylo zrychlení internacionalizace kapitálu od roku 1989.

c)       Po roce 1982 se stále víc kapitálu „investovalo“ do finanční sféry.

Restrukturalizovaný kapitalismus integroval útok na hodnotu pracovní síly jako svůj funkční, strukturální a permanentní rys. Proces naší doby (po roce 1973) tak nelze nikdy završit.

Kapitál není protikladem, ale rozporem tříd. Dělnická třída není autonomním subjektem, nezávislým na výrobě hodnoty. Charakteristiky restrukturalizace jsou zároveň cyklem bojů uvnitř restrukturalizovaného kapitalismu a proti němu (cyklus, který zatím na „Západě“ vyprodukoval boje, k nimž dochází hlavně mimo výrobní proces hodnoty, hladové bouře v chudých státech a divoké stávky v Asii). Vzhledem k současnosti můžeme hovořit o bojích souvisejících s atakovanou reprodukcí proletariátu, kterou zpochybňuje sama restrukturalizace. Skutečnost, že boje současného cyklu (restrukturalizace) neustavují politický projekt, je strukturálním rysem dějinného procesu, jenž definuje obsah nadcházející revoluce naší doby. Současným ohniskem je krize v reprodukci kapitalistického vztahu (finanční krize měnící se v dlužní krizi, která se mění v měnovou krizi či krizi státní suverenity atd.). Kapitál tak dnes musí nastolovat druhou fázi restrukturalizace započaté v 80. letech 20. století.

a) Rozpor restrukturalizace: řešení „krize z roku 1973“ a nositelka současné krize

Restrukturalizace je nikdy nekončícím procesem, protože její konec by pro ni byl sám o sobě rozporem: kapitál bez proletariátu. Jedná se totiž o proces „likvidace dělnické třídy“. Trendem této fáze reálného přivtělování je transformace dělnické třídy z kolektivního subjektu, který se potýká s třídou kapitalistů, v sumu individualizovaných proletářů, z nichž se každý ke kapitálu vztahuje individuálně, aniž by do něj zasahovala dělnická identita a dělnické organizace, které by z dělnické třídy dělaly uznávaného „sociálního partnera“, jenž se smí účastnit kolektivního vyjednávání. Je to proces neustálé fragmentace dělnické třídy, který, jak čas běžel, vyhnal velkou část proletariátu z procesu výroby hodnoty. Tento proces navíc nemá konce, neboť konečným bodem by byla produkce nadhodnoty bez variabilního kapitálu, byl by to kapitál bez proletariátu. Tento proces se tak projevuje jako pokračující potřeba již restrukturalizovaného kapitálu pořád se sám restrukturalizovat.

Rozporuplná povaha tohoto procesu vede některé zlomky kapitálu a proletářského hnutí, aby celou dnešní dobu pojímaly jako krizi keynesiánství, což souvisí s pojímáním revoluce jako rozvoje požadavkových třídních bojů a rekompozice třídy jako třídy pro sebe. Keynesiánství činilo úspěšným právě to, co bylo zároveň jeho limitem, jenž vyprodukoval krizi na konci 60. let 20. století. Spojení mzdy s produktivitou udělalo ze mzdového požadavku ústřední téma třídního boje. Dalším aspektem téhož procesu byla tendence organického složení kapitálu růst (což je rovněž fetišizovaný projev třídního boje v rámci reálného přivtělování). Vývoj těchto trendů, na nichž se v letech po druhé světové válce zakládala akumulace kapitálu, nakonec vedl k vlně bojů kolem roku 1968 a ke „krizi v roce 1973“. Kapitál pak musel být restrukturalizován, aby se zvýšila míra vykořisťování a zmenšil se – či alespoň odložil – nevyhnutelný dopad rostoucího organického složení na míru zisku. „Keynesiánské“ rysy akumulace bylo třeba modifikovat a právě tato modifikace byla obsahem restrukturalizace na jejím počátku. Prominentním aspektem při vývoji restrukturalizace byl rozklad do té doby oficiálně akceptovaného dělnického hnutí (samozřejmě, že „akceptovaného“ po historické produkci třídního boje).

b) Dynamika a limity současného modelu akumulace: hlavní dimenze restrukturalizace

Restrukturalizace byla rozhodně úspěšná. Celosvětový růst míry vykořisťování práce byl výsledkem útoku na dělnickou třídu ve vyspělých zemích a postupující internacionalizace kapitálu, tedy jmenovitě intenzivního vykořisťování pracovní síly v méně vyspělých státech (nebo z nich pocházející). Úspor na konstantním kapitálu bylo dosaženo generalizací just-in-time výroby a rozvolněním rigidní fordistické montážní linky. V tomto novém období reálného přivtělování byl transformován každý aspekt kapitalistického vztahu a tato transformace se projevuje ve vývoji současného cyklu bojů: boje nezaměstnaných, boje ve vzdělávacím průmyslu, antiglobalizační hnutí, hnutí přímé akce, boje ohledně mezd v centrech akumulace na Východě, boje proti vyvlastňování občinových pozemků v Asii. Tyto boje nejsou výsledkem restrukturalizace, ale spíše její integrální součástí a ve finále jsou restrukturalizací samotného třídního boje. Restrukturalizace, jakožto prohlubování reálného přivtělování a zrychlování internacionalizace kapitálu, posunula epicentrum konfliktu na pole reprodukce kapitalistického vztahu. Obsah úspěšné restrukturalizace byl rovněž zodpovědný za běh jí vyprodukovaného modelu akumulace vstříc současné krizi.

První dimenzí restrukturalizace je sílící rozklad pevných složek proletariátu, které tvořívaly masivní dělnické hnutí keynesiánské éry. Tato dimenze se realizuje skrze:

a)       neutuchající transformaci technického složení kapitálu prostřednictvím informačních a komunikačních technologií, která umožnila dezintegraci vertikálně strukturovaného výrobního procesu a tedy i rozklad „masového dělníka“;

b)       neutuchající transformaci pracovního procesu, která umožnila postupné zavedení vyjednávání s pracovní silou na individuální rovině a tak i individualizovanou kontrolu šéfů nad zaměstnanci;

c)       přesouvání rostoucího počtu reprodukčních aktivit ze státu do soukromé kapitalistické sféry, tj. snižování nepřímé mzdy, což vedlo k velkému zvýšení počtu žen v řadách námezdně pracujících; a

d)       rostoucí důležitost represe ve společenské reprodukci kapitálu.

Bod c) do značné míry transformoval genderový vztah a erodoval nukleární rodinu a tak rozrušil vnitřní hierarchie a rovnováhu v proletariátu. Tento prvek významně změnil vztahy mezi jedinci uvnitř proletariátu. Pozice nositele reprodukční sociální role (která se většinou týká žen, ale dnes ne výlučně) se v období restrukturalizace kapitálu ještě zhoršila. V rámci dialektiky, „nechat ženy, ať se stanou dělnicemi, a zároveň je nutit, aby se staly dělnicemi,“ je nejdůležitější ten druhý aspekt. Jak nukleární rodina stále více eroduje, břímě, jež leží na ženách, se zdvojnásobuje. Stále častěji mají zároveň jak reprodukční, tak produkční roli. Restrukturalizace tak zesílila zpochybňování reprodukční role žen a učinila tak nevyhnutelným ztotožnění destrukce genderových vztahů s destrukcí vykořisťování. Tato dynamika historicky produkuje limity všech druhů feminismu, které i přesto, že správně kritizují kapitalistické genderové vztahy, nejsou s to se skutečně zabývat genderovou otázkou v její totalitě, dokud zůstávají feministické a nepřekonávají samy sebe (překonání, které může vzniknout jako ruptura uvnitř bojů).

Druhou dimenzí restrukturalizace je stupňující se internacionalizace kapitálu. Až do roku 1989 internacionalizace (podíl mezinárodního obchodu na celkovém obchodu) souvisela hlavně s přesouváním výroby z vyspělých do „rozvojových“ států západní části planety a do států východní Asie, kromě Číny (a s toky migrujících dělníků do bývalých center výroby). Pak s koncem státního kapitalismu proces internacionalizace systematicky expandoval do bývalého „východního bloku“ a Číny. Tento proces je nerozlučně spjat s rozvojem finančního kapitálu, který je odvětvím kapitálu, jež definuje internacionalizační procesy a monitoruje úroveň ziskovosti, aby kapitál mohl obíhat a být investován co možná nejziskověji. Potom dá rozum, že rozvoj a restrukturalizace tohoto sektoru kapitálu, spolu s kolísajícími směnnými kursy a obrovským nárůstem cirkulujících peněz, umožňují dalším a dalším zlomkům třídy kapitalistů vydělávat na finančních spekulacích.

Oba tyto rysy restrukturalizace (fragmentace dělnické třídy na všech rovinách a internacionalizace prostřednictvím rozvoje finančního kapitálu) dovolily kapitálu překonat velkou krizi 70. let 20. století. Oba byly také klíčovými prvky akumulačního procesu, který vedl k současné krizi.

Transformace pracovního procesu a rapidní změny v technickém složení kapitálu vedly k relativnímu (a nakonec i absolutnímu) poklesu mezd ve vyspělých zemích. Postupující integrace reprodukce dělnické třídy do kapitálu vedla k vyšší poptávce po službách ze strany proletariátu (zdravotnictví, školství atd.), kterou kapitál nemohl účinně uspokojit vzhledem k mezím produktivity, které jsou sektoru služeb vlastní. Tedy pouze v tomto smyslu lze říci, že vzniká distance mezi „potřebami společnosti“ a rozvojem kapitalismu.

Implementace programů strukturálních reforem (SAP) vyústila v příliv nízkonákladové práce z nerozvinutých zemí do vyspělých. Výsledkem bylo zrychlené vytváření přebytečného obyvatelstva („přebytečného“ z hlediska kapitálu) na celé planetě. Zároveň je toto přebytečné obyvatelstvo nuceno reprodukovat se skrze neformální ekonomiku. A tak se vynořily oblasti „třetího světa“ v metropolitních centrech „prvního světa“ a v „rozvojových zemích“ vznikly pozápadnělé rozvojové zóny. Globální ždímání střední vrstvy proletariátu a vylučování těch, kdo patří k nižším vrstvám, však stále více proměňují města v prostory výbušných rozporů.

Už v polovině 90. let 20. století bylo zřejmé, že rysy odpovědné za dynamičnost akumulace ji zároveň podrývají. V roce 1997 se skrze potíže na ropném trhu rozšířila krize z Asie do Ruska a pak vedla k pádu Long Term Capital Management (první zhroucení obřího fondu). Krize v jihovýchodní Asii ukázala, že míra vykořisťování v těchto centrech akumulace už nedostačovala k uskutečňování reprodukce globálního kapitálu v rozšířeném měřítku a urychlila masivní transfer výrobních zařízení do Číny. Dot.com krach byl patrně posledním pokusem o masivní investice v očekávání, že úspory na konstantním kapitálu udrží ziskovost. Po roce 2001 postupně došlo k tomu, že reprodukce dělnické třídy byla možná jedině tak, že se klesající mzda doplňovala půjčkami. Aby si udržela svoji předchozí úroveň reprodukce, významná část proletářů se individuálně zadlužila u bank a na budoucnost jejich kolektivní reprodukce uzavřely hypotéku penzijní fondy (které jsou „institucionálními investory“) vedené do tvrdých finančních her (CDS). Mzda tak přestala být jediným měřítkem úrovně reprodukce dělnické třídy, tj. ta měla tendenci odpojit se od mzdy.

c) Být příliš velký na krach, znamená být také příliš velký na pohyb: reprodukční krize celkového společenského kapitálu a jeho snaha nastolit druhou fázi restrukturalizace

Kapitál se prostřednictvím své mobility a svého neustálého úsilí optimalizovat proces zhodnocování komplexními měřeními a výpočetními modely zoufale snaží vyhnout, jak jen to jde, vyjednávání s proletariátem o ceně pracovní síly. Pracovní síla je dnes nahlížena jen jako výdaj a nepovažuje se za faktor růstu, například třeba prostřednictvím rozšiřování trhu. Ve stále globalizovanějším kapitalismu je tendence pohlížet na každý národní nebo regionální zlomek proletariátu jako na část globálního proletariátu, zcela zaměnitelnou za kteroukoli jinou část. Sama existence proletariátu je chápána jako nevyhnutelné zlo. Jelikož kapitál není nic jiného než hodnota v pohybu a jeho reprodukce v rozšířeném měřítku závisí na nadhodnotě, kterou lze vysát pouze z vykořisťování práce, je tato tendence bezvýchodná a dnes je na globální rovině definována jako přebytečné proletářské obyvatelstvo. Kapitál má tendenci snižovat cenu pracovní síly, což je trend, který ukazuje na mezinárodní homogenizaci této ceny (samozřejmě, že nezbytné rozčlenění kapitálu do zón působí jako silná protitendence, která tento proces přinejmenším zpomalí). Je tu tendence k úplné odluce produktivity od mezd a zhodnocování kapitálu má tendenci odpojit se od reprodukce proletariátu, ale na druhou stranu prohlubování reálného přivtělování má tendenci činit z kapitálu jediný horizont této reprodukce. Kapitál se tedy práce zbavuje, ale zároveň se pracovní síla může reprodukovat jen v rámci kapitálu. Exploze tohoto rozporu v krizi současné fáze restrukturalizace plodí potřebu nové (druhé) fáze restrukturalizace kapitálu a formuje dialektiku mezi limity a dynamikou současného třídního boje.

Řešení této situace (z hlediska kapitálu) definuje počátek nového útoku na proletariát. Bude-li tato krize dočasně rozřešena, bude se na ni vzpomínat jako na první krok ke druhé fázi restrukturalizace současného kapitalismu (předpokládaje, že první fází restrukturalizace bylo období od konce 70. let do současnosti). Finanční krize brzy nabere podobu krize národní suverenity a tento vývoj předznamenává tendenci k autonomizaci „Kapitalistické internacionály“. Národní stát jakožto základní reprodukční mechanismus kapitálu je ve vážné krizi. Její výsledky ukazují na krystalizaci nových forem mezinárodních mechanismů, které se zhostí plné kontroly nad toky migrující pracovní síly ve snaze o novou dělbu práce. Tyto mechanismy se rovněž budou snažit řídit už existující, ale dnes akcelerovaný proces změny vztahu mezi vysáváním absolutní a relativní nadhodnoty, jenž je pro kapitál nezbytný. Dále dojde ke snaze uvalit na většinu proletariátu neustálé rotování od nezaměstnanosti k prekérní zaměstnanosti, ale také generalizaci neformální práce, a ke snaze koordinovat přechod k reprodukci nadbytečného proletariátu, která bude založena na represi. Tento proces bude úsilím o stupňování globalizace a především rozčleňování do zón, které s sebou nese, a to nejen z hlediska mezinárodního obchodu, ale hlavně z hlediska kontrolovaného oběhu pracovní síly. Díky dnešnímu nastolování nových úsporných opatření (prohlubování restrukturalizace), které je v sázce v současném třídním boji v Evropě, může mezinárodní koloběh rychle obíhajícího kapitálu dál existovat ve stávající podobě, pokud může být zásoben národními a/nebo subnárodními zónami, v nichž bude k reprodukci kapitálu zapotřebí stále silnější represe. Další a další kapitál bude převáděn do finančního sektoru; víc a víc kapitálu se bude koncentrovat v této formě, což povede k novým a novým spekulacím. Bude se obcházet výrobní proces, aby se oddálilo nebo hladce proběhlo – dnes nutné leč značně bolestivé – znehodnocení finančního kapitálu. Situace, kterou tento vývoj patrně vytvoří, nebude ani zdaleka stabilní, neboť ve finále bude stát hlavně na vysávání absolutní nadhodnoty, které má také absolutní meze. Více než současná fáze bude spočívat v lokálních krizích a nakonec povede k intenzivnější globální krizi, než je ta dnešní.

Na druhou stranu je tu možnost, že současná krize ve svém vývoji může vést k tvrdým konfliktům mezi kapitalisty, což může mít za následek i zhroucení mezinárodního obchodu a snahu o návrat k národním měnám a protekcionismu. Aby však mohlo dojít k takto závažné transformaci, byla by zapotřebí masivní devalvace kapitálu, což znamená eliminaci velké části finančního kapitálu.

Skrze soubor opatření, který je, jak se zdá, pro většinu evropských zemí více či méně na pořadu dne, je Řecko prvním zastavením kapitalistické strategie nastolování druhé fáze restrukturalizace. Fakt, že se zde během prosince 2008 vzbouřila menšina prekérního proletariátu, činí zvolený časoprostor velice rizikovým pro začátek celosvětového útoku. Riziko se projevilo hned v protestech 5. května 2010, které naznačovaly, že pokus o nastolení druhé fáze restrukturalizace bude pravděpodobně konfliktní a mohl by vést k rebelii.

d) Krize námezdního vztahu

Současná krize je existenciální krizí práce, která se obyčejně projevuje jako krize pracovní smlouvy. A skrze strukturální tendenci mzdových požadavků k jejich delegitimizaci se z „krize pracovní smlouvy“ stane celková krize námezdní práce. Pokračující snižování mezd, šíření prekérnosti a vytváření části proletariátu, která je neustále vypuzována z procesu výroby hodnoty, definují prostor pro defenzivní požadavky. Tato skutečnost, spolu se snížením procenta dostupných pracovních sil mobilizovaných kapitálem, definuje obsah krize námezdního vztahu jako krizi reprodukce proletariátu a tudíž jako krizi reprodukce kapitalistického vztahu.

Snaha o nastolení druhé fáze restrukturalizace je vlastně vyhlášením války ze strany globálního kapitálu proti globálnímu proletariátu a začíná to v Evropě. Je to „válka jinými prostředky“, ne tak intenzivní jako válka konvenční, ale s lepším potenciálem pro zacílení. Tato „válka jinými prostředky“ zpochybní samotnou úlohu námezdní práce jakožto prostředku reprodukce globálního proletariátu. Rozumí se samo sebou, že tento proces bude v každé zemi postupovat a projevovat se jinak, podle její pozice v globální kapitalistické hierarchii. Globální sbližování „válečných podmínek“ (tedy třídního boje) je však velmi důležité.

e) Represe jako společenská reprodukce

V keynesiánské éře kapitalistické akumulace veřejné výdaje zahrnovaly náklady na reprodukci pracovní síly, tj. zdravotní péči, důchody a sociální dávky, školství a represi. V restrukturalizovaném kapitalismu se stalo strategií redukovat veřejné výdaje skrze privatizaci několika s veřejností souvisejících sektorů. Jenže ve skutečnosti, a to hlavně kvůli stárnoucí populaci, ale také kvůli pomalejšímu nastolování restrukturalizace v Evropě (což souvisí s rozčleněním kapitalismu do zón) a růstu pojišťovnického/finančního kapitálu v USA, se celkové (vládní a soukromé) výdaje na zdravotní péči a penze ve všech vyspělých zemích zvýšily (The Economist, 29. 6. 2010). Dnes, uprostřed veřejné dlužní krize, se všechny tyto náklady, až na represi, delegitimizují. Dochází k neustálému snižování nepřímé mzdy a zhodnocování kapitálu má tak tendenci odpojit se od reprodukce proletariátu.

Veřejný prostor ve městech, který je prostorovým výrazem svobody dělníka-občana, mizí, protože je považován za nebezpečný, neboť usnadňuje náhlé výbuchy neklidu. Vyloučení mládeže z trhu práce ji definuje jako nebezpečnou společenskou kategorii (a jak se krize prohlubuje, platí to i pro náctileté). Specificky v Řecku takové obavy mezi buržoazií narůstají: „Vláda si teď rovněž uvědomuje tu skutečnost, že antisystémové kruhy, zejména mezi mladými lidmi, sahají daleko za hranice čtvrti Exarchia. Spousta mladých lidí je ochotna zapojit se do silně agresivních skupin a participovat na nich“ (deník To Vima, 27. 6. 2010).

Ze všech těchto důvodů bude v budoucnu dožadování se existence mzdy, které už je celosvětově ústředním tématem v třídních konfliktech, polem, na němž se třídní konflikt zintenzivní. Toto téma vyvolá v bojích ruptury, které budou zpochybňovat požadavkový obsah těchto bojů.

II. Současné boje globálního proletariátu

Obsah revoluce, která se rodí v každém dějinném období, včetně toho současného období restrukturalizace, které ze samotné své podstaty nikdy nemůže dojít k přijatelnému završení, je předznamenán v každodenních proletářských bojích. A to proto, že boje jsou konstituujícím prvkem kapitalistických vztahů; jsou konfliktem mezi póly rozporu, jímž se neustále přeměňuje rozpor samotný (vykořisťování). Revoluce může vzejít jedině z tohoto rozporu, takže buď se jedná o revoluci jako radikální transformaci kapitálu, nebo o revoluci jako jeho zrušení: překonání vykořisťování. Dnešní vztah vykořisťování produkuje boje fragmentovaného proletariátu, jehož reprodukce je stále více prekérní. Jedná se o boje proletariátu adekvátní restrukturalizovanému kapitalismu.

Každodenní požadavkové boje jsou v současném dějinném období notně odlišné od bojů v předchozích dějinných obdobích. Proletářské požadavky už nekonstituují revoluční program, jak tomu bylo do začátku restrukturalizace během „období kolem roku 1968“. Důvodem však není „subjektivní slabost“ nebo „nedostatečné uvědomění“ na straně dělnické třídy.

Současná struktura kapitalistického vztahu se projevuje ve skutečnosti, že proletariát ve svých bojích – i v těch několika málo případech, kdy dosáhne splnění svých požadavků – čelí realitě kapitálu takové, jaká dnes je: restrukturalizace a intenzivnější internacionalizace, prekérnost, neexistence dělnické identity, žádné společné zájmy, obtížnost reprodukování života, represe. Fakt, že proletářské boje, bez ohledu na míru své militantnosti, nedokážou zvrátit tento kurs a vést k novému typu keynesiánské regulace, není známkou slabosti, ale klíčovým obsahem současné struktury kapitalistického vztahu. Důsledkem výše řečeného je, že v každodenních bojích vznikají praktiky, které překračují jejich požadavkový rámec, praktiky, které v průběhu bojů ohledně momentálních požadavků zpochybňují samotné kladení požadavků. Takové praktiky jsou ruptury vzniklé uvnitř důležitých třídních bojů (tj. boj proti CPE ve Francii v roce 2006, generální stávka v Karibiku v roce 2009, protesty proti propouštění v roce 2009, studentské hnutí v USA v letech 2009-10, nepokoje v italských detenčních centrech pro imigranty na podzim 2009, hladové bouře v Alžírsku, Jižní Africe, Egyptě v nedávných letech, nepokoje ohledně mzdových požadavků v Bangladéši, Číně nebo Malajsii, nepokoje ohledně vyvlastňování půdy v Číně) a/nebo boje bez požadavků (jako třeba v listopadu 2005 ve Francii a v prosinci 2008 v Řecku, živelné nepokoje v Číně). Při pohledu na globální třídní boj můžeme vidět, že takové praktiky, o nichž jsme mluvili výše, se množí. V současném cyklu bojů je revoluce produkována jako překonání limitů tohoto cyklu. Skrze dynamiku produkovanou množením „ruptur uvnitř požadavkových bojů“ dochází k rekompozici dělnické třídy ne jako třídy pro sebe, ale jako třídy proti kapitálu a tak i proti sobě.

III. Komunizace jako historický produkt rozporu kapitál-práce

Dnes se nalézáme v období krize restrukturalizovaného kapitalismu. Jsme v bodu, kdy se centry akumulace v Asii rychle šíří boje ohledně mzdy a proletariát ve vyspělých kapitalistických zemích vrávorá pod útokem buržoazie, kterým je proces nastolování druhé fáze restrukturalizace. Posuny na frontě třídního boje v různých oblastech konfliktu vždy navzájem logicko-historicky souvisí. Boje ohledně reprodukce ve vyspělých centrech jsou procesem zpětné vazby spojeny s boji ohledně mzdy v primárních centrech akumulace, tj. je tu tendence k destabilizaci nejdůležitějšího aspektu současného rozčlenění globálního kapitálu do zón, aspektu známého jako ČínAmerika. Tento rozporuplný proces krize přinese ještě větší konflikty mezi proletáři vyloučenými z výrobního procesu (jejichž vylučování kvůli krizi dál pokračuje), proletáři, kteří prekérně setrvávají ve výrobním procesu, a kapitálem a rovněž konflikty mezi kapitalisty. Již existující zpochybňování proletářské identity nabere podobu přímého konfliktu s kapitálem a (v proletářském hnutí) dojde k novým pokusům politizovat a vymezit boje uvnitř kapitalistické reality. Hnutí překonání kapitalistické společnosti nalezne své limity samo v sobě. Těmito limity jsou praktiky organizování nové, alternativní společnosti (tj. nového typu společenského uspořádání založeného specificky na výrobních vztazích) mimo kapitál či proti němu.

Příznačným rysem dnešní doby je, že kapitalistický vztah produkuje represi jako nutnost své reprodukce. A v tom spočívá síla i meze současného třídního boje. Tendence společenské reprodukce nabrat podobu represe nevyhnutelně vytváří odstup mezi póly kapitalistického vztahu. Obsah konfliktu pak nutně souvisí s represí, tedy s nejdůležitějším aspektem reprodukce stále přebytečnějšího proletariátu. V tomto konfliktu bude proletariát vždy stát před svojí vlastní existencí jako před kapitálem. Síla bojů tak bude zároveň i jejich limitem. Všechny ideologie a praktiky (proletářského) předvoje, všechny ideologie a politické (proletářské) praktiky se protnou v antirepresivním postoji, čímž se vytváří možnost vzniku další – snad konečné – formy reformismu této doby.

Tím nejradikálnějším a zároveň reformistickým projevem třídního boje dnes budou praktiky přímé akce. Praktiky přímé akce, které se vynořily jako radikální roztržka uvnitř antiglobalizačního hnutí, daly šanci identitě militantního proletáře-jedince – který patří k čím dál prekérnějšímu a/nebo nezaměstnanějšímu proletariátu – aby získala na důležitosti. Praktiky přímé akce se projevují v mnoha podobách (radikální odborářství, občanská hnutí, ozbrojený boj), které se navzájem notně liší a ve většině případů konfliktně koexistují a rovněž je přímo, bez zprostředkování, plodí dnešní rozporuplná existence proletariátu.

Přímá akce je dnes výrazem překonání třídních identit a produkce individualistické identity militanta, která se zakládá na morálním postoji potencionálně poraženého bojujícího proletáře – což je celkem pochopitelné, neboť v bojích uvnitř restrukturalizovaného kapitalismu jde jedině o zpomalování útoku vedeného kapitálem. Už ani „vítězství“ nevyvolávají euforii. Dnešní realita tenduje nabrat podobu široké represe. Produkuje se tak identita militanta, který bojuje proti všem formám represe, které jsou ve skutečnosti projevy reprodukce vykořisťovatelského vztahu. Radikální odborářství se nutně orientuje na nabízení ochrany před propouštěním a zajištění odstupného, neboť požadovat dnes významné zvýšení platu nemá smysl (případy v centrech akumulace ve východní Asii jsou smysluplnou výjimkou, jelikož mzda je tem hodně pod úrovní, která se ve vyspělých kapitalistických státech považuje za úroveň reprodukce pracujících). Lokální občanská hnutí se orientují na ochranu svobody pohybu a komunikace, proti snaze státu ghettoizovat/militarizovat metropolitní prostor a skrze takové akce se orientují i na udržení nepřímé mzdy (hlavní ideologií těchto zlomků hnutí je ideologie záporného růstu). S rozvojem krize se obě tyto tendence v blízké budoucnosti sblíží. Prohlubování krize povede k „autoredukčním praktikám“ a ke střetům s represivními silami v místech bydliště. A zde bude průsečík mezi lokálními hnutími a radikálním odborářstvím, průsečík mezi boji ve výrobním procesu a mimo něj. Samozvaný „ozbrojený boj“ se orientuje na údajné trestání zlomků buržoazie, což je jako jakási nevyžádaná ochrana před nadměrným vykořisťováním. Tato manifestace přímé akce prosazuje specifickou strategii vojenské konfrontace mezi malými skupinami a státem, která vede k absolutně bezvýchodné situaci.

Tím, že údajně nepatří k (jejich slovy „pasivní“ a/nebo „reformistické“) třídě, jsou ti, kdo se v hnutí přímé akce angažují, odrazem zpochybňování rozporuplné situace proletáře. Takto se v jejich bojích vyjadřuje marginální téma této doby: fakt, že se proletáři stávají přespočetnými. Ty nejprůbojnější části hnutí se označují za revolucionáře, když tu ještě žádná revoluce není, a aby se vyhnuly tomuto rozporu, nalézají útočiště v konceptu „uvědomění“ (diskurs o potřebnosti „fundamentální změny“ uvědomění jedince). Ve svých bojích si budují bezprostřední (soudružské) vztahy, a přitom z těchto vztahů dělají ideologii – jmenovitě „revoluce tady a teď“. Přehlížejí tak, že komunismus není lokální otázkou ani otázkou malé skupiny lidí. Víceméně mají sklon stavět se k dělníkům, kteří stále ještě mají (relativně) stálé zaměstnání, jako k „privilegovaným“ či rovnou jako ke „skutečné dělnické třídě s jejím maloburžoazním uvědoměním“. Rovněž mají sklon považovat se za jedince, kteří organicky nenáleží ke třídě, protože jsou prekérní nebo nezaměstnaní. Druhou stranou téže mince jsou radikálně odborářské frakce, které zase mají sklon stavět se k prekérním pracujícím jako ke společenskému subjektu, jenž se musí sjednotit jako „třída pro sebe“, a své akce chápou jako snahy o tuto třídní jednotu.

Překonání vznikne ze současných limitů. Zpochybňování postavení proletáře praktikami přímé akce (které se samozřejmě projevuje jako rozpor) je předzvěstí jeho překonání v samotném boji proletariátu: budoucího zrušení proletariátu jako třídy. Proto v rupturách, které se vynořují uvnitř současných bojů, dochází k adopci praktik hnutí přímé akce; proto účastníci nepokojů v prosinci 2008 přejali praktiky přímé akce a překonali je. Samozřejmě, že současné boje jsou stále v rámci limitů dnešního cyklu, ale specifická produkce tohoto limitu (dožadování se další existence, aniž by se zpochybňovaly výrobní vztahy) je předzvěstí dynamiky jeho překonání. Třídní boj může překonat sám sebe jedině vytvořením mnoha rupturových praktik ve vývoji nevyhnutelně reformistických bojů. K množení rupturových praktik bude docházet uvnitř těchto bojů. Tyto praktiky nutně posunou vpřed boje, které nutně budou boji za reprodukci života proti kapitálu. Jakákoli snaha „sjednotit“ různé boje zlomků proletariátu do společného boje s velkým S, který by hájil údajné společné zájmy třídy (tedy jakákoli snaha o třídní jednotu), je projevem obecného limitu současné dynamiky třídního boje. Jedinou generalizací, která může vzniknout, je generalizace praktik, které zpochybní jakoukoli možnou stabilizaci „proletářského úspěchu“. Tyto praktiky (boje uvnitř bojů) skrze svoji rozmanitost a prudké konflikty, které v bojích vyvolají, ještě zhorší krizi, v níž už se reprodukce proletářů nachází, a souběžně s tím zpochybní postavení proletáře pro celý proletariát, tj. samu existenci kapitalistické společnosti.

Woland, srpen 2010

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: