Ještě jednou Andrew Kliman: rozhovor o příčinách finanční krize a dalších vyhlídkách

Tento rozhovor s marxistickým ekonomem Andrewem Klimanem udělal už v listopadu 2008 britský časopis The Commune. Kliman v něm jasně, empiricky a často provokativně rozptyluje mýty, které současnou krizi globálního kapitalismu obklopují. Ve stručnosti vysvětluje, proč finanční krize od začátku vnitřně souvisela s chatrným zdravím výrobní sféry kapitálu, tzv. „reálné ekonomiky“. Odmítá rozšířenou představu o bankéřích jako kořenu všeho zla a poukazuje na to, že cílem všech vládních zásahů je zachránit kapitalistický systém jako takový a ne pomáhat bohatým. A rovněž břitce kritizuje zoufalou snahu levice oprašovat zkrachovalého Keynese a sociální stát. Naopak zdrženlivě přistupujeme k jeho práci s koncepcí státního kapitalismu, kterou vypracovala Raja Dunajevská, a se kterou nejsme dostatečně obeznámeni. Příliš nám nesedí ani jeho představa o „osvětové“ úloze revoluční teorie a jeho kritické uvažování o dělnické samosprávě teď a tady považujeme za nedostatečné leč zajímavé. Avšak to nechť čtenář posoudí sám…

C: Dnešní krizi popisují novinové titulky mimo jiné jako údajné „zhroucení“ systému. Jak byste dnešní krizi charakterizoval vy?

AK: K žádnému zhroucení zatím nedošlo. Kdyby ano, poznali byste to. Ale fakticky tu je nebezpečí zhroucení finančního systému a tak i celého kapitalistického systému. Toto nebezpečí bylo nejakutnější a nejvážnější v druhé polovině září (2008 – poznámka PK), ještě před záchrannými opatřeními ministerstva financí USA, které přesáhly 700 miliard dolarů, ale trvá doposud (2. listopadu).

Tato krize je krizí „důvěry“. „Důvěra“ tady neznamená jakýsi obecný optimismus ohledně budoucnosti kapitalismu, ale důvěru věřitelů, že peníze, které půjčili, budou také splaceny. A když je otřesen tento druh důvěry, což se stalo, půjčky vysychají. Ale výroba a obchod jsou na půjčkách zásadním způsobem závislé – nejen na půjčkách na výstavbu továren, nákupních středisek a kanceláří a na nákup dalšího vybavení, ale také na půjčkách, díky kterým mohou den ode dne fungovat, platit pracujícím, nakupovat zásoby a inventář atd. Takže jakékoli „zamrznutí úvěrového trhu“ má dopad na tzv. reálnou ekonomiku. Kdyby byla důvěra vážně otřesena, takže by vypukla naprostá panika na úvěrových trzích – v září jsme k tomu evidentně neměli daleko a hrozba takové paniky přetrvává – nebyly by skoro žádné nové půjčky, které by stály za řeč. „Reálná“ ekonomika by se docela rychle zadřela. A to by bylo zhroucení.

C: Australský premiér krizi označil za „úplné selhání extrémního kapitalismu“. Souhlasíte s ním?

AK: No bubliny a jejich praskání jsou opakujícím se rysem kapitalismu – ne jen „extrémního“ kapitalismu, ale kapitalismu jako takového. Hlavní bezprostřední příčinou krize samozřejmě bylo prasknutí nemovitostní bubliny v USA, prudký pokles cen domů. Zejména od konce poválečného boomu v polovině 70. let 20. století vznikl obrovitánský dluh, který měl uměle pozvednout utrácení a tak zmírnit některé z dopadů poměrného propadu. Ale exploze dluhu znovu a znovu vede k bublinám – kupříkladu v minulém desetiletí k burzovní „dot com“ bublině – a pak k jejich nevyhnutelnému prasknutí. Navyšovat zadlužení rychleji než novou hodnotu fakticky generovanou ve výrobě, to prostě není dlouhodobě udržitelný způsob „růstu ekonomiky“.

Podtextem oné fráze „extrémní kapitalismus“ je, že regulovaný kapitalismus by byl údajně úspěšnější než kapitalismus volnotržní. Vzpomeňme ale na krizi záložen (stavební spořitelny) v USA před dvěma dekádami. Tisíce záložen (S&Ls) padly a vláda nakonec musela utratit stovky miliard dolarů, aby střadatelům vykompenzovala jejich ztráty. A tato krize byla selháním právě regulovaného kapitalismu. Záložny byly velmi silně regulované: jak úrokové sazby, které záložny vyplácely vkladatelům, tak sazby, které si účtovaly za hypoteční půjčky, stanovovala vláda. Když ale v druhé polovině 70. let 20. století začala strmě stoupat inflace – a povšimněme si, že regulace a keynesiánská politika nedokázaly tomuto spirálovitému růstu inflace zabránit – úrokové sazby vně spořitelního systému prudce vyletěly nahoru. To způsobilo odklon střadatelů od záložen, takže ty byly nuceny přilákat finance zpět tím, že vyplácely vyšší úrokové sazby, než jaké dostávaly ze svých hypotečních půjček. To znamená, že kontinuálně přicházely o peníze. Takže Kongres tehdy musel uvolnit dohled – z části tak, že záložnám dovolil, aby si účtovaly vyšší sazby za půjčky. Ale aby dosáhly dostatečně vysokých úrokových sazeb, díky nimž by zůstaly solventní, musely se pouštět do stále riskantnějších půjček. Spousta těchto půjček nebyla nikdy splacena a nakonec tento sektor v podstatě zkolaboval.

Základním problémem představy, že regulovaný kapitalismus je jaksi lepší než volnotržní kapitalismus, je prostý fakt, že ve finále je kapitalismus neregulovatelný. Nedávno to uznal Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny a bývalý šéf-ekonom Světové banky. V polovině září totiž napsal článek, kde navrhoval celou spoustu nových směrnic a zákonů. A na závěr připouští: „Tyto reformy nám nezaručí, že nedojde k další krizi. Vynalézavost lidí z finančních trhů je impozantní. Nakonec přijdou na to jak vyzrát na jakékoli zavedené regulace.“ Domnívám se, že přesně tak to je.

Stiglitz dál říká, „Ale tyto reformy učiní další krizi tohoto druhu méně pravděpodobnou a kdyby k ní přeci jen došlo, nebude tak krutá, jak by jinak byla.“ To ovšem smysl nedává. Jestliže finanční trhy nakonec vyzrají na všechny zavedené regulace, tak jakmile se tak stane, bude příští finanční krize stejně pravděpodobná a stejně tak krutá, jak by byla i jinak. Přinejlepším můžeme o nových zákonech a regulacích říci, že mohou příští krizi odložit, dokud trhy nenajdou cesty jak vyzrát na regulátory. A odklad krize v mezičase znamená další umělou expanzi prostřednictvím nadměrných půjček, takže až bublina nakonec praskne, smrštění bude ještě krutější.

C: Vy i někteří další marxisté jako třeba Istvan Meszaros tvrdíte, že kapitalismus se z krize 70. let 20. století nikdy pořádně nedostal. To je v přímém protikladu třeba s New Labour, která říká, že právě procházíme bezpříkladným „růstem ekonomiky“, dokonce že „skončilo střídání vzestupů a propadů“. Jestli tedy nešlo o vzestup, o co vlastně šlo?

AK: Není mi jasné, jak lze popírat, že kapitalismus se z krize v 70. letech 20. století nedokázal plně zotavit v tom smyslu, že by došlo k novému boomu, jaký přišel po Velké depresi a druhé světové válce. Od začátku 50. let 20. století do roku 1973 včetně rostl celosvětový hrubý domácí produkt na osobu průměrně asi o slušná 3% ročně. Tato míra růstu byla po celé období v zásadě stabilní. Ale od roku 1974 do roku 2003 včetně – což je poslední rok, za který jsem viděl celý soubor dat, věrohodný soubor dat sestavený Angusem Maddisonem – celosvětový hrubý domácí produkt na osobu rostl jen o něco málo vyšší než poloviční měrou a jen o něco málo vyšší než třetinovou měrou, když nebudeme brát v úvahu Čínu. A to prý zase neznamená žádný trend, jen dlouhodobé snížení růstu na hlavu asi o polovinu nebo o třetinu míry růstu, kterou jsme měli během konjunktury po druhé světové válce.

Nedávno jsem na svoji webovou stránku http://akliman.squarespace.com/crisis-intervention pověsil výpočty shrnující dekádu za dekádou, jelikož onen dlouhodobý propad HDP není příliš známý. A rozhodně si zasluhuje ve známost vejít.

Samozřejmě, že během období od roku 1974 docházelo k nějakým těm kratším cyklickým vzestupům. Některým z nich se říkalo boomy, jako třeba „Clintonův boom“ v USA 90. let 20. století. Ale to je jen jiný název pro „dot-com“ boom, který byl bublinou, co praskla. Žádný z těchto cyklických vzestupů nezastavil dlouhodobý pokles růstu HDP. Z čísel, která jsem právě uvedl, je to celkem zřejmé. Nevedly k éře dlouhodoběji udržitelného silnějšího růstu. Ano, vždycky si můžete dobře žít za vypůjčené peníze, ale jen do doby než přijde den zúčtování. A ten přijde pokaždé. Nakonec je to totiž růst nové hodnoty ve výrobě, co určuje a limituje růst v kapitalismu. Ten tak ve finále nemůže být větší než růst hodnoty.

Co se týče představy, že cykly „vzestupu a propadu“ jsou za námi, tak ta je prostě absurdní. Jestli to, co proděláváme právě teď, není masivní propad, tak co je to? Jen tak nějaká legrácka?

C: Vlády intervenují, aby zachránily pozici bank. Gordon Brown se svým poloznárodňováním slouží za mezinárodní vzor. Budou tyto kroky stačit?

AK: Nevím. Nevím to, co všichni vědí. Už několikrát během této krize, od loňského léta, jsme byli svědky vládních zásahů, kterým se podařilo zdolat krizi důvěry, ale jen dočasně, do doby, než přišel další velký šok ze špatných zpráv. Standard and Poor’s, jedna z nejdůležitějších ratingových agentur, se před několika málo týdny vytasila s tvrzením, že záchranný plán v hodnotě přes 700 miliard dolarů by měl uspět, když se teď ty peníze používají přímo na „rekapitalizaci“ bank – jinými slovy, skýtají jim polštář proti ztrátám a dovolují jim zvýšit poskytování úvěrů. Federální rezervní taky začal půjčovat na trhu s krátkodobými obligacemi, aby tak vyzrál na nedostatek krátkodobých půjček pro podniky ze strany bank a dalších finančních institucí.

Tyto a podobné intervence jsou krátkodobá nouzová opatření. Jejich cílem je potlačit krizi důvěry a tudíž zabránit naprostému „zamrznutí“ krátkodobých půjček, které by klidně mohlo přivodit zhroucení finančního systému a spolu s ním srazit i „reálnou“ ekonomiku. Nemají zabránit a taky nezabrání americké nebo světové ekonomice, aby neupadla do recese. A pochybuji, že můžou recesi zkrátit nebo změkčit.

Základním problémem finančního sektoru je, že finanční instituce v USA i jinde mají v držení obrovské množství špatných dluhů. Nové infuze peněz do finančního systému pravděpodobně mohou zabránit jeho kolapsu a na chvíli snad mohou pomoci zakrýt ztráty, které leží v základech těchto potíží. Nakonec ale bude třeba ty velké ztráty „uznat“ a nadměrné bobtnání půjček se bude muset obrátit ve svůj opak. Schopnost finančního sektoru rozpínat se prostřednictvím vypůjčených fondů závisí na toku splátek, které může očekávat z jím poskytnutých půjček. Splátky tedy používá k placení úroků z fondů, které si půjčuje. Takže, když se velké množství úvěrů pokazí, finanční sektor se musí „odpákovat“, snížit objem půjček, které si bere.

C: V souvislosti s kapitalistickou krizí Marx psal o sestupné tendenci míry zisku a vskutku existují doklady o tom, že ve Spojeném království prudce klesala ještě před finanční krizí. Podle někoho však tento Marxův aspekt není pro tuto krizi relevantní. Souhlasíte?

AK: Musím naprosto nesouhlasit. Částí problému je, že někteří marxističtí ekonomové spoléhají na velikost zisku uváděnou v národních výkazech a ta ignoruje odpisy ztrát. Jestliže podnik investuje 10 milionů dolarů do projektu, který má teď hodnotu 4 miliony dolarů, sníží se tak jeho zisk o 6 milionů dolarů, až tuto ztrátu „zjistí“ – je-li zisk měřen obvyklým způsobem. Ale národní výkazy tohle neberou v potaz. Pokud budeme zisk měřit obvyklým způsobem, pak zjistíme, že právě teď jsme svědky obrovského poklesu míry zisku. Jsem si vědom, že jste říkali „ještě před finanční krizí“, zatímco já říkám „právě teď“, ale v tom není žádný rozpor. Ztráty existovaly už tehdy, aktiva měla fakticky nižší hodnotu než dříve, ještě před tím než byly „zjištěny“ v účetních knihách a třeba ještě před tím než trhy snížily ceny aktiv tak, aby odrážely hodnotu, která je podkládá.

A tady vstupuje do hry Marxova teorie sestupné tendence míry zisku. Vzhledem k technologickému pokroku mají hodnoty zboží tendenci systematicky klesat – zlevňuje totiž jejich výrobu. To má pak sklon způsobovat pokles jejich cen nebo alespoň míry růstu jejich cen. Takže na rovině ekonomiky jako celku má proud nové hodnoty sklon slábnout v poměru k proudu nové fyzické výroby. Je sice pravda, že vládní výdaje a politika snadného přístupu k úvěrům ze strany centrálních bank může na nějakou dobu posílit nominální proud nové hodnoty, ale tato vynucená expanze systému vytváří bubliny jako třeba dot-com bublina nebo bublina na trhu s nemovitostmi. Protože expanze výdajů přesahuje podkladový proud nové hodnoty, není dlouhodobě udržitelná, takže bubliny nakonec prasknou. Kupříkladu v USA se hypoteční půjčky od začátku roku 2000 do konce roku 2005 více než zdvojnásobily, ale příjmy, což je jen jiný název pro nově vyrobenou hodnotu, vzrostly ani ne o 35%. Je tedy zřejmé, že tu nebylo dostatek příjmů na splácení hypoték, a proto fůra hypotečních půjček a o tyto hypotéky opřených cenných papírů nakonec utrpěla obrovský pád svých cen.

A v tuto chvíli vám spousta Marxových kritiků, včetně mainstreamových marxistických ekonomů, poví, že hodnota kapitálových aktiv klesá taky kvůli technologickému pokroku a tím se podporuje ziskovost. Takže technologický pokrok údajně míru zisku zvyšuje a ne, že má tendenci ji snižovat. Chtějí nás přesvědčit, že když podnik investoval 10 milionů dolarů do projektu, jehož cena je teď 4 miliony dolarů a každoročně z tohoto projektu shrábne 1 milion dolarů jako zisk, tak jeho míra zisku je 1 milion USD/4 miliony USD neboli 25% a ne 1 milion USD/10 milionů USD neboli 10%. Jenže, co se stalo, nelze odestát. Ano, hodnoty aktiv klesají, ale suma hodnoty, která byla v minulosti fakticky investována, neklesá a klesat ani nemůže.

Oni ekonomové buď tuto prostou skutečnost nikdy nepochopili, nebo předstírají, že ji nechápou. A protože špatně měří sumy investované hodnoty, přičemž používají redukované hodnoty aktiv místo v minulosti fakticky investovaných sum hodnoty, mohou prohlašovat, že se Marxův zákon sestupné tendence míry zisku ukázal jako vnitřně nekonzistentní a tudíž falešný! Mám podezření, že představa o „irelevanci“ tohoto Marxova zákona pro současnou krizi z části nebo zcela pramení z tohoto mýtu o vnitřní nekonzistentnosti. Jinými slovy, z jejich hlediska pro dnešní případ není relevantní, protože je nutně špatný a tedy nikdy není „relevantní“.

Chápu, že tohle téma je poněkud spletité. Pokusil jsem se ho zde stručně pojednat, jak jen to nejlépe dovedu. V mé knize Reclaiming Marx’s “Capital”: A refutation of the myth of inconsistency se jím zabývám mnohem podrobněji a, jak doufám, mnohem srozumitelněji a uspokojivěji.

C: To, co začalo jako krize finančního systému, se dnes popisuje jako „recese“ v „reálné ekonomice“. Někteří pracující mají pocit, že platí za „zachraňování bankéřů“. Je to pravda nebo je tu jiné vysvětlení?

AK: V jistém smyslu to pravda je. Banky a další finanční instituce mají své akcionáře, kteří by bez těchto záchranných balíčků utrpěli obrovské ztráty. A když záchranná opatření uspějí, jejich investice budou víceméně ochráněny. Avšak na představě, že pracující platí za „záchranu bankéřů“, je několik důležitých věcí špatně. Zaprvé, ony peníze použité na záchranu nejsou vlastně penězi vybranými na daních; americká i další vlády si je půjčují tak, jako si normálně půjčují na krytí rozpočtových deficitů. Takže pracující za záchranná opatření zaplatí, ale ne prostřednictvím vyšších daní, nýbrž tím, že nové půjčky zvýší úrokové sazby, které pak budou mít tendenci stlačovat investiční výdaje podniků. A tím vznikne sestupná tendence ekonomického růstu, vytváření pracovních míst a mezd.

Důležitější však je skutečnost, že účelem záchranných opatření a dalších vládních intervencí není, aby bohatí byli ještě bohatší nebo ochrana vlastníků kapitálu. Můžeme to vidět na kauze, kdy si v březnu Federální rezervní vynutil odprodej Bear Stearns za hubičku. Majitelé Bear Stearns utrpěly velké ztráty. Fed je přinutil, aby své akcie prodali za zlomek jejich tržní ceny. Nebo uvažte, jak americká vláda v září převzala Fannie Mae a Freddie Mac, velké hypoteční instituce. Ani tady vlastníci, akcionáři těchto firem, ze záchranného balíčku nic nedostali.

Účelem všech těchto intervencí je místo toho snaha o záchranu kapitalismu, systému samotného, a nikoli majetku zámožných. Ministerstvo financí USA, Fed a ostatní vlády nezachraňují finanční sektor proto, že by měly péči o obohacování bohatých, ale protože zhroucení finančních institucí, které jsou „příliš velké, aby padly“, mohlo klidně zažehnout takovou paniku, že by zastavila půjčování a přivodila kolaps finančního sektoru a spolu s ním „reálné“ ekonomiky. V tom mají naprosté jasno po celou dobu krize. Mám podezření, že když v polovině září nechaly jít ke dnu Lehman Brothers, velkou firmu z Wall Street, byli jsme svědky začátku takové paniky, a proto pak úřady přispěchaly jako záchranka. V následujících několika dnech americká vláda koupila AIG, velkou pojišťovnickou firmu, ohlásila celosystémový záchranný balíček ve výši 700 miliard dolarů a tak dále.

C: Někdo říká, že čelíme depresi o rozměrech Velké deprese. Souhlasíte?

AK: Nevím. Někteří ekonomové se sice zabývají dlouhodobými předpověďmi, ale jen protože se na tom dají vydělat slušné peníze. Na celku ekonomické teorie rozhodně není nic, co by komukoli dávalo schopnost předvídat budoucnost na víc než na pár měsíců dopředu, možná na rok nebo tak nějak. Teorie nám může dovolit poučeně hovořit o trendech, ale ne o něčem takovém, jestli sešup bude stejně zlý jako za Velké deprese.

Přesto lze říci, že současná recese bude určitě tvrdá a pravděpodobně dlouhá. Nejdelšími recesemi v USA od druhé světové války byly 16měsíční recese v letech 1973-1975 a 1981-1982. Spousta prognostiků tvrdí, že dnešní propad potrvá po celý rok 2009. A tak v závislosti na tom, na kdy bude stanoven oficiální začátek současné recese (to nám ještě neoznámili), by mohla být ještě delší.

Dnešní propad by vlastně nakonec mohl být ještě horší než Velká deprese, a to hlavně protože životy lidí jsou se světem financí spojeny v daleko větší míře, než tomu bývalo v 30. letech 20. století. Dnes má tak každý finanční otřes daleko větší dopad na mnoho lidí.

Jak moc se recese zhorší, závisí hodně na tom, o kolik se ještě v USA propadnou ceny bydlení. Podle Case-Schillerova indexu cen bydlení ve 20 městech od poloviny roku 2006 do letošního srpna spadly ceny bydlení o 20,3%. Někteří prognostici předpovídají, že nakonec klesnou celkem o 30% nebo dokonce o 40%. Propad o 40% by byl katastrofální. Všechno by nebylo jen dvakrát horší, než je dnes, ale mnohem horší.

Proč? Podíl majitelů bydlení se „záporným majetkem“ by se nejen zdvojnásobil – prudce by se zvýšil. Představte si, že majitelka nemovitosti pořád dluží 161 000 dolarů za bydlení v ceně 200 000 dolarů. Má tedy nemovitý majetek ve výši 39 000 dolarů. Když ale cena této nemovitosti spadne o 20% na 160 000 dolarů, bude mít záporný majetek ve výši 1000 dolarů. Pak už nebude moci nemovitostí ručit, aby dostala novou půjčku. Tento problém už teď vede k nižším spotřebitelským výdajům a většímu počtu exekucí, neboť pracujícím lidem se dařilo jejich hypotéky splácet hlavně díky tomu, že si proti svému nemovitému majetku brali další půjčky. Teď si ale představte, že se ceny bydlení propadnou celkem o 40%. I ten, kdo dluží jen 121 000 dolarů za nemovitost o ceně 200 000 dolarů, která se teď snížila na pouhých 120 000 dolarů, bude mít záporný majetek ve výši 1000 dolarů. Podíl lidí z této kategorie je mnohem, mnohem větší než jen dvojnásobek té části, která má záporný majetek, když ceny nemovitostí spadnou o 20%. Takže nespouštějte oči z údajů o cenách nemovitostí.

A to všechno za předpokladu, že záchranný balíček a podobná opatření doopravdy zabrání úplnému „zamrznutí“ úvěrových trhů a zhroucení ekonomiky, které by bylo jeho výsledkem. A nejsem si jistý, že to lze s jistotou předpokládat.

C: Panuje obecný pocit, že jsme právě svědky konce jedné etapy dějin: neoliberalismus je prohlašován za mrtvého. Co podle vás tento dějinný bod zlomu představuje?

AK: Volnotržní kapitalismus na ideologické rovině dostal pořádnou ránu a minimálně chvíli potrvá, než se z ní dostane. Když Alan Greenspan, dlouholetý fanda Ayn Randové, říká, že je šokován tím, že finanční trhy nefungují – konkurence nevede k tomu, že investoři dostávají informace potřebné k moudrým investicím – tak to už je něco. Je to jakoby papež přiznal, že devět měsíců před tím než se narodil malý Ježíšek, si Marie s Josefem skutečně zaskotačili.

Ale na tomto odklonu od „volného trhu“ a příklonu k větší vládní intervenci a regulaci není nic nutně progresivního. Liberálové a levičáci si to však často a chybně myslí kvůli vývoji za Nového údělu. Spolu s intervencí a regulací docházelo k pokrokové politice sociálního zabezpečení. Ale to proto, že došlo k obří mobilizaci pracujících lidí, která si na systému vynutila ústupky. Americká vláda s oněmi ústupky přišla jen kvůli tomuto hnutí zdola, aby zachránila kapitalistický systém. Když ale může systém zachránit i bez takových ústupků – což bude nynější případ, jestli nedojde ke srovnatelné mobilizaci – větší intervence a regulace budou právě jen tím: intervencí a regulací, tečka. Už jsme viděli, že záchranný balíček peněz tu není od toho, aby zlepšil náš život.

Domnívám se, že příklon k intervenci, regulaci a některým zestátňovacím opatřením je novým projevem státního kapitalismu, a to ve smyslu v jakém tento termín používala Raja Dunajevská, když hovořila o novém globálním stádiu kapitalismu, charakterizovaném permanentními zásahy státu, které povstalo ve 30. letech 20. století spolu s Novým údělem a podobnými politickými režimy. V podstatě se jedná o neideologický posun. Henry Paulson, americký ministr financí, rozhodně není žádným bojovníkem za vládní regulaci, tím méně za znárodňování. Ale v této chvíli akutní systémové krize prostě musejí jít ideologické skrupule stranou. Teď jde o to zachránit kapitalistický systém, a to všemi dostupnými prostředky.

Tento nový projev státního kapitalismu bych charakterizoval jako nejnovější fázi „rušení kapitalistického výrobního způsobu uvnitř kapitalistického výrobního způsobu samotného,“ jak tomu říkal Marx. Kromě vlastnických nároků na systému už není nic soukromého. Jak už jsem poznamenal, úřady ani nezasahují ve jménu soukromých zájmů. Zasahují ve jménu systému samotného. Tak totální odcizení ekonomického systému od lidských potřeb jakéhokoli druhu je jasnou známkou, že musí zaniknout a udělat místo vyššímu společenskému uspořádání.

C: Jedním z rysů krize je obnovený zájem o Keynese. Financial Times ho nazvaly „mužem, kterého jsou plné zprávy,“ ale varovaly před návratem ke keynesiánství. Dochází k návratu ke keynesiánství a mají pravdu ti na levici, kdo tento vývoj vítají, jako třeba Eric Hobsbawn?

AK: Keynesiánství se v zásadě zabývá opatřeními stimulujícími výrobu a zaměstnanost, aby odvrátilo tvrdé ekonomické propady, dostalo se z nich nebo je umenšilo. A nic takového se zatím neděje. Z části proto, že propad zatím netrvá moc dlouho ani není zvlášť krutý. Účelem nedávných intervencí je tak obnova „důvěry“ a rozproudění úvěrů, aby se zabránilo zhroucení ekonomiky. Cíl je tedy hodně odlišný a podle toho i přijímaná opatření jsou hodně jiná.

U části levice dochází k ideologickému návratu ke keynesiánství, a to už po nějakou dobu. Ti lidé rezignovali na možnost socialismu a tak zoufale tíhnou ke kvazikeynesiánské představě „přílivu, co nadzvedne všechny čluny,“ jako k čemusi, co může zlepšit život lidí v rámci kapitalismu. Domnívám se, že historie však mluví jasně. Kapitalismus sociálního státu skončil neslavným fiaskem. Jeho údajné výdobytky se staly neudržitelnými, jakmile skončil poválečný boom. Neschopnost keynesiánské politiky poradit si se souběžnou inflací a stagnací 70. let 20. století – stagflace – v zásadě skoncovala s keynesiánstvím jakožto teorií. Udrželo se jen mezi ideology zoufale toužícími po pokrokové alternativě k socialismu. Kvazikeynesiánskou představu, že zvýšením mezd mohou vlády stimulovat spotřebu a vytvářet takovou prosperitu, že výsledky potěší i kapitalisty – a neodstartují odliv kapitálu do třetího světa a dalších regionů s nízkými mzdami – vyvrací praxe. Přitažená za vlasy je i teoreticky. Kapitalisté mají větší zisk, když vyplácejí nízké mzdy a ne když vyplácejí vysoké mzdy. Do jaké míry keynesiánská politika vůbec kdy fungovala, pokud tedy někdy skutečně fungovala, pak jen proto, jak si sám Keynes uvědomoval, že jsme měli „uzavřené ekonomiky“ chráněné před mezinárodní konkurencí a mezinárodními finančními trhy. Dnes ale žijeme v jiných časech.

Každopádně keynesiánství mělo sloužit k řešení ekonomických propadů, k jejich překonání a k vyhnutí se jim. Keynesiánské „pumpování“ tedy nikdy nemělo sloužit – a ani je tak nelze s úspěchem používat – jako způsob dlouhodobé stimulace ekonomického růstu. Pumpa je teď plná vypůjčených fondů. A ty je v dlouhodobém horizontu třeba splatit.

C: Jednou z reakcí levice na větší státní zásahy je volání po větším a úplnějším znárodňování. Myslíte si, že tohle je adekvátní odpověď na krizi?

AK: Ne. Nechápu, proč záleží na tom, kdo má na vlastnictví nárok. Jestli jde o regulaci, tak jak už jsem řekl, nemyslím si, že kapitalismus lze v dlouhodobém horizontu úspěšně regulovat. A události typu spořitelní krize, neschopnost keynesiánství poradit si se stagflací a všudypřítomný debakl kapitalismu sociálního státu rozhodně nenaznačují, že by regulovaný kapitalismus byl úspěšnější než ten deregulovaný. A jestli jde o plánování, tak si nemyslím, že kapitalistickou ekonomiku lze skutečně plánovat. Ekonomika bývalého SSSR rozhodně nebyla žádným úspěchem. Zákon hodnoty se prosazuje, diktuje a legislativci se mu přizpůsobují. Říkat tomu „plánování“ je docela pěkný eufemismus.

C: Jak by podle vás mělo dělnické hnutí reagovat na takové otázky jako rušení pracovních míst, rostoucí inflace, exekuce atd.?

AK: Aby se co nejlépe obránili, pracující lidé se musí mobilizovat. Musí se spoléhat sami na sebe a ne na vládu. Jak už jsem poznamenal, na vládních zásazích a regulaci není nic nutně progresivního. Budoucí dění bude stejně jako ve 30. letech 20. století formováno trajektorií bojů, které pracující lidé povedou sami za sebe. Pracující lidé musí vládám svých zemí klást požadavky a dohlédnout na jejich splnění.

Dosažením splnění těchto požadavků si v krátkodobém horizontu sami pomůžou. Dosáhnou ústupků ze strany systému a ne, že ho budou přesměrovávat na novou kolej a „řešit ekonomickou krizi“. Měli by se zbavit těch, kdo jim budou vykládat, že ústupky, které získali, jsou novým souborem pokrokové politiky, která povede k prosperující a stabilní ekonomice. Stahování výdobytků dosažených ve 30. letech 20. století ukazuje, že když dojde k nejhoršímu, výdobytky pracujících lidí se nemohou rovnat s dalším fungováním kapitalistického systému.

V rámci mantinelů kapitalistického systému nemá toto dilema žádné řešení. Pracujícím lidem musí být poskytnuty teorie a koncepty, které jim umožní pochopit, jak systém funguje a proč nemůže pracovat ku prospěchu obrovské většiny lidí. Ne hesla, ale ryzí teorie a koncepty, které umožňují skutečné pochopení. Pracující lidé nemají jen těla, ale taky mozky.

Aby vážně a trvaleji došlo k této teoretické obrodě, je zapotřebí peněz a musí si nárokovat nebo vytvářet prostor ve vzdělávacích institucích. Domnívám se, že zcela zásadní je návrat k Marxově kritice kapitalismu. Ale aby k takovému návratu došlo, je třeba odhalit jako mýty vytrvalá tvrzení – udržovaná dokonce i marxistickými a dalšími radikálními ekonomy a ostatními intelektuály – že jeho teorie hodnoty a ekonomické krize je vnitřně nekonzistentní a tudíž falešná. Jak říkávala Dunajevská, potřebujeme dosáhnout toho, že hnutí si sama zdola budou rozumět natolik, že už nikdy nebude muset dojít k odtržení aktivity od teorie.

C: Můžeme dosáhnout takové reakce globálního dělnictva na mezinárodní úrovni?

AK: Nevím. Máme technologické prostředky jako nikdy předtím. Mezinárodní komunikace a cestování jsou levnější, než kdy byly. Ale zatím tu není žádná velká reakce ani na národní úrovni nebo snad ano?

C: Commune hájí potřebu oživit věc dělnické samosprávy. Myslíme si, že samospráva je pro vykořenění kapitálu a jeho nahrazení svobodnou společností nutnost. Myslíte si, že je to nějak relevantní pro naši reakci na krizi?

AK: Ano i ne. Svobodná, socialistická společnost zcela určitě musí být samosprávná, a to od úrovně každodenních dějů na pracovišti až po úroveň řízení společnosti jako celku. Jinak ta společnost nebude skutečně svobodnou socialistickou společností, ale jen jinou formou kapitalismu.

Ale o pokusech dosáhnout kapitalistické společnosti „spravované“ pracujícími nemám valné mínění. Pořád to bude kapitalistická společnost a pořád se bude řídit ekonomickými zákony kapitalismu. Kupříkladu dělníci si mohou chtít vyplácet dobré mzdy, zabránit propuštění svých spolupracovníků a vyrábět věci, které lidi potřebují, jako třeba zdravotní péči. Jestli se ale spravují sami v rámci kapitalismu, musí být konkurenceschopní, a proto musí mít nízké náklady. (Jinak jejich podnik půjde pod kytky a nebudou vůbec žádné mzdy ani zaměstnání.) Musí tedy udržet nízké mzdy a rozloučit se s kolegy, kteří nejsou potřeba nebo nedokážou udržet tempo. A když jsou mzdy nízké a spousta lidí je nezaměstnaná, není tu ani velká poptávka – peněžní poptávka – po zdravotní péči.

Přesto však rozhodně vítám snahy – jako třeba snahy dělníků v Argentině – převzít podniky a dělat maximum, co jen současné okolnosti dovolují, aby ochránili svá pracovní místa a příjmy. Podle toho, co vím, ti dělníci chápou, že se angažují v defenzivním opatření. Zdá se, že ti, kdo líčí „samosprávu“ s kapitalismem jako řešení, jsou vždy intelektuálové.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: