Dnešní krize a klesající míra zisku: rozhovor s Andrewem Klimanem

Andrew Kliman je profesorem ekonomie na Pace University v New Yorku a členem Marxist-Humanist Initiative. Je autorem celé řady statí, přednášek a dvou knih. Převážně se věnuje rekonstrukci Marxovy teorie kapitálu jakožto teorie dialektické, a nikoli kauzalistické a zkoumání příčin a povahy současné krize. Oboje ho pro nás činí nadmíru zajímavým. Ve své nejnovější knize The Failure of Capitalist Production: Underlying Causes of the Great Recession (Selhání kapitalistické výroby: základní příčiny Velké recese) pečlivě a přesvědčivě dokumentuje, že od konce poválečného boomu má míra zisku skutečně sestupnou tendenci, kterou neoliberalismus nezvrátil. Pokles ziskovosti vedl ke zpomalování investic a hospodářského růstu, k zoufalým pokusům vlád bojovat s těmito problémy vršením dluhů, což nakonec vyústilo ve Velkou recesi. Jeho kniha představuje výzvu pro komunizační teorii, neboť vyvolává otázku, v čem a jak přesně byla kapitalistická restrukturalizace úspěšná. Stejně tak staví otazník k pokusu Rolanda Simona usmířit obě marxistické teorie krize (nadakumulace versus podspotřeba). Britský časopis The Commune nedávno přinesl rozhovor s Klimanem o jeho nové knize. Je sice jen drobnou „ochutnávkou“ z mnohem bohatší „krmě“, ale přesto se domníváme, že ozřejmuje některé z jejích nejdůležitějších rysů a vyvolá zájem o plnou porci Klimanových argumentů.

Duvinrouge: Můžete mi říci, co je klíčovým poselstvím vaší nové knihy The Failure of Capitalist Production (Selhání kapitalistické výroby)?

Andrew Kliman: Velká recese se dala už dlouho očekávat. Po čtyřicet let se v systému kapitalistické výroby hromadily neřešené problémy. Míra zisku poklesla a nikdy nedošlo k jejímu trvalejšímu oživení, což vedlo k ustavičně pomalému investování a hospodářskému růstu, které pak zase vyústily v růst dlužních břemen. A tyto problémy přiměly vlády, aby je řešily či maskovaly politikou, která přivodila ještě větší růst zadlužení.

DVR: Vaše kniha je plná statistik a jak víme, statistiky lze interpretovat velmi rozdílně. Zdá se, že pro vás je zásadní upřednostňování historických nákladů před současnou cenou. Můžete, prosím, vysvětlit, jaký je mezi nimi rozdíl?

AK: Účetní mohou oceňovat aktiva jejich současnou cenou nebo jejich původní cenou z doby, kdy byly pořízeny. Té druhé se obvykle říká „historické náklady“. Obě metody mají své opodstatnění. Co ale nelze, je vypočítat míru zisku, tj. výnosovou míru investic, vydělením zisku současnou cenou kapitálových aktiv. Nejde o to, že by to bylo špatně – ono to prostě nejde. Nedostanete tak totiž výnosovou míru investic. Současná cena aktiv jednoduše není totéž co suma peněz, která do nich byla fakticky investována. Tuto sumu zjistíte jedině tak, že si vezmete historické náklady a odečtete od nich znehodnocení.

DVR: Sledujete pouze údaje z USA. Znamená to, že si nemůžete být jistý, že míra zisku klesala celosvětově?

AK: Tedy výzkum, který jsem dělal ohledně míry zisku zahraničních filiálek amerických nadnárodních korporací a z nějž se jen část objevuje v mé knize, mne vede k závěru, že od počátku 80. let 20. století až do Velké recese měla celosvětová míra zisku všech korporací – a nikoli jen těch amerických a jejich filiálek – pravděpodobně tendenci klesat. Míra zisku amerických filiálek poklesla ve velké většině z 20 zemí, v nichž se nachází alespoň 1% amerických zahraničních investic. Tento pokles byl rovněž velmi široce rozprostřen co do odvětvové kompozice – nešlo tudíž o to, že by míra zisku u filiálek poklesla proto, že by byl kupříkladu obzvlášť tvrdě zasažen výrobní sektor. Rovněž jsem našel doklady o tom, že ve velké většině případů směřovaly ke stlačování míry zisku i globálně operující síly a ne jen ty národně specifické. Když si tato fakta dáte dohromady, těžko můžete věřit, že na amerických filiálkách a na korporacích v USA bylo cosi nenormálního, co zapříčinilo pokles jejich míry zisku, zatímco celosvětová míra zisku rostla.

DVR: Jde vám o to říci, že nárůst zadlužení je důsledkem klesající míry zisku?

AK: Z části jejím důsledkem zcela jasně je. Například státní dluh USA – jeho dluh jako procento z hrubého domácího produktu (HDP) – od roku 1970 do Velké recese vzrostl asi o dvě třetiny. Zjistil jsem, že celý tento nárůst jde na vrub skutečnosti, že poklesl výnos daně z příjmů právnických osob jako podíl z HDP. Ten poklesnul částečně proto, že poklesly jejich míry zisku, a částečně proto, že vláda snížila sazby daně z příjmů právnických osob. Ale snižování sazeb daně z příjmů právnických osob je také důsledkem klesající míry zisku – vláda se tak snažila zvýšit jejich míry zisku po zdanění a tím pádem stimulovat výrobní investice a ekonomický růst. Na druhou stranu část onoho nahromaděného dluhu – zejména exploze hypotečního zadlužení během jedné dekády – nesouvisí s poklesem míry zisku takto přímo. Nemyslím, že by bylo přínosné tvrdit, že ve finále za veškerým dluhem stojí pokles míry zisku, nebo se klesající míře zisku snažit připsat třeba 29% z něj. Raději o hromadění dluhu uvažuji jako o kombinovaném výsledku poklesu míry zisku, pomalého investování a růstu a škály vládních politik, které se tváří v tvář těmto problémům snažily ekonomiku uměle stimulovat.

DVR: Nemohlo tomu být také tak, že režim nekryté měny byl důsledkem toho, že USA zaplavily svět dolary a pak zjistily, že nemají dost zlata na udržení hodnoty dolaru na 35$ za unci?

AK: To by naznačovalo, že před zhroucením Brettonwoodského systému na přelomu 60. a 70. let 20. století v USA nemohlo docházet k masivnímu hromadění dluhu. Jenže státní dluh během druhé světové války narostl více než pětinásobně a od vypuknutí Občanské války více než čtyřicetinásobně. Rovněž lze doložit, že v letech předcházejících Velké depresi došlo k rychlému růstu privátního dluhu. Navíc o inflaci očištěná míra růstu privátního zadlužení amerických domácností a nefinančních podniků poměrně soustavně klesala od začátku poválečného období až do konce roku 1983 a i potom byla asi jen z poloviny taková jako na konci 40. let 20. století. Nominálně se míra růstu tohoto dluhu příliš nezměnila po celé poválečné období, s výjimkou první poloviny 90. let 20. století, kdy hodně poklesla. Takže procentuální nárůst zadlužení privátního sektoru není dán tím, že by dluh v post-brettonwoodské době rostl rychleji. Je dán klesající mírou ekonomického růstu a tudíž klesající mírou růstu příjmů. Nezapomínejme, že dluhová zátěž je dluh jako procenta z příjmu.

DVR: Stoupenci teorie podspotřeby tvrdí, že máme problém s realizací. Že koloběh kapitálu (P-Z-P‘) si žádá nejen více pracovní doby, ale také efektivnější peněžní poptávku. Někteří, jako Rosa Luxemburgová, říkají, že tu může zajistit imperialismus, který vytváří nové trhy v nekapitalistických částech světa. Jenže dnes, kdy je kapitalismus všudypřítomný, stoupenci teorie podspotřeby tvrdí, že se tento problém realizace dočasně řeší zadlužením a právě to ve skutečnosti leží za horou dluhů. Co si myslíte o argumentaci stoupenců teorie podspotřeby?

AK: Vyjádřit se ke všem těmto problémům bude chtít pořádnou dávku vysvětlování. Prvně si řekněme, že řešení údajného problému s prodejem fakticky nemůže spočívat v prodejích do nekapitalistických částí světa. Prodávat jim totiž můžete, jen když od nich nakupujete. Když od nich nenakupujete, nemají prostředky na to, aby mohly nakupovat od vás. Představa, že údajný problém s prodejem vyřeší nějaká vnější skupina, která bude pořád nakupovat víc, než prodá, je absurdní.

Výraz „peněžní poptávka“ musím rozdělit vedví. Otázka, „kde se bere dodatečná poptávka, která dovoluje prodat zvětšený kapitál, onen rozdíl mezi P‘ a P,“ je důležitá a zajímavá. Ale otázka, „kde se berou dodatečné peníze, které umožňují zvětšenému kapitálu nabrat podobu dodatečných peněz,“ je nudná a nedůležitá.

Předně, dodatečné peníze nutně nepotřebujete. Často lze většího objemu prodeje dosáhnout se stejnou peněžní zásobou. Peníze jen musí jít z ruky do ruky rychleji. Ale když peníze skutečně potřebujete, tak problém, kde se berou, vyřešil Marx v druhém díle Kapitálu na základě předpokladu, že existuje peněžní zboží, zlato. Kde se bere dodatečné zlato? V zemi. Vstupuje do oběhu, když ho výrobci zlata směňují za jiné věci. Konec příběhu. Na to přijdete i bez génia Marxova typu. Ale potřebujete někoho jako on, abyste si uvědomili, že to, „kde se berou dodatečné peníze,“ nemá vůbec nic společného s otázkou, „kde se bere dodatečná hodnota (zisk),“ kterou řeší v prvním díle, nebo, „kde se bere dodatečná poptávka,“ kterou řeší na jiném místě druhého dílu.

Za našich dní se dodatečné peníze berou z prodeje cenných papírů. Ale není snad množství peněz, které jsou v oběhu, poté, co se cenné papíry smění za peníze, naprosto stejné jako bylo předtím? Obecně vzato, ano, ale ne tehdy, když cenné papíry nakupují centrální banky nebo střadatelské instituce. Ty je kupují z „rezervy“ – za hotovost, která doposud nebyla v oběhu.

Co se týče údajného problému prodeje, tj. domnělého problému poptávky, vyřešila ho Marxova schémata reprodukce. Předpokládejme, že neexistují žádné půjčky neboli čerpání z úspor, protože řešení na takových věcech nespočívá a protože chci ukázat, že odpověď na vaši otázku zní, „ne.“ Tento údajný problém se totiž neřeší zvětšováním objemu dluhu, takže tento domnělý problém ve skutečnosti neleží za onou horou dluhů.

Vzhledem k našemu předpokladu poptávka po produkci tohoto období vychází – či přesněji řečeno může vycházet – z prodeje produkce tohoto období. Je-li celková hodnota produkce 30 biliónů $ a celá se prodá za 30 biliónů $, je za 30 biliónů $ také celá nakoupena. Tím to hasne. V tomto konkrétním smyslu je zcela korektní prohlásit, že každý prodej je koupí a každá koupě je prodejem. K prodeji všeho, co se vyrobilo, není nikdy zapotřebí dodatečného dluhu. Dodatečné zadlužení je obecně vzato potřeba k podpoře hospodářského růstu, tj. k rychlejšímu zvětšování množství všeho, co se vyrábí, v budoucnosti – a americká vládní politika podněcovala hromadění dluhů ve snaze o dosažení rychlejšího růstu – ale to je něco úplně jiného. My se tady totiž zabýváme jedním jediným obdobím.

Samozřejmě, že se může stát, že ne všechna produkce bude koupena a prodána. Dojde tedy k dočasnému propadu, recesi. Obecně se stane to, že nejprve začne klesat poptávka v oblasti investic, tedy poptávka po dalších výrobních prostředcích a ne poptávka v oblasti osobní spotřeby. Dochází tedy k propadu v odvětvích vyrábějících různá zařízení a ve stavebním průmyslu. Když ale podniky méně investují a zboží se neprodává, začne propouštění pracujících a tak může nakonec klesnout i osobní spotřeba. To však není tak běžné. V letech 1943 až 2007 byly v USA jen dva roky, 1974 a 1980, kdy byla o inflaci očištěná poptávka ve sféře osobní spotřeby menší než v předchozím roce.

Každopádně tyto schodky v poptávce jsou vždy dočasné, ať si stoupenci teorie podspotřeby z Monthly Review školy tvrdí, co chtějí. Říkají, že nebýt hromadění dluhu, poptávka by byla chronicky nedostatečná. Proč? Protože poptávka v oblasti osobní spotřeby má v kapitalismu své meze (mzdy jsou nízké atd.) a protože poptávka v oblasti investic prý v dlouhodobém horizontu nemůže růst rychleji než poptávka ve sféře osobní spotřeby. Ve své knize fakticky i teoreticky demonstruji, že toto poslední tvrzení je prostě nepravda. Poptávka po investicích může růst o hodně rychleji a v USA ve skutečnosti také o hodně rychleji rostla – asi čtyři až pětkrát rychleji – po tři čtvrtiny století. (Vybízím každého, kdo s těmito demonstracemi nesouhlasí, ať je zkusí vyvrátit.) Takže chronický problém s nedostatečnou poptávkou se nemusí řešit hromaděním dluhu, protože žádný takový chronický problém neexistuje.

DVR: Je možné, že obojí je tak trochu pravda: přemrštěné zadlužení jako odpověď na klesající míry zisku a růst dluhu způsobený tím, že výroba zlata nestíhá výrobu zboží?

AK: Ne, protože zlato dnes neslouží jako platidlo či jako oběživo. Potřeba dodatečných peněz, je-li tu taková potřeba, je potřebou dalšího množství nástrojů použitelných k vyrovnání dluhů a k nákupu zboží a aktiv. Nemá co do činění s tím, jaké věci – pokud vůbec nějaké – jsou adekvátním měřítkem hodnoty nebo jaké věci fungují jako úložiště hodnoty.

DVR: Na straně 130 ve vaší knize přinášíte graf, který ukazuje, jak zvyšování hodnotového složení kapitálu odráží pokles míry zisku, a že ačkoli krátkodobé výchylky míry zisku může vysvětlovat míra vykořisťování, v celém poválečném období se míra vykořisťování příliš nezměnila. Vzhledem k tomu, že použitá data se zakládají na směnných hodnotách (cenách) [má domněnka] a tak zahrnují i dluh (nároky na budoucí pracovní dobu), jak by se podle vás tento graf lišil, kdyby se zakládal na hodnotách (pracovní doba, ale bez nároků na budoucí pracovní dobu)?

AK: Nejdůležitějším výsledkem, který ten graf ukazuje, je, že 89% poklesu míry zisku amerických korporací v letech 1947 až 2007 lze připsat na vrub růstu toho, čemu říkáte hodnotové složení kapitálu. Jen kousíček tohoto poklesu lze připsat snížení (a to se málem kompletně omezuje na období 1965 až 1970) toho, co označujete jako míru vykořisťování. S použitím mého substitutu pro peněžní vyjádření pracovní doby, kterým konvertuji nominální čísla ve výpočet pracovní doby, jsem došel k podobnému výsledku: 97% poklesu míry zisku počítané na základě pracovní doby lze přisoudit zvětšování hodnotového složení kapitálu měřeného pracovní dobou. Ale procentuální pokles míry zisku je mnohem větší, jelikož po konverzi je mnohem větší než předtím i procentuální zvětšení hodnotového složení kapitálu, zatímco toho, čemu říkáte míra vykořisťování, se konverze nedotýká. Chcete-li, mohu vysvětlit, proč je tomu tak, ale bude to velmi technické vysvětlení.

DVR: Co očekáváte, že se asi tak v příštím desetiletí přihodí kapitalismu?

AK: Dovolte, abych prvně zdůraznil, že cokoli, co o tom kdokoli říká, není nic víc než nějaký informovaný odhad. Spousty ekonomů přicházejí s předpověďmi, protože jsou za to dobře placení, ale nic v celém souboru ekonomické teorie – ani cokoli jiného – nikomu nedává schopnost spolehlivě předvídat, co bude za déle než za pár měsíců, možná za rok nebo tak. Teorie nám dovoluje poučeně mluvit o trendech a o tom, jak se k sobě navzájem vztahují různé věci, ale ne o věcech typu, co se v příštím desetiletí stane s kapitalismem.

Můj informovaný odhad je, že světová ekonomika nezačne rychle růst. Je tu příliš mnoho nesplatitelných dluhů a malá vyhlídka, že dojde k udržitelnému oživení ziskovosti, protože nahromaděné investice jsou příliš velké v poměru k zisku, který mohou generovat. A umělé vládní stimuly ekonomiky v podstatě dosáhly svých mezí. Takže patrně to dál bude stejné: vysoká nezaměstnanost, domovy v exekuci, bankroty, dluh a bankovní krize atd. Nemyslím, že by kapitalismus mohl zažít nějaký nový rozmach bez rozsáhlé destrukce hodnoty (včetně odpisů nesplatitelných dluhů a dalších forem fiktivní hodnoty), která vytváří scénu pro obnovu ziskovosti.

Hlavní otázkou je, zda zákonodárci z důležitých zemí dokážou vyprojektovat velmi dlouhé měkké přistání, kdy bude k destrukci hodnoty docházet postupně, bez opravdu zásadních krizí a/nebo sociálních otřesů a/nebo válek. Po desítky let až donedávna se jim docela dobře dařilo tak nějak to koulet dál a skrývat špatné dluhy dalšími dluhy. Ale tato strategie se dost možná blíží svému limitu, neboť podíly vládních dluhů narůstají. A setrvalý hospodářský neklid, rostoucí dluh a více než 70% „sestřih“, který nedávno museli přijmout někteří z věřitelů Řecka, určitě podemílají důvěru věřitelů, že peníze, které půjčili, jim ještě někdy někdo splatí. Tím se zakládá na finanční krize o rozměrech krize z let 2007-2008 či pravděpodobněji na ještě horší.

To nejnadějnější, co se děje, je akcelerace třídních bojů, které se v nejrůznějších podobách odehrávají na celém světě, a skutečnost, že se od sebe navzájem učí a vzájemně se solidarizují. Domnívám se, že socialistická cesta z krize je teď reálnou dějinnou možností, ale jedině tehdy, když se tyto boje někde na půl cestě potkají s velice střízlivou a velmi racionalistickou politikou, která říká, „testovaná řešení, co měla napravit kapitalismus, nefungují, ale my ještě vlastně pořádně nevíme, co je třeba změnit, abychom překonali tento systém. Takže jediným řešením jste vy. Je na vás, abyste se chopili kontroly nad procesem hledání odpovědí. A jakmile budete vědět, co udělat, budete schopni dělat víc než jen vyjadřovat svůj hněv a vyzývat vůdce, aby vám pomohli. Vy sami se můžete chopit vedení.“

Kliman Andrew, The Failure of Capitalist Production: Underlying Causes of the Great Recession, PlutoPress (Londýn 2012).

Zájemci o Klimanovu knihu ji mohou sehnat přímo od nakladatelství PlutoPress:

www.plutobooks.com

Kdo se chce ušetřit nákupu v librách či dolarech, může se obrátit přímo na Přátele komunizace:

pratekom@gmail.com

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: