PK: Zavedení školného na pozadí logiky vývoje sociálních vztahů

Krátký diskusní příspěvek, kterým se jeden z Přátel komunizace neúspěšně pokusil, nějakou dobu před studentským „Týdnem neklidu“, vložit do obsahu vznikající iniciativy Brno za svobodné vysoké školy. Vyvádí neoliberální restrukturalizaci ze slonovinové věže ideologie, kam ji dnes mainstreamové levicové myšlení uzavírá, aby ji zasadil do historicko-společenského kontextu kapitalistické akumulace. Odmítá konstruktivní demokratickou kritiku vysokoškolské reformy ve prospěch destruktivní antikapitalistické kritiky, založené na odmítnutí kapitalistické společnosti jako celku.

Zákon, podle něhož se odvíjí fatalita lidstva, je zákonem směny.[1] Tato skutečnost však sama není něčím bezprostředním, nýbrž čímsi pojmovým: akt směny předpokládá redukci vzájemně směňovaných statků na abstraktní ekvivalent, tedy, podle tradičního vyjadřování, redukci na nemateriálno. Toto pojmové zprostředkování však není obecnou formulací průměrných nadějí, zkratkovou přísadou syntetizující vědy, ale poslouchá je i sama společnost. Pojmové zprostředkování dodává objektivitě platný model všeho dění, týkajícího se společenské podstaty, nezávislý na vědomí jednotlivých lidí, kteří jsou mu podrobeni, stejně jako na vědomí vlastních badatelů.“

                                                                    T. W. Adorno

 V tomto krátkém příspěvku se pokusím nastínit hrubý obrys substanciálněji založené kritiky pokusu současné vlády o zavedení školného. Ten se totiž, meiner Meinung nach, odehrává v jistém bodu vývoje kapitalistické společnosti, již ovládá imperativ zhodnocování hodnoty. Ta se ve své peněžní formě – tedy jako peníze – vkládá do produkce, aby se zhodnotila. Kapitál totiž nejsou pouze peníze, výrobní prostředky, ratingová agentura Standard & Poor’s či jiné zdroje, jejichž příhodnou aktivací se dosahuje (ekonomického) zisku. Kapitál je především určující společenský vztah, obsah, jehož formami jsou výše zmíněné věci a praktiky: zároveň však tento vztah existuje pouze v těchto lidských praktikách a skrze ně, a ne někde mimo. Je to ale i vztah inherentně antagonický, protože kapitalistická existence lidské práce popírá její historicky produktivní povahu, která vytváří společnost (připustíme-li, že společenské instituce nejsou od Boha apod., pak jsou produkty lidské činnosti – práce). Práce se v kapitalismu podřizuje předpokladu, který dělá kapitál kapitálem: jeho autovalorizaci. To zase předpokládá vykořisťování práce, neboť práce, která v kapitalismu existuje coby pracovní síla, je jediným zbožím, jehož nákupem je možno zvětšit takto investovaný kapitál. Práce přidává (svému výrobku) hodnotu, resp. z pracovníků (či dělníků – ale věřte mi, že aby byl člověk „dělník“ v popsaném slova smyslu, tak věru nemusí celý den máchat kladivem) se hodnota extrahuje. Určující společenský vztah je kapitál proto, že po pomyslném „odečtení“ specifických kvalit nám u zboží zbyde jejich společná (a tedy i společenská) „substance“: směnná hodnota.

 Komodofikace, uspokojování stále většího množství lidských potřeb rozličnými užitnými hodnotami za pomoci tržní směny (řečeno jednoduše: nákupem nejrůznějšího zboží, které jistě zahrnuje služby, etc.), je v kapitalistické společnosti více-méně konstantně postupující proces, takže první věta z citované formulace mého oblíbeného Adorna se jeví značně příhodnou. Kapitalistická akumulace (hromadění kapitálu) je předpokladem, který podle svého „pojmového určení“, podle svých „abstraktních potřeb“, upravuje společnost ke svému obrazu, resp. ji podřizuje logice akumulace kapitálu. Jak říkají Marx s Engelsem již v Komunistickém manifestu: „Vše trvalé a stálé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje a lidé jsou posléze donucováni dívat se na své životní postavení a vzájemné vztahy střízlivýma očima.“ Střízlivé oči nekriticky nazírají život, společnost a vůbec svět skrze jeho společenskou substanci (historicky generovanou abstrakci, která je „produktem lidské hlavy, který lidem přerostl přes hlavu“, ale zároveň i tím, co „každý ví, i když jinak neví nic“ [Marx]): hodnotu, která je přímo sociálním vztahem. Společnost se tedy vyvíjí jako kapitalistická společnost. Její sociální instituce jsou dynamické, neboť jsme právě pověděli, že ekonomický vývoj zde existuje v jednotě s vývojem sociálním. „Ekonomika“ vymezuje způsob, jakým vůči sobě budou prvky sociálního celku uspořádány; logika kapitalistické produkce strukturuje společenskou totalitu (jistě jste si všimli, že zde záměrně nepoužívám kauzální formulace). Konec protřepané marxistické básničky.

Jak to souvisí s pochopením školného, které se má zavést v ČR? Tak, že se zavedení školného neobjevuje ex nihilo. Školné nám kvůli své osobě shůry nesesílá Jahve, ale ani Perun či Nečas: školné je logickým článkem ve vývoji společenských vztahů tak, jak dnes existují. Školné je agendou neoliberální politiky. Abychom ale pochopili její raison d’être, měli bychom se vrátit na začátek 70. let. Během 60. let totiž dochází k vyčerpání poválečného režimu akumulace kapitálu. Brettonwoodský (BW) systém, založený roku 1944, se opíral o podřízení kurzu národních měn vzhledem dolaru, který byl podložen zlatem a definován v paritě k němu („zlatý dolarový standard“). BW systém reguloval mezinárodní tok kapiálu a deficitní rozpočty států zničených 2. světovou válkou. Na základě BW systému tak jednotlivé státy neexistovaly pouze ve vzájemné konkurenci, ale fungovaly i jako uzlové body regulace globálního kapitálového toku, takže na sobě byly do jisté míry závislé (selhání jednoho působí problémy ostatním). BW systém byl ale založen i na obchodních přebytcích USA, které svými dolary financovaly deficitní rozpočty obnovujícího se světa. Tyto dolary tedy neexistovaly jako výraz vytvořené ekonomické hodnoty, ale jako sázka na budoucí vykořisťování práce. Od poloviny 60. let se ale rozvíjí trh s dolary mimo kontrolu USA (eurodolarový trh). Nedostatek peněz v reálné evropské ekonomice dolary staurují do konce 50. let; od té doby je však evropské ekonomiky nutně nepotřebují a tyto „eurodolary“ se používají pro poskytování půjček ve veřejném i soukromém sektoru. Nadále se tedy již nevracejí do USA. Od začátku 60. let se tak začíná rozvíjet mezinárodní trh, který se vymyká věškeré BW kontrole a regulaci. To zpětně podkopává i druhý BW pilíř, podložení dolaru zlatem. Konvertibilita dolaru v poměru ke zlatu se stává neustále labilnější. Což mutatis mutandis (krize, silné třídní boje konce 60. let apod.) vede prezidenta Nixona k tomu, aby jeho administrativa zrušila určení dolaru zlatem (1971) a vyvázala směnné kurzy ostatních měn ze závislosti na dolaru (1973).

Mezinárodnímu úvěrovému systému začaly po r. 1973 dominovat nadnárodní banky. Národní státy vykonávají nad úvěrovým trhem kontrolu pouze nepřímou, avšak garantují platby věřitelům, jejichž jsou někdy posledním útočištěm. Plovoucí měnové kurzy (bez dolarového standardu) vytvářejí prostor pro spekulace finančního kapitálu a dochází ke spekulativím útokům proti národním měnám. V obdobích ekonomického poklesu se sčítají tyto problémy s veřejným dluhem, platební ne/schopností, vysokou inflací, atd. Státní politika je tak podřízena toku peněz na mezinárodních trzích. Nejvyšší sankcí je pro ty státy, jejichž domácí organizace kapitalistické akumulace je nekompatibilní se světovým trhem, vystupňování tlaku na národní měnu, což značně podvazuje jejich možnosti. Důsledkem liberalizace mezinárodních měnových a úvěrových vztahů je, že státy nadále nemohou směřovat svou vnitřní politiku k sociálnímu smíru. Keynesiánský management poptávky se opírá o její deficitní financování, což bylo lze provádět v BW systému, ale dobře ne po jeho pádu. Namísto deficitní stimulace poptávky se přechází ke zdravé (pro tento akumulační cyklus, samozřejmě) finanční politice. Avšak: opětovné získání kontroly nad finančními prostředky přináší útok na společenské vztahy v podobě intenzifikace a prekarizace práce a redukce veřejných výdajů. Implementace těchto opatření nachází svůj výraz v doktríně neoliberalismu, popř. liberálního konzervativismu – podle toho, z jaké strany se na to jde (jestli víc z té „ekonomické“ nebo „politické“). Zavedení školného je pak coby patrně nikoli nevýznamná úspora (jistě nejde jen o samo školné, ale klesne počet studentů a jejich ne/dokončených studií, některé obory se mohou zrušit, uspořené finance lépe využít apod.) státotvorným počinem.

Z této výchozí pozice má, meiner Meinung nach, začínat kritika školného. Zavedení školného je výrazem zodpovědnosti vůči společnosti tak, jak existuje. Tedy kapitalistické společnosti, založené na imperativu akumulace kapitálu, jež se podle tohoto svého prvního určení i vyvíjí. Nemá cenu si nalhávat opak (že je to primárně demokratická nebo jakákoli jiná společnost). Samozřejmě, že školné takto (čistě ekonomicky – ale ekonomicky znamená současně i společensky) svými zastánci nikdy legitimováno nebude: budou mluvit o kvalitě VŠ, zodpovědnosti a výkonnosti studentů, investici do vzdělání, která se nejmíň 100.000 krát vrátí apod. A někteří z nich si to ve svém fetišistickém pochopení světa jistě i upřímně myslí. Monetarismus si jistě vždy vynajde nějakou ideologickou formuli (patrně nějakou apelující na jedinečný lidský subjekt a jeho sebe-valorizaci, když už jsme v té ekonomické hantýrce). Ostatně, není to nic co by nesvedla levice kapitálu, vždyť ve Velké Británii neprosadila školné ani Thatcherová, ani Major, ale Blair za věrného našeptávání jednoho z nejhlubších sociologických myslitelů všech dob Giddense.:-) Vést kritiku z pohledu prospěšnosti pro tuto konkrétní společnosti se mi zdá mylné, neboť ignoruje právě onen zákon, podle něhož se odvíjí adornovská fatalita lidstva. Fatalita lidstva ovšem není ničím jiným než sociálním vztahem, produktem sociálního ustavování lidské práce. Skutečně substanciální kritka školného v sobě zahrnuje i kritiku kapitálu a je tedy vůči společnosti nutně negativní, destruktivní. Ich stehe hier un kann nicht anderes! – M. Luther.


[1] Zvýrazněno mnou. Jen bych upřesnil kontext: mluví se samozřejmě o zákonu kapitalistické směny.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: