Blaumachen: Nástup (ne)subjektu

Přátelé z řecké skupiny Blaumachen se ohlížejí za protesty a nepokoji spojenými s parlamentním hlasováním o Memorandu číslo dvě, které se odehrály v neděli 12. února 2012 v Aténách i dalších městech. Všímají si zejména sbližování a průniku dvou typů praxí třídního boje: protestů a nepokojů. Tuto skutečnost připisují vzestupu (ne)subjektu (ne)vyloučených, který se zakládá na prolnutí prekérní práce a nezaměstnanosti, jež společensky nabývá na významu.

„Evropou obchází strašidlo – strašidlo výtržníka s kapucí na hlavě. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – britský premiér David Cameron i generální tajemnice Aleka Papariga[1], italský ministr zahraničí Roberto Maroni, Adonis[2] i Takis Fotopulos, italští COBAS i němečtí policajti.“

Neděle 12. února byla jedním z těch historických momentů, kdy se rozpory kapitalistické společnosti sejdou v čase a prostoru, výbušně vyrazí a vznikne nová realita. Třídní boj obnovuje svoji dynamiku a tato nová dynamika se stává jeho novým vnitřním limitem, který musí překonat. Nezáleží na samotné události (z hlediska revoluce nemá žádná jednotlivá událost rozhodující význam sama o sobě), ale na její úloze v dějinném procesu vzniku (ne)subjektu na dnešní křižovatce.

Na rozdíl od prosince 2008 neděli všichni očekávali. Posledních pár měsíců celá Evropa čekala na sociální explozi korespondující se situací v Řecku. Ta byla považována za kroniku ohlášené smrti, kterou po několika politických manévrech média anoncovala na neděli 12. února (dokonalá ironie dějin[3]) a nazvala ji „hlasováním o Memorandu číslo 2“. Nikdo nic neudělal, aby ho zastavil, a nikdo ani nic udělat nemohl, ať by chtěl sebevíc, jak ukazuje článek nového „zatrpklého přítele“ „dnešních Gavrošů“.[4] Tato exploze měla charakteristiky přechodného období, v němž se nacházíme, „éry nepokojů“, a její obsah byl bezvýchodné situace, v níž se dnes nalézá restrukturalizace kapitálu v celosvětovém měřítku, přičemž ji zároveň zintenzivnil (Řecko je zhuštěným výrazem akutnosti této bezvýchodné situace).

Každá důležitá událost v třídním boji je zapuštěna do celku historicky určených rozporů aktuálního momentu dané kapitalistické společnosti a objevuje se vždy ve specifické podobě, fetišizovaně a mnoha způsoby zprostředkovaná.[5] V Řecku momentálně tento konflikt nutně – vzhledem k jeho velmi významné nedávné politické historii – nabývá podobu politického konfliktu (v naprostém protikladu kupříkladu k srpnu 2011 v Londýně, neboť éra nepokojů se může konkretizovat jedině v lokálně-historických specifikách každé společenské formace). Když stát ohlásil nadcházející sociální explozi (nebo první v „řadě“ explozí), byla to politická anonce a v tomto smyslu se zároveň jednalo o její integraci jakožto nutné exploze v rámci reprodukce kapitalistické společnosti. V kontextu výjimečného stavu je to však disciplinární, represivní integrace. Integrace „vyloučením“. Po návratu do normálu a po svém vítězství stát následně musel kriminalizovat určité praktiky „zakuklených protestujících“, aby mohl dočasně dostat pod kontrolu nevyhnutelné důsledky událostí. Diskurs státu je totalizující, nepřipouští jiný názor: nikdo nesmí být (ale řekněme si, že jsou) na straně „zakuklených výtržníků“ a už vůbec ne přiznat, že je jedním z nich a snažit se veřejně mluvit o tom, co dělal minulou neděli.

„Odpor proti memorandu“, jak byla tato situace zdvořile pojmenována, se neobešel bez ukázky současného limitu odborářství. Dvoudenní generální stávka byla skutečně monumentální, neboť v celé své majestátnosti odhalila konečný skon odborového hnutí: nikdo se o ni nezajímal, dokonce ani ti, kdo dostávají podíl z nadhodnoty (skutečné nadhodnoty, kapitalistického zisku) prostřednictvím kšeftaření, jehož (doposud formálně uznávaným) vedlejším projevem je příležitostné vyhlašování generálních stávek. Ačkoli odboroví předáci terciéru mají pořád výlučnou společenskou legitimitu vyhlašovat generální stávky, není je vidět, jako by neexistovali. Rychle pochopili, že odborářství je věcí minulosti, a tak teď hledají nové riskantní podnikání (bude-li riziko dost velké, tak by snad dobrou investiční příležitostí mohlo být pojištění proti demonstracím, neboť nově navrhované zákony vyžadují od organizátorů, aby zaplatili za jakékoli škody). Není-li už odborové hnutí mezi formami a praktikami konfliktu, v němž je v sázce existence samotné mzdy, ukazuje se tak, do jaké míry je dnes mzdový požadavek vyloučen z kapitalistické reprodukce. Tento oficiálně absentující odborový charakter proletářského hnutí je zároveň důležitý pro sblížení bezvýchodnosti požadavkových bojů s nadcházejícím procesem rušení kapitalistické společnosti. Jedná se o konfliktní setkání, o proces historické produkce.

Nedělní dav byl masivní a jeho kompozice byla mnohotřídní jak mezi „zakuklenci“, tak mezi dalšími protestujícími. Projevilo se to širokou účastí na střetech s policií a téměř všeobecným souhlasem s nimi. Toho večera nebyla na náměstí ani jedna jediná osoba (ani odborový svaz), která by obhajovala úlohu policie. Tentokrát se v hnutí nenašli žádní „mírotvůrci“ jako loni v létě; jediný, kdo policii bránil, byl zástupce strany pořádku, stínový premiér.[6] Obecně vzato je policie vždy třídou kapitalistů v bojovém postavení proti proletariátu. Na této konkrétní křižovatce je však materiálním výrazem specifické strategie kapitálu v rámci řecké společenské formace: neboť aby mohlo dojít k nastolení druhé fáze restrukturalizace, musí řecký stát přijít o svoji autonomii, musí se nyní organicky začlenit do širší koalice (EU) a oficiálně klesnout v její vnitřní hierarchii, a to se vším, co to s sebou nese pro kapitalistickou konkurenci a jmění maloburžoazní vrstvy. Útoky na policii jsou samozřejmě nutnou roztržkou na cestě k překonání mezí „dialogu“ se státem, vyjednávání o ceně pracovní síly nebo o „právu“ na cokoli. V současné chvíli však mohou být rovněž výrazem – mezi jiným – konfliktu mezi maloburžoazní vrstvou a státem, který ji přivádí na buben. Jak jsme jasně viděli v roce 2011 v Egyptě, útoky na represivní síly státu s sebou nutně nenesou zpochybnění té nejzákladnější kapitalistické pospolitosti, národa,[7] nebo skutečných božstev: peněz a vlastnictví. Proto se střetů účastnilo mnoho bývalých nebo nových „rozhořčených“ a v řadě případů jejich bojovnou praxi doprovázel respekt k „majetku lidí“ a označování policie za „zrádce“, „německé strážné“ nebo „Turky“, kteří „by měli jít s námi a ne proti nám.“ A tak i uprostřed střetů a zejména díky bezprecedentnímu množství lidí, které se jich zúčastnilo, tato neděle nemohla neobsahovat silný „národní“ a „lidový“ prvek, který vzniká během celého „boje proti memorandu“.

Mimo mnohotřídní participaci, která byla nutná pro masovou konfrontaci s policií, a podpory, které se této dostalo, bylo důležitým prvkem této neděle, nad nímž běsnil stát i všichni stoupenci kultury,[8] rabování a vypalování obchodů a dalších budov. V masivním měřítku se objevila v prosinci 2008 a teď se tato praktika znovu vrátila poté, co ji v květnu 2010 utnul incident v Marfin Bank,[9] neboť třídní boj je řetězovou reakcí, která si ustavuje svoji vlastní dynamiku. Zapalování budov bylo rovněž výsledkem zvláštní politické formy, kterou třídní boj v Řecku nabývá. Na jedné straně policie musela agresivně chránit parlament a vytlačovat masu demonstrantů do přilehlých ulic; na druhou stranu tíha politické historie nedovoluje řeckému státu, aby dál stupňoval represi a stal se otevřeně diktátorským (buď banky, nebo tanky), a to ani dnes, kdy je stav nouze tak vážný. Po celou dobu restrukturalizace kapitalismu (v Řecku začíná kolem roku 1996) tedy byla přeměna policie v armádu okupující městské prostředí prvkem, který buržoaznímu státu umožnil zůstat demokratický, a přitom tvrdě potlačovat aktivní složky proletariátu. Během dekády po roce 2000 přestaly být tradiční konflikty s policií možné, protože policii už nedokázaly zahnat dynamické minority bojující v ulicích. Proto, když v průběhu studentského hnutí, které se odehrálo v letech 2006-07, policie odrazila mladé prekérní proletáře, ti si svůj vztek vylili na aténských budovách, takže už v roce 2008 si každý majitel obchodu uvědomoval, že musí zvýšit výdaje na zabezpečení svého majetku před nájezdy nebezpečných tříd. Na počátku období memorand EU a MMF vyústilo setkání těchto praktik s jedním z posledních výkřiků jakéhosi odborového hnutí v incident spojený s Marfin Bank. Pak všechny politické formace asi rok sociální násilí marginalizovaly a potlačovaly. V mnohotřídním hnutí na náměstích se však otázka násilí znovu objevila jakožto vnitřní rozpor tohoto hnutí, neboť nové kolo úsporných opatření bylo ještě drsnější a „praxe nepokojů“ obklopila náměstí, přičemž svého vrcholu dosáhla z 28. na 29. června 2011. Tehdy se stalo evidentním, že rostoucí složky obyvatelstva mají tendenci zapojovat se do střetů s policií.

Ta část proletariátu, která zapaluje budovy a rabuje, je produktem neoliberální doby a zejména nedávného období, které vedlo ke krizi. Všichni ti, kdo v listopadu 2005 mluvili o incidentech, které se týkaly jen okraje francouzské společnosti, v březnu 2006 o „kriminálnících, kteří napadají studentské pochody,“ v prosinci 2008 o „metropolitním povstání, jednom z těch, které se tu a tam objeví, ale zazáří a zase zhasnou jako ohňostroj, zatímco ve skutečnosti záleží na dělnickém hnutí,“ měli tak trochu problém, kdy v srpnu 2011 explodoval Londýn. Tato část proletariátu nemůže zastavit výrobní proces zevnitř (alespoň zatím ne) a tak jedná na rovině oběhu zboží a služeb. Vynořující se (ne)subjekt je, vzhledem ke svému historicky definovanému vztahu mezi integrací a vyloučením z procesu výroby hodnoty, zároveň subjektem i nesubjektem. Zásadní tu není produkce kvantitativního nárůstu lumpenproletariátu, ale narůstající lumpenizace proletariátu – lumpenizace, která se ve vztahu k námezdní práci nejeví jako jí vnější, ale jako její definující prvek. Prekérnost, ono ustavičné „v a vně“, plodí (ne)subjekt (ne)vyloučených, neboť začlenění má stále více tendenci být vyloučením, zejména pro ty, kdo jsou mladí. Je to dynamika, neustále regenerovaný pohyb. A nemáme na mysli jen radikální vyloučení z trhu práce, ale hlavně vyloučení ze všeho, co se považuje za „normální“ práci, „normální“ mzdu, „normální“ život. V prostředí, které produkuje přebytečné populace a agresivní útoky na historicky definovanou hodnotu pracovní síly, ztrácí tolik očekávaný „subjekt“ půdu pod nohama. Žádný „subjekt“ nemůže existovat bez zřetelně dané „objektivity“, která mu dovoluje vést život subjektu. V krizi restrukturalizovaného kapitalismu se však podklad (ukotvení k námezdnímu vztahu) ztrácí společně s kyslíkem (schopností požadovat lepší životní úroveň). Vynořující se (ne)subjekt se tak souběžně jeví jako subjekt bez objektivity a jako kondenzace objektivity ve formě jejího rozkladu. Ti, kdo jsou už polapeni v kontinuu prekérnost-vyloučení, vtrhli do hnutí, které má stále ještě sklon dovolávat se „normálního“ zaměstnání a „normální“ mzdy; a invaze (ne)subjektu byla úspěšná, protože do hnutí už předtím vtrhl kapitál se svým ustavičným bombardováním „normálního“ zaměstnání a „normální“ mzdy. Celá tato situace produkuje destruktivní praktiky jakožto trhlinu v proletářském hnutí, což nutí kapitál k intenzifikaci represivního aspektu reprodukce sebe samého coby vztahu a k neustálé snaze o další a ještě agresivnější zvyšování míry vykořisťování.

Nedělními praktikami (praktikami nepokojů) se tyto konkrétní složky proletariátu stávají – v rámci reprodukce kapitalistické společnosti – faktorem zostřujícím krizi. Úloha (ne)subjektu je odrazem revoluce produkované v tomto cyklu bojů, tedy zrušení všech zprostředkování hodnoty, jmenovitě všech dnešních společenských vztahů, a nikoli uchvácení moci pracujícími. Horizontem revoluce (této doby) není revoluční program, který čeká na příchod „subjektu“, jenž nevyhnutelně bude muset sehrát ústřední roli. I přes jejich zvláštní úlohu nejsou produktivní dělníci v tomto cyklu bojů produkováni jako samostatný revoluční subjekt, který povede proces transformace kapitalistické společnosti ve „společnost práce“; kruciální starostí revoluce tak nebude „řízení výroby“. Destruktivní praktiky, které se dnes vynořují, v budoucnu naleznou svůj limit v jejich vlastní reprodukci a nadále už tak nebudou moci obsahovat ničení konstantního kapitálu jen jako jeho „ztrátu“ nebo dočasnou sabotáž. Aby mohl v rámci boje pokračovat život, praktiky se budou proměňovat, budou nuceny zpochybnit existenci výrobních prostředků jakožto prostředků pro výrobu hodnoty. Toto zpochybnění nebude monolitním procesem vedoucím k předpokládanému „vítězství“, nýbrž bude zahrnovat všechny konflikty, které budou ve formě ruptur plodit zrušení rozdílu mezi výrobou a reprodukcí, tedy zrušení hodnoty a spolu s ním zrušení všech kapitalistických společenských vztahů. (Ne)subjekt se tudíž momentálně v rámci krize restrukturalizovaného kapitalismu stává aktivní silou. Znovu a znovu se objevuje a jeho praktiky mají tendenci „antagonisticky“ koexistovat s požadavkovými praktikami, zatímco ty mají sklon „imitovat“ praktiky nepokojů, které je nevyhnutelně přitahují jako magnet, neboť „sociální dialog“ byl zrušen.

V září 2011 o tehdejší chvíli psali takto: „Z hlediska krize a intenzifikace třídního boje bude na budoucích událostech nejdůležitější vývoj vztahu mezi tím druhem praktik, který jsme viděli ve Spojeném království [srpen 2011], a praktikami ‘rozhořčených’. Tento poměr nabývá obzvláštní důležitosti vzhledem k přelévání mezi těmito dvěma formujícími se subjekty (nezaměstnanost vstoupila do srdce námezdního vztahu). Vymezení nového limitu (policie, třídní příslušnost jako vnější omezení) vede k nové formaci, kterou se snažíme uchopit termínem ‘nepokoje’. ‘Nepokoje’ obklopují hnutí ‘rozhořčených’, zasahují do nich a nakonec do nich pronikají, přičemž produkují trhliny mezi praktikami těchto hnutí (prvním projevem této skutečnosti byl 28. – 29. červen v Řecku). Dialektika trhliny freneticky pracuje…“ Neděle byla překonáním v tom smyslu, že ony praktiky se nyní sblížily, přímo v akci se dostaly tváří v tvář. Setkání těchto praktik je výsledkem dynamiky vyprodukované vzájemným průnikem „rozhořčených“, „proletarizované maloburžoazie“, státních zaměstnanců, mládeže, prekérních/nezaměstnaných. Dialektický pohyb těchto praktik je už v chodu. Tato dialektika se však nebude vyvíjet ve vakuu; rovněž je zapuštěna do celé dynamiky třídního boje: „Mzda čtyři sta euro nesouvisí se seškrtáváním zisků lékáren nebo se škrty v benefitech u státních podniků a bank či se škrtáním v důchodech nebo s otevíráním uzavřených odvětví či s čímkoli, co žene odboráře a pracující do okupací, demonstrací a dlouhodobých stávek. Když tihle všichni tvrdí, že dosáhli jakýchsi mezí, tak co přesně by mohli dělat ti, kdo nemají naději na přežití? Mládež z chátrajících čtvrtí, která chodí do sportovních klubů, které patří rejdařským magnátům, co neplatí daně, nenávidí centrum Atén s jeho krásnými světly. Mladí nezaměstnaní z hlavního města jsou zoufalí a připravení vzdorovat malomocenství sociálního okraje, který na ně zbyl. My jim vykládáme o solidaritě. Nesmysl. Nikdo není ochoten přinést sebemenší oběť […], aby řečtí dvacetiletí mohli dostat o pár euro víc.“[10] Tyto praktiky patří k tekutým a ustavičně rekonfigurovaným subjektům formovaným dnešním třídním bojem. V kontextu každé krize, v níž realizovaný zisk nestačí na to, aby vdechnul život nesmírné mase krystalizované mrtvé práce, čím víc je proletariát ždímán, tím fragmentovanějším se stává. Avšak na dnešní křižovatce, v jejímž jádru je vypuzení požadavkových bojů z reprodukce kapitálu, se dynamika, která byla integrální součástí celé předešlé epochy, krizová dynamika, proměňuje v dynamiku krize samotného námezdního vztahu. Jak se zavádí druhá fáze restrukturalizace a neformální práce se stává vůdčí tendencí slepé síly kapitálu, zdá se, že pro kapitál nebude vůbec snadné organizovat kvalitativní odlišnost „integrovatelných“ vrstev proletariátu od přebytečného obyvatelstva. Tato distinkce – kategorizace a seřazení pracovní síly – je strukturálním prvkem každé periody kapitálu, jenže dnes jsou zásadní prvky tyto: zaprvé, vyloučená složka má tendenci růst a předznamenává tak dobu, kdy bude tvořit významnou část populace, a zadruhé, rozdíl mezi začleněním a vyloučením je dnes zcela náhodný.

Jakékoli prorokování je nebezpečné, neboť zhušťování dějinného času obsahuje prvek nepředvídatelnosti a vzniku mnoha ruptur. Aktuální obrat k „národní otázce“, který se prezentuje jako nezbytný pro reprodukci současné strukturace kapitálu, vytváří možnost levicově či fašistoidně „národní“ kontrarevoluce, která si samozřejmě neužije stability (národně socialistická integrace do reprodukce kapitálu uvnitř hranic národní společenské formace) fašismů minulosti. Může vzniknout jako nutnost, kdykoli na to bude ten pravý čas z hlediska kapitálu, jenž je nucen fungovat podle „politické ekonomie risku“. Osvojování si praktik nepokojů a ustavičně reprodukovaný válečný stav, v němž je proletariát nucen klást požadavky, budou spolu s celkovým ždímáním pracujícího/nezaměstnaného obyvatelstva hrát roli v dalším přejímání praktik (ne)subjektu (ne)vyloučených. Jedinou jistotou je, že důležitá nedělní událost je jen jednou z mnoha – podle předpovědi budou houstnout a noci budou světlé.

Blaumachen a přátelé

únor 2012


[1] Generální tajemnice Komunistické strany Řecka.

[2] Poslanec za krajně pravicovou stranu LAOS, nyní ministr námořního obchodu v Papadimově koalici.

[3] Na 12. února připadá výročí Várkizského paktu, který v roce 1945 inicioval ukončení občanské války. Komunistická strana podepsala, že komunistickým partyzánům nařídí, aby složili zbraně, což umožnilo jejich následné zmasakrování státní armádou.

[4] Známý levicový politik Alekos Alavanos napsal: „Dokud zůstávají síly levice odcizeny mladší generaci, dokud „svržení“ zůstává utahaným stereotypem a nepřevádí se do revolučního plánu a politického konfliktu, bude tento fenomén stále častější a rozšířenější. Kdyby byl Gavroš z Bídníků včera v noci na náměstí Syntagma, nestál by v uzavřených blocích stranické mládeže; zapaloval by se svými kamarády banky a kina.“ http://konserbokoyti.blogspot.com/2012/02/blog-post_2450.html

[5] Rovněž viz text Bez tebe všechna kola stojí…, http://kknihovna.wordpress.com/2011/12/18/bez-tebe-vsechna-kola-stoji/, kde pojednáváme o politické formě, kterou se v Řecku projevuje konflikt mezi praktikami různých složek proletariátu.

[6] Předseda neoliberálně konzervativní strany Nová demokracie Antonis Samaras druhý den prohlásil: „Ti grázlové by měli vědět, že přijde čas a já jim ty jejich kapuce strhnu.“

[7] Národ jako pojem vyjadřuje rozporuplnou třídní jednotu dané kapitalistické společnosti. Prostřednictvím ideologického aparátu stát transformuje třídní zájmy kapitálu, činí je společensky legitimními, prezentuje je a uvádí je do chodu jako národní zájmy. Stát, národ a kapitál jsou jen aspekty jedné jediné třídní moci: kapitalismu.

[8] Vypálení kina Attikon, jedné z aténských historických budov, mezi nimi způsobilo rozhořčení.

[9] Když účastníci nepokojů vhodili zápalnou lahev do banky Marfin, uhořeli tři zaměstnanci, kteří byli nuceni pracovat během generální stávky za zavřenými okenicemi.

[10] Psarra A., Cinema Inferno, http://www.rednotebook.gr/details.php?id=4858 (v řečtině).

Advertisements
Comments
2 komentáře to “Blaumachen: Nástup (ne)subjektu”
Trackbacks
Check out what others are saying...
  1. […] Nástup (ne)subjektu (Woland) […]



%d bloggers like this: