Leon de Mattis: Co je to komunizace?

První z textů, který vyšel v publikaci Revoluce jako komunizace (Knihovnička Starého Krtka, 2011).

Jedno je dnes jisté: v kapitalistickém světě se naše situace může jedině zhoršovat. Vše, co se dříve považovalo v podobě „sociálního státu“ za samozřejmost, je znovu zpochybněno. Tato transformace však není výsledkem špatného řízení ekonomiky, přílišné chamtivosti šéfů nebo nedostatečného regulování mezinárodních financí. Jednoduše se jedná o nevyhnutelný výsledek globální evoluce kapitalismu.

Tato evoluce postihla mzdy, pracovní příležitosti, veřejné služby a sociální dávky, všechny trochu jinak. Co nám včera přiznali, nám dnes berou a zítra dostaneme ještě méně. Tento proces je všude stejný: nové reformy navazují na tuto ofenzivu přesně tam, kde předešlé reformy skončily. Tato dynamika se nikdy neobrací zpátky, ani když se vracíme od „ekonomické krize“ zase k prosperitě. Začala v důsledku velké krize 70. let 20. století a tatáž dynamika pokračovala i po návratu k růstu v 90. letech 20. století a po roce 2000. Těžko si tedy představit, že by bylo lépe, i kdyby se naplnila poměrně nepravděpodobná hypotéza o „konci krize“, která začala po finančním otřesu v roce 2008.

Nicméně tváří v tvář této rapidní přeměně celosvětového kapitalismu je odpověď na levici levice otřesně chabá. Většina se spokojí s pranýřováním extrémního neoliberalismu šéfů a politiků. Patrně se domnívají, že je možné ubránit sociální stát předchozího období a dokonce ho i trochu rozšířit, jen kdybychom se vrátili ke kapitalismu let včerejších, ke kapitalismu z doby těsně po druhé světové válce. Jejich návrhy pro budoucnost připomínají hlavní body programu Hnutí odporu přijatého v roce 1944.[1] Jako by bylo pořád třeba bojovat proti nacistům, jako by vlády byly ochotné dělat ústupky, aby zajistily vítězství – jako by kdy v dějinách existoval zpětný chod. Takto zapomínají na všechno, co ustavuje kapitalistický společenský vztah v jeho současné dynamice.

Proč krize a restrukturalizace kapitalismu – tedy způsob, jakým se v posledních 40 letech změnil – znemožňují jakýkoli návrat k předchozím podmínkám boje? A co lze z této skutečnosti vyvodit pro dnešní boje?

Abychom na tyto otázky mohli odpovědět, musíme učinit krátkou teoretickou odbočku. Zisk není prostě jen jedním z mnoha prvků kapitalistické společnosti. Je hlavním motorem, důvodem existence čehokoli ve společenském světě. Zisk není prostě jen cosi, co lze naroubovat na lidské činnosti, a odvádět tak produkt práce k nějakému parazitujícímu kapitalistovi. Zisk je zdrojem všech činností, z nichž by žádná bez něho nemohla existovat. Nebo ještě jinak: tyto lidské činnosti by existovaly natolik odlišným způsobem, že by ničím nepřipomínaly ty, které dnes vidíme.

A nejde o to formulovat mravní odsouzení tohoto stavu věcí, ale spíše pochopit ho až do důsledků. Nejde o to, že by se zisk systematicky favorizoval na úkor užitečného, dobrého nebo prospěšného pro společnost (jako třeba zdraví, kultura atd.). Sama „užitečnost“ totiž nemůže existovat bez zisku. Nic, co není ziskové, nemůže být v kapitalismu užitečné. Nebo jinými slovy, vše, co je užitečné, může být užitečné, jen pokud to nabízí příležitosti k vytváření zisku. Říci například, že „zdraví není zboží“, je prostě absurdita bez jakéhokoli opodstatnění v realitě kapitalistického světa. Pouze proto, že zdraví je ziskové (na jednu stranu proto, že obecněji řečeno udržuje funkční pracující obyvatelstvo, a na druhou stranu proto, že specifičtěji řečeno je pro některé zdrojem zisku), tvoří ekonomický sektor. A jen proto, že skutečně je ekonomickým sektorem a tak i „zbožím“, je tu dostatek peněz na zaplacení lékařů, na výrobu přístrojů analyzujících lidské tělo a na výstavbu nemocnic. Bez toho by tu evidentně nebylo vůbec nic.

Aby vznikal zisk, musí se hodnota obsažená ve zboží zvyšovat: hodnota vyráběného musí být větší než hodnota spotřebovaná (v surovinách, strojích, budovách, dopravě atd.) na tuto výrobu. Ovšem to, co se použije k výrobě má stejnou hodnotu jako to, co se vyrábí, pokud k tomu něco nepřidáme. To něco, co se přidává, je lidská aktivita, inteligence, síla, fyziologická energie vynaložená na shromáždění a přeměnu různých předmětů v jeden předmět kvalitativně odlišný od těch, které jsme měli na začátku. Tato aktivita musí vystupovat ve zvláštní formě, aby ji bylo možno koupit a tedy včlenit do finální hodnoty. Je to lidská aktivita v konkrétní podobě – ve formě práce, ve formě, kterou může kapitál nakupovat.

Tak se ale ukazuje, že kapitalismus není o sdílení, ale o vykořisťování, že hodnota, za kterou se práce kupuje, je nižší než hodnota, kterou práce vyrobí. Nelze všechnu vyrobenou hodnotu redistribuovat a vrátit ji práci, protože hodnota existuje pouze v tomto odloučení práce od jejího produktu a tak dovoluje nerovnoměrnou alokaci tohoto produktu. Skutečně je to existence onoho odloučení lidské aktivity od společenského bohatství, co umožňuje „přivlastňovat si“ takové bohatství.

„Hodnota“ věcí není přírodním výtvorem, ale společenským. A na rozdíl od tvrzení některých není ani neutrálním výtvorem, který existuje jen pro usnadnění. Je tu totiž spousta jiných možných prostředků – stejně tak pohodlných – jak vyrábět to, co by se v dané společnosti dalo považovat za nepostradatelné pro život lidských bytostí. Hodnota činí sama sebe nezbytnou, protože se stává nástrojem panství. V současném výrobním způsobu totiž umožňuje horním třídám zmocňovat se ke svému prospěchu aktivity tříd nižších. Sama existence hodnoty – a toho, co se v dějinách jeví jako její permanentní zástupce, tj. peněz – je nutností, dokud poměřuje, co je třeba odejmout těm prvním a dát těm druhým. Před kapitalismem sice hodnota a peníze nebyly v centru samotné výroby, ale už tehdy byly známkami moci některých a bezmoci jiných. Poklady, ornamenty na palácích a bohaté zdobení kostelů byly znameními společenské moci šlechticů, kalifů nebo kněžských autorit. Od počátků třídní společnosti jsou peníze a hodnota symboly nadvlády. V kapitalismu se pro ni staly vrcholnými nástroji. Proto z používání prostředků, jejichž vlastní existence je založena na nerovnosti, nemůže vzejít žádná rovnost. Dokud tu budou peníze, budou tu bohatí a chudí, mocní a ovládaní, páni a otroci.

Vzhledem k tomu, že snaha o zisk si žádá, aby výrobní náklady byly pokud možná co nejnižší, a že to, co se už vyrobilo nebo se používá k výrobě (stroje, budovy, infrastruktura), může pouze přenášet svoji vlastní hodnotu, je jedinou upravitelnou proměnnou hodnota pracovní síly. Tato hodnota se tedy musí snižovat na minimum. Ale zároveň jen práce může plodit hodnotu. Kapitalismus tento neřešitelný problém řeší tak, že snižuje hodnotu pracovní síly pouze relativně k celkové vyrobené hodnotě, zatímco absolutně hodnotu pracovní síly a množství práce zvyšuje. To je možné díky rostoucí produktivitě, racionalizaci práce a vědeckotechnickým inovacím. Pak je ale třeba, aby výroba nesmírně rostla, a to i na úkor mnohého ostatního (kupříkladu přírodního prostoru). Nicméně takový růst nikdy neexistuje kontinuálně a zvrat v této tendenci je příčinou současné situace.

Období od druhé světové války do začátku 70. let bylo pro světový kapitalismus vlastně velmi specifickým obdobím. Abychom pochopili, proč zmizelo a proč se už – navzdory nadějím odborů a liberálů – nikdy nevrátí, je třeba jasně porozumět charakteristikám tohoto období.

Po druhé světové válce zkáza způsobená válkou a ztráty na hodnotě za dlouhé deprese, která jí předcházela, vytvořily situaci příznivou pro to, čemu ekonomové říkají „růst“. Tento růst není nic jiného než rozporuplný závod ve snižování relativní hodnoty pracovní síly, zatímco její absolutní hodnota roste. Politická pojítka nastolená protinacistickou aliancí za války umožnila jistou formu dělení moci, a to jak na celosvětové rovině (východní a západní blok), tak na společenské rovině v rámci západních zemí (uznání jisté legitimity bojů, umožnění odborům a levicovým stranám, aby zastupovaly zájmy práce). V té době zavládl „fordistický kompromis“.[2] Spočíval v zavedení rostoucí „životní úrovně“ skrze rostoucí mzdy poskytované výměnou za nesmírný růst produktivity a stále náročnější práci. Hodnota zaměstnané pracovní síly – rozprostřená ve větším počtu dělníků – rostla absolutně, ale celková hodnota všeho, co se vyrábělo, rostla mnohem víc díky růstu produktivity. Prodej veškerého tohoto zboží – základ toho, čemu se tehdy říkalo „spotřební společnost“ – dovoloval nadhodnotě, která ve výrobě vznikala, tomuto zdroji kapitalistického zisku, aby se přeměnila v dodatečný kapitál, který se reinvestoval, aby se výroba kontinuálně rozšiřovala. Jenže toto rozpínání obsahuje svůj vnitřní limit: v jistém bodě už existuje příliš mnoho kapitálu, který je třeba zhodnocovat, v poměru k tomu, co je třeba vyrobit a prodat, aby byl zachován zisk. Fakticky se dynamická rovnováha udržovala déle jak dvě desítky let, až do poloviny 60. let 20. století, kdy se stále více dostavuje pokles, který vedl k tzv. „ropné krizi“ 70. let 20. století.

Několik rychlých poznámek o tomto období. Zaprvé, „prosperita“ byla vyhrazena pro západní Evropu, severní Ameriku a Japonsko a dokonce i uvnitř těchto privilegovaných oblastí byly některé části proletariátu z konzumace jejích plodů vyloučeny, včetně intenzivně vykořisťovaných a málo placených imigrantů. Zadruhé, západní prosperita nemohla zamaskovat, že to, čeho se proletariátu dostávalo, odpovídalo jeho charakteru jakožto ovládaného pólu v kapitalistickém společenském vztahu. Zvyšování kupní síly doprovázel masivní prodej standardizovaného zboží nízké kvality. Výraz „spotřební společnost“, který se tehdy objevil, je nešťastný, jelikož stejně tak to byla „výrobní společnost“. Výše zmiňovaný obecný růst celkové hodnoty si vynucoval, aby se do oběhu uváděl neustále rostoucí počet zboží. A zatím pokles hodnoty každého zboží, který umožňovala masová výroba, dovoloval snižovat relativní hodnotu pracovní síly (k poskytnutí výrobků nepostradatelných pro dělníkovo přežití bylo zapotřebí méně práce). Každodenní „odcizení“ – v té době mnohokrát analyzované a kritizované téma – nebylo ničím víc než důsledkem imperativů oběhu hodnoty.

Kdysi módní koncept odcizení (alienace) v dnešním slovníku vyblednul. Doslovně řečeno, odcizení je způsob, kterým nám náš vlastní svět připadá cizí (alien – slovo odvozené z latiny, které pojmenovává radikální cizost; odcizená osoba je tedy někdo, kdo už není sám sebou). Kapitalistické odcizení se nám vyjevuje pod úslovím „výroba pro výrobu“. Zdá se tedy, že materiální výroba nemá žádný jiný cíl než sebe samu. Kapitalismus ale produkuje především společenské vztahy vykořisťování a nadvlády. Jeví-li se jako materiální výroba bez cíle, je tomu tak proto, že vztahy mezi jedinci kapitalismus převádí na vztahy mezi věcmi. Absurdita výroby pro výrobu a této zjevné moci věcí nad lidmi není nic víc než převrácený obraz racionality nadvlády jedné třídy nad druhou – tedy vykořisťování proletariátu třídou kapitalistů. Konečným cílem kapitalismu totiž není zisk nebo „výroba pro výrobu“, ale je jím zachování nadvlády jedné skupiny lidských bytostí nad jinou skupinou lidských bytostí. A aby byla tato nadvláda zajištěna, jsou zisk a „výroba pro výrobu“ uvaleny na všechny jako imperativy.[3]

Se změnami, k nimž od 80. let 20. století došlo, odcizení zůstalo, ale „prosperita“ ufrnkla. Krize v roce 1973 totiž ozřejmila úpadek předchozí dynamiky. Kapitalismus už nedokázal poskytovat růst mezd ve stejné míře, aniž by se to dotklo míry zisku. A mezitím už se proletariát nespokojoval s tím, co mu kapitalisté doposud dávali. 60. a 70. léta byla údobím rozvoje dalekosáhlého protestu, který kritizoval práci a pracovní podmínky, ale také nejrůznější další aspekty kapitalistické společnosti. Kompromis byl odmítnut ve svém nejzásadnějším prvku: výměna rostoucí životní úrovně za totální podřízenost proletariátu ve výrobě a spotřebě. Napadání etablovaných mediací dělnického hnutí, jako třeba odbory nebo oficiální komunistické strany, mělo stejný význam: úloha, kterou dělnické třídě přiděloval „fordistický kompromis“, byla zpochybněna.

Kapitalismus tudíž musel zlikvidovat základní prvky, které jej činily tím, čím v předchozím období byl. Mělo to dva v zásadě totožné důvody: pokles míry zisku a nárůst sociálního boje. A právě k tomuto účelu – na sociálním a politickém pozadí konzervativní a represivní vlny „neoliberalismu“ zosobňované politiky jako Thatcherová nebo Reagan – posloužila krize a restrukturalizace. Ale „neoliberalismus“ nebyl příčinou restrukturalizace: naopak byla to restrukturalizace nezbytná pro pokračování kapitalistického vykořisťování, co doprovázelo toto ideologické dekorum. V některých atypických zemích jako Francie to byli „socialisté“, kdo se musel podřídit kapitalistickému příkazu doby.[4]

Dnes, když restrukturalizace postoupila, se všechny její složky jeví jasně. Cílem bylo snížit celkové náklady na práci a za tímto účelem nalézt mimo západní země levnou pracovní sílu nezatíženou dlouhou historií dělnického hnutí. Prvními vlaštovkami se stalo několik málo „robotárenských zemí“ jako Hongkong nebo Taiwan. Rozvoj financí a proměna peněz – které už od roku 1971 nejsou založeny na zlatě – poskytly potřebné mechanismy[5] pro rozvoj globálně integrovaného kapitalismu: některé oblasti určené k průmyslové výrobě, některé oblasti více orientované na spotřebu a/nebo vyspělou výrobu a další opuštěné, protože se nakonec staly přebytečnými, co se týče imperativů oběhu hodnoty. Toto globální členění do zón se rychle rozvíjelo až do bodu, kdy se dnes fraktálně reprodukuje ve všech koutech světa. Zbídačená předměstí (nebo středy měst) v centru jsou obrazem zemí na periferii světových toků: lidský přebytek, pro který z hlediska zisku není uplatnění, a proto musí být obehnán ploty a držen pod dohledem. Celosvětová konkurence uvalila na západní proletariát relativní pokles těch benefitů, které byly výsledkem předchozího historického kompromisu. A jelikož není žádná vyhlídka na zlepšení, tvoří reakci státu na ztracené naděje policie a represivní diskurs.

Sama existence tohoto globálního členění do zón ukazuje, že na nově industrializované země jako Indie nebo Čína nelze narazit mustr platný pro počátek průmyslové revoluce v Evropě. Takovéto celkem mechanistické rozumování to vidí tak, že se v těchto zemích akcelerovaně opakují přeměny, které před stoletím nebo dvěma postihly dělnickou třídu v západních zemích. Původně nadměrně vykořisťovaná a zbídačená třída svým bojem za vyšší mzdy dosáhla takové míry blahobytu, která odstartovala slušný cyklus růstu, jenž se udržuje rozpínáním domácího trhu. Taková evoluce by však pro stávající kapitál v rozvíjejících se zemích byla těžko žádoucí (vzhledem k už dosaženým mezím by s sebou bezpochyby nenesla nic menšího než nenapravitelnou ekologickou katastrofu). Nadto se přinejmenším v dnešních podmínkách zdá být přímo nemožná. Rozvoj Západu – kterému, nezapomínejme, napomáhalo plundrování kolonií – nelze identickou formou opakovat v ekonomice, která je od samého počátku globálně integrovaná. Čínský nebo indický domácí trh nemůže ani při velkolepé expanzi vstřebat veškerý růst těchto zemí, které tak zoufale potřebují západní odbytiště a dokonce i západní bohatství, jelikož jejich aktiva jsou denominována v americkém či evropském dluhu. Vyjádřeno na teoretičtější rovině, je to veškerá masa globálně akumulované hodnoty (a nejen akumulovaná hodnota těchto zemí), co musí nalézt odpovídající zisk ve světové výrobě. Limit dosažený v 70. letech 20. století je stále zde. Kapitál, který se musí zhodnotit, je příliš obrovský, než aby se mohla obnovit dynamická rovnováha tří poválečných dekád, a to platí stejně tak pro nově industrializované země jako pro země západní. Restrukturalizace kapitalismu, která přišla po krizi 70. let 20. století, v zásadě znamená, že kapitál nalezl jiný způsob jak se zhodnocovat – skrze snižování nákladů na práci – a za tento bod jsme se ještě nedostali.

Nevyhnutelně taková evoluce měla nesmírně významný dopad na třídní boje v západních zemích. V době předcházející krizi 70. let 20. století a restrukturalizaci měl boj proletariátu dvojí význam – nepochybně rozporuplný, ale přesto ve finále založený na stejné premise. Na jednu stranu tento boj mohl sledovat bezprostřední cíle jako třeba zlepšování pracovních podmínek, zvyšování mezd a sociální spravedlnost. Na druhou stranu bylo výsledkem a občas i cílem tohoto boje také posilování třídy práce v poměru ke třídě kapitálu a jako tendence dokonce i svržení buržoazie. Tyto dva aspekty byly konfliktní a antagonismy mezi stoupenci „reformy“ a stoupenci „revoluce“ byly permanentní. Ve finále však boj jako takový mohl znamenat obojí. Boj za bezprostřední výhody a boj za budoucí komunismus byly skloubeny okolo myšlenky, že vítězství může přijít jedině skrze posilování dělnické třídy a její bojovnosti. Netřeba říkat, že debat protínajících dělnickou třídu bylo tolik co rozdílů mezi zastánci revoluce nebo reformy, stran, odborů nebo dělnických rad atd. – tedy mezi leninisty, levičáky, anarchisty atd. Všichni ale sdíleli stejnou zkušenost boje, kdy třída proletářů sice nebyla jednolitého smýšlení ani nebyla jednotná (což nebyla nikdy), nicméně byla viditelnou společenskou realitou, v níž se všichni dělníci mohli snadno rozpoznat a s níž se mohli identifikovat.

A co dnes? Jestliže debata mezi „reformou“ a „revolucí“ před třiceti lety prostě zmizela, stalo se tak proto, že společenská základna, která jí dávala smysl, prošla demolicí. Forma, která dělnické třídě sto padesát let skýtala subjektivní existenci – tj. dělnické hnutí – se zhroutila. Strany, odbory a levicová sdružení jsou dnes „občanskými“ nebo „demokratickými“ stranami atd. s ideologií vypůjčenou z francouzské revoluce, tedy z doby předcházející dělnickému hnutí. Je však evidentní, že ani proletariát ani kapitalismus nezmizely. Tak co tedy schází?

Na první pohled bychom samozřejmě mohli říci, že se proměnila představa vítězství. Aniž bychom si jakkoli idealizovali minulá období či podceňovali ústupy, bylo by možné říci, že od počátku kapitalismu dělnická třída vedla boje, které ústily ve skutečné změny v jejím vztahu ke kapitálu: na jedné straně skrze konkrétní výdobytky – regulace pracovního dne, mezd atd. – a na druhé straně skrze samotnou organizaci dělnického hnutí do stran a odborů. Každý boj a každé částečné vítězství mohly nabrat podobu posílení proletariátu, zatímco každá porážka se mohla jevit jako dočasný ústup před další ofenzivou. Ano, je pravda, že toto posilování bylo zároveň oslabováním. Částečná vítězství a institucionalizace úlohy odborů byly faktory, které měly tendenci činit komunistickou perspektivu stále vzdálenější. Jak léta míjela, stávala se tato perspektiva čím dál nedosažitelnější a hypotetickou.[6] Ale přesto obecným rámcem bojů – nehledě na všechny jejich limity – bylo posilování pracujících proti zaměstnavatelům.

Avšak dnes – a už to trvá téměř třicet let – jsou boje výlučně defenzivní. Každé vítězství jen odkládá ohlášení porážky. Poprvé za dvě stě let tak stávající dynamika ukazuje pouze na oslabování třídy práce. Dnešním emblematickým případem vítězného boje dělníků je Cellatex – radikální boj za odstupné, když se likviduje zaměstnanost. Vítězství v takovém případě znamená konec všeho, co daný boj umožňovalo – to, že jsme pracující ze stejné firmy, která se teď zavírá – a už žádný začátek něčeho nového.

A to není všechno. Proměny práce během oněch posledních třiceti let – pod tlakem masivní nezaměstnanosti – proměnily dělníkův vztah k práci a tudíž vztah proletariátu k sobě samému. Zaměstnání je stále méně oním referenčním bodem, kterým bývalo v poválečné době (což také dávalo kritice práce obsah radikální kritiky kapitalistické společnosti jako takové). Lidé už nesetrvávají celoživotně na jednom pracovním místě. Žádnou rozjetou kariéru nelze považovat za jistou. Od dělníka se očekává, že se bude „vyvíjet“, absolvovat školení, měnit místo výkonu práce a zaměstnání. Prekérnost se stává pravidlem. Nezaměstnanost už není negací práce, ale jen jedním z jejích momentů: pasáží, kterou všichni pracující budou muset ve svém životě opakovaně projít. Pro mnohé se práce stala částečným a dočasným doplňkem nezaměstnanosti. Uvnitř firem se množí různá postavení a podmínky pracujících. Outsourcing úkonů, subkontrakty a využívání pracovních agentur fragmentují a rozdělují dělníky do mnoha kategorií. Výsledkem je, že se stává obtížným vést boj, jelikož sama jednota těch, kdo by měli společně bojovat, je od začátku problematická – na rozdíl od toho, co platilo v době před 70. lety 20. století, kdy byla tato jednota více či méně dána (nezávisle na dělítcích, která se později nevyhnutelně objeví). Jednota těch, kdo jsou v boji, je dnes konstruována bojem samotným jako nezbytný prostředek pro dosažení jeho cílů. Tato jednota není nikdy dána předem a i když je jí dočasně dosaženo, vždy je vystavena pravděpodobnému dělení, které existovalo už v předchozím období.

Boj se tudíž stává obtížnějším, ale je tu i jiný, ještě důležitější rozdíl: boj nebude produkovat stejné výsledky. Právě proto, že jednota není dána před bojem samotným, není zahrnuta ani v jeho oficiálních cílech. Určitá představa zlepšení postavení dělníků, či obecněji postavení proletáře, už netvoří součást horizontu boje. Neboli vstupuje pouze do obzoru defenzivních bojů, jejichž debakl je znám už předem (jako v případě bojů ohledně důchodů). Co se vítězných bojů týče, ty jsou vítězné jen natolik, nakolik sledují nějaký bezprostřední a částečný cíl, dalo by se říci individuální cíl. V kapitalismu už totiž nemůžeme dosáhnout žádného kolektivního zlepšení naší situace, nýbrž jen individuálního, které nemůže nabrat formu obrany životních podmínek dělníků jako takových, a proto může být jenom přechodné. Navíc konec boje, ať už skončí vítězstvím nebo porážkou, značí konec jednoty konstruované v průběhu boje a tak i nemožnost pokračovat v něm nebo ho obnovit. Oproti tomu minulá doba dávala vzniknout pocitu pokroku, jenž se zdál umožňovat „kapitalizaci“ bojů, tedy postupné vršení vítězných výsledků uplynulých bojů. Pravděpodobně se jednalo o iluzi, ale i tak sehrála svoji úlohu v tom, co si lidé o svých bojích a jejich možných důsledcích mohli myslet.[7]

V jistém smyslu můžeme říci, že dnes každý třídní boj naráží na svůj limit v té skutečnosti, že konání třídy už ve  vztahu třídy ke kapitálu nenalézá, co se v minulosti zdálo tvořit jeho odůvodnění a jeho sílu – skutečnost, že třída kolektivně ztělesňuje práci. Tento vztah k našemu vlastnímu proletářskému bytí – vztah konec konců vnější naší vlastní práci – ovlivňuje způsob, kterým můžeme bojovat a dosáhnout bojem vítězství. Cokoli, co si vybojujeme, je ztrátou vzhledem k samotným podmínkám boje. A cokoli prohrajeme, je rovněž ztrátou. Tato faktická situace se zdá být neotřesitelnou. Bylo by chybou věřit, že účinné proletářské akce docílíme tehdy, ustaví-li se před bojem jednota proletariátu jakožto nezbytný předpoklad této efektivity. Jednota existuje pouze provizorně a jenom v průběhu boje a pouze mezi těmi, kdo bojují, aniž by se potřebovali odvolávat na společnou příslušnost k nějaké společenské třídě. „Třídní uvědomění“ není nic definitivního, co lze obnovit politickou propagandou, jelikož nikdy neexistovalo jinak než v poměru ke specifické konfiguraci kapitalistického společenského vztahu. Tento vztah se změnil a stejně tak i uvědomění. Musíme si to přiznat.

Musíme si to přiznat tím spíš, že nás tato nová konfigurace nutí revidovat naše představy o komunismu a revoluci a kriticky uchopit, čím byly během předchozího období. Vždyť když vztah proletariátu ke kapitálu potvrzoval identitu proletáře, byla hojně prosazovanou koncepcí radikální změny – široce sdílenou reformisty i revolucionáři, anarchisty i marxisty – koncepce vítězství proletariátu nad buržoazií, které přijde po mobilizaci sil třídy práce za použití nejrůznějších metod (odborová činnost a organizace, dobytí moci ve volbách, činnost předvojové strany, sebeorganizace proletariátu atd.). Zopakujme si ještě jednou, že tato vize nabízela perspektivu jak reformy, tak revoluce a dovolovala jim jejich rozepři – i přes vzájemnou konfrontaci – stavět na společném podkladě. Proto také revoluční a tradiční reformistická perspektiva společně zmizely z terénu oficiální politiky. Ti, kdo dnes mluví o reformě – od pravice až po krajní levici politického spektra – hovoří jen o reformě řízení kapitalismu a nikoli o reformě vedoucí k rozchodu s kapitalismem. Odkaz na ni zůstal v programu socialistických stran do 70. let 20. století – pravda, v nepochybně ideologické formě, ale takové, jejíž existence byla nicméně vypovídající. Od té doby byla tato perspektiva jednoduše zapomenuta.

V současnosti můžeme pochopit, že reformistická stejně jako revoluční perspektiva byly ve slepé uličce, protože komunistické revoluci rozuměli jakožto vítězství jedné třídy nad druhou a ne jako souběžnému zániku tříd. Z toho plynula tradiční představa přechodného období, během nějž se proletariát, jakmile zvítězí, na neurčitou dobu chápe řízení společnosti. V historii to prakticky vyústilo v ustavení státního kapitalismu sovětského stylu, kde buržoazii nahradila třída byrokratů spojená s komunistickou stranou, a dělnická třída zůstala ve skutečnosti vykořisťovaná a nucená poskytovat požadovaný přebytek hodnoty. Je však třeba si povšimnout, že tato idea přechodného období byla rozšířenější a neomezovala se tedy jen na tu jednu – přísně marxistickou – představu „diktatury proletariátu“. Tato linie uvažování nebyla v nejrůznějších podobách cizí ani reformistům (kteří spoléhali na dobytí moci skrze volební urnu) a dokonce ani anarchosyndikalistům (kteří si představovali dobytí moci skrze odborové struktury). I pro ně šlo o triumf proletariátu – buď demokraticky skrze státní orgány, jak to viděli reformisté, nebo skrze boj a jejich vlastní (odborové) organizace, jak to viděli anarchosyndikalisté – který mu měl dát čas, aby prostřednictvím svého panství změnil společnost. A byli to disidenti jak z anarchistického, tak z marxistického tábora, kdo postupně vypracoval teorii bezprostřednosti revoluce a komunismu. Na základě jejich tehdejšího teoretického bádání a při zpětném pohledu na nedávnou transformaci kapitalismu jsme dnes v pozici, kdy můžeme pochopit, že komunismus může být pouze souběžným zánikem společenských tříd a nikoli triumfem – byť přechodným – jedné nad druhou.

Současná doba nám skýtá novou koncepci revoluce a komunismu, která má původ v oněch kritických proudech disidentů dřívějšího dělnického hnutí a kterou evoluce kapitalismu odhaluje jako adekvátní dnešním proletářským bojům. Každodenní zkušenost proletářů klade třídní příslušnost jako vnější omezení a tak má boj na obranu našeho postavení tendenci proplétat se s bojem proti našemu postavení. Stále častěji můžeme v bojích rozlišit praktiky a obsahy, kterým lze takto porozumět. Nejedná se nutně o radikální nebo velkolepá prohlášení. Stejně tak jsou to praktiky úniku; boje, kde jsou odbory kritizovány a vypískány, aniž by došlo k jakémukoli pokusu o jejich nahrazení něčím jiným, protože víme, že není čím je nahradit; mzdové požadavky proměňující se v ničení výrobních prostředků (Alžírsko, Bangladéš); boje, kde nepožadujeme zachování pracovních míst, ale spíše odstupné (Cellatex a všechna jeho pokračování); boje, kde nic nežádáme, ale prostě se bouříme proti všemu, co tvoří podmínky naší existence („nepokoje“ na francouzských banlieues v roce 2005); atd.

Kousek po kousku se v těchto bojích objevuje zpochybňování – prostřednictvím boje – úlohy, kterou nám přiděluje kapitál. Nezaměstnaní z nějakého uskupení, dělníci z nějaké továrny, obyvatelé nějaké čtvrti se mohou organizovat jako nezaměstnaní, dělníci nebo obyvatelé, ale aby mohl boj pokračovat, musí tyto identity velice rychle překonat. Co mají společného, co lze popsat jako jednotu, plyne ze samotného boje a ne z naší identity uvnitř kapitalismu. V Argentině, v Řecku, na Guadalupe, všude je obrana nějakého konkrétního postavení vnímána jako naprosto nedostačující, protože žádné konkrétní postavení se už nemůže ztotožňovat s obecným postavením. Ani skutečnost „prekérnosti“ nemůže tvořit ústřední prvek boje, takový, v němž by se každý dokázal rozpoznat. Není totiž žádný „status“ prekérních dělníků, který by bylo možné rozpoznávat nebo bránit, protože být prekérním dělníkem – ať už nedobrovolně nebo z vlastního rozhodnutí či kombinací obojího – není společenskou kategorií, nýbrž jednou z reálií, které přispívají k produkci třídní příslušnosti jako vnějšího omezení.

Je-li dnes komunistická revoluce možná, může se zrodit jedině v tomto konkrétním kontextu, v němž na jednu stranu to, že jsme proletáři, zakoušíme jako cosi nám vnějšího, zatímco na druhou stranu si existence kapitalismu vyžaduje, abychom museli prodávat svoji pracovní sílu, a tak ať je forma tohoto prodeje jakákoli, nemůžeme být ničím jiným než proletáři. Takováto situace snadno vede k falešné představě, že komunismus můžeme vytvořit někde jinde, nějakým víceméně alternativním způsobem života. Není tedy náhodou, že menšina, která se v západních zemích začíná stávat významnou, dychtivě upadá do této pasti a představuje si, že se touto metodou staví proti kapitalismu a pere se s ním. Avšak kapitalistický společenský vztah je totalizující dynamikou našeho světa a nic mu nemůže uniknout tak snadno, jak si to oni lidé představují.

Překonání všech stávajících podmínek může vyjít jedině z fáze intenzivního a povstaleckého boje, během níž se v jednom a tomtéž procesu budou konkretizovat formy boje i formy budoucího života, protože ty nejsou nic jiného než ony formy boje. Tuto fázi a pro ni specifickou aktivitu navrhujeme označovat názvem komunizace.

Komunizace tedy ještě neexistuje, ale celá současná – výše zmiňovaná – fáze bojů nám dovoluje o komunizaci mluvit v současnosti. V Argentině byly během bojů, které následovaly po nepokojích v roce 2001, otřeseny určující faktory proletariátu jakožto třídy této společnosti: vlastnictví, směna, dělba práce, vztahy mezi muži a ženami… Krize se tehdy omezovala jen na tuto zemi, takže boj nikdy nepřekročil její hranice. Jenže komunizace může existovat pouze v dynamice nekonečného rozšiřování. Pokud se zastaví, pohasne – alespoň krátkodobě. Avšak vyhlídky kapitalismu od finanční krize v roce 2008 – vyhlídky, které jsou pro něj na globální rovině velmi pochmurné – nám dovolují domnívat se, že příště se peněžní kolaps neomezí jen na Argentinu. Nechceme říci, že výchozím bodem nutně bude krize peněz, ale spíše uvažujeme nad tím, že za současného stavu věcí jsou možné nejrůznější výchozí body a že hrozící těžká monetární krize je nepochybně jedním z nich.

Podle našeho mínění komunizace bude momentem, kdy boj umožní – jako prostředek svého pokračování – bezprostřední produkci komunismu. Komunismem máme na mysli kolektivní uspořádání, které se zbavilo všech zprostředkování, která v současnosti slouží společnosti tím, že vzájemně spojují jednotlivce: peníze, stát, hodnota, třídy atd. Jedinou funkcí těchto zprostředkování je umožňovat vykořisťování. Jsou tedy uvalena na všechny, ale prospěch z nich má jen hrstka. Komunismus tak bude momentem, kdy se jednotlivci vzájemně propojí přímo – bez toho, aby jejich vzájemné vztahy překrývaly kategorie, kterým se všichni musí podřizovat.

Rozumí se samo sebou, že tento jedinec nebude tím jedincem, jakého známe, jedincem společnosti kapitálu, nýbrž odlišným jedincem produkovaným životem nabírajícím odlišné podoby. Aby bylo jasno, měli bychom si připomenout, že lidský jedinec není nedotknutelnou realitou odvozující se z „lidské přirozenosti“, ale společenským produktem a že každá doba v dějinách produkovala svůj vlastní typ jedince. Jedinec kapitálu je jako takový určen podílem ze společenského bohatství, kterého se mu dostává. Tato determinace je podřízena vztahu mezi dvěma velkými třídami kapitalistického výrobního způsobu: proletariátem a třídou kapitalistů. Oproti až příliš častému přesvědčení, že třídy jsou seskupeními předem existujících jedinců, je tedy prvotní vztah mezi těmito třídami a jedinec je produkován až jako jeho důsledek. Zrušení tříd tedy bude zrušením určení, která dělají kapitalistické individuum tím, čím je, tj. jedincem, který individuálně a egoisticky požívá podílu ze společně vyráběného společenského bohatství. Přirozeně, že tohle není jediný rozdíl mezi kapitalismem a komunismem: bohatství vytvářené za komunismu bude kvalitativně odlišné od čehokoli, co je schopen vytvořit kapitalismus. Komunismus totiž není výrobním způsobem, protože společenské vztahy v něm nejsou určovány formou procesu výroby životních potřeb, ale naopak jsou to komunistické společenské vztahy, co určuje způsob, kterým se tyto potřeby vyrábí.

Nevíme, nemůžeme vědět, a proto se ani nesnažíme konkrétně popisovat, jaký bude komunismus. Jaký bude, víme jenom negativně, skrze zrušení kapitalistických společenských forem. Komunismus je světem bez peněz, bez hodnoty, bez státu, bez společenských tříd, bez nadvlády a bez hierarchie – což vyžaduje překonání starých forem nadvlády integrovaných do samotného fungování kapitalismu – jako třeba patriarchát – a také společné překonání jak mužského, tak ženského postavení. Rovněž je zřejmé, že stejně tak nemožná je v komunismu, jenž je od samého počátku globální, jakákoli forma komunitního, etnického, rasového nebo jiného dělení.

Nemůžeme-li předvídat a rozhodnout, jaké budou konkrétní formy komunismu, důvodem je, že společenské vztahy nevycházejí hotové z nějakého jedinečného – jakkoli brilantního – mozku, ale mohou být jedině výsledkem masivní a všeobecné společenské praxe. Je to tato praxe, čemu říkáme komunizace. Komunizace není cílem, není projektem. Není nic jiného než cesta. Ale v komunismu je cílem cesta a prostředky určují cíl. Revoluce je právě tím momentem, kdy vystupujeme z kategorií kapitalistického výrobního způsobu. Tento odchod je předznamenán už v současných bojích, ale skutečně v nich neexistuje, neboť odchodem je jen masivní odchod, který ničí vše, co mu stojí v cestě.

Můžeme si být jistí, že komunizace bude chaotická. Třídní společnost nezemře, aniž by se mnoha způsoby bránila. Dějiny ukazují, že barbarství státu, který se snaží bránit si svoji moc, nezná mezí – ty nejohavnější a nejnelidštější činy od úsvitu lidstva spáchaly státy. Jenom v tomto boji na život a na smrt a v jeho imperativech nalezne bezmezná vynalézavost, uvolněná účastí všech na procesu jejich osvobozování, zdroje pro boj s kapitalismem a pro vytváření komunismu jedním a tímtéž pohybem. Revoluční praktiky rušení hodnoty, peněz, směny a veškerých zbožních vztahů ve válce proti kapitálu jsou rozhodujícími zbraněmi sloužícími k integraci – skrze komunizační opatření – velké části vyloučených, středních tříd a rolnických mas: stručně řečeno, k bojovému utváření jednoty, která už neexistuje v proletariátu.

Rovněž je evidentní, že tah na branku představovaný vytvářením komunismu se ztratí, bude-li přerušen. Jakákoli podoba kapitalizace „výdobytků revoluce“, jakákoli podoba socialismu, jakákoli forma „přechodu“ vnímaného jako mezifáze předcházející komunismu, jako „pauza“, bude kontrarevolucí produkovanou nikoli nepřáteli revoluce, ale revolucí samotnou. Umírající kapitalismus se bude snažit o tuto kontrarevoluci opřít. Co se překonání patriarchátu týče, to bude velkým rozruchem rozdělujícím tábor samotných revolucionářů, protože sledovaným cílem zcela jistě nebude „rovnoprávnost“ mužů a žen, ale radikální zrušení společenských rozdílností založených na pohlaví. Ze všech těchto důvodů se komunizace bude jevit jako „revoluce v revoluci“.

Odpovídající organizační formu této revoluce vytvoří jen a pouze mnohočetná komunizační opatření, přijímaná kdekoli a jakýmikoli lidmi, která – pokud budou adekvátní reakcí na danou situaci – ze své podstaty zevšeobecní, aniž by kdokoli věděl, kdo je vymyslel a kdo je předával dál. Komunizace nebude demokratická, protože demokracie – včetně té „přímého“ typu – je formou korespondující jen s jedním typem vztahu mezi tím, co je individuální, a co je kolektivní: přesně toho typu, který kapitál dovedl do krajnosti a který komunismus odvrhuje. Komunizační opatření nebude přijímat žádný orgán, žádná forma zastupování kohokoli ani žádná zprostředkující struktura. Přijímat je budou všichni ti, kdo se v pravou chvíli zhostí iniciativy a budou hledat takové řešení nějakého problému boje, jaké bude v jejich očích adekvátní. A problémy boje jsou rovněž problémy života: jak se nasytit, kde bydlet, jak se dělit se všemi ostatními, jak bojovat proti kapitálu atd. Existují debaty, existují neshody, existuje vnitřní střet – komunizace je totiž také revolucí v revoluci. Není žádný orgán, který by rozhodnul o sporných záležitostech. Rozhodne situace; a dějiny poznají, post festum, kdo měl pravdu.

Tento závěr může vypadat celkem úsečně, ale jiný způsob jak stvořit svět není.

červenec 2011


[1] Program francouzského Hnutí odporu z roku 1944 byl dohodou mezi gaullisty a komunistickými členy odboje, která postulovala zásadní rysy francouzského poválečného sociálního kapitalismu. Poznámka překladatele do angličtiny.

[2] Henry Ford, velký americký průmyslník, mezi první a druhou světovou válkou hájil myšlenku, že je třeba zvýšit mzdy a produktivitu, aby docházelo k souběžnému rozvoji výroby i trhu, který by mohl výrobky vstřebávat.

[3] Dokonce i na samotné kapitalisty, kteří nemají pod kontrolou pravidla, která je staví do kontrolní pozice.

[4] V roce 1981 byl ve Francii zvolen prezidentem François Mitterand, liberální a „socialistický“ politik. V roce 1983 se musel vzdát většiny slibů ze své sociálně laděné kampaně a zahájit přísně „neoliberální“ ekonomickou politiku. Poznámka překladatele do angličtiny.

[5] Oproti tvrzením selského rozumu levičáků finanční kapitalismus vůbec není nějakým parazitickým bujením na výrobním kapitalismu. Naopak je nepostradatelný pro existenci samotného výrobního kapitalismu. Ohromný rozvoj financí od 70. let 20. století spolu s dalšími faktory umožnil globální a okamžitý oběh kapitálu. Je tedy důležitým nástrojem globální integrace cyklů výroby a spotřeby.

[6] Z toho důvodu někteří libertinové nebo komunisté rad vesele pranýřovali zradu odborových reprezentací. Ale takováto „zrada“ byla v souladu s institucionalizací dělnického hnutí, kterou nutně znamenalo afirmování jeho vlastní moci proletariátem. Odborové reprezentace byly zrádci do té míry, do jaké na sebe souhlasily vzít specifickou úlohu, aby tak posílily svoji vlastní moc; ale tuto úlohu si samy nevytvořily. Spokojit se tedy s odsuzováním této „zrady“ nestačí, protože by to mohlo naznačovat, že jiné – poctivější – reprezentace by si bývaly mohly vést jinak.

[7] Třídní boje v nově industrializovaných zemích jako Čína, Indie, Bangladéš nebo Kambodža mohou být jiné, protože boje, k nimž tam dochází, kupříkladu mzdové boje, mohou přinést vítězství s dalekosáhlými dopady. Avšak v kapitalismu, který je globálně integrovaný, není tento dopad nikdy dost velký, aby skutečně proměnil charakteristiky kapitalistického společenského vztahu. Tyto boje tedy nejsou opakováním bojů, k nimž docházelo v Evropě na počátcích kapitalismu, a to minimálně proto, že už nemohou sdílet revoluční perspektivu z let 1840 až 1970.

Reklamy

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: