Bernard Lyon: Komunizace jako krok visící ve vzduchu

Druhý z textů, které tvoří brožuru Revoluce jako komunizace (Knihovnička Starého Krtka, 2011).

KOMUNIZACE KONTRA SOCIALIZACE

„Nejzazším bodem vztahu mezi dvěma třídami, kterým se vzájemně podmiňují, je ten, kdy se proletariát zmocňuje výrobních prostředků. Zmocňuje se jich, ale nemůže si je přisvojit. Přivlastňování prováděné proletariátem je protimluv, protože jej lze dosáhnout jedině zrušením proletariátu jako třídy v univerzální výrobní jednotě, která ho zbavuje všeho, co zůstává z jeho předchozí společenské situace.“

Théorie Communiste (Sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat)

Zabrání prvků kapitálu: přivlastňování nebo komunizace?

V komunizaci jde o překonání defenzivní pozice, kdy se proletáři rvou za zachování svého postavení a tedy za jejich reciproční implikaci s kapitálem, skrze zabrání kapitálu, nikoli ve smyslu socializace, tj. způsobu řízení ekonomiky, ale spíše ustavením pospolitosti jednotlivců, kteří jsou přímo jejími základními složkami. Je sice pravda, že společnosti, tj. pospolitosti ovládané a reprezentované třídou, také vždy ustavují jednotu jednotlivců, kteří k nim náleží, ale tito jedinci jsou členy společnosti jen jako průměrní třídní jedinci; jedineční jedinci nemají žádnou společenskou existenci. Komunizace se realizuje skrze uchvácení prostředků obživy, komunikačních, dopravních a výrobních prostředků v úzkém slova smyslu. Komunizace vztahů, ustavení lidské pospolitosti/komunismu se uskutečňuje pro boj proti kapitálu, v něm a skrze něj. V tomto boji nelze zabrání materiálních výrobních prostředků oddělovat od transformace proletářů v bezprostředně společenské jedince: je to jedna a tatáž aktivita a tuto totožnost způsobuje současná podoba rozporu mezi proletariátem a kapitálem. Radikální odlišností oproti socializaci je, že nejde o změnu vlastnictví výrobních prostředků. V komunizaci si žádná entita nepřivlastňuje produkty: žádný stát, komuna nebo rada nezastupuje a neovládá proletáře při vyvlastňování kapitálu a tak neprovádí přivlastňování. Změna režimu vlastnictví s sebou nese novou formu ekonomiky – a to socialismus – i když se jí říká solidární ekonomika. Když byl socialismus skutečně možný, komunismus se odsouval až na konec časů, zatímco socialismus nemohl být tím, čím předstíral, že je: přechodem ke komunismu, což z něj nakonec činilo kontrarevoluci adekvátní jediné reálné revoluci té doby. Komunizace však neustavuje ekonomiku. Sice vše používá, ale nemá jiný cíl než sebe samu. Komunizace není bojem za komunismus – je komunismem, který se ustavuje proti kapitálu.

Propletení komunizace a socializace

Je-li komunizační konání produktem třídního boje v revoluční krizi, tentýž akt zabrání může být, jak jsme viděli, buď komunizací, nebo socializací. Každé konání tohoto typu může nabýt tu či onu formu; vše závisí na dynamice a na kontextu, které se ustavičně proměňují. Jinými slovy: vše závisí na boji proti kapitálu, který se buď prohlubuje a rozšiřuje, nebo ztrácí tempo a velmi rychle hyne. Vše také závisí na boji uvnitř boje proti kapitálu. Ustavení komunismu je úzce svázáno s ustavením poslední socioekonomické formace alternativní k formaci kapitalistické. Dokud nebude komunizace dovršena, bude tu permanentní tendence k ustavení nějaké entity, která bude usilovat o změnu zabírání materiálních prostředků v politickou a ekonomickou socializaci. Touto permanentní brzdou, kterou může v srdci revolučního hnutí využít kapitalistická kontrarevoluce, je dimenze afirmace a osvobození práce, jež zůstává v revolučním hnutí přítomná, neboť toto hnutí je a zůstává hnutím třídy práce i při překonávání aktivit, jako je práce. Afirmace přetrvává, dokud není kapitál zrušen; tedy dokud stále existuje kapitál v opozici proti proletariátu, a to i proletariátu na pokraji jeho zrušení, tj. svého zrušení. V tomto kontextu si proletariát zachovává pozitivnost, i když kapitál už tuto pozitivnost práce nepotvrzuje, neboť tato pozitivnost se reaktivuje v revolučním procesu, kdy se společenská reprodukce stává procesem závislým na konání proletářů.

Minulé revoluce nám až příliš jasně ukazují: „lze mávat rudým praporem proti rudému praporu,“ dokud nedorazí freikorps

Kapitál „nebude váhat“, aby znovu práci prohlásil za „jedinou produktivní aktivitu“, aby zastavil hnutí svého rušení a ještě lépe, aby si dupnul, jakmile toho bude schopen. Tuto dimenzi může překonat jedině vítězství komunizace, kterým je zrušení třídy kapitalistů i proletariátu. Překonání kontrarevoluce nebude vždy mírumilovné, neodehraje se vždy „uvnitř hnutí“ a nebude opravdovou a rychlejší verzí „odumírání státu“, které se předpokládalo v socialismu. Každá forma, ať už to bude státní forma nebo parastátní forma, vždy udělá cokoli, aby se zachovala, a to i ve jménu svého finálního odumření! Tato skleróza a přetrvávání nejsou žádné „kontrarevoluční tendence uvnitř revoluce“, nýbrž jsou kontrarevolucí s velkým K. Kapitalistickou kontrarevolucí v opozici k revoluci.

Komunismus nebojuje proti demokracii, ale kontrarevoluce tvrdí, že je demokratická

Právě ve jménu zrušení tříd usiluje radikální demokracie o obnovu volebních struktur, které prohlašuje za nezbytné, aby se zabránilo zformování nové vládnoucí třídy, samozvané a nekontrolovatelné. Ustavení komunismu je tedy úzce svázáno s ustavením konečné formy socialismu, přestože se hnutí, které ji neslo, dělnické hnutí, definitivně vytratilo.

Boj o to, aby byly „přivedeny k rozumu“ ty části proletariátu, které budou nejaktivnější při vyvlastňování kapitálu, bude ještě násilnější, když se bude prezentovat jako obrana demokratické revoluce a odmítnutí dovolit menšině, aby zničila výdobytky většiny.

Obrana výdobytků je možností kontrarevoluční fáze

Komunizace nikdy nebude mít žádné výdobytky. Všechny expropriace, které ustavují bezprostřední pospolitost, budou znovu zpochybněny jako čistočisté expropriace, barbarské zábory. Budou prohlášeny za socializace, jakmile hnutí ochabne a bude zřízena parastátní instance na obranu toho, co se v danou chvíli bude jevit jako výdobytky a jako prvky formování možné nové ekonomiky. Třída se rozpoznává jako rozdělená a rozmanitá, aby se zrušila. Zrušení proletariátu jako rozklad ostatních tříd nutně znamená, že proletariát tyto ostatní třídy vnitřně potřebuje, aby je při jejich rozkládání mohl absorbovat, a zároveň, že je s nimi v rozporu. Komunizace neustále žije v podmínkách své vlastní sklerotizace. Vše se bude dít na geografické rovině, na horizontální rovině, a nikoli na sektorové rovině odlišující typy aktivit. Limity budou všude a všeobecné proplétání se revoluce s kontrarevolucí se bude projevovat četnými a chaotickými konflikty. Proletariát ruší sám sebe v lidské pospolitosti, kterou produkuje. A jsou to vnitřní a dynamické rozpory v takovém procesu, co dává obsah a sílu kontrarevoluci, protože v každém se kapitál může regenerovat. Jelikož, aby třída zrušila sama sebe, znamená to pro ni překonat svoji autonomii a zde leží obsah a síla kapitalistické kontrarevoluce.

Rozšiřování je pohybem vítězství, zpomalení pohybem kontrarevoluce

Aniž by se jednalo o výslovnou strategii, kapitál bude bojovat o znovuzískání kontroly nad společností dvěma způsoby: na jednu stranu se budou státy rvát o opětovné nastolení svého panství a obnovu vykořisťování; na druhou stranu se kapitalistická společnost bude udržovat na totálně dvojznačných základech lidové moci a samosprávy. Za formálního přivtělování byl veškerý produkt práce po dlouhou dobu předmětem požadavku dělníků; nyní chytí druhý dech a bude tvořit ideální obsah reprodukce kapitalistických vztahů a bázi „tuhého“ odporu proti komunizaci. Tyto frakce mohou bojovat proti sobě navzájem nebo se spojit, a to v závislosti na situaci a tedy na vývoji komunizačního hnutí. Postup třídy kapitalistů by mohl být stejně tak vojenský, jako by mohl spočívat v sociálních protiopatřeních a konstruování konfliktů založených na možnostech kapitalistického výrobního způsobu. Sama revoluce tyto možnosti tlačí k nepředvídatelnému vývoji, od vzkříšení otroctví až po samosprávu. Především se však tato reprodukce kapitalistických vztahů bude rozvíjet co nejblíže revoluci, přičemž se bude reprodukovat ve všech momentech, kdy komunizace ze své podstaty začne tuhnout v prostou organizaci přežití proletářů, tedy v socializaci. Je stejně tak pravděpodobné, že třída kapitalistů bude svůj kontrarevoluční postup centralizovat ve státu, jako že konfrontaci decentralizuje svojí regionalizací, rozdělí třídy na společenské kategorie, dokonce je etnicizuje, protože krizová situace je rovněž konfliktem mezi kapitalisty. Jestliže se v konfliktu mezi kapitalisty podaří jedné z kapitalistických stran reprezentovat – napříč obecným znehodnocováním za krize – globální řešení pro všechny kapitály, bude představovat takové řešení i pro poražené.

Revoluce nezvítězí přímočaře

Některé složky proletariátu budou rozdrceny, jiné situace přiměje, aby se „obrátily zády“ a sešikovaly se kolem konzervativních strategií přežití. Jiná povstání navážou tam, kde ony skončily. Někteří z těch, kdo se obrátili zády nebo uvázli na mrtvém bodě, se znovu pustí do přímých expropriací a do organizování boje těmi, kdo bojují, a výlučně pro boj, bez zastupitelství, bez číkoli kontroly ve jménu čehokoli, a tudíž znovu začnou ustavovat komunismus, který není cílem boje, ale jeho obsahem. Kontrarevolučních ideologií bude bezpočet, počínaje třeba ideologií přežití ekonomiky: zachování ekonomických mechanismů, nezničení veškeré ekonomické logiky, aby se později mohla vybudovat ekonomika nová. Přežití ekonomiky je přežitím směny ve všech jejích podobách, ať už používá peníze, jakýkoli druh poukázek nebo prostě barter, který lze okrášlit pojmenováním vzájemná pomoc! Osou, kolem které se bude budovat revoluční pospolitost, je naprostá absence jakékoli podoby účetnictví, neboť jedině absence směnné hodnoty umožní připojení všech ne přímo proletářských společenských vrstev, které se budou rozkládat v hyperkrizi. Pouze zničení směnné hodnoty integruje/zruší všechny ne přímo proletářské jedince, všechny ty „bez rezerv“ (včetně těch, koho do tohoto postavení srazí revoluční aktivita), nezaměstnané, zruinované rolníky z „třetího světa“, masy z neformální ekonomiky. Tyto masy se musí rozložit stejně, jako střední vrstvy, jako rolníci, aby došlo k rozbití osobních vztahů závislosti mezi „šéfy“ a „zaměstnanci“, ale také k rozbití situace „drobných nezávislých výrobců“ v rámci neformální ekonomiky, přijetím konkrétních komunistických opatření, která všechny tyto vrstvy nutí, aby se přidaly k proletariátu, tedy, aby uskutečnily svoji „proletarizaci“…

Proletáři, kteří budou komunizovat společnost, nebudou potřebovat „jednotné fronty“. Nebudou hledat společný program pro oběti kapitálu. Budou-li se angažovat v jednotných frontách, zahynou; zůstanou-li osamoceni, zahynou rovněž. Jakožto jediná třída, která není s to zvítězit, zůstane-li tím, čím je, musí konfrontovat všechny ostatní společenské třídy. Komunizační opatření jsou rušením proletariátu, protože krom jeho sjednocování v jeho rušení, rozkládají základ existence mnoha mezilehlých vrstev (které jsou tudíž vstřebávány do procesu komunizace) a miliónů (ne-li miliard) jedinců, kteří jsou vykořisťováni skrze produkt své práce a ne skrze prodej své pracovní síly. Na regionální i na globální úrovni bude komunizace jednat způsobem, který by bylo možno nazvat „humanitárním“, i když v současnosti tento termín nelze ani vyslovit, protože komunizace se postará o všechnu bídu světa. Lidská aktivita jako neustálá změna je jediným předpokladem svého kolektivního – tedy individuálního – provozování, protože jako předpoklad sebe sama nemá žádnou představu produktu, a proto může dávat plnými hrstmi. Proletariát konající jako třída se ve svých záborech jako třída rozkládá, protože v těchto záborech překonává svoji „autonomii“.

Demokracie a solidární ekonomiky budou dvě velké ideologické konstrukce, které bude třeba porazit.

Demokracie a solidární ekonomiky se v závislosti na času a místě budou kombinovat s jinými systémy. Především se budou mísit s ideologií společenstev, která mohou být velmi pestrá: národní, rasová, náboženská. Nebezpečnější pravděpodobně bude živelné a nevyhnutelné ustavování místních společenstev. Taková společenství se mohou množit v nekonečně mnoha variantách a jejich ideologie mohou být všech politických barev: konzervativní, reakční, demokratické a samozřejmě především revoluční. Proplétání se revoluce s kontrarevolucí je pravidlem. Neboť neexistuje žádná situace, z níž by – nazíráno jednostranně – nebylo pro kapitál úniku. To konání proletariátu zabrání kapitálu ve vytvoření lepšího způsobu zhodnocování, pro nějž může vždy nalézt podmínky v každé krizi a v každém střetu s proletariátem, a to z těchto tří hledisek:

  • diverzifikace a segmentace proletariátu;
  • rozklad a absorpce četných vrstev vykořisťovaných mimo přímé přivtělování jejich práce ke kapitálu;
  • konflikty mezi kapitalisty verbujícími do nich proletariát, pro nějž tyto konflikty mají integrační a reprodukční funkci.

To vše dává kontrarevoluci sílu a obsah. Sílu a obsah v přímém vztahu k bezprostředním, empirickým nutnostem komunizace (její dynamické rozpory nebo rozpory její dynamiky).

Není žádný ideologický boj – praktický boj je teoretický.

Nelze si představovat boj proti ideologii odlišný od samotné komunizace. S ideologiemi se pereme právě skrze komunizaci, protože ideologie jsou součástí toho, co toto hnutí ruší. Ustavování komunismu se nemůže vyhnout násilným střetům s kontrarevolucí, ale tyto „vojenské“ aspekty se neobracejí v ustavení fronty. Vznikne-li taková fronta, revoluce prohraje – minimálně tam, kde bude fronta ležet a až do jejího odstranění. Revoluce bude jak geografická, tak bez fronty, počáteční body komunizace budou vždy lokální a okamžitě a velice rychle se budou šířit, jako když začíná požár. I tehdy, když budou uhašeny, budou tyto ohně doutnat pod popelem samosprávy a občanských společenstev. Komunismus povstane z nesmírných pranic. Proces komunizace skutečně bude přechodným obdobím, ale rozhodně ne klidným obdobím budování socialismu a/nebo demokracie mezi chaotickým revolučním obdobím a komunismem. Samo bude chaosem mezi kapitálem a komunismem. Je jasné, že na takovém očekávání, byť je logické, není nic vzrušujícího! Nejde ani o „barbarství“, což je stejně nesmyslný termín, ani o královskou cestu k rozezpívaným zítřkům![1] Jedná se o perspektivu, která je ukotvena v současné situaci kapitálu a bojů, v současném boji mezi proletariátem a kapitálem restrukturalizovaným v krizi. Je to perspektiva, která postuluje překonání těchto bojů – nikoli přímočaré, ale v prohlubování dnešní krize kapitálu.

Vzájemné proplétání revoluce s kontrarevolucí zahrnuje všechny organizace, kterým dává pohyb třídního boje vzniknout. Organizace, kolektiv nebo kterákoli jiná forma mohou být organizovaným bojem nebo mít sklon tento boj zastupovat a vyvinout z něj – v situaci rozpadu státu – nějakou parastátní formu. Nejde tu o protiklad mezi organizací a spontaneitou (vše je vždycky spontánní i organizované), ale o protiklad mezi vyvlastňováním a přivlastňováním, komunizací a socializací; a ta druhá si vynucuje existenci společnosti, neboli aby společnost byla něco jiného než „lidé“, než „lid“, o kterém budeme nyní hovořit. V boji, který se odehrál roku 2003 ve Francii, jsme mohli vidět proletáře, jak si mezi sebou utvářejí cosi, co by šlo nazvat intersubjektivitou, za kterou nevděčili odborům, a to jim dovolovalo organizovat čistě scénické zastupování této jednoty. Nicméně tento boj nepřekonal obecný limit toho, čím tehdy byl: radikální demokratismus, politická konsolidace limitů boje v podobě třídy skrze návrhy na řešení „problémů kapitálu“, například „obrana veřejných služeb“. Přesto šlo skutečně o intersubjektivitu, neboť byla záležitostí (stále ještě proletářských) subjektů spojených dohromady tváří v tvář jejich objektu – kapitálu. Intersubjektivitou byly v zásadě i nepokoje v Řecku roku 2008. Střetem s demokracií se intersubjektivita řeckých rebelů střetla – skrze absenci požadavků a mimo mantinely radikálního demokratismu – s třídní příslušností jakožto s vnějším omezením. V hnutí rušícím kapitál se tato deobjektivizuje, vztah subjekt-objekt se ruší spolu se vztahem kapitál-proletariát (nezapomínejme však, že toto rušení je obsahem revolučního procesu, komunizace, a dokud není dovršeno, bude vztah subjekt-objekt pořád existovat, i když se tento subjekt nalézá v procesu rušení sebe sama jako takového, a k tomuto zrušení se dospívá v tomto vztahu, tedy proletáři ruší kapitál, který je činí proletáři, ryzími subjekty střetajícími se s objektem – kapitalistickou společností jako celkem). Revoluční proces deobjektivizace kapitálu je tedy rovněž procesem destrukce oddělené subjektivity proletariátu. A právě tento proces označujeme za autotransformaci proletariátu v bezprostředně společenského jedince. Této transformace není nikdy dosaženo, dokud není završena; v tomto smyslu jsou to proletáři, kdo až do konce dělá revoluci, protože až do konce ruší kapitál, který je činí proletáři.

Komunizace a socializace netvoří rozpor

Rozporem zůstává rozpor mezi kapitálem a proletariátem. Nestává se z něj niterný rozpor uvnitř proletariátu. I když tu je budoucí totální opozice mezi oběma perspektivami, navzájem se proplétají a obě implikuje rozpor kapitál-proletariát. Z boje proletariátu proti kapitálu se vyvlastněním kapitálu stává zrušení tříd. Ale když ho třída kapitalistů přeruší (právě sem se situuje existence výdobytků, jak jsme již viděli), samo toto expropriační konání – v opozici ke kapitálu – oživuje afirmaci práce. Tato provizorní a automatická afirmace práce přibližuje společenský stav, jehož budoucností bude společenský stát, tedy kontrarevoluční forma. Revoluční hnutí se tak ustavičně musí stavět proti tomu, co postulovalo. Proces autotransformace v bezprostředně společenské jedince tudíž může v boji proti kapitálu a tak i třídě kapitalistů být rovněž bojem proti proletářům bránícím své postavení proletářů. Bojem komunizace proti socializaci.

Kontrarevoluce se konstruuje na limitech revoluce

A právě to se tento text snažil ukázat poněkud „konkrétněji“. V době, kdy došlo k revolučním pokusům v letech 1917 a 1937, nesla obecná struktura rozporu proletariát-kapitál afirmaci třídy práce a tak i budování socialismu. Dnes tento rozpor nese zpochybnění třídní příslušnosti a obecná struktura tak postuluje komunizaci. Tato struktura neznamená, že limity už neexistují, i když pohyb směřuje k jejich překonání. Limit je konsubstanciální s každým revolučním opatřením a překonán je teprve dalším opatřením. Limitem komunizačního hnutí je jeho třídní charakter. Toto hnutí je překonáváním jeho vlastního limitovaného charakteru, neboť je rušením tříd a tudíž i proletariátu. Proletář je jedincem přináležejícím k objektivitě a jeho objektivita pro něj vyvstává v kapitálu. A tak je redukován na čistou subjektivitu, je svobodným subjektem, nositelem pracovní síly, která se může stát činnou prací jedině poté, co je prodána a uplatněna jejím kapitalistickým vlastníkem. Od všeho uvolněný subjekt je připoután k objektivitě o sobě, k fixnímu kapitálu, jenž si přivtěluje jeho pracovní sílu, podrobuje si ji a začleňuje ji do pracovního procesu. Zrušení kapitálu je tak zrušením objektivity o sobě skrze uchvácení materiálních prostředků a zrušením proletářského subjektu skrze produkci bezprostředně společenského jedince. A tomu říkáme souběžná desubjektivizace a deobjektivizace vyprodukovaná uchvácením společenské totality, konání, které ničí jedince jako oddělené entity. Ničí svébytnou totalitu v podobě nezávislé společnosti s jejím rozdělením do tříd a jejím zastoupením panující třídou. Zrušení tříd je tak zrušením společnosti. Vytváření socialistické či dokonce „komunistické“ společnosti je vždy zachováváním nezávislosti společenství ve vztahu k jeho členům, kteří jsou společenští jen prostřednictvím společnosti. Komunismus je koncem veškerého zprostředkování mezi jedinci a jejich neustále se měnícími afinitními seskupeními. V revoluci ale pořád existuje kapitál jako zprostředkování, neboť revoluční aktivita je rušením kapitálu! Komunizaci tak zprostředkovává její vlastní předmět, a proto vždy nese možnost, že se její zprostředkování autonomizuje v ustavení revoluce jakožto struktury odlišné od revolučního konání. Tato tendence k institucionalizování revoluce a k vítězství kapitálu bude existovat kontinuálně, ale revoluce s kontrarevolucí nepřestanou stát proti sobě tváří v tvář. Komunizační kroky jsou kroky provazochodce.

červen 2009

KOMUNIZACE KONTRA SFÉRY

„Komunizace kontra socializace“ (první část Komunizace jako kroku visícího ve vzduchu) měla dva cíle. Na jednu stranu ukazovala, že zabrání prvků kapitálu by mohla být „komunizace“ – tedy ryzí „znevlastnění“, zrušení veškerých vlastnických vztahů, dokonce i vztahů kolektivního či „proletářského“ vlastnictví. Zmocnění se prvků kapitálu by směřovalo k ustavování nové pospolitosti jedinců – kteří by si ve své jedinečnosti mezi sebou vytvářeli nezprostředkované vztahy – v průběhu jejich boje proti kapitálu a toto ustavování by bylo samotným obsahem tohoto boje. Na druhou stranu je ale tento proces „komunizace“ (tedy produkce komunismu) složitě spojen s jiným možným obsahem těchto záborů – tedy s přivlastňováním, socializacemi, jejichž cílem je ustavení nové ekonomiky, která by byla samosprávná, sociální, lidová a kontrarevoluční. Každá z těchto dvou možností je pro tu druhou jejím vlastním opakem. Nacházejí se v konfliktním vztahu, v němž každá ve své vlastní praxi rozpoznává tu druhou jako nutnou, jako svůj vlastní moment.

Jedinci byli v tomto procesu třídního boje, který vede ke zrušení tříd, ipso facto postulováni jako by byli mimo gender, neboť utvářeli pospolitost bezprostředně společenských jedinců.

Tato druhá část textu se snaží toto „ipso facto“ vysvětlit. Toto překonání vnímané jako přirozeně zahrnuté „v hnutí“ – jako něco, co se vzhledem k povaze a obsahu hnutí rozumí samo sebou – by jako takové mělo být podrobeno kritice. Nestačí totiž říci, že komunizace je z definice překonáním genderů, protože je komunizace. Ačkoli v tomto boji nemohou existovat různé „fronty“, žádný klíčový prvek třídní společnosti nebude překonán, aniž by byl napaden sám o sobě.

Analýza genderového panství v kapitalismu ukazuje, že toto panství je bezprostředně totožné s rozdělením všech společenských aktivit do dvou sfér.

„Pohlavní charakter všech kategorií kapitálu značí obecné rozlišení ve společnosti mezi muži a ženami. Společenským obsahem, kterého toto obecné rozdělení nabývá, je syntéza veškerého zpohlavnění kategorií: vznik dělby na veřejné a soukromé. Toto rozdělení je syntézou, protože kapitalistický výrobní způsob je politickou ekonomií. Jinými slovy, protože kapitalistický výrobní způsob spočívá na prodeji pracovní síly a společenská výroba, která existuje jako taková jen pro trh (hodnotu), odmítá jako ‘nespolečenské’ ty momenty své vlastní reprodukce, které unikají přímé podřízenosti vůči trhu nebo bezprostřednímu výrobnímu procesu: tedy to soukromé. Soukromé je soukromým veřejného, a to vždy v hierarchickém definujícím vztahu a v podřízenosti vůči veřejnému.“

Théorie Communiste, Response to the American comrades

K revolučnímu procesu produkce komunismu dojde v a především proti všeobecné krizi kapitálu. Krize reprodukce vykořisťovatelského vztahu je stejnou měrou neschopností kapitálu ziskově vykořisťovat proletáře a neschopností proletářů nabídnout dostatečně levnou pracovní sílu (dost pod její hodnotou) k zhodnocování kapitálu. Jinými slovy, proletáři nemohou být živi modlitbou a zejména jejich manželky z ní neuvaří reprodukci pracovní síly!

Už v současném momentu krize (kdy je krize teprve na počátku) dochází k „nelegitimnosti požadavků“. To znamená, že požadavky ohledně platů a/nebo pracovních podmínek už nejsou „systémové“. Tedy už nefungují spolu s kapitálem jako systém schopný kombinovat zvyšování míry vykořisťování (míry nadhodnoty) s růstem reálných mezd (systém popisovaný zastánci kapitálu jako „sdílení výsledků produktivity“). V současné chvíli už tyto požadavky nejsou adekvátní. V prohlubující se krizi třídního vztahu – ve chvíli, kdy jsou mezikapitalistické směny zablokovány a státy se chystají vést válku proti proletářům (a proti sobě navzájem), aby je zahnaly do smetištních zón a tak umožnily pokračování divokého vykořisťování – v této chvíli jde o přežití. Boj proti kapitálu se tudíž stává bojem za samotné přežití. V mnohem širším měřítku půjde o počátek toho, co už omezeně a přechodně začalo v Argentině: uchvacování prvků kapitálu.

Boje proti kapitálu – proti krizi i její antiproletářské ofenzivě – jsou už boji, které se týkají reprodukce životů proletářů. Proletáři se zmocní těch prvků kapitálu, které potřebují ke svému přežití, a tyto zábory budou revolučními činy proti kapitálu. Argentinští proletáři „získali“ firmy opuštěné jejich majiteli a uvedli je do chodu podle dobře známého principu: Sami vyrábíme, sami prodáváme, sami se platíme. Jednalo se o samosprávu, ale ta byla možná pouze v kontextu, kde takto získané peníze stále fungovaly jako peníze a daly se směnit za životní prostředky. Avšak v situaci extrémní krize to už možné nebude; bude třeba zmocnit se samotných životních prostředků (k čemuž v Argentině došlo v případě chlazených skladišť).

Každopádně všeobecná samospráva postrádá smysl. Byla by překonána v průběhu boje, který by samospráva nutně musela vést proti kapitálu, ale také naprostou absencí akumulační dynamiky, která by byla samosprávě vnitřní. Samospráva tak může jedině představovat fázi v procesu vedoucím buď ke komunizujícím opatřením (za účelem pokračování boje proti kapitálu), nebo k latentní či otevřené kontrarevoluční regresi.

V Argentině hnutí nezaměstnaných organizovala nejrůznější aktivity: „výrobní dílny“ (pekařství, kolektivní zahradničení, cihlářství a balení domácích výrobků), jejichž výrobky byly určeny k vlastnímu živobytí výrobců nebo k prodeji druhým lidem. Tyto „dílny“ – nejčastěji pod kolektivní samosprávou – by bylo možné považovat za zárodečné formy paralelní ekonomiky. Tato paralelní ekonomika začala – ve velmi omezené míře – ustavovat společenství bojujících proletářů. V tomto společenství a skrze něj započala transformace vztahů, zejména pak genderových vztahů, protože docházelo ke zpochybnění dělby společenské praxe do dvou oddělených sfér aktivity: jedné soukromé a druhé veřejné.

Ať už v revoluční situaci nebo v každém boji, v němž stojí proti kapitálu, proletářky vždy prakticky dávají všanc existenci soukromé sféry. Když pracující ženy stávkují, nikdy to není jen stávka. Vždycky je to stávka žen – protože tlačí soukromou sféru, s níž jsou nerozlučně spjaty, do srdce veřejné sféry. Takto ženy zpochybňují nejen existenci této soukromé sféry, ale rovněž existenci veřejné sféry, prostřednictvím důvěrného a osobního charakteru bojových vztahů, které si ženy vytvářejí, vztahů, které se vzpírají politickému a společenskému charakteru, který si proti soukromým aktivitám nárokují ty veřejné.

Podíl žen na námezdní práci není jako takový vpádem do veřejné sféry, jelikož existenci této sféry nezpochybňuje. Vždyť námezdní práce žen je organizována ve specifických formách – konkrétní sektory, manažerské hierarchie (skleněný strop) a mzdové hladiny. Tyto snadno identifikovatelné formy (které už analyzovaly feministky i všichni sociologové a ekonomové, kteří za něco stojí) vznikly, aby se zachovala existence soukromé sféry určené k reprodukci pracovní síly, kam ženy přísluší.

Trh s námezdní prací žen dělá z námezdně pracující ženy jak obecnou formu restrukturalizované námezdní práce par excellence (flexibilní, prekérní), tak formu, která je sama o sobě absolutně specifická. Přítomnost žen v námezdní práci je tedy přítomností zároveň „odzbrojenou“ a kontrolovanou – omezenou jen na výseč z veřejné sféry, která se tak stává jakýmsi přístavkem soukromé sféry. Teprve, když se zdi obklopující tento přístavek prolomí (například ve stávce), pracující ženy vyrážejí do veřejné sféry.

Dalo by se říci, že každý ženský boj je feministický, ale také že každý ženský boj obsahuje opozici žen vůči jejich genderové příslušnosti – a to paradoxně, i když se prosazují jako ženy!

Zde je několik výňatků z jednoho líčení ženských bojů v Argentině:

„Ženy byly první, kdo blokoval silnice, když se jejich druzi ocitli bez práce, ale byly učiněny neviditelnými. Bojovaly za jídlo, zdraví a důstojnost, jako to dělaly každodenně ve svých domovech. Skrze boj, organizovanost a kamarádství začaly ženy zpochybňovat místo, které zastávaly: doma, v organizacích a ve světě.

‘Angažovat se, to je revoluce,’ vyprávěla Viviana (33 let, matka pěti dětí a od svých 16 let žena v domácnosti) z Hnutí nezaměstnaných pracujících (MTD) v Luganu. Popisuje ten proces jako něco, co se neodehrálo během jediného dne, ale spíše jako (radostná) pouť bez možnosti návratu: ‘Předtím jsem musela vstávat ve 4 ráno, poněvadž můj manžel měl zaměstnání; když odešel, musela jsem uklidit dům, než se děti vzbudí, nachystat je, odvést je do školy, vrátit se, dát jim najíst, dělat domácí práce a nepromeškat ani jednu jedinou epizodu telenovely. Pak přišel o práci.’

V roce 2001 si Viviana zašla na schůzi rodičů konanou v prostorách, kam jejich děti chodily na doučování. Líbilo se jí to a tak začala chodit pravidelně. Diskutovali o nezaměstnanosti a nejrůznějších problémech v jejich čtvrti a začali vytvářet plán akce, která by zahrnovala všechny. Vivianin manžel ji každou sobotu nechal jít a vždy jen pronesl tu stejnou větu: ‘Ztrácíš čas.’ To bylo před vznikem MTD.

Poprvé, když se Graciela Cortes angažovala, bylo to jen pár set metrů od jejího domu. Bylo jí 40, když souhlasila, že bude další nezaměstnané ženy učit šít. ‘Ano, doma mi to nadělalo potíže. I přesto, že jsem pořád dělala domácí práce, pořád jsem se starala o děti. Dělala jsem všechno, a přesto jsem měla problémy. Rozhodla jsem se, že se budu angažovat. Nejdřív mě politika vlastně ani nezajímala, ale když mi začaly schůze chybět, uvědomila jsem si, že politika je ve mně. Můj manžel mi říkával, ať nechodím, ale já mu vysvětlovala: sama ničeho nedosáhnu, musí nás být spousta.’

Graciela se spolu s CCC (Corriente Clasista Combativa) zúčastnila 18denní blokády v Isidro Casanova. Sama sebe se nahlas ptala:

Co dobrého mi to přinese, když se mu nepodřídím a nakonec se rozejdeme? Nelitovala bych. Dělala jsem věci, jaké jsem předtím nikdy nezažila. A to všechno díky šicímu stroji a Ženským schůzím.

– Schůzím?

– Otevřou vám mysl. Já se na schůzích změnila.

– Proč?

– Protože se potkáte s ostatními ženami.

Chvíli Gladis Roldan těšilo říkat, že je členkou ženského podvýboru vedoucího výboru obyvatel asentamienta Maria Elena (kus okupované půdy, který se časem stal baštou CCC v La Matanza). Pak se v roce 1989 poprvé zúčastnila Celonárodního setkání žen. Během debaty se jí jedna žena zeptala: ‘Proč je to podvýbor? Stejně tak dobře byste mohly být ve vedoucím výboru.’ Gladis s nadšeným pohledem vypráví: ‘Umíte si představit, s čím jsme se [poté] vrátily!’ Diskuse s muži trvala dva měsíce. Nakonec se ženy přesunuly do vedoucího výboru a ženský podvýbor – nechť odpočívá v pokoji – byl rozpuštěn.“

Tyto citace potvrzují, že došlo k praktickému zpochybnění existence soukromé a veřejné sféry, ale musíme vzít v úvahu také případy velmi příkré opozice určitých mužských proletářů.

„Jsou soudružky, které na shromáždění prohlásí: ‘Nemohla jsem přijít na ‘piquete’ (blokádu silnice), protože mě manžel zbil, protože mě zamkl doma.’ Proto nám ženská otázka docela pomohla… protože jsme uviděli, že jsme to my, ženy, kdo šel jako první bojovat za jídlo, pracovní místa a zdraví… A to přinášelo velmi obtížné situace – dokonce i smrt. Byli manželé, kteří svým manželkám netolerovali chození po schůzích, ‘piquetech’. To se dělo. A neříkám, že dnes už k tomu nedochází.“

Obrana mužského postavení je obranou mužské nadvlády. Je to obrana existence dvou oddělených sfér aktivity, jak si můžeme povšimnout v následujícím příkladu:

    • Povím vám příběh jedné soudružky, která se hnutí účastnila v roce 1996, když nás bylo devět městských částí. Ona byla odtud, z La Juanita, a odešla od manžela, protože už to nemohla dál snášet. Byl bez práce, ona se začala angažovat a on šílel, začal ji mlátit. Pak odešel. Druhý den ráno se vrátil, svázal ji a zapálil. Ona zemřela. Nedokázal přenést přes srdce, že se angažuje.
    • Proč?
    • Protože angažovanost vám změní život.

„Angažovanost“ vám změní život v tom nejsilnějším slova smyslu. Že se ženy „angažují“ v boji, mění jak jeho formu, tak jeho obsah. V neúprosném třídním boji proti kapitalistické krizi je potlačení obou sfér aktivity podmínkou vítězství. Neboť zrušení tříd není základnou, na níž by bylo možné postavit zrušení genderů. Jednoho lze dosáhnout pouze s druhým a naopak.

Dělnický program nikdy nezamýšlel zrušit gender, a to ani ve formě finální perspektivy následující po slavném přechodném období, kdy mohla být možná jen rovnost. A to z toho důvodu, že komunismus popisovaný programem byl jen společností sdružených výrobců. Ale výroba nutně znamená také reprodukci, k níž dochází bokem a je jí podřízená a ovládaná. Obsahem této nadvlády vždy bylo přidělování žen na rození dětí a skrze tento obsah ženy existují jako takové.

Obrana existence dvou sfér je obranou existence ekonomiky a politiky – politiky jako skutečné podmínky ekonomiky.[2] Veřejná sféra je z podstaty mužská a účast žen na této sféře její podstatu nemění. Ve vztahu k této politicko-ekonomické sféře přetrvává soukromá sféra reprodukce, i když v situaci, kdy se navzájem střetají různé aspekty třídního boje (lidová moc, samospráva, divoké zábory), je „vracení žen tam kam patří“ obtížné. A když k němu dojde, je to známka závažné porážky, přinejmenším lokální. Ve Španělsku ke stažení žen z frontových linií došlo během militarizace milicí – klíčového prvku pro úplnou obnovu státu a vítězství kontrarevoluce.

Komunizace – produkce pro jeho členy bezprostředního společenství v boji proti kapitalistické společnosti a skrze něj – je zrušením tříd a státu bez ohledu na jeho formu (komuny, rady, odbory nebo družstva). Komunizace je zrušením všech momentů veřejné aktivity jako oddělených od soukromé reprodukční aktivity, které nemohou existovat bez směny a/nebo distribuce. Rovněž tedy nutně znamená zrušení směny a distribuce (i „nesměnného“ druhu, jelikož se jedná jen o dočasnou formu před návratem k trhu, jak ukazují všechna opatření podobná „válečnému komunismu“). Komunizace integruje výrobu a spotřebu, ale také výrobu a reprodukci. Z toho důvodu se ruší veškerá účetní registrace – veškeré vedení záznamů o účtech – jelikož účetní registrace „výrobků“ sama o sobě předpokládá oddělení výroby od spotřeby. A co je ze všeho nejdůležitější, zrušení separace mezi výrobou a spotřebou je samo o sobě zrušením žen.

Ženy se ruší zrušením sféry, která je specifikuje. Soukromá sféra se stává „veřejnou“ a veřejná sféra se stává „soukromou“. Cílem programatismu bylo pouze dostat ženy z domova, přeměnit je v proletářky, socializovat domácí práci. Jeho cílem byla rovnost mužů a žen v socialismu. Skutečnost, že tento konkrétní cíl se nikdy nerealizoval, nelze odlišit od nemožnosti, aby programatismus jako takový uspěl. Nicméně můžeme specifikovat nemožnost dosažení rovnosti mezi muži a ženami ve veřejné sféře, která se stala totalitní tím, že vstřebala soukromou sféru. Neboť veřejná sféra zůstává veřejnou, tedy ekonomickou a politickou. A reprodukce jednotlivců, kteří jsou dál proletáři, se nemůže uskutečňovat v tzv. „jednotné“ (tedy jediné) sféře. Proti kapitálu reprodukce proletářů předpokládá přidělení žen na rození dětí a tedy přivlastňování všech žen všemi muži – a to jak obecně, tak konkrétně. Takto se znovu ustavuje řád, jenž zakládá rodinu.

A právě zrušení veřejné sféry – oproti jejímu opětovnému ustavení – bude v sázce v boji mezi revolucí a kontrarevolucí. Zároveň půjde o boj mezi zrušením státu a jeho opětovným ustavením – či snad lépe řečeno, boj za zrušení státu nebude ničím jiným než bojem za „privatizaci“ veřejné sféry!

Ve veřejné sféře stojí vůdcové všeho druhu před masou anonymních a nahraditelných občanů-dělníků, tedy průměrných individuálních příslušníků třídy (jelikož jedinečná individua existují pouze v soukromé sféře). Zrušení státu a směny je zrušením veřejné sféry, ale zároveň je přeměnou anonymních a nahraditelných proletářů v jedince definující se v bezprostředně společenských vztazích. Stávají se tudíž přísně nenahraditelnými jedinci, kteří se k sobě navzájem vztahují jako jedinečná individua, která rozhodně nemohou být průměrná.

Veřejná sféra není doslovně „privatizována“ o nic víc, než je soukromá sféra socializována, nýbrž je zrušena jako sféra zahrnující vztahy mezi průměrnými a anonymními příslušníky tříd. Jedinečné, společenské individuum ruší společenského leč anonymního jedince z veřejné sféry i jedinečného leč nespolečenského jedince ze soukromé sféry. Tak, jako jsou zrušení tříd a sfér – prostřednictvím dekapitalizace kapitálu a zrušení celé společnosti – dva aspekty téže komunizace, tak jsou i zrušení proletářů a žen dva aspekty autotransformace všech dělníků  – mužů i žen – a tedy všech osob v bezprostředně společenské jedince, takto ustavované v jejich celistvosti (fyzicky, mentálně i intelektuálně).

Viděli jsme, jak „vstup“ jednotlivých žen-proletářek do veřejné sféry boje zpochybňuje jejich definovanost soukromou sférou, ale také jak je tento vstup vrhá proti mužům-proletářům. Avšak bojující muži-proletáři rovněž vystupují proti kapitalistické ofenzivě – kterou je jak kapitalistická krize, tak soubor „bolestných leč odvážných“ politik, které stát aplikuje, aby proti krizi bojoval tak, že ji přenese na bedra proletářů.

Ke konci argentinského hnutí se ženy v několika organizacích nezaměstnaných rozhodly ustavit se jako hnutí nezaměstnaných žen. Bruno Astarian – ve své zajímavé brožuře o argentinském hnutí (Échanges) – tyto organizace bojujících žen pochopil jako slabinu, jako dělení uvnitř boje, k němuž došlo ke konci hnutí. Vzestupná fáze bojů často maskuje protiklady, které se později objeví, až tyto boje ustupují – ale to ještě neznamená, že tyto protiklady nutně ustavují nějakou slabinu. Z hlediska, které považuje zrušení genderu za konstitutivní prvek komunizace, to vypadá jinak.

Sebeorganizace žen bude nevyhnutelným momentem revolučního procesu. Toto konstatování by mělo být chápáno stejným způsobem jako naše rčení, že „sebeorganizace je prvním aktem revoluce, aby se následně stala překážkou, kterou revoluce musí překonat.“ Sebeorganizace žen bude prostředkem, jehož se bude dostávat ženám (těm, které stále ještě budou ženami) pro boj s tím, co je jako ženy definuje. Rovněž jim tedy dá schopnost zrušit se jako takové. Překonání státu a ekonomiky se uskutečňuje v unifikaci aktivity: těch výrobních i těch reprodukčních (a těch, které se objevují v boji). Tato jednota do sebe včlení péči o dítě stejně jako opravu automobilu nebo ozbrojený boj, bude-li ho stále zapotřebí. Organizace žen budou stěžejní, protože samy o sobě budou právě touto jednotou. Ženy bojující jako takové mohou bojovat pouze za jednotu, které sjednotí i je samotné – tváří v tvář rozporům, které rozdělují každou z nich: na proletářku a ženu, na občanku a ženu a na lidskou bytost a ženu!

Ženská sebeorganizace však bude muset bojovat také uvnitř sebe samé proti tendenci, která bude nutně existovat, a bude chtít její úlohu omezit na zastupování a vyjednávání o rovnosti žen (skrze uznání „nepostradatelného přínosu“ žen). Tato „striktně feministická“ tendence bude existovat ve spojitosti se vším, co prosazuje socializaci ekonomiky a státu. Je pravděpodobné, že ty „nejradikálnější“ ženy, které proklamují svoji vůli zrušit ženy jako takové, budou osočovány jako „zrádkyně ženské věci“, ale také skutečné a nesexistické demokracie. Všichni, kdo se staví proti – a může jich být většina – demokratickým procedurám a/nebo zvoleným úřadům, budou napadáni s tím, že si chtějí „revoluci zkonfiskovat sami pro sebe a ustavit se jako elita kooptující revoluci na úkor mas.“

Bojující ženy a jejich organizace budou muset sjednotit všechny ženy, aniž by ustavily protisexistickou frontu: ženy ze zruinované maloburžoazie, rolnice a všechny ty, které „nemají zaměstnání“ – včetně žen v domácnosti, ať už chudých nebo víceméně ze střední třídy. Hnutí žen za revoluce – rvoucí se o ustavení jednoty bojujících proletářů, bez směny či politiky – bude tyto skupiny integrovat, protože je tvoří ženy – tedy proto, že tyto ženy patří k genderu, který je v krizi a který ony do krize dostávají. Všechny se přidají k hnutí proti kapitálu a – přitom budou dělat to, co dělaly vždycky, ale nikdy otevřeně a vždy rozporuplně – povedou a budou organizovat skutečný život.

Tento soukromý život je skutečný jen natolik, nakolik je nespolečenský. Veřejný život je ještě falešnější, protože je přímo společenský, tedy stejně falešný jako ekonomika a politika!

Tento život býval soukromý, ale revoluce bude vznikem nového života: zároveň intimního i veřejného, zcela femininního, protože nebude vůbec femininní, nakolik bude zrušením rodiny, vlastnictví a státu.

Komunizační proud vychází z kritiky a překonání levého komunismu a antileninistického radovectví. Věrný svému původu se tento proud v době své naprosté marginálnosti touto otázkou vůbec nezabýval a zůstával fundamentálně antifeministický. Feministická ideologie byla interpretována jako jeden z oněch „modernismů“, který – jednak čelil rozkladu programu a jednak v něm byl činný – klade triádu „ženy, mládež a přistěhovalci“ jako nový revoluční subjekt, který by mohl zaujmout místo proletariátu. Samozřejmě, že existují protitřídní feministky, ale nemluví za všechny feministky. Feminismus je naopak pestrým a vyvíjejícím se fenoménem. Myšlenka sebezrušení proletariátu, kterou se vyznačovalo jedno stádium ve vývoji pozitivní představy komunizace, se zakládala na pozitivitě dělnické třídy, která paradoxně byla zároveň negativní. Komunizace – která překonala každou představu revoluční podstaty proletariátu – sama sebe chápala pouze jako imanentní překonání onoho programu. Tedy spatřovala v kapitálu tentýž rozpor, který spatřoval program, tudíž rozpor, který je pouze třídním rozporem – de jure negenderový a tedy de facto evidentně maskulinní.

Avšak, i když jednotliví teoretikové komunizace tuto otázku nenastolili, je třeba odmítnout jakékoli podezření, že sama teorie komunizace byla androcentrická (jasně řečeno: samčí!), jelikož revoluce byla kladena jako produkující bezprostředně společenské jedince – tedy jedince mimo jakoukoli předběžnou determinaci společností. Individuum tak bylo považováno za bezprostředně společenské, ale otázka rozdělení na gendery zůstávala v této teorii slepým úhlem. Tato otázka se totiž řešila „ipso facto“, aniž by došlo k jejímu položení.

A tak tento text – sepsaný členem skupiny/časopisu Théorie Communiste – mohl vzniknout teprve tehdy, až naši skupinu netvořili výlučně muži (minimální leč zásadní změna). Paradoxně byla tato proměna možná jen proto, že komunismus pro nás znamenal bezprostřední společenskost jedince. Bezprostřední společenskost jedince nás fakticky zprošťovala kladení si otázky genderu a zároveň nám dovolovala doufat, že komunizaci bude možné definovat jako zrušení genderu i tříd. Tato naděje se celkem rychle konkretizovala.

Nebyl to jen cíl (sama komunizace), co utrpělo ránu. V třídním boji, v komunizaci, v produkci tohoto bezprostředně společenského jedince nemůže být žádný slepý úhel, žádné problémy řešené pouze „ipso facto“, co se týče mužů a žen. Museli jsme znovu otevřít otázku rozporu mezi proletariátem a kapitálem, otázku rozporu mezi muži a ženami, otázku vykořisťování a otázku kapitálu jako rozporu v pohybu. Nedělo se tak bez vln, avšak alespoň to nebyly vlny tsunami. Nedělo se tak bez zvyšování hlasu, ale obešlo se to bez konfliktů. Ovoce dozrálo… bez pochyby bylo zralé už dlouhou dobu.

Dnes se zdá v komunizačním proudu existovat konsensus, který revoluci považuje stejně tak za zrušení genderů jako za zrušení tříd. Existuje ale debata ohledně otázky, zda je mezi gendery stejný druh rozporu, jaký existuje mezi třídami. Je důležité, aby tato debata nebyla pouze formální, ale brala v úvahu zásadní důležitost ženských bojů v současné chvíli, ale také jejich specifičnost jakožto kruciálního prvku zrušení genderů skrze zrušení tříd – a naopak. A to bylo cílem tohoto textu.

červen 2011


[1] Tím, že generalizuje trh i námezdní práci (což jsou jeho párové základy), je kapitalistický výrobní způsob prvním výrobním způsobem, který je politickou ekonomikou, tedy ekonomikou strukturálně oddělující výrobu od domácí činnosti.


[2] Rozezpívané zítřky jsou fráze používaná Komunistickou stranou Francie a jejím dvorním básníkem Louisem Aragonem k popsání jejich očekávání od budoucnosti.

Advertisements

Komentáře nejsou povoleny.

%d bloggers like this: